Vláda šedin. Staří kapři si vodu nevypustí

Soudkyně amerického Nejvyššího soudu Ruth Bader Ginsburgová zemřela v úřadě dne 18. září 2020. Bylo jí 87 a půl roku, členkou Nejvyššího soudu byla od roku 1993 a za tu dobu přežila čtyři ataky rakoviny (až ten pátý se ukázal být smrtelný). Její houževnatost a vitalita byly nepochybně obdivuhodné a rád bych byl ve svém stáří aspoň z poloviny tak silný jako ona. Na druhou stranu však může její životní dráha posloužit jako ilustrace jevu, který se rozvíjí nenápadně, ale o to nezadržitelněji. Naše elity, čerpající z pokroků moderní medicíny, začínají být velmi, velmi staré.

Dva nejstarší senátoři v USA – demokratka Dianne Feinsteinová a republikán Chuck Grassley – letos shodně oslavují 89 let. Pouze sedm ze sta současných amerických senátorů bude letos na Silvestra mladších padesáti let – přitom ještě spisovatele Svatopluka Čecha prý při oslavě jeho padesátin (1896) oslovovali „velebný kmete“. Prezidentu Bidenovi bude letos osmdesát a poraženému exprezidentu Trumpovi, který by roku 2024 rád kandidoval znova, bylo 76 let. Jejich světovým protihráčům Si Ťin-
-pchingovi a Vladimiru Putinovi táhne na sedmdesátku. Papež František měl v prosinci 2021 pětaosmdesáté narozeniny; kdyby se jeho předchůdce Benedikt XVI. rozhodl setrvat v úřadě až do své smrti, měla by katolická církev dokonce pětadevadesátiletého papeže (Benedikt ještě žije a 95. narozeniny měl v dubnu).

Královně Alžbětě bylo šestadevadesát a korunní princ Charles je ve svých 73 letech stále ještě pouhým princem, což je pojem, který jsme si dříve spojovali s mladou a svěží tváří. Italský premiér Draghi bude mít sedm-desát pět a znovuzvolený prezident Sergio Mattarella oslaví brzy 81 let. Mattarella prý koncem ledna prosil italské poslance o to, aby jej už nechali odejít na odpočinek, ale nenechali – prý se nenašel žádný vhodnější kandidát. Další období mu končí roku 2029. Dožije-li se Mattarella jeho konce, bude mu skoro osmdesát osm roků.

Jen pro srovnání: v době Brežněvovy smrti, tedy v listopadu 1982 v jeho pětasedmdesáti, byl průměrný věk sovětského politbyra sedmdesát let a na Západě se tento stav považoval za beznadějnou a neudržitelnou gerontokracii.

Až ke stovce?

Vysoce postavení politici středního věku začínají být ohroženým druhem a totéž platí o vysoce postavených manažerech. Průzkum mezi největšími firmami Fortune 500 a S&P 500 ukázal, že věk jejich ředitelů při nástupu do funkce narostl mezi lety 2005 a 2019 o rovných čtrnáct let, jinými slovy, nedošlo k vůbec žádné generační obměně. Ještě koncem 20. století bylo celkem běžné, že velké světové firmy řídili čtyřicátníci. Dnes už to běžné není. Mezi „rekordmany“ jsou i zcela fascinující případy, například Morris Chang, zakladatel obří tchajwanské čipové továrny TSMC. Chang založil svůj podnik v 56 letech, už po plnohodnotné kariéře ve firmě Texas Instruments, a stál v jeho čele až do svých 87 let. Dodnes, i když loni oslavil devadesátku, se o vývoji v TSMC nechává detailně informovat a přispívá své firmě různými radami.

Vzhledem k tomu, jaké pokroky dělá v posledních letech medicína a biologie, a to včetně výzkumu samotného procesu stárnutí, se dá čekat další stárnutí světových elit: určitě někam k devadesátce a časem možná i ke stovce a přes ni. Bohatí a vlivní lidé si vždycky mohou zajistit lepší zdravotní péči než řadový občan, což znamená, že v jejich případě nemůžeme počítat s průměrným věkem dožití, spočítaným statisticky pro danou zemi a národ. Namístě je připočíst k tomuto číslu spíše nějakých pět až deset let.

To má samozřejmě následky i pro mladší generace.

Seniorát

Už nevím, ve které knize jsem tento příběh četl, ale byla to sbírka rozhovorů s americkými veterány z irácké války. Jeden z nich, který se ještě jako mladý muž vrátil z bojiště a nastoupil na vysokou školu, popisoval následující debatu s jedním z profesorů.

„Cože? Tobě je dvaadvacet, a byl jsi poručíkem? Měl jsi zodpovědnost za padesát lidí někde ve Fallúdži, kde se střílelo? Kamaráde, takovému mlíčňákovi bychom u nás na katedře nesvěřili ani klíče od kopírky!“

(Ze svých osobních vzpomínek na studium na Univerzitě Karlově mohu potvrdit, že snazší je získat magisterský diplom než ony vysněné klíče od místnosti s kopírkou.)

Seniorát není jenom problém akademické sféry, kde se v určité míře vyskytoval vždycky. Neodcházejí-li veteráni do důchodu, nemá mladší generace možnost seznámit se se skutečným rozhodováním a „otrkat se“ v zodpovědných rolích a nejmladší generace je odsouzena k věčné roli asistentů a juniorních zaměstnanců, i když už třeba překročila třicítku. Na to se samozřejmě váže stagnace mzdy, zhoršený přístup na trh s nemovitostmi a obtížnější zakládání rodiny. Přirozená plodnost ovšem kolem pětatřiceti už výrazně klesá (zejména u žen) a není patrné, zda se ji, na rozdíl od průměrného věku dožití, podaří nějak radikálněji natáhnout. Existují sice výzkumné projekty „in vitro gametogenesis“, které si kladou za cíl vyrábět lidská vajíčka z kmenových buněk takříkajíc ve zkumavce, ale jejich úspěch je zatím nejistý. I v případě jejich úspěchu je otázka, zda by bylo velkou výhrou, kdyby se děti rodily manželům někdy před padesátkou, tudíž by se o patnáctiletou mládež běžně starali pětašedesátiletí rodiče.

Kapři a rybník

Mnoho států světa omezuje vstup do určitých úřadů věkem zezdola: tak například český senátor musí mít v den svého zvolení nejméně čtyřicet let a český prezident také. Skoro nikde však není stanoven věk maximální. Jednou z mála výjimek je Vatikán, kde mohou v rámci konkláve (volitelského shromáždění kardinálů, při kterém se volí nový papež) hlasovat pouze kardinálové, kteří v den uprázdnění Svatého stolce ještě nedosáhli věku osmdesáti let.

Stejně tak je vzácností, aby – s výjimkou prezidentských úřadů – existovala nějaká časová omezení na výkon funkce. Držitelem rekordu mezi volenými politiky je patrně americký demokratický senátor za Západní Virginii Robert Byrd, který seděl v Senátu přes 51 let a zemřel roku 2010 v úřadě ve věku 92 let. Jeho politická kariéra byla natolik dlouhá, že zamlada ve čtyřicátých letech 20. století byl ještě lídrem místní organizace Ku-klux-klanu, kdežto ke konci jeho života se Demokratická strana proměnila ve favorita rasových menšin.

Potenciální reformy tohoto stavu přitom narážejí na princip „kaprů, kteří si své rybníky nevypustí“. V demokratických státech by stárnoucí politici museli uložit věková omezení sami sobě a v soukromých firmách by totéž musely učinit valné hromady akcionářů, mezi kterými bývá mladých také menšina.

Vláda šedin se tak do budoucna zdá být nevyhnutelná.

Autor je publicista, bloger, matematik a autor knih. Přispíval do čtrnáctideníku 067, píše pro Echo24, bloguje na stránce Kechlibar.net.