Jak lidskost vítězí

Názory

„Tak vám mávám, užijte si dovolenou a těším se na vyprávění. A pošlete mi pohled!“ kladla mi na srdce Julie, když mi podávala kelímek s cappuccinem. „Nebojte, přivezeme vám i javorový sirup,“ volal jsem nazpátek.

Julie provozuje nenápadné kávové okénko sotva tři sta metrů od Staroměstského náměstí v Praze. Podle mě si ho otevřela především proto, aby si mohla povídat a usmívat se na lidi. Právě tomu se totiž věnuje celé dny. Před čtyřmi měsíci jsem se přestěhoval do sousedství, tak sem chodím každý den. Na kafe nebo alespoň pozdravit. A vždycky u toho upřímně obdivuji její přístup.

Julie nedělá lepší kávu než jinde, její podnik nemá jméno, a dokonce si u ní ani nesednete. Její kouzlo spočívá v něčem jiném. Julie se upřímně zajímá o lidi. Když vytuší, že máte čas a chuť prohodit pár vět, optá se vás třeba, kam máte namířeno nebo co budete dělat o víkendu. A příště se zase zeptá, jak to dopadlo. Protože má výbornou paměť, štamgastem se stáváte už při druhé návštěvě.

Tenhle srdečný servis přitom poskytuje v ulici, kudy denně prochází (a večer se občas plazí) tisíce lidí z celého světa. Mezi těmihle anonymními davy není těžké si připadat osamělý. A právě proto si Juliino okénko zamilovali lidé ze širokého okolí. Obvykle nás tu vestoje pije kávu několik najednou. A já se díky tomu během pár měsíců seznámil s více sousedy, než jsem jinde znal za dva roky.

Když jsem před měsícem slavil třicáté narozeniny, Julie mě přivítala punčovým dortem se zapíchnutou svíčkou. Vůbec netuším, jak mohla trefit správné datum. Tehdy mi došlo, co na jejím podniku nakonec mám nejraději. „Já si tady díky vám můžu připadat mnohem víc doma,“ děkoval jsem jí.

Lidí, jako je paní Julie, naštěstí existuje víc. A když pracují ve službách, stane se malý zázrak – denně mohou potěšit stovky dalších. Dobře si vzpomínám třeba na legendární kuchařku z univerzitní menzy na Komenského náměstí v Brně. Ta se jmenovala Iveta a na univerzitě ji znal úplně každý.

Tajemství oblíbenosti paní Ivety spočívalo v jedné věci. Kdykoli někdo přiložil kartu ke čtečce, podívala se na vaše křestní jméno. „Tak na co dneska máte chuť, Ládíku?“ zeptala se potom. A to stačilo k tomu, aby si ji zamilovaly tisíce studentů natolik, že kromě množství pohledů z prázdnin dostala i několik pozvánek na svatbu.

Zatímco píšu tyhle řádky, sedím v letadle do Kanady, které se zpozdilo o čtyři hodiny. Večerní přípoj do Vancouveru patrně nestihneme, a let se nám tak protáhne o den. Všichni cestující jsou z toho pochopitelně otrávení – a já byl ještě před chvílí trochu naštvaný s nimi.

V letadle spí snad všichni kromě mě a jedné letušky. Protože zrovna přelétáváme Grónsko, objednal jsem si k tomu nádhernému výhledu víno. Paní letuška mi ho nalila a já jí podal platební kartu. Ona na mě ale jen spiklenecky mrkla, usmála se a mávla rukou.

Jedno laskavé gesto mi udělalo mnohem větší radost než šest set eur kompenzace, které za zpožděný let dostaneme. A jak tak každý den pozoruji frontu před naším kávovým okénkem, říkám si, že to takhle má spousta lidí. V duchu přitom děkuji všem Juliím, Ivetám a letuškám, které tohle pochopily.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement