Když vlastence vzrušuje válka

Bylo to v červnu 2015, v kempu na Křivoklátě. Uprostřed tamní přírody se jich sešlo asi dvacet. Jeden byl zanícený radioamatér, další policista, mezi členy skupiny byl i vysloužilý plukovník raketových vojsk či odbornice na slaňování v rizikových situacích. Všichni se znepokojením sledovali migrační krizi.

V jejich hlavách začínal pomalu kolovat alkohol a z jejich úst vycházely temné předpovědi. Chtěli udělat něco pro obranu země. Později mi budou vyprávět, že když se po víkendu vrátili z kempu domů, rozhodli se jednat.

Do onoho setkání fungovali „Českoslovenští vojáci v záloze za mír“ zejména jako skupina na Facebooku. Prvotní výzva podplukovníka Marka Obrtela k jeho stoupencům zněla: působte na lidi ve svém okolí, seznamujte se s možnostmi obrany svého regionu.

Jedna z členek skupiny, Andrea, prý už tehdy věděla, že je potřeba připravit se na nepokoje ve městech, vybavit se spojovací technikou a hlavně – zahájit výcvik. Ačkoli ve válce nikdy nebyla, podle ní je třeba učit se bojovat, zvykat si na výstřely a společně pochodovat, protože jenom „semknutá formace“ vás kryje z boku i zezadu, a získáte tak návyky, jak přežít ve skupině.

Brzy měla organizace v celém Česku údajně patnáct tisíc sympatizantů, z čehož bylo, jak tvrdili velitelé, asi dva tisíce členů aktivních, schopných a ochotných zapojit se do reálné akce. Organizovali se zdola – regionální skupiny měly od pěti do sta členů, ty se integrovaly do vyšších, zemských úrovní pokrývajících celou republiku a nade všemi stál velitel.

Vzestup