Povídka: Také se to mohlo stát takhle

Kultura

Prorok Abrahám a jeho žena Sára už spolu žijí přes deset let. Nemají děti, což v Sáře probouzí přísně tajenou skepsi vůči Bohu. To bylo řečí. Že se stane pramáti velkého národa, že Abrahám se stane praotcem hned dvou. A nic. Část života strávili v Egyptě, kde si Sára koupila otrokyni Hagar… To je pro začátek všechno, co potřebujeme vědět. Příběh může začít.

Audio
verze

Krajina, která se rozhodně nesnaží na nikoho udělat dojem. Palmová oáza, několik rodinných a pár soukromých stanů, mezi nimi otevřená ohniště, cesta ke studni, bekot ovcí, pobíhající děti. O kus dál už začíná žlutošedá písčitá země, rozrytá jako koryto řeky. Zahalené ženy. Křik, smích. Na stoličce sedí Abrahám a vyřezává si rukojeť hole. Ze stanu vychází Sára. I když už se nedá považovat za mladou, je nápadně, až nelogicky krásná. Rozhlíží se. O manžela zavadí pohledem se smířenou směsí pohrdání i lásky. Očima hledá svoji otrokyni Hagar. Dívku ani příliš chytrou, ani přehnaně krásnou. Když si ji před lety kupovala, zaujal ji její smířený výraz. Úžas nad něčím, jako je svoboda, a klidná jistota, že ji sama nikdy nezíská. Taková holka nebude dělat problémy. I Hagar byla ráda, že si ji koupila právě tahle vznešená žena s rysy vůdkyně, které se nikdo neodváží na nic ptát. Svoji paní od prvního dne obdivovala. Sáře to bylo jedno.

Konečně ji zahlédne, jak před svým stanem zametá.

„Hagar!“ Sára i odzadu vidí, že otrokyně trhla rameny. Není zvyklá, aby ji paní oslovovala jménem. Opatrně se ohlédne. Sára mlčky prstem ukáže – nejdřív ať jde dovnitř do jejího stanu a potom ať se posadí. Zatáhne vchod. Uvnitř je příšeří a horko. Paprsky šikmo prozařují prach. Sára se postaví, aby měla otrokyni proti světlu. Podrobně si ji prohlíží s novým zájmem. Silueta ženy s plnými boky i prsy. Ticho. Hagar upírá oči do země. Čeká. Chápe, že nepůjde o běžný požadavek. V zátylku cítí napětí. Konečně se proti ní Sára posadí: „Jsi panna?“

Hagar překvapeně vzhlédne. Pak pohled zase sklopí a s obavou zavrtí hlavou. „Ještě v Egyptě, doma, byla jsem chvilku vdaná… vadí to?“

„Ne. Tím líp,“ ujistí ji Sára.

Hagar úsilím svraští obočí. Proč se ptá? Dívají se každá jinam. Jedna váhá, druhá se ji neodvažuje pobídnout. Konečně nádech.

„Chci, abys mi porodila syna.“

 

 

Ještě že Hagar sedí. Hledí na svoji paní s mírně pootevřenou pusou.

Sára si povzdechne. „Bůh nám v manželství syna nedopřál. Můj ženský čas už skončil, tvůj se nachyluje. Náš rod nutně potřebuje následníka.“

„Ale jak… Já…? Jak to myslíte… Syna?“

„Ode dneška budeš Abraháma navštěvovat v jeho loži. Tak dlouho, dokud mu Bůh nepožehná,“ vysvětlí Sára trpělivě.

„A vám? Vám by to nevadilo?“

„Ne. Vůbec.“

„A Abrahám? Nebude to vadit Abrahámovi?“

„Děvče, děvče.“

 

•••

Večer se Hagar vykoupe a natře vonným olejem, který jí sama Sára přinesla až ke stanu. Celá situace jí teprve začíná docházet. S mužem už byla, v tom problém není. Ale s takovým kmetem? Je vůbec schopen? A co když neotěhotní? Jak dlouho to může trvat? A co když porodí dceru? No nic, jednou je otrokyně, tak co. Se soumrakem se zhluboka nadechne a vykročí.

„Poslala mě za vámi Sára. Chce, doufá, že bych mohla… že bychom. Potřebujete syna.“ Šeptne hned ve vchodu do jeho stanu, aby předešla trapasu.

„Ach, ty moje ovečko obětavá,“ odhrnul přikrývku.

Chvíli jen tak leží. Je tíživé ticho. „Sáru obdivuji. Je to neobyčejná žena,“ prohlásí do tmy on.

„Ano, je. Je tak velkorysá. Když, když…“

„Nechci tě k ničemu nutit. Jestli nechceš…?“

„Ale já… já chci,“ šeptne Hagar, protože chápe, že by měla. Nechce. Samozřejmě že ne. Ale copak může něco nechtít?

I ve tmě cítí, že se Abrahám usmál. Chytl ji za ruku. „Polož mi ruku sem. Níž. Ano, tam…“

Ráno se Hagar své paní instinktivně pokouší vyhnout. Kousek za táborem jí však Sára zastoupí cestu. Nic neříká, jen se postaví tak, aby ji nemohla obejít. Hagar zarývá pohled do země, ale Sára ji chytne za bradu a zvedne hlavu. Tak co? Zeptá se očima. Tiché přikývnutí. Sára chvíli vypadá, jako by chtěla něco říct, ale nakonec se zlehka pousměje, poklepe Hagar po rameni a odejde manželovi připravit snídani. Během jídla ji najednou Abrahám chytne za ruku a široce se usměje. Sára pokrčí rameny. To ne. Nechce, aby si myslel, že tuhle akci připravila pro něj, jako laskavost a povyražení, jako dárek. Ve skutečnosti se jí existence syna týká ještě víc než jeho. Bez syna je jako planá oliva. Jen porazit.

 

•••

„Jsem těhotná,“ přizná už za měsíc Hagar s úlevou. Sára jen přimhouří oči, Abrahám se zasměje. Smích z něho vyklouzne tak samolibě, že se hned bohabojně lekne a spěchá uspořádat děkovné oběti.

Časem si Sára nerada všimne, že je mezi stany Hagar nějak víc plno. Její hlas byl vždycky slyšet do daleka, ale teď je ještě pronikavější. Jako by v něm zazníval nový, samolibý tón. To Sáru zneklidňuje. Počká si, až její otrokyně půjde od studny, a vkročí jí do cesty. Hagar postaví džbán na zem a zadívá se své paní přímo do očí. To si ještě nikdy nedovolila. „Teď se ještě modli, abys mi porodila syna,“ řekne Sára s důrazem na slůvko mi. „Bude můj, tak jako jsi moje i ty. Je ti to jasné? Chápeš to?“ Hagar se pousměje. Uhladí si vlasy za uchem, skloní se k džbánu a znovu si ho postaví na hlavu. Potom Sáru beze slova obejde.

Sáře bezmocně klesnou ruce. Dívá se za její vzdalující se postavou. Jak klidně pohupuje boky. Jak sebevědomě nese hlavu. Musí se posadit na kámen. Tohle nedopadne dobře.

 

•••

Hagar rodí dva dny. Stahy, řev, výkaly a moč. Bolest je tak nesnesitelná, že neví, kdo je, kde je, jen si přeje, ať to skončí. A pak, na hranici bezvědomí – nový hlas. Tiché kňourání sílí v křik někoho, kdo tu ještě před chvílí nebyl. Když na ni porodní bába položila upatlané tělíčko, zalil ji nový příval citu. Netušila, že tiché zakňourání může vyřadit paměť na bolest, že ji ve vteřině může posunout někam, kde nezbývá místo na úvahy, na pochybnosti. Že vůči svému dítěti už nebude schopna nikdy ničeho jiného než lásky. Bezpodmínečné, absolutní, neomezené.

Hladí novorozence po zádíčkách a všechny barvy pastelově měknou, zvuky se ztišují, teplotní výkyvy rovnají. Tak přehledný svět ještě nikdy nebyl. S očima plnýma vděčných slz si chlapečka prohlíží a očichává ho. Vtom na rameni ucítí pevnou ruku. Nemusí se ohlížet, aby poznala, komu patří. Než stačí jakkoli zasáhnout, Sára z ní chlapečka sundá a podrobí ho prohlídce. Pak spokojeně pokývne a předá ho porodní bábě. Obrátí se k odchodu.

Z Hagar se vydere něco mezi vzlykem a zařváním: „Sáro!?!“

Záda strnula. Pak se pomalu obrátila. „Jak jsi mi to řekla?“

Hagar mlčí, pohledem však neuhne. Je matka. Elegantní panovačnost, kterou u své paní dřív obdivovala, najednou působí jen jako domýšlivá ješitnost. V Sářině pohledu kmitne nejistota, rychle se však vzpamatuje. „Myslíš si, že se něco změnilo?“ povytáhne obočí. „Nějakou dobu budeš hájená. Ale moc na to nespoléhej.“ Ve východu ze stanu na okamžik podrží plachtu a ještě se obrátí. „Teď se pořádně vyspi. Budeš potřebovat dost mléka, abys mi ho pořádně krmila.“

Hagar si uvědomí, že jí Sářina bezohlednost nenechává žádný prostor pro sebelítost. Nic, co by ji oslabovalo. Jen čirá nenávist. Nenávist tím silnější, čím bezmocnější.

Před stanem Sára potká spěchajícího Abraháma. „Syn!“ Málem ji odstrčí. Sára za ním chvíli ohromeně hledí, potom co nejrychleji zmizí ve svém stanu a zatáhne. Tak osamělá se ještě necítila. Zuří. Po tvářích jí tečou slzy, zatíná pěsti. Pomalu se sesune na polštář. Chápe, že ji čeká asi nejtěžší životní zkouška. Jak tohle ustát? Jak nepropadnout ublížené ubohosti? Její sebejisté oči se postupně plní prázdnotou, která přichází zároveň s pochopením, že jsme něco nedomysleli. Že jsme šlápli vedle. Během několika dní Sáře dojde, že s Hagar si poradí. Je hloupá. Jestli má důvod k zoufalství, tak ne kvůli Hagařinu zbytnělému sebevědomí, ale kvůli tomu, jak nesnesitelně snadno si v Abrahámových očích vyměnily role. Vždycky ho ctila a podporovala, i když s ním nesouhlasila. Možná ho poslouchala příliš slepě a možná v tom byl kus obyčejné lenosti. A kam ji to dovedlo? Cítí se jako kus starého hadru. Abrahám se své ženy před Hagar, která je pořád drzejší a bezostyšnější, nikdy nezastane. Dělá, že neslyší. Raději jde pryč. A Hagar za skrývaného pobavení ostatních své území pořád rozšiřuje.

 

•••

Uplyne pár měsíců, možná let a Sára si všimne, že se s ní děje něco zvláštního. Tělo jako by jí přestávalo patřit. Má záchvaty hladu, bývá jí špatně, v noci si musí jít několikrát ulevit před stan. Smiřuje se s tím, že nastává definitivní konec její ženskosti. Když se jí však začnou nalévat povadlá prsa, zdráhavě uvěří. Je to možné? Tak pozdě? Proč až teď? Bůh má nepochybně smysl pro humor.

 

•••

Sára s čerstvým miminkem u boku si odspodu prohlíží rozpačitou Hagar, která jí přišla vzdát povinný hold.

„Izmaile, vidíš? To je tvůj bratříček. Izák. No ten je rozkošný. Celý Abrahám…“ Hagar drží svého syna pro všechny případy v náručí jako štít. Přímo na paní se neodvažuje pohlédnout. Sára si ji mlčky vychutnává. V jejím pohledu není triumf, ovládá ji spíš smutně pobavená zvědavost. Jen pokývne, jako že slyšela, ale nic nedodá. Hagar chvíli nejistě přešlapuje, potom se rozloučí – kdybyste cokoli… Odejde. Venku se opře o kmen palmy a zakloní hlavu. Tohle jsem podělala. Že jsem nebyla opatrnější! Že jsem mezi ženskými u studny raději nedržela zobák! Teď mě Sára osolí. Vrátí mi to i s úroky. A kdo by se jí divil? Z Izmaila je najednou parchant. A co můžu dělat? Nic. Jen spoléhat… na co vlastně? Na Abrahámovu loajalitu a rozhodnost? Směšné.

Brzy je jasné, že soužití zoufale nefunguje. Sára se nemstí, na to je moc velký grand. Jen Hagar s Izmailem přehlíží. A Abrahám? Ten se modlí.

 

•••

„Hagar?“ Sára stojí s malým Izákem v šátku na zádech. Vypadá unaveně, ale rozhodně. „Přijď večer do mého stanu.“

„Dnes?“

„Né. Až umřu. Bože. Ano, dnes. Pokud možno tak, aby to Abrahám neviděl.“

„To je mi jasné.“

„Nic ti není jasné,“ zasyčí Sára.

Když se dostatečně setmí, vklouzne Hagar k Sáře. Posadí se proti ní a překvapeně přijme misku s datlemi a čaj.

„Pro tuhle chvíli mi nebude vadit, když mě budeš oslovovat jménem.“

Hagar odpoví tíživým mlčením.

Sára se pousměje. Pomalý nádech. „Dobře. Tak si to shrňme. Izmail je prvorozený Abrahámův syn. A i když patří mně, vždycky bude napůl Egypťan. Ty jsi jen otrokyně. Moje otrokyně. Takže pokud budu chtít, bude poloviční otrok i tvůj syn. Když zůstaneš tady, na tvé situaci se nic nezmění, i kdyby to chtěl Abrahám jinak. Tohle nemůže ovlivnit.“ Sára se dívá někam za Hagar. Mezi slovy nedělá žádnou pauzu. Čisté hlášení, nepřikrášlená fakta. Tečka. Upije čaje.

Hagar opatrně zvedne pohled ze země. Čeká upřesnění.

Sára pokrčí rameny. „Oběti jsme obě. Abrahám je slaboch. Pokud nebudeme spolupracovat, budeme trpět. Obě.“

Hagar chce něco říct, ale rozmyslí si to.

„Když tady zůstaneš, budeš vždycky závislá na mé vůli. A můžeš si být jistá, že Izmail taky.“

Hagar s obavou přikývne. Osmělí se. „Takže?“

„Pokud dobrovolně i s Izmailem tábor opustíš, dám ti svobodu.“ Hagar se do tváří nahrnula tepající krev. „Vyháníš nás do pouště...?“ Sára ji unaveně přeruší. „Nabízím ti možnost rozhodovat o svém životě sama. … bože, je mi jasné, že pokud bude někdo tenhle příběh vyprávět – ale proč by měl? –,
vyjdu z toho jako nebetyčná svině a ty jako oběť, chudinka, se kterou každý soucítí.“

„Tak proč?“

„Protože je to jediné důstojné řešení.“

„Co když s tím Abrahám nebude souhlasit?“

„Bude.“

Hagar skloní hlavu. V tom se dá Sáře věřit. I tomu, že pokud tu zůstane, bude mít ze života peklo. Ona i Izmail. Ta nabídka je buď anebo. V poušti mohou oba zemřít. Ale taky najít nový život. Může někoho potkat, přidat se ke karavaně. Někde se usadit. Jako svobodná žena, která má syna s patriarchou. Stojí to za takové riziko? Ale ano, stojí to přinejmenším za úvahu.

Sára nic neslibuje, nepřesvědčuje, nepřemlouvá. Natírá si ruce, v očích lhostejný klid.

„Ale já vůbec nevím, co si s ním sama v poušti počnu.“

„Nevědět je dobrý začátek.“

„Kolik času mi dáš na rozmyšlenou?“

Odmítavé gesto ruky: „Rozhodni se.“

„Kdy bychom měli odjet?“

„Zítra.“

„Zdálo se mi, že má Izmail horečku…“

„Zítra.“

 

•••

Pokud se Abrahámovi něco správně předloží, třeba jako Boží nařízení, neptá se a poslechne. Pomůže Hagar naložit velblouda, ta si o rameno opře Izmaila a nasedne. „Bůh vám pomůže,“ řekne Abrahám a se svěšenými rameny odejde. Sára stojí u cesty kousek za táborem. Když ji svobodná Hagar míjí, trošku se usměje a bezhlesně zašeptá – děkuji.

Ale Sára tam jen stojí a nic. Žádné ženské spiklenectví. Klid. Ani nezamává.

Jak to dopadlo? Hagar po několika dnech plných zoufalství, žáru a žízně, přesně ve chvíli, kdy už všechno vzdávala, narazila na pramen. Časem si u něj zvykly zastavovat karavany, až zde vzniklo město Mekka. Abrahám ji po Sářině smrti vyhledal a spolu s Izmailem položili základy Káby a založili velký rod Arabů.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama