Báječný masakr sekerou a pilou

Obrazem

NEČEKANÁ NABÍDKA: „Ty máš rád sport, viď? Tak s námi pojeď do Švédska na jeden turnaj – dvanáct nejlepších borců světa tam bude, z toho dva Češi, a skvělá atmosféra, nejspíš drama. Navíc letos začátkem listopadu se koná mistrovství světa poprvé u nás, v Praze, tehdy už o tom budou mluvit všichni, tak co ty na to, zafandíš?“ ROZPAČITÁ ODPOVĚĎ: „Rád, ale oč vlastně jde? Cože? Neděláte si srandu?“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Od ranního vstávání pár hodin uplynulo, ale i tak si budu muset promnout oči: Kde jsem se to zase ocitl?

Sám o sobě by stačil fakt, že se nacházím u pohádkového zámku, který docela úspěšně maskuje, že je teprve sto let starý – mohlo by se tu natáčet cokoli na škále od Ledového království 3 po luxusní erotiku.

Zámek se jmenuje Tjolöholm, stojí v jižním Švédsku, sto metrů dlouhou výstavní zahradou můžeme projít k mořskému zálivu, kýč jak bič, ale jako ve snu si připadám hlavně z toho důvodu, že si tu dali sraz dřevofilové: muži, kteří očima zrentgenují špalek a poznají v něm malý souček, který já bych neobjevil s lupou.

Už teď dopoledne pod zámkem tréninkově burácejí motorové pily, sekery dělají své džupf, džapf, jenomže mně je jen máloco vzdálenější než sekery a pily. Od osmnácti let, kdy rozhoduju o vlastním životě, jsem se ničeho takového nedotkl a dnes mě čeká první ze dvou vrcholů sezony nejlepších sportovních dřevorubců světa: Champions Trophy.

Závodníků dorazilo dvanáct – ti nejlepší jsou tradičně ze Spojených států, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu, čili zemí, v nichž venkovští chlapci dostávají sekeru do kolébky.

Jen jeden stát tu ale má dva zástupce: hádejte který. Ano! Netušil jsem, že právě Česko je evropskou velmocí, ale v Pošumaví, na Vysočině nebo třeba na Valašsku se drvoštěpové rodí v počtu hojném…

Pardon, „drvoštěpové“ se neříká.

Jsou to atleti, většinou celkem štíhlí. A úplní vědci!

Koukám, jak si na špalky malují čáry do míst, kudy chtějí při závodě sekat. Analyzují ideální úhly, hodnotí tvrdost topolu dovezeného z holandských plantáží: „Je to měkký,“ zaslechnu.

 

Dostanu nabídku, abych si dřevo sám vyzkoušel, ale to víte, že jo, hoši: nikdy… Vždyť já mám respekt před holicím strojkem, a takovým lidem elektrická pila do ruky nepatří.

Na dvoumetrovou pilu ruční nesáhnu už proto, že jsem slyšel historky, jak ji dokážou správně nabrousit jedině Australani nebo Novozélanďani, kteří si techniku předávají z generace na generaci; všechno to je piplavá ruční práce, protože když jeden zub trčí o půl milimetru šejdrem, závodníkovi je veškerý um k ničemu.

A co teprve sekery! Jsou jiné než ty z trampské osady Ztracená naděje, mnohem ostřejší, doslova holicí břitvy, nabroušené v úhlu kolem jedenácti stupňů, takže jakmile bych se ostří letmo dotkl, budu shánět náplast. Trampům by taková sekera posloužila zhruba stejně jako sekačka na trávu, ve které jsou namísto žacích nožů žiletky. Jistě, žiletka by trávu sesekla. Ale pak by ji první kamínek zlomil, a totéž platí o závodní sekeře. Kdybyste ji vzali na smrkové dříví plné suků, zničí se; zhruba třináct tisíc korun by šlo do komína stejně jako kouř z oněch smrkových polen.

Proto se omezím na fandění a zajímat mě budou hlavně dva Martinové: čtyřicátník Komárek, který v Česku sportovní dřevorubectví zpopularizoval a doma má devět medailí ze světových šampionátů (zlatá mu chybí, ale letos v listopadu se koná mistrovství světa v Praze, takže pozor), a třicátník Kalina, který září, že se do Švédska dostal, protože závodí teprve pět let (dřív hrával za Plzeň basketbal).

 

Zabrat první řadu!

Říkám dřevofilové, ale myslím to v dobrém, protože tenhle sport přitahuje sympaťáky – jsou jenom zvláštní v tom, jak hluboce milují dřevo.

Uvědomím si to brzy odpoledne, když pořadatelé dají pokyn divákům, že už si můžou sednout na lavice pod pódiem. Fanoušků přijelo na tuto zámeckou samotu zhruba pět set, ale jen pár se jich v tu chvíli rozeběhne, aby zabrali místa v první řadě uprostřed, a tomuto hloučku vlaje nad hlavou česká vlajka.

Buňku ultras vede chlapík švejkovského vzhledu z Klatov, kterému se říká Válec, a je s ním třeba promluvit teď hned, protože těsně před závodem už by mohl nervozitou koktat.

„Proč jsem tady?“ Jako by nechápal mou otázku. „To je snad jasný, ne? Mám rád dřevo, sekery, motorovku… Když jsem se zajel podívat na první závod, neskutečně mě to chytlo, skamarádil jsem se s většinou našich závodníků, začal s nimi jezdit na kempy a dělám všechno pro to, abych jednou mohl závodit taky. Dokud ale nezávodím, tak aspoň pomáhám, vozím třeba pohoštění, tady ve Švédsku mám tři druhy klobás, normální i pálivé utopence, uzené, potom taky zavařené maso, obrácené řízky, kyselé okurky, nakládané kapie… No a zabrat první řadu bylo důležité – naši kluci potřebujou vidět, že jim někdo fandí.“

Ptám se Válce, co je na práci se dřevem tak pěkného. Zadívá se na mě jak na tupého rybáře: „Určitě je to lepší než chytat ryby. Dřevo přitahuje úžasný lidi. Když jsi rybář, stačí vzít prut a sednout k vodě, když jsi fotbalista, nazuješ kopačky a kopeš do mičudy, ale sportovní dřevorubectví, to vyžaduje obrovskou vášeň, energii, čas i peníze.“

 

Prodáte mi strom?

Před závodem nemá smysl mluvit na staršího borce Komárka, protože ten si zaklapl uši velkými sluchátky s tichem, ale Martin Kalina je v klidu; pro něj znamená výhru už to, že se dnes na jednom pódiu sejde s mistry.

Vypráví třeba o tom, jak od dětství na skautských táborech dobrovolně připravoval dříví.

O tom, jak navštívil dřevorubeckou show v Dobřanech na náměstí, a když byla vyhlášena soutěž pro veřejnost, popadl ruční pilu a ono to šlo.

O tom, jak sice dělá strojníka ve stavební firmě, ale občas už má lidí plnou hlavu a klidně by šel makat do lesa…

Hlavně ale vysvětlí, na co narážel Válec: že totiž dřevorubecký sport vyžaduje oběti. „Hlavně před závody se snažím každý večer po práci rozsekat aspoň dva tři špalky, ale to není jen tak,“ říká. „Musíš do lesa, kde koupíš od hajnýho strom, ten porazíš, zpracuješ, přivezeš domů špalky, zbytek uklidíš. Dřevo oloupeš, abys neničil sekery. Musíš vymyslet, komu nasekané kousky prodat jako palivo, abys nebyl totálně v minusu.“ Pak zmíní i trénink s pilou: „Po řezání ji musíš vyčistit, namazat, uložit do pouzdra… Nejde ji jen tak fláknout do garáže.“

O penězích Martin Kalina moc mluvit nechce. „Něco mě tenhle sport stojí,“ směje se, „ale kolik, to jsem si po prvním půlroce zakázal počítat.“

 

V drátěných ponožkách

Před hlavním závodem se koná mistrovství světa juniorů, při kterém hodlám dřevorubecký sport pochopit. Juniory čekají čtyři disciplíny (dvě s pilou, dvě se sekerou), ale na rozdíl od seniorů mezi nimi mají pauzy.

Přeju našemu Matyáši Klímovi, dvacetiletému chlapci, který dlouho bojuje o bronz, jenže při poslední disciplíně se stane cosi divného. Té disciplíně tady všichni říkají underhand chop, ale popíšu ji česky: mírně rozkročeni stojíte na kusu klády, která je položena na nožičkách kousek nad zemí, a mlátíte sekerou do dřeva mezi svýma nohama – nejdřív ze strany první, pak z druhé, dokud ho nepřepůlíte.

Matyáš v jednu chvíli neudrží balanc a šlápne si nohou na pódium.

Rozhodčí k němu hodí žlutý výstražný hadřík, podívá se na video a potom Matyášovi disciplínu neuzná, čímž ho pošle na konečné sedmé místo.

Co to bylo? „Šel jsem do akce na krev, vzal si lehčí sekeru a pokusil se o maximální frekvenci,“ říká Matyáš. „Špatně jsem se vyvážil a pak už bylo pozdě. Švih nezastavíš – a já sekl do dřeva i v téhle pozici.“

Čili šlápnout na pódium může, ale sekat při tom nesmí – to už je nebezpečné. Nebo aspoň myslím, raději se zeptám: „Bylo to, Matyáši, nebezpečné?“

Váhavě kývne: „Možná. Kdybych se v té pozici uhodil, tak si sice nohu ne-useknu, mám tam takové drátěné ponožky, ale bolelo by to fest.“

Matyáš je snad jediný, kdo uznává jistá bezpečnostní rizika svého sportu. Všichni starší a zkušenější kroutí hlavou – závodníci mají skutečně na ohrožených místech chrániče, při řezání pilou například kalhoty z neprůřezných vláken, a v české historii tohoto sportu se zatím nikdo vážněji nezranil.

Jak říká Martin Kalina: „Občas trochu krve teče, ale všechny své oděrky mám kvůli nepozorné manipulaci s nástrojem – říznu se třeba při čištění pily.“

 

Popis jednoho zápasu

V závodě dospělých proti sobě vždy nastupují dva dřevorubci, kteří musejí bez pauzy zvládnout čtyři disciplíny – kdo vyhraje, postupuje. Popíšu to pohledem laika:

Vážení přátelé, za jásotu pěti stovek fandů, kteří nafasovali žlutomodré vlajky, se z efektního oblaku dýmu vynořují Martin Komárek a Novozélanďan
Whitehead. Oba mají ochranná sluchátka a brýle, v každé ruce sekeru, Komárek jednu zvedne do vzduchu a vděčně pokyne skupince okolo pana Válce. Závodníci vyběhnou na pódium, na pozdrav jim vřeští rackové, a oba zhruba devadesátikiloví borci nastartují motorovou pilu: Drn-drrrrrn. Položí ji na zem, opřou ruce o špalek, který je upevněn naležato ve výši pasu, a start!

Popadnou pilu a ze špalku uříznou nádherný koláč. Prý by si mohli „brnknout o brzdu“ nebo koláč neodkrojit dokonale kulatý, což by byl konec, ale mně se zdá, že jsou oba se vším hned a snadno hotovi. Přeběhnou sedm metrů k oné kládě na nožičkách, na niž si rozkročmo stoupnou a buší sekerou do míst mezi nohama – vnitřnosti topolu létají ven v podobě velikých polen. Pozor, český reprezentant chybuje: nejspíš myslí, že už má hotovo, jenže špalek ještě na pár vláscích drží pohromadě, takže Martin Komárek sice seskočil, ale zase musí naskočit a přešvihnout ho dokonale. Pár rychlých skoků nazpět k pilám, tentokrát jde o tu dlouhou, ruční, čili výrazná změna pohybu – nikoli nahoru a dolů, ale zepředu dozadu. Zadýchaní atleti musejí řezat naprosto rovně, jinak se pila zasekne, piliny víří vzduchem. Komárek soupeře téměř dohání – a máme tu přeběh ke stojící kládě, která simuluje strom, takže jedna rána shora, druhá zespodu jako při golfu, znovu, ještě, a bum, vršek jednoho dřeva padá, želbohu soupeřova. Martin Komárek ze setrvačnosti dokončí poslední tři rány, ale prohrál, a já netuším, jak dlouho to celé trvalo: Aha, necelou minutu a půl.

„U poslední disciplíny jsem špatně vybral sekeru,“ vysvětluje Komárek o chvíli později: „Nebyla úplně nejvhodnější na tohle dřevo, risk nevyšel, ale mě baví závodit, i když nevyhraju. Přesto věřím, že reprezentaci mám pořád co dát, a hrozně se těším na pražské mistrovství.“

 

Jedna rána chyběla

Společně pak sledujeme souboj Martina Kaliny, jehož soupeřem je domácí Švéd, a tak se můžou vlaječky v publiku uvlát.

Tentokrát je duel ještě vyrovnanější. Závěrečnou sekeru popadnou ve stejný moment, diváci napětím polykají řev, oběma závodníkům zbývá jeden, nejvýš dva nápřahy, načež... Švéd vyskočí radostí do vzduchu a o půl vteřiny později sejme vršek špalku i náš Martin.

V publiku se Válec chytá za hlavu: „To snad ne, Marťas, škoda veliká!“

Co udělal špatně? Válec vysvětluje: „Při posledních ranách tam nedal pořádnej úhel – jinak by Švéda měl.“

Kalina souhlasí, prý to bylo opravdu tak. „Chtěl jsem závěr urychlit a předposlední ránu dal naplocho, takže sekera nezalezla do dřeva tolik, jako kdybych ji tam poslal pod pořádným úhlem; a tahle jedna rána mi pak chyběla...“

Bylo to úžasné, ale zhruba po pěti minutách turnaje jsou oba Češi vyřazení. Mrkneme na zbytek – Polák dostává v semifinále křeč do nohy, do finále jdou zástupci velmocí. Američan porazí Australana, navleče si vítězný prsten, podá ostatním závodníkům pětilitrovou lahev šampaňského, což ale nestačí, takže se všichni přemístí do zdejší kantýny.

Kdo dopije, ten odchází s tím, jak se těší na odvetu v pražském Průmyslovém paláci.

Já taky.

Uvidím tam další dvě disciplíny. Při jedné si dřevorubci musejí nejprve vysekat do stojícího kmene kapsy a vrazit do nich prkna, po kterých lezou do výšky, takže finišují tři metry nad pódiem. Ta druhá se jmenuje hot saw a je to závod s ohromně silnými, hlučnými pilami.

My s fanouškem Válcem tyhle motorovky na pražském mistrovství přeřveme.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama