Štěkal jsem, že školy nejsou ohniskem nákazy

Co je pro vás největším přínosem pandemie pro české školství? A co bylo naopak největším minusem?

Plus spočíval v obrovském skoku, který chtě nechtě museli udělat učitelé s digitálními technologiemi. Stejně důležité bylo to, že si rodiny zblízka sáhly na to, co se ve školách učí. Řekl bych, že rodiče viděli důležitost pedagogického poslání, ale i to, že by si obsah výuky zasloužil modernizaci.

 

Pojďme k těm minusům. Patří k nim, že jsme měli nejdéle zavřené školy v Evropě, děti přišly o své sociální kontakty, kroužky, spolužáky…

Zkusím se přidržet jen u té školské části. V plné nahotě se ukázal nerovný přístup ke vzdělání a různá kvalita škol. Distanční výuka plně odhalila problémy, které musíme řešit. A s tím, že české školy byly vůbec nejdéle zavřené, ministr školství nemůže být spokojen. Náklady na brždění pandemie neslo ve značné míře právě školství a to beru jako jednoznačné negativum.

 

Celý rozhovor ze série Reportér Radiopodcast si můžete poslechnout zde.

 

Neměl jste si ale právě vy na vládě „vyštěkat“, aby děti mohly jít zpátky do škol dřív?

Vláda rozhoduje ve sboru a opravdu jsem vedl dost ostrých sporů o to, kdy se má co otevírat. Domnívám se, že jsem měl svá stanoviska vždy podpořena důkladnými argumenty a daty. Ovšem o tom, co se kdy otevře nebo ne, nakonec rozhoduje ministr zdravotnictví, bez ohledu na to, který to zrovna je.

 

A že jich bylo…

Pamatuji si na spor, který jsme vedli loni na podzim, když byl ministrem Roman Prymula. Šlo o to, zda jsou školy původcem šíření pandemie. Na konkrétních datech se pak ukázalo, že se to dost liší. Na středních školách byla incidence výrazně vyšší než v mateřských a základních. Paušální odsudek, že jsou školy semeništěm nákazy, byl mylný. Musím říct, že ze zpětného pohledu bych byl raději, kdyby některá opatření vypadala jinak.

 

Budou nějaká hygienická opatření ve školách už natrvalo?

Časté větrání a zvýšená hygiena, to má nepochybně smysl pořád. Z roušek se snad ve školách žádný standard nestane. Pokud to ale bude v určitém období zvýšeného množství virových nákaz užitečné, možná lidé sami sáhnou po rouškách, třeba v hromadné dopravě, podobně jako to dělají třeba v asijských zemích.

 

Testujeme, co učit online

Dávalo by do budoucna smysl uvažovat o hybridní škole, tedy kombinaci prezenční a online výuky?

Na jaře 2020 se objevovaly i hlasy, že časem online výuka převálcuje tu klasickou, prezenční. Ten dojem mohl být způsoben tím, že domácí výuka byla nová a relativně krátká, pak bylo, myslím, jasně vidět, jak moc je potřebná výuka prezenční. Teď jsme dali dohromady školy, které chtějí kombinovanou výuku zkoušet. Máme jich dvaasedmdesát a testujeme, jaký je správný mix. Některé typy dovedností se dobře rozvíjejí distanční výukou, pro jiné je zase přítomnost ve škole nenahraditelná.

 

Jak dlouho bude testování probíhat?

Chceme to rok a půl ověřovat, abychom našli životaschopné modely, podle kterých by bylo možné postupovat. Hybridní výuka tedy obecně smysl dává, jen se nemá překotně zavádět hned a všude. Její vhodnost se bude možná lišit podle typu škol a zcela jistě podle věku žáků. U těch nejmenších distanční výuka moc smysl nedává.

 

U takřka všech dětí by ale například mohlo pomoci online připojení do klasické výuky třeba ve chvíli, kdy jsou doma po nemoci.

O tom asi nebude žádného sporu. Při delších absencích není nutné, aby žáci dostávali jako za našich mladých let nastudovat učivo od strany x do strany y. Mohou být klidně připojeni k výuce. Stejně tak asi nebude sporu o tom, že se například některé třídní schůzky dají řešit online formou. Větší debaty budou spíše o střídání prezenční a distanční výuky pro celé třídy.

 

Kde seškrtat biflování

Loni na podzim byla přijata Strategie 2030+. Už se podařilo rozjet některé z hlavních změn, tedy například práci na revizi rámcových vzdělávacích programů nebo zavedení regionálních školských úřadů?

Chceme, aby tentokrát nezůstalo u strategie jen na papíře. Rozdělili jsme si změny na menší etapy a podle nich postupujeme. Například ještě do prázdnin chceme udělat úvodní konferenci a odstartovat veřejné projednávání revize rámcových vzdělávacích programů. Pokud má být úspěšná, musí být jasné, jak se k těm změnám dospělo, a musí na nich panovat základní shoda.

 

Revize vzdělávacích programů se dá přeložit jako omezení biflování ve prospěch rozvoje jiných dovedností. Stihne to vaše mladší dcera, která je teď ve druhé třídě?

To nestihne, ale na druhém stupni už určitě ano. Rámcové vzdělávací programy jsou hranice, ve kterých se škola musí pohybovat. Ona sama si pak určí, jakým konkrétním školním vzdělávacím programem je naplní. My bychom jednak chtěli zmodernizovat ten celkový rámec výuky a zároveň školám nabídnout výběr z možných postupů. Abychom neomezovali ty školy, které mají své přístupy dávno vytvořené, a zároveň mohli podpořit ty, které to budou potřebovat a chtít.

 

Ke kvalitním školám jsou potřeba i dobří učitelé. Je dnes učitelské povolání atraktivní?

Podle mě už začíná být docela atraktivní. Bylo by ovšem potřeba, aby ještě tak dvě tři volební období do školství soustavně proudily prostředky. Pak by lidé skutečně uvěřili, že je to obor s dlouhodobou perspektivou a že má smysl se hlásit na pedagogické fakulty.

 

Vysoké školy obstály

Během pandemie se nejvíce řešily školy základní, občas ty střední. U vysokoškoláků se asi předpokládalo, že se nejsnáze přizpůsobí...

S vysokými školami mám ze všech stupňů školství zdaleka nejbližší osobní zkušenost. Proto jsem ocenil, když už před lety mí někdejší kolegové přešli na to, že základní přednášky natočili na video a poskytli je studentům ke stažení a zhlédnutí v klidu domova. A ušetřený čas z přednášek pak věnovali konzultacím. Doufám, že se k nim v pandemii přidali další. My jsme řešili hlavně návrat ke studiu v těch částech, které doma nahradit nelze, například laboratorní výuku. Chtěl bych ovšem ještě zdůraznit jednu věc a tou je třetí role univerzit.

 

Co je onou třetí rolí?

Vedle výuky a výzkumu má být tou třetí rolí služba společnosti. Mám za to, že nejen lékařské, ale i pedagogické a další fakulty, které se často na dobrovolnické bázi zapojily do pomoci společnosti, tuto roli naplnily a skvěle obstály. Možná to nebylo tolik akcentováno, protože se řešila spíše různá omezení a negativní témata, ale vysoké školy zvládly tu situaci vybalancovat. Obrovská vlna studentů se vrhnula do dobrovolnické činnosti.

 

Řada politiků se zaklínala prioritním otevřením škol, ale nakonec byly třeba obchody s obuví – nic proti nim – otevřeny dříve než univerzity. Co to říká o našich společenských prioritách?

Bylo by až příliš jednoduché říct, že se školy měly otevřít dříve než všechno ostatní. My jsme pracovali s různými variantami podle vývoje epidemiologické situace. Nejde totiž o to, zda je přímo daná činnost riziková, tedy zda se mohu snadno nakazit, či nikoli. Klíčové je to, jaká masa lidí se při otevření té či oné oblasti rozpohybuje a jak přibudou sociální kontakty. Když jsme tedy byli požádáni o scénáře, řekli jsme, které skupiny se mají vracet. A i mezi nimi jsme museli vybrat priority. Ale priorita nemůže být všechno najednou. Jsem rád, že při ostrých debatách na vládě nakonec získalo školství přednost, i když ne absolutní.

 

Jaké studijní obory budou podle vás v příštích letech „in“?

To záleží na tom, jak si to „in“ definujeme, zda z pohledu studenta, rodičů, nebo společnosti. Dovolil bych si to ale otočit. Před covidem jsme slýchali, jak máme moc těch měkkých oborů a společenských věd a že potřebujeme více inženýrů, jaderných fyziků a IT spe-cialistů. Problémy, které jsme během pandemie měli a které ještě budeme řešit, přijdou v oblastech, které řeší hlavně společenské vědy. Budeme řešit dopady na psychiku, v sociální oblasti a další. Proto bych řekl, že ty „měkké“ obory nyní rozhodně obhájily své místo na slunci. Před třemi lety bychom asi neřekli, že jsou zrovna „in“.

 

Myslíte, že současnou komplikovanou situaci přežijí všechny školy?

Nyní jsou pod tlakem soukromé vysoké školy, i když to nesouvisí jen s covidem, ale hlavně s demografií. Ocitli jsme se v časech, kdy máme vůbec nejmenší kohortu mladých lidí ve věku, kdy nastupují na vysoké školy. A samozřejmě, pokud se snáze dostanou na veřejné vysoké školy, dají jim většinou přednost před soukromými, aby nemuseli platit školné. Nebo musí cítit u té soukromé tak velkou přidanou hodnotu, aby jim za to stála. V tomto směru čekají soukromé vysoké školy opravdu komplikované časy. U středních škol bych tak velký tlak nečekal.

 

Přijímačky potřebují změnu

V případě středních škol vyvolaly velký poprask letošní přijímací zkoušky. Jejich organizátor, Cermat, byl kritizován za to, že nezohlednil covidovou situaci.

Přestože je Cermat organizace přímo řízená ministerstvem školství, patřím já osobně rozhodně ke kritikům obsahu těch zkoušek. Dlouhodobě si myslím, že by si jak maturity, tak jednotné přijímací zkoušky zasloužily určitou revizi. Chce to ale debatu s chladnou hlavou, nikoli ve vyostřených emocích po roce distanční výuky.

 

Jaké revize máte na mysli?

Domnívám se, že by maturita měla více odrážet to, jak student po celou dobu své střední školy studoval. A jednotnou přijímací zkoušku by to chtělo obsahově změnit tak, aby tam nebyl takový rozdíl mezi tím, jak a co se žáci učí ve škole a co potřebují umět k přijímačkám. Pokud je třeba škola učí matematiku zábavným způsobem, musí to v jednu chvíli celé převrátit, aby je připravila na otázky Cermatu. Taková dvoukolejnost nedává smysl. Zároveň by se měl navýšit prostor pro školní část.

 

Připomeňme, že dnes musí minimálně šedesát procent bodů při přijímacích zkouškách připadat právě na testy od Cermatu.

V tom zbytku pak může mít škola své testy, zohledňovat výsledky různých soutěží, zájmové činnosti apod. Tento poměr by se podle mého měl změnit minimálně na 50 : 50. Zároveň ale musím připomenout, že v letošní výjimečné situaci jsme dali školám možnost vynechat jednotnou přijímací zkoušku a udělat si testy své, ale devadesát procent škol to nevyužilo.

 

Samotný princip jednotné přijímací zkoušky je podle vás správný?

Pokud budou otázky skutečně testovat matematickou a jazykovou gramotnost, je podle mě v pořádku. Pokud ovšem podoba testů determinuje obsah výuky, jak je tomu dnes, tak jde to přesně proti tomu principu volnosti přístupu ve školách, o kterém jsme mluvili na začátku rozhovoru.

 

Zatím mluvíme o přijímacích zkouškách na čtyřleté střední školy. Jak je to s šestiletými a osmiletými gymnázii? Těm jste ani letos obejití jednotných přijímacích zkoušek neumožnili.

Tam bývá přetlak zájmu tak obrovský, že pomocná kritéria příliš nepomohou. I kdyby se z uchazečů vytřídili ti se samými jedničkami a se skvělou mimoškolní činností, pořád jich bude mnohem více než míst, na která se hlásí. Školy tak náročné testy používají k rozřazení zájemců. Navíc rodiče zpravidla děti na zkoušky dlouhodobě připravují. O rušení zkoušky tak nebyl ani na jedné straně zájem.

 

Chtěl bych u toho být

Byl jste nominován za ANO, po zrušení brněnské organizace ale už nejste jeho členem. Do sněmovny prý kandidovat nechcete. Co nějaký jiný volený orgán?

Myšlenku na politickou kariéru v tom smyslu, že bych někam kandidoval, jsem zatím neměl a nemyslím, že by to byl můj směr.

 

Pokud by byla ta možnost, chtěl byste pokračovat ve funkci ministra školství?

Manželka by s tím zřejmě nesouhlasila. Ovšem vzhledem k týmu, který na ministerstvu funguje, a také k tomu, že se podařilo prosadit Strategii 2030+, považoval bych za zajímavé být u její realizace. Pokud by, jak říkáte, byla ta možnost.

 

Dovedete si představit, že byste na úřadě působil v jiné roli než ministerské? Třeba jako odborný náměstek?

Byl jsem náměstkem pro vysoké školství. A přestože teď jako ministr daleko více řeším regionální školství, tedy ty nižší stupně, myslím, že jsem kontakt s problematikou vysokých škol neztratil. Takže odborně by mě to určitě dál zajímalo a nemusí to být v roli ministra.