Když vlastence vzrušuje válka

Report

Považují se za české vlastence předurčené k tomu, aby chránili naše území před nebezpečím, které nejspíš přijde ze Západu. Od organizování výcvikových táborů se časem posunuli k vysílání vlastních lidí na trénink v cizině – do skutečné války na Donbasu. Šlo jen o pomatenou akci několika jedinců? Byl to výsledek dohody s představiteli tamního proruského režimu? A co dělají členové skupiny nazývající se Českoslovenští vojáci v záloze za mír dnes?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Bylo to v červnu 2015, v kempu na Křivoklátě. Uprostřed tamní přírody se jich sešlo asi dvacet. Jeden byl zanícený radioamatér, další policista, mezi členy skupiny byl i vysloužilý plukovník raketových vojsk či odbornice na slaňování v rizikových situacích. Všichni se znepokojením sledovali migrační krizi.

V jejich hlavách začínal pomalu kolovat alkohol a z jejich úst vycházely temné předpovědi. Chtěli udělat něco pro obranu země. Později mi budou vyprávět, že když se po víkendu vrátili z kempu domů, rozhodli se jednat.

Do onoho setkání fungovali „Českoslovenští vojáci v záloze za mír“ zejména jako skupina na Facebooku. Prvotní výzva podplukovníka Marka Obrtela k jeho stoupencům zněla: působte na lidi ve svém okolí, seznamujte se s možnostmi obrany svého regionu.

Jedna z členek skupiny, Andrea, prý už tehdy věděla, že je potřeba připravit se na nepokoje ve městech, vybavit se spojovací technikou a hlavně – zahájit výcvik. Ačkoli ve válce nikdy nebyla, podle ní je třeba učit se bojovat, zvykat si na výstřely a společně pochodovat, protože jenom „semknutá formace“ vás kryje z boku i zezadu, a získáte tak návyky, jak přežít ve skupině.

Brzy měla organizace v celém Česku údajně patnáct tisíc sympatizantů, z čehož bylo, jak tvrdili velitelé, asi dva tisíce členů aktivních, schopných a ochotných zapojit se do reálné akce. Organizovali se zdola – regionální skupiny měly od pěti do sta členů, ty se integrovaly do vyšších, zemských úrovní pokrývajících celou republiku a nade všemi stál velitel.

 

Vzestup

Zlom nastal, když koncem roku 2015 oznámil podplukovník Marek Obrtel, že řady Vojáků v záloze opouští: posléze založil vlastní organizaci – Národní domobranu. Mimochodem už tehdy stála po jeho boku Nela Lisková, která pak založila v Ostravě samozvaný konzulát Doněcké lidové republiky – separatistického území na východě Ukrajiny vytvořeného s podporou Kremlu. O ní ještě bude řeč.

Na vznik konkurenční skupiny s podobným myšlením a náplní činnosti reagovali Vojáci v záloze tím, že se „semkli“. Odchod podplukovníka Obrtela vedl k tomu, že se do čela skupiny dostal Ivan Kratochvíl.

Andrea Krulišová, která má funkci náčelnice štábu Vojáků v záloze, přitom dodnes považuje bývalého velitele Obrtela za zrádce.

Vypráví mi o tom letos na jaře v hostinci, když předstírám, že jsem sympatizantem jejich skupiny. „Já bych ho za to zastřelila. A když to udělám, nezachrání ho už ani Kratochvíl,“ říká a rukou si z úst otírá pivo.

Členové skupiny Vojáci v záloze tvrdí, že si již v roce 2016 vytvořili bezdrátový spojovací systém podobný tomu, jaký používají separatisté na ukrajinské frontě. V té době prý už organizovali i branný a bojový výcvik v lesích a tělocvičnách. Někdo přinesl i legálně držené zbraně. Aktivní členové se učili techniku přežití v přírodě a sebeobranu. Chtěli údajně dokonce založit neziskovku pro práci s mládeží, díky čemuž, jak si to představovali, by konečně získali peníze od státu, povědomí v médiích a uznání v bezpečnostních složkách.

Slovo „uznání“ je od nich slyšet každou chvíli. Chtěli by, aby společnost pochopila jejich důležitost a začala je brát vážně a aby mohli spolupracovat s oficiálními ozbrojenými silami. Jedním dechem však zklamaně přiznávají, že jejich aktivity vyvolávají u skutečných armádních důstojníků silnou nevoli: ti o samozvaných ochráncích státních hranic nechtějí ani slyšet.

Činnosti skupiny si však s uznáním všiml někdo jiný. V České republice působí velká ambasáda Ruské federace a podle tajné služby BIS je mnoho členů jejího osazenstva zároveň agenty zpravodajských služeb. V zemi působí dezinformační weby, jejichž zprávy sdílí a šíří část společnosti. A právě Československým vojákům v záloze se na chvíli podařilo stát známou složkou této nespojité subkultury.

Hovořím s jedním z členů této skupiny, mužem s přezdívkou Báťuška, jenž tvrdí, že byl jejich „politrukem“. Vzpomíná, že Vojáky v záloze stmeloval pocit ohrožení české státnosti a kultury ze strany evropských liberálních hodnot a samozřejmě migrantů. Podle Báťušky stojí na jedné straně křesťanství, konzervatismus a čistí Slované – toto vše prý ztělesňuje Rusko. Na druhé straně stojí úpadek tradičních hodnot (symbolizovaný mimo jiné homosexuály), agrese a vraždění Slovanů (charakterizované zásahy NATO v Jugoslávii v 90. letech) a spolu s nimi i náš „odvěký nepřítel“, Arabové a islám, podporovaní zaprodanými západními politiky.

 

„Velitel“ skupiny Ivan Kratochvíl zase vypráví, že má v rodině sedm generací vysokoškolsky vzdělaných lidí, zatímco IQ místní „cikánské“ populace je naopak o 20 až 30 procent nižší než u bílých Slovanů. A Romové stále nejsou to nejhorší. Vládci tohoto světa totiž prý vymysleli plán, jak získat ruské přírodní zdroje, a jediní, kdo jim ještě stojí v cestě, jsou inteligentní (rozuměj bílí) Slované. Proti Rusku, které nedobyl Napoleon ani Hitler, nyní pošlou pěší milionové vojsko uprchlíků. Podle Kratochvíla jsou to „pijavice“, které dokážou sotva psát, umějí však střílet a podřezávat hrdla; před pár lety jsme je pustili do Evropy, a tak je prý stačí už jen vyzbrojit. A my ve střední Evropě budeme na ráně jako první. Po maďarizaci na Slovensku a arizaci v Česku nás prý čeká to samé z rukou lidí, u kterých se tmavší barva jejich pleti kombinuje s muslimským vyznáním.

„Náčelnice štábu“ Vojáků v záloze Andrea je pak přesvědčená, že bude válka. Za několik let se podle ní starý pořádek zhroutí a potom se proti nám postaví naši „takzvaní“ západní spojenci. Až nám to dojde, bude už téměř pozdě. Panuje zde anarchie, migranti zavedou se zbraněmi v rukou ve městech teror a nakonec na nás zaútočí Německo. „Organizace jako ta naše se proto musí připravit, plánovat obranu a zaútočit jako první,“ tvrdí.

 

Plán

Právě kvůli svým svérázným postojům a radikalismu se Českoslovenští vojáci v záloze stali na jistou dobu tématem českých médií, zmiňovala je i zpráva ministerstva vnitra o extremismu. Potom prý zanikli.

To však není tak úplně pravda. Na začátku roku 2017, když už média víceméně považovala Vojáky v záloze za minulost, začali oni sami hodnotit geopolitickou situaci jako stále vážnější: takovou, která si vyžadovala ostřejší řešení. Na Donbas na východní Ukrajině odešlo bojovat za proruské separatisty pár desítek českých občanů a někteří z nich měli přímé personální vazby na nejvyšší velení Vojáků v záloze – což považovala organizace za svůj tajný trumf.

V tajném dokumentu o organizační struktuře jejich velení nacházím skutečně minimálně jednu osobu, která je dodnes proruským bojovníkem v okupovaném Doněcku. Jmenuje se Alojz Polák a v doněcké komunitě patří k těm nejfanatičtějším postavám.

Na jeho facebookovém profilu se mimo jiné dočteme: „Xenofobie je jedním ze základních instinktů člověka. Je to pud sebezáchovy, ochrany rodiny, kmene od cizího. Xenofobie chránila před nájezdy barbarů, před zničením toho, co cítíme, že je svaté – naší krve a rodiny, našich dětí. Zachování vlastního genofondu dalšímu pokolení.“

Lidé jako Polák se v onom roce 2017 stali součástí plánu skupiny na vycvičení reálných vojáků, ostřílených v boji a odhodlaných ke všemu. Přesvědčené členy bylo podle něj potřeba poslat do donbaských zákopů, ať se naučí, jak to chodí ve skutečné válce.

Bývalý „politruk“ Báťuška dnes tvrdí, že na začátku měla skupina vypadat jinak. Měly to být mírové tábory kdesi vzadu, v bezpečí za frontovou linií. Mladí radikálové by si v nich zchladili hlavu a naučili by se zásadám první pomoci a práci v bojovém družstvu. Utužilo by se přátelství, zpevnily charaktery a snad by se i něčemu užitečnému přiučili. Například tomu, jak se neleknout, když uslyší střelbu. Prý se tam z našich dětí stanou muži, kteří sebou netrhnou hrůzou vždy, když pár kilometrů od nich začnou vybuchovat bomby.

Ale Báťuška, jenž dnes vystupuje smířlivěji, už ve skupině Vojáci v záloze nepůsobí. Velí tam jiní, rozhodnější. Náčelnice štábu Andrea označuje Báťušku za „pošuka a alkoholika“.

 

Fronta

V říjnu 2017, během šestého týdne mého pobytu ve válečné zóně na východě Ukrajiny, přicházím na jižní část fronty na straně separatistů. Sbírám informace, které později vyjdou v mojí reportážní knize. Nacházíme se v osadě Sosnivske nedaleko ukrajinského přímořského města Mariupol, jen pár set metrů od bojové linie a na dostřel těžkých zbraní. Doprovázejí mě dva čeští kamarádi, proruští bojovníci Jura a Kaukaz, kteří se v roce 2015 vydali do zákopů Donbasu „bránit ruský svět před ukrajinskými fašisty“.

Z jednoho ze zanedbaných jednoduchých domečků vychází hubený muž středního věku s kalašnikovem a příliš velkou uniformou. Jmenuje se Miloš Ouřecký, je mu 49 let a stejně jako moji dva společníci pochází z Česka. Náš rozhovor přeruší čas od času zvuk výbuchů.

Ouřecký tvrdí, že sem původně přijel s cílem pomáhat místním civilistům, ale organizace, která ho vyslala, ho oklamala a zradila. Stalo se tak o pár týdnů dříve, když dorazil z ruského Rostova na hranice separatistického doněckého území. Tam se už nedokázal spojit s „kontakty“, které dostal; lidmi, kteří ho měli převést přes hranice.

Čech Jura jeho povídání doplňuje: v srpnu téhož roku ho požádal člen místní separatistické administrativy, aby pomohl dezorientovanému občanovi České republiky, jenž se zdržuje v hraničním pásmu mezi Ruskou federací a Doněckou lidovou republikou. A tak se Jura spolu s Kaukazem Ouřeckého ujali, převedli ho přes hranice a zajistili mu nocleh.

Na otázku, jak se nazývá organizace, která ho sem původně poslala, Ouřecký váhavě odpoví: Českoslovenští vojáci v záloze. Opakuje, že mu původně řekli, že jeho posláním má být humanitární pomoc, nakonec se ale měl školit u místní separatistické armády; měl projít bojovým výcvikem, naučit se diverzním akcím a práci s výbušninami. Cílem bylo, aby se po získání zkušeností v reál-
ném válečném konfliktu vrátil domů a školil další bojovníky – a také sám bojoval v Česku za zájmy Vojáků v záloze, pokud si vyhodnotí, že akce je nezbytná.

Miloš Ouřecký trvá na tom, že o svém skutečném poslání původně neměl tušení. Zjistil to prý až ze zapečetěné obálky s tajným rozkazem, kterou dostal v Praze a směl ji otevřít až na Donbase. V rozkaze se stanovuje vytvoření československé bojové jednotky a její začlenění do armády Doněcké lidové republiky; Miloš Ouřecký je jmenován jako jeden z jejích členů. Rozkaz podepsal velitel Vojáků v záloze Ivan Kratochvíl a jeho náčelnice štábu Andrea Krulišová.

Tuto verzi potvrzují i dokumenty, které má u sebe. Říká, že ostatní lidé vyslaní skupinou Vojáci v záloze se nejspíše vrátili domů, když nebyli schopni překročit hranice, ale určitě to neví. Jak se jmenuje jeho doněcký kontakt? Alojz Polák, odpovídá. Ten je zmíněný i v tajném dokumentu Vojáků v záloze, který jsem viděl.

Zdá se, že Miloš Ouřecký je z celé situace upřímně vyděšený. Ale zděšení jsou i dva společníci, Jura a Kaukaz. Říkají, že České republice, odkud pocházejí, nemají důvod škodit, a už vůbec se nechtějí zaplést do konspirace amatérů s šíleným plánem odsouzeným přinejmenším k neúspěchu, který navíc může vést k špatným důsledkům pro každého, kdo se stane jeho součástí.

Tito dva čeští bojovníci, kteří na Vojáky v záloze napojení nejsou, se obávají, že se o věci dozví ruské vedení. Nebo ještě hůř, že tito fanačtí amatéři provedou v členské zemi EU nějakou ozbrojenou akci a následně se zjistí, že se školili na doněckém území pod kontrolou proruských separatistů. Kromě obrovského mezinárodního skandálu by pak v Doněcké lidové republice začaly padat hlavy – v první řadě ty jejich. Tudíž sice vzali Ouřeckého k sobě do frontové jednotky, ale zároveň ho považují za čím dál tím vážnější ohrožení.

Ouřecký při našem setkání říká, že se touží vrátit domů ke svým zálibám – holistickým zahradám a esoterice. Na první pohled působí jako nevhodný kandidát na bojovníka či teroristu, ale zároveň je dokonalým produktem antisystémové české subkultury. Věří v určitý druh mystiky, takzvané egregoriální ovládání mysli: to prý zlí lidé, za něž označuje Židy, aplikují na obyvatelstvo, a získávají tak vládu nad světem.

I když mi při rozhovoru tvrdí, že brzy odjíždí, o pár měsíců později ho nacházím na sociálních sítích na fotkách českých bojovníků v Donbasu. Pózuje se snajperskou puškou na jednom z nejexponovanějších úseků fronty. Zdá se, že získává přesně ty schopnosti, které od něj vedení Vojáků v záloze očekávalo.

V lednu 2018 nakonec Miloš Ouřecký z Doněcka mizí. Přijíždí ho vyzvednout jeho syn, který mu přivezl platné ruské vízum. Svým druhům prý Ouřecký starší tvrdil, že odjíždí do Ruska na Dálný východ. Od té doby po muži, jemuž už je dnes přes padesát, není ani památky.

 

Maxim

Po více než roce získávám kontakt na Miloše Ouřeckého mladšího – onoho syna, který svého otce odvezl z Doněcku. I junior sám byl, tak jako jeho otec, řadovým členem Vojáků v záloze, ale o svém působení v organizaci a o donbaské frontě odmítá mluvit. V téže době, v únoru 2019, se ale setkávám s jinou zajímavou osobou – již zmíněným bývalým „politrukem“ Báťuškou.

Zdá se, že žije v zajetí paranoidních představ o tajných službách a všemocných nepřátelích. Několikrát zmiňuje tragickou smrt svého přítele pravoslavného kněze, na níž se prý podílel nynější šéf Vojáků v záloze Kratochvíl, arabská rozvědka a kdoví kdo ještě. U Vojáků v záloze už dávno nepůsobí, ale kvůli jeho vzpomínkám se mi daří stále lépe porozumět způsobu jejich myšlení a fungování jejich organizace.

Přes falešný profil na ruské sociální síti následně kontaktuji vedoucí Vojáků v záloze Kratochvíla a Krulišovou. Aby se mnou mluvili otevřeně, předstírám, že je obdivuji a chválím za dosažené úspěchy. Předkládám stejné radikální názory, jako mají oni – navíc znám jejich kontakty doma i v Doněcku.

Jestliže Českoslovenští vojáci v záloze ve skutečnosti nezanikli před pár lety, jak se psalo, v roce 2019 už to s nimi jde opravdu z kopce.

Oni sami jsou přesvědčení, že jde o výsledek působení tajných služeb, já mám ovšem pocit, že jejich vnitřní spory a rozbroje tomu napomáhají lépe než jakýkoli tlak zvenčí. Navzájem se podezírají, že jsou tajní agenti. Podle šéfa Kratochvíla i náčelnice štábu Krulišové je bývalý „politruk“ Báťuška alkoholik, totéž ovšem říká Kratochvíl i na adresu Krulišové. Ta se o něm naopak vyjadřuje s despektem jako o byrokratickém důstojníkovi z kanceláře, který má do skutečného velitele daleko – opravdové velitelské schopnosti má prý ona.

Kratochvíl má se svou náčelnicí ještě jeden problém. Kdysi totiž byla náčelníkem – jako biologický muž se v jisté etapě svého života začala ve vlastním těle cítit nesvá a absolvovala operaci měnící pohlaví. Velitel se domnívá, že se po složité hormonální terapii paradoxně stala mentálně ještě více mužem. Je to cítit na jejím chování – koneckonců její svérázné projevy a výbuchy agresivity jsem zažil sám. Kratochvíl potichu přiznává, že pro mnohé konzervativní členy skupiny Vojáci v záloze je její přeměna nepřijatelná; dokonce to mělo urazit i delegaci ruských činitelů, kteří je přijeli navštívit.

Během našich rozhovorů se opatrně snažím odhalit pozadí Ouřeckého cesty na východ Ukrajiny. Ouřecký – a další Češi Jura a Kaukaz – byl přesvědčen o tom, že vedení Vojáků v záloze celou operaci uskutečnilo s pomocí spřízněných bojovníků bez vědomí oficiálních míst v Doněcku. Znamenalo by to, že zneužili pohostinnosti separatistů a jejich ruských spolupracovníků pro své vlastní zájmy.

Všichni tři muži, kteří pobývali na Donbasu, však velmi pravděpodobně podcenili vztahy mezi českými Vojáky v záloze a ruskými partnery.

Jak totiž zjišťuji, sám Kratochvíl několikrát navštívil separatistické území a anektovaný Krym – zatím poslední cestu tam absolvoval v březnu 2019. Chlubí se bohatou sítí kontaktů mezi vysokými úředníky separatistické administrativy a ministerstev, tyká si prý s ruským senátorem krymského Sevastopolu, tvrdí, že má zajímavé styky s členy tamních tajných služeb a armády.

Na přímou otázku Kratochvíl, Andrea i Báťuška opakovaně přiznávají, že v lednu 2017, několik měsíců před příchodem Miloše Ouřeckého do oblasti frontové linie, se v Doněcku odehrálo důležité setkání. Ivan Kratochvíl se spolu s Báťuškou potkali s postavou, kterou několikrát zmiňuji i ve své knize. Jde o tajemného Maxima, jenž oficiálně pracuje na ministerstvu informací DLR, neoficiálně je vysoce postaveným členem civilní rozvědky doněckého ministerstva státní bezpečnosti – a ještě neoficiálněji patrně i rezidentem ruské tajné služby FSB.

V Doněcku jde o známou a obávanou postavu. Maxim je podle všeho zodpovědný za kontakt a kontrolu cizinců navštěvujících samozvanou republiku a na jeho rozhodnutí nejednou závisel i můj přístup na území kontrolovaná separatisty. A právě jeho měli Kratochvíl a Báťuška požádat o pomoc s organizací celé akce, s čímž Maxim – údajně po poradě s nadřízenými – souhlasil. Jeho jedinou podmínkou bylo, aby česká strana dostala nadějné bojovníky z Česka na Donbas bez vědomí českých oficiálních orgánů.

Od začátku bylo rovněž jasné, že Vojáci v záloze tam nejedou na žádnou humanitární misi. Dohoda zněla, že Doněcká lidová republika uhradí jejich pobyt jen v případě, že se budou účastnit reálných bojových situací se zbraní v ruce. K tomu je měl povzbuzovat samotný Maxim, což nezávisle na sobě potvrdili členové vedení Vojáků v záloze.

Jejich šéf Kratochvíl rovněž tvrdí, že Ouřecký se sám do akce iniciativně hlásil, a rozhodně odmítá, že by neznal skutečný cíl akce. To samé platí o „politrukovi“ Báťuškovi: dnes působí smířlivým dojmem, ale v minulosti prý opakovaně hovořil o potřebě vzít do rukou zbraně.

Podle jejich verze cesta Ouřeckého selhala na tom, že porušil základní bezpečnostní opatření a z Ruska opakovaně volal obyčejným mobilním telefonem – a to nejen domů do Česka, ale i své doněcké spojce Alojzovi Polákovi a dalšímu českému vojákovi Martinovi Sukupovi, který je rovněž členem Vojáků v záloze a bojuje na Donbasu. Ouřeckého neopatrnost je vystavila zbytečnému riziku a podezřením, a tak odmítli akci dovést do konce.

Tehdy přišel na scénu nic netušící český bojovník Jura a pomohl Ouřeckému přes hranice do Doněcké lidové republiky. Tomuto popisu situace odpovídají i jednotlivé fragmenty z vyprávění hlavních aktérů přímo na frontě.

Ale stále je zde otázka, jaký zájem mohli mít proruští separatisté v Donbasu, případně jejich ruští nadřízení na takové riskantní a nesmyslné akci.

 

Spojenci

Spolupráce separatistů a jejich ruských mentorů s bizarním velením Vojáků v záloze může znít téměř neskutečně, existují však indicie, že nejde o ojedinělou aktivitu tohoto typu. V září 2016 byla v Ostravě založena takzvaná ambasáda Doněcké lidové republiky, kterou vedla Nela Lisková, relativně známá postava české extremistické scény. I když jejím účelem měla být podle organizátorky kulturní výměna a družba mezi oběma regiony, v doněckém zákulisí se otevřeně hovořilo o investicích českých subjektů na území Doněcké lidové republiky (DLR). Území pod kontrolou separatistů zmítané válkou a ekonomicky jen málo podporované Moskvou naléhavě potřebuje jakýkoliv zahraniční kapitál.

Podle lidí, se kterými jsem na Donbase mluvil, slíbila Lisková na území DLR dokonce založení české investiční banky, distribuci českého piva a investice do hazardních her či kasina od kontroverzního ostravského milionáře. Tuto informaci mi během rozhovoru nepřímo potvrdil tehdejší starosta Doněcku Igor Martinov.

Jestliže fanatický důchodce Kratochvíl a jeho vyšinutá náčelnice působí jako pochybní partneři, Lisková nevypadá o moc důvěryhodněji. Na internetu se dají dokonce najít její pornografická a sadomasochistická videa a fotografie. Stejně tak lze snadno nalézt výroky propagující extremistické ideologie a otevřený rasismus. Některé názory Nely Liskové jsou v rozporu s ideologií obou separatistických republik hlásících se k boji proti fašismu a nesnášenlivosti, které podle nich ztělesňuje Ukrajina po revoluci na Majdanu. Přesto doněcké úřady její činnost trpěly víc než dva roky. Lisková se těšila přízni tamních politiků i tajných služeb a přijímali ji tam s poctami nejvyšší veřejní představitelé.

Měla přesvědčivé vystupování a úzké kontakty s českou a slovenskou komunitou ve střední Evropě i v Doněcku. A co je ještě důležitější, Lisková má vazby na podporovatele českého prezidenta Miloše Zemana. Ve svém institutu ji zaměstnala bývalá šéfka Energetického regulačního úřadu a Zemanova oblíbenkyně Alena Vitásková, která je známá svými kontakty na ruský energetický kolos Gazprom a Putinovo Rusko obecně.

Lisková, marginální extremistka s bizarními zálibami, se tak pro slabě zorientované a prudérní politiky v Doněcku stala paradoxně alespoň na chvíli ztělesněním jejich mezinárodních politických a ekonomických ambicí. A když jejich spojenectví nakonec ztroskotalo, nebylo to kvůli jejím názorům ani eskapádám.

Lisková jednoduše ze svých slibů nesplnila vůbec nic, spíš všechny vodila za nos. Od chudého Doněcku se snažila vymámit deset milionů českých korun na svou předvolební kampaň a kvůli její neschopnosti postupně ztroskotaly všechny české investiční projekty. Inspekci jejího působení v Česku měl nakonec provést Kratochvíl. Jeden z vysoce postavených doněckých přátel ho diskrétně požádal, aby Liskovou navštívil v instituci, kterou měla řídit. Když se však vydal do Ostravy, na zmíněné adrese, jak mi říká, nenašel vůbec nic.

Výsledek: při posledním pokusu o návštěvu Doněcku v březnu 2019 zůstala honorární konzulka Doněcké lidové republiky trčet na hranicích. Dovnitř ji nepustili.

S Vojáky v záloze měli Rusové operující na Donbasu podle všeho podobně pragmatické záměry. Členové české organizace tvrdí, že Maxima a jeho nadřízené nejvíc zajímaly jejich úspěchy v mobilizaci lidí na jejich demonstracích v Česku. Chtěli si naklonit takovou velkou a organizovanou skupinu, která bude prosazovat jejich zájmy a nátlakové akce. Mimochodem, Maximovo ministerstvo informací je už při první návštěvě vybavilo svými propagačními materiály, které měli distribuovat mezi českými stoupenci.

 

Perspektivy

Z rozhovorů se zástupci skupiny Českoslovenští vojáci v záloze je zřejmé, že žijí do značné míry mimo realitu. Představují tedy jejich fantastické vize nějakou hrozbu?

Odpověď na tuto otázku má podle mě více aspektů. Důležité totiž není, zda reálně nastane situace, na kterou se tito lidé připravují, tedy ozbrojený boj na našem území, ale zda oni sami uvěří, že „válka“ nastává.

Jeden z našich rozhovorů s Ivanem Kratochvílem se odehrával jen pár dní po ničivém požáru slavné pařížské katedrály Notre Dame. Pro Kratochvíla žijícího ve světě konspirací a tajemných symbolů ovšem tato nehoda znamenala ještě něco zcela jiného: miliony lidí na celém světě sdílely dezinformační fotografii muslimů smějících se na pozadí hořící památky. Kratochvíl i Krulišová nepochybují, že Notre Dame byl další důležitý krok v pokračujícím muslimském útoku na naši civilizaci.

Co když se podobná nehoda nebo třeba nějaká přírodní katastrofa v nejbližší budoucnosti stane i v Česku? Jak se zachovají lidé žijící v zajetí paranoie, ale s výcvikem bojovníků a diverzantů? Dokážeme předvídat jejich zkratové reakce ve chvíli, kdy budou náhodné neštěstí považovat za první výstřel nepřítele, na který je třeba adekvátně odpovědět?

Andrea Krulišová se připravuje na to, že „velkou válku“ nerozhodnou tankové divize a letadla, ale malé skupinky dobře vycvičených ozbrojenců v ulicích měst, v guerillových bojích. Střety na krátké vzdálenosti, v budovách a na náměstích. Jedním z jejích nejnovějších nápadů jsou proto teroristické útoky. Na nepřítele udeří v obyčejných montérkách, díky čemuž si jich nikdo nevšimne a nebudou je moci identifikovat. Andrea jim bude velet, i když už není nejmladší. Je jí 59 let. Ale jak říká, dobrý velitel nemá nikdy přemýšlet, jestli přežije nebo ne.

Kdo bude prvním cílem? V Česku má zůstat žít jen sedm milionů lidí. Všichni ostatní – liberálové a celá pátá kolona – podle ní půjdou pryč: „Jestli je nezabijeme, uděláme to jako se sudetskými Němci. Vyhodit ze země.“

„A Romové vám nevadí?“ – „O těch ani nemluvím. To bude konečné řešení romské otázky. Jsme podle nich rasisti, tak je naložíme do vlaků, obklíčíme formacemi s automaty a dasvidaňja. Nesrat se s tím. Všichni říkají, že naše země potřebuje hodně lidí. Nepotřebuje! Pátou kolonu musíme zlikvidovat.“ Když o tom Andrea vypráví, občas nad sebou ztrácí kontrolu: udeří pěstí do stolu, u úst se jí tvoří pěna ze slin.

Když se naposledy setkávám s Andreou Krulišovou, chystá se do práce. Je oblečená v montérkách; možná stejných, v jakých jednou bude, jak věří, spolu s vojáky vytrénovanými na Donbase operovat v ulicích. Že by jejich organizace neměla perspektivu, se nebojí. Někteří členové se rozutekli do konkurenčních uskupení, další jsou líní nacvičovat válku, ale v hodině H se to prý vše změní. Tehdy podle ní lidé spatří pravdu a pochopí zákony přežití: „Například kdybyste byl můj zraněný druh a hrozilo vám zajetí, musím vás zastřelit.“

„A nebylo by to už za hranicí lidskosti?“ ptám se.

„Ne, nebylo. Lidé jsou zhýčkaní příliš velkou lidskostí.“

 

Autor je reportérem slovenského Denníku N. Dlouhodobě se věnuje konfliktu na východě Ukrajiny. Nedávno vydal oceňovanou knihu Donbas: svadobný apartmán v hoteli Vojna.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama