John Le Carré a jeho česká spojka

Postava britského špiona George Smileyho mu zajistila literární piedestal po boku Grahama Greena, který prohlásil, že kniha Špion, který přichází z chladu byl nejlepší špionážní román, jaký kdy četl. Tajemný Smiley se ale kupodivu nestal miláčkem jenom západních čtenářů...

Rekruti KGB používali jeho romány jako instruktážní příručky. Sovětský politik Jevgenij Primakov si osobně od autora vyžádal několik románů, které dosud nečetl. A nová generace anglosaských rozvědčíků začala fiktivní, romantické a komplikované metody jeho literárních postav napodobovat.

Davidův otec byl okouzlující podvodník a defraudant mezinárodních rozměrů. Když rodinu v pěti letech opustila matka, svým dvěma synům tvrdil, že zemřela. Britská tajná služba pak Davida Cornwella vyškolila lhát, když studoval v Oxfordu – aby se vklínil mezi levicově orientované spolužáky. 

Později lhal coby britský špion. Později jako úspěšný spisovatel dlouho zapíral, že byl špionem. Přitom si dvacet let nechával své romány schvalovat od nadřízených v MI5 a MI6. Když Le Carrého někdo upozornil, že v článku nepíše pravdu, ohradil se, že je spisovatel, nikoli novinář.

Vpíjel se očima

Na oběd s obletovaným spisovatelem jsem dorazila v květnu roku 2018. Skoro jsem ho nepoznala, přestože jsem ho předcházejícího večera pozorovala přes hodinu při přednášce o jeho nejslavnější literární postavě. Měl bezvadně padnoucí tmavě modré sako a blankytnou košili, což dávalo vyniknout jeho stříbrným vlasům. Vypadl štíhle, mladistvě a jako někdo, komu to fantasticky pálí. 

O den později dorazil do své oblíbené restaurace Wells v noblesní londýnské čtvrti Hampstead Heath v zrzavých manšestrákách a plandavém saku. Znala jsem ty svršky z fotografií, které doprovázely časopisecké rozhovory. Novinářům se chlubil, že je pořídil z druhé ruky. Věděl, že jeho fenomenální komerční úspěch leží kritikům v žaludku, anglická závist si totiž s českou nezadá. Naproti tomu Američané s jeho úspěchem takový problém neměli: pro fotografku Annie Leibovitz ve službách časopisu Vanity Fair mohl pózovat v luxusním tvídu.

K obědu si objednal vepřovou kotletu, ale číšníka upozornil, že musí být malá. „Jsem úplně zdravý, jen nemám velkou chuť k jídlu,“ vysvětlil. Při výběru vína si nasadil brýle, aby prostudoval vinný lístek. Ani pohraničníci v totalitním Československu si mě neprohlíželi s intenzitou Johna Le Carré. Vpíjel se očima, hlavu pozorně nakloněnou, ve tváři totální soustředění. 

Pomohl českému herci

Obýval dva krásné domy v nejkrásnějších místech Británie – v londýnském Hampstead Heath a na špičce útesu pobřeží v Cornwallu. Přesto se často nechával slyšet, jak Anglii nenávidí a jak se v ní dusí. Vyznamenání britské vlády i královského dvora tvrdohlavě odmítal.

V životopisné knížce popisuje, jak s manželkou pozvali do londýnské čínské restaurace Josifa Brodského. Ten moc nejedl, víc si užíval doktorem zakázanou whisku a cigarety. Ke stolu přišla společná známá a varovala je, že se před dveřmi tlačí novináři. „Stockholm ti udělil cenu, Josiphe!" vyhrkla ještě.

Le Carré byl tehdy zaskočený zdrženlivou reakcí ruského spisovatele s americkým pasem. Prý jej musel přesvědčovat, ať si dají šampaňské. A později se při procházce po pobřeží Cornwallu svěřil svému známému: „Vždycky, když vidím ženu, kráčející ke mne  přes pláň, fantazíruju, jak mi jde říct, že jsem vyhrál Nobelovu cenu.“

Zeptala jsem se tehdy před dvěma roky, jestli se čeští rozvědčíci nějak lišili od ruské a německé výzvědné služby. „Češi měli měli velký respekt, byli dobří a hodně drsní,“ odpověděl mi. Spisovatel se také vyznal, že měl celé české období. Karel Reisz, který režíroval i Meryl Streepovou, byl jeho kamarád. „Reizs, Forman, Pucholt,“ zavzpomínal. 

Když chtěl Vladimír Pucholt zůstat v Anglii, měl štěstí, že Le Carré zrovna nepsal další knihu. Takže když Reizs požádal, ať Formanovu slavnému herci pomůže, spisovatel skutečně pomohl zařídit, aby Pucholt mohl v Británii zůstat, aniž by musel žádat o politický azyl a tím komplikovat život příbuzným a spolupracovníkům, kteří zůstali v Československu. 

Le Carré nijak nedal najevo, že Pucholtův nápad začít studovat v sedmadvaceti medicínu považuje za šílený, dokonce mu na to naopak půjčil (Pucholt pak půjčku splatil do posledního centu). Přes svého známého – novináře – se propracoval s dopisem k manželce ministra vnitra, která prosbu předložila svému muži ráno u snídaně. 

Mimochodem: český herec inspiroval Le Carrého k vytvoření postavy utečence v románu Nejhledanější muž.

Tajní ho nenáviděli

Při obědě v Hampstead Heath jsem zkoušela svého spolustolovníka zkoumat podobně, jako zkoumal on mě. Poskládání vrásek v jeho tváři prozrazovalo celoživotní depresi. John připustil, že psaní mu pomáhá se s ní vypořádat, ale jen v případě, že mu jde práce dobře od ruky. I v jeho mladší tváři bývalo vždy vidět, že nepodědil bezstarostnou náturu otce, kterého opakovaně dostával na kauci z vězení. 

Pan Cornwell taky synovi Davidovi několikrát hrozil žalobou. Například za to, že je mu podobná postava v jeho románu. Nebo za to, že ho „nezdárný“ potomek nezmínil v rozhovoru... „Když jsem se dozvěděl, že umřel, byl jsem skoro šťastný. Rozhodně se mi ulevilo,“ přiznával Le Carré opakovaně. 

Podvodník a proutník Ronnie Cornwell poskytl budoucímu spisovateli  nepřeberné množství zápletek a také vhled do světa zlodějiny a prostituce. Britské školy mu pak nabídly nový žebříček hodnot a doma nepoznanou morálku. Za svého otce se brzy začal stydět a před ostatními předstíral, že jeho otec je špion.

Le Carré ve svých knihách dokládal, že ve světě stínů a přetvářky jsou nejúspěšnější ti, kteří měli těžké dětství: opuštění a zrazení. Postavy rozvibrované vnitřní nejistotou se vděčně přimknou k uzavřené společnosti, jakou je například tajná služba. Protože je plně zaměstná a dá jim pocit, že někam patří.

Literární postava George Smiley se stará o své agenty jako o své dospělé děti, je za ně odpovědný. „Když jsem se nedávno šel podívat do MI6, zíral jsem. Lidi i atmosféra se změnili k nepoznání, všechno je mnohem drsnější,“ řekl mi spisovatel. Nechápala jsem. „Čelíme jinému nebezpečí, podoba zla a násilí se proměnila,“ dovysvětlil.

Má-li se agent úspěšně asimilovat třeba do ISIS, musí prý potvrdit svou spolehlivost tím, že sám se dopouští hrůz, které jsou pro naši kulturu nepřijatelné. „Jak pak takového pracovníka chránit, aby se úplně nerozpadl?“ uvažoval přede mnou Le Carré, podle kterého z tajných služeb mizela dřívější kolegialita a osobní odpovědnost.

Dodejme však, že britskou tajnou službu nikdy nepopisoval v lichotivém světle. V šedesátých letech na recepci britské ambasády ve Washingtonu  na něj pozvaní špioni dokonce křičeli „Ty bastarde!“. Většina pracovníků tajných služeb jeho generace ho nenáviděla.

V roli zavilého starce

Týden po onom rozhovoru před dvěma roky jsem se znovu ocitla v Hampsteadu, poklidné georgiánské čtvrti, která z kopce shlíží na zbytek Londýna. 

Kdysi přitahovala intelektuály, teď si v ní mohou dovolit bydlet jen opravdoví boháči. Málem jsem vrazila do dvojice křehkých penzistů. Ona měla dlouhé stříbrné vlasy svázané do culíku, on byl lehce shrbený, černé brýle, zakaboněný, s hlavou zarputile skloněnou a očima zabořenýma do chodníku. Le Carré a jeho manželka Jane... 

Alec Guiness, legenda britského herectví a nezapomenutelný představitel televizního Smileyho kdysi s uznáním prohlásil, že Le Carré je vynikající herec. A spisovatel při našem náhodném setkání opravdu vypadal zase úplně jinak – jako kdyby hrál zavilého starce. V Hampsteadu si kromě domu držel byt, o kterém nevěděli ani jeho přátelé; tajné místo, kde mohl psát a nikdo ho nerušil.

Každé ráno prý vstával v půl páté. Za svůj život napsal pětadvacet knih, které se budou dychtivě číst tak dlouho, dokud člověk bude zrazovat bližního svého. Jeho špionážní knihy jsou především intimním, pravdivým popisem lidské zrady. Právě to je téma, ve kterém se autor – nedobrovolně – školil od svých pěti let.