Po přeslici XXIX. Praha!

Jít na procházku Prahou a dívat se kolem, je dvojí zážitek. Na jednu stranu je člověk malebností města, usazeného kolem Vltavy, unesen, na druhou ale jistým způsobem zklamán. Praha se stala městem minulosti. Chybí tu posun k současné moderní architektuře, k současnému světu, k našemu životu. Chybí tu výjimečná, dynamická, zajímavá a provokativní architektura, která by dala hlavnímu městu nový impulz. Až na několik výjimek tu po roce 1989 žádná zajímavá stavba nevznikla a nevzniká. Praha je skanzen, muzeum.

Strach z rozhodnutí o moderní nekonvenční stavbě zarazí všechny pokusy o průlom, když ne hned v zárodku, tak jistě později. Asi poslední „nová“ stavba v srdci Prahy, která v sobě má modernost i nevšední estetiku, je Tančící dům z roku 1996 Franka Gehryho a Vlada Miluniče. I Zlatý Anděl Jeana Nouvela je pěkný, ale myslím, že nijak výjimečný. Quadrio nad stanicí metra Národní třída taky ujde, ale člověk ho zaznamená spíš jen díky tomu, že je za ním moderní a nadčasová busta Franze Kafky od Davida Černého.

Kolik humbuku a bojů s památkáři, ministerstvem kultury a členy Klubu za starou Prahu způsobil záměr Medy Mládkové postavit na střeše Sovových mlýnů skleněnou krychli. A jak je přitom pěkná. Jak citlivě a vkusně propojuje minulost s dneškem.

Že jsou u Sovových mlýnů Černého mimina, která se po rekonstrukci vracejí i na Žižkovskou věž, je další důkaz toho, že se nemáme bát dávat k sobě na první dojem nesourodé umělecké artefakty. Když jsou dobré, fungují. Už jen dvůr Sovových mlýnů ukazuje, jak může být minulost se současností v harmonii. Tak proč z toho jde takový strach?

Mohli jsme mít na Letné stavbu vymykající se všemu u nás dosud postavenému, ale není tam nic. Proč jsme pohřbili novou Národní knihovnu podle návrhu Jana Kaplického, blob, chobotnici, která v sobě měla všechno, co dnešní Praze tak chybí? Asi proto, že nikdo z těch, kdo o městu rozhodují, si nevidí dál než na špičku nosu. A taky proto, že se bojí veřejného mínění, které se vždycky proti novotám všeho druhu bouří. A možná jen, protože život bez tahanic o podobě umění je pohodlnější.

Zrušení realizace stavby chobotnice se bohužel neobešlo bez hanobení autora i jeho práce, ačkoliv měl ohromné celosvětové renomé, a jeho projekt navíc v mezinárodní architektonické soutěži vyhrál. Samozřejmě že pravidla i výhra byly poté, co stavbu knihovny veřejně znectil a zavrhl prezident Václav Klaus – chtěl stavbě knihovny podle Kaplického bránit třeba vlastním tělem! –, zpochybněny.

Přitom všechny výjimečné stavby Evropy – a Chobotnice k nim mohla patřit – nejdřív způsobily rozruch a pozdvižení. Ale vznikly! Vášnivými emocemi před sto třiceti lety prošel i největší magnet Paříže, Eiffelovka. Pobouření vzbudila i skleněná pyramida v Louvru před lety třiceti. Rozhořčení vyvolalo také Centre Georges Pompidou, které vzniklo v sedmdesátých letech minulého století za vlády francouzského prezidenta Pompidoua, dokonce na jeho popud.

V mezinárodní soutěži tehdy vyhrála britsko-italská dvojice architektů Renzo Piano a Richard Rogers. A protože výsledek ani autory nikdo nezpochybnil ani nepomluvil, vzniklo moderní a taky velmi kontroverzní, nádherné Centre Pompidou. Už dlouho patří k vrcholným kulturním zážitkům v Paříži nejen tím, že pořádá výstavy moderního umění, ale i svým vzhledem. (Na vítězném projektu se prý nějak podílel také Jan Kaplický.)

Jaká škoda, že prezident Klaus nemá a neměl kulturní rozhled, osobnostní přesah a odvahu francouzského prezidenta. Škoda že mu nebylo a není dáno vidět za obzor. Že nepodpořil vznik díla, které nás přesahuje, které jitří. Kdyby se tehdy Klaus proti chobotnici tak bojovně a zarputile nepostavil a nedal tím signál úřednickým strašpytlům, aby soutěž zpochybnili a zrušili, mohli jsme mít v Praze jedinečnou, výjimečnou, rozporuplnou a moderní Národní knihovnu. Mohli jsme mít oko nad Prahou, na které by se jezdil dívat celý kulturní svět. Klaus by měl pomník navěky. Nemá nic.

Jan Kaplický ale nebyl jediný architekt s nevšední uměleckou kvalitou. Architektů světového formátu, jejichž práce mohly už dávno zdobit Prahu, máme víc. Jedním z nich je žena, architektka Eva Jiřičná, jejíž práce, návrhy a realizace můžete až do půlky srpna vidět na velké výstavě v galerii DOX. Mimochodem, pražské centrum současného umění DOX je soukromý projekt Leoše Války podobně zarputile vyvzdorovaný jako ten Medy Mládkové na Kampě. Je to skvělý výstavní prostor, který má na střeše pro změnu dřevěnou vzducholoď, Gullivera.

Ale zpět k Jiřičné. V Praze realizovala Novou oranžerii v Královské zahradě, pro nadaci Vize 97 vyprojektovala citlivou rekonstrukci kostela

sv. Anny na Starém Městě, kde také stojí hotel Josef podle jejího návrhu. Víc nic. Proč? Na výstavě v DOX můžeme vidět spousty jejích návrhů ze světa, od nábytku a svítidel přes nádherné skleněné schodiště, obchody, hotely, autobusová nádraží a mosty až k nadčasové stavbě polyfunkční budovy Kongresového centra Zlín. Tahle ohromně zajímavá, nekonvenční, krásná skleněná stavba splňuje i náročné parametry pro hudební koncerty.

Proč se ti, co rozhodují o dalším rozvoji Prahy, které velmi chybí nejen nová národní knihovna, ale i nová a moderní koncertní síň, o osmdesátiletou, stále svěží a aktivní Jiřičnou neperou? Proč se nic neděje? Na co se čeká? Na smrt? Nebo na peníze? Vždyť za jízdné v hromadné dopravě zdarma pro seniory a studenty se vyhazují miliardy. Proč se ty peníze nevynaloží aspoň zčásti na hodnoty, které se neztratí? Které nás posunou dál, povznesou. Přečkají. Které tu budou, napořád.