Zatmění Ústavního soudu

Obvykle spolehlivé strážce našeho základního zákona postihlo nezvyklé zmatení mysli, když legalizovali šikanu cizinců na základě politických názorů. Jde o verdikt neslučitelný s civilizovanou, demokratickou zemí, a jeho náprava je nezbytná - i kdyby měla znamenat změnu Ústavy.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Ostravský hoteliér Tomáš Krčmář se rozhodl dát najevo svůj názor na okupaci Krymu nezvyklým způsobem: ruské občany ubytoval pouze za podmínky, že podepíší odmítavé stanovisko k anexi. 

Lze pochopit, že se takový absurdní nápad zrodí v hlavě podnikatele. Posvěcení této ryzí diskriminace Ústavním soudem, k němuž došlo minulý týden, však vzbuzuje otázku, zda si vlajková loď naší justice v časech rekordně nízké nezaměstnanosti nevypomáhá hostujícími soudci z Uzbekistánu nebo třeba Kuby.

Spíš ne, ani v Uzbekistánu či na Kubě vás hotely nenutí podepisovat politické pamflety. To se stalo státně uznanou normou jen teď u nás a nepřeháníme, označíme-li to za nejhorší verdikt čtvrtstoletí trvající existence Ústavního soudu ČR.

Rozhodnutí už na první pohled odporuje výrokové logice i dikci dokumentů, na které se odvolává. Soudce Vojtěch Šimíček v odůvodnění tvrdí, že „Listina základních práv a svobod, antidiskriminační zákon ani evropská antidiskriminační směrnice nezařazují jako zakázaný diskriminační důvod státní příslušnost“. 

Listina ovšem stanoví, že „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení“. Nikde v ní nenajdeme slova „všem Čechům“, píše se zkrátka „všem“.

Jak potom můžeme občanům jedné země odmítat služby, nadto na základě „politického či jiného smýšlení“, což přesně Ústava zapovídá? 

Argumentovat nezákonností krymské anexe nedává smysl. Jistě, dle mezinárodního práva je neplatná, ale to je podle mezinárodních norem i leccos jiného. Ústavní soud z nás udělal banánovou republiku, jejíž obyvatelé mohou vyžadovat od Američanů odsouzení Guantánama, od Izraelců podpis proti okupaci Gazy, od Tchajwanců slib věrnosti komunistické Číně…

Schvalování trestného činu je sice samo o sobě trestné, ale nikde v zákoně nestojí, že jsme povinni podepisovat odsuzující pamflety. Přinejmenším má každý Rus svaté právo nemyslet si o okupaci Krymu vůbec nic. Předmětem sporu navíc není právní rovina problému, nýbrž pouze politická. Ústavní soud to sám potvrzuje na mnoha místech svého nálezu, nejvíce pak větou „při výkonu podnikatelské činnosti by nemělo být vyloučeno projevovat svoje politické názory“.

 

Dojde i na homosexuály a interrupce

Argumenty soudu se na několika místech potýkají i se zdravým rozumem: „Stěžovatel nezacházel rozdílně s cizinci oproti českým státním občanům, případně občanům jiných států tak, že by jim a priori odepřel poskytnutí ubytovacích služeb.“ Stěžovatel ovšem a priori podmiňoval ubytování podpisem jen pro Rusy, jako by každý Rus nesl osobní odpovědnost za činy své vlády. Podstatné je zcela rozdílné zacházení, ne rozdílné zacházení „tak“ či „onak“, které nemá žádnou oporu v Ústavě. A soudce zpravodaj si jej, s odpuštěním, vycucal z taláru.

Svoboda projevu je zaručena i při podnikání, tvrdí Ústavní soud v titulku svého nálezu. Soudce Šimíček však tuto výsadu přiznává pouze podnikateli; zákazník svobodu nemá - buď podepíše, nebo může přespat na ulici. 

Lze souznít s pohledem ostravského hoteliéra na okupaci Krymu. Přesto je třeba hlasitě říci, že rozhodnutí Ústavního soudu představuje nebezpečnou hanebnost, která dává každému šikanóznímu byznysmenovi do ruky klacek na jakéhokoli cizince, jenž se mu nezamlouvá. 

Dvojnásob nebezpečné to je v případě občanů Izraele nebo islámských zemí, kde se politická témata mnohdy prolínají s náboženskými. Politickým tématem jsou však i sňatky homosexuálů nebo potraty – poděkujme tedy Ústavnímu soudu, že odteď můžeme být poskytovateli služeb lustrováni i na takové otázky. 

Nyní se můžeme vydat dvěma cestami. Jednu charakterizuje výrok maloměstského soudce z nedoceněného filmu Nobody’s Fool s Paulem Newmanem: „Povolíme-li zbraň jednomu pitomci, musíme ji povolit všem.” Právě to nyní Ústavní soud udělal, a přijmout uvedený stav znamená přijmout výše uvedené následky.

Druhá cesta je opačná. Nelze-li změnit rozhodnutí Ústavního soudu coby suverénního vykladače našeho základního zákona, je nutné změnit zákon. Zásahy do Ústavy jsou obecně vzato nevítané, nejvyšší právní norma nemá představovat pískoviště pro uspokojení ambiciózních zákonodárců. Málokdy však měla změna takové opodstatnění jako právě nyní.

 

Autor je manažer a publicista
 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama