Žáci slovní hodnocení často ani nečtou. Nepotřebují to, říká expertka

Ministerstvo školství plánuje zavést slovní hodnocení až do 3. třídy. Jak si v tomto ohledu stojíme v Evropě nebo ve světě? Jsme průkopníci, nebo jsme takříkajíc sto let za opicemi?

Snahy o zavedení slovního hodnocení vznikaly v Evropě už po první světové válce. Je to spojeno se zaváděním alternativního vzdělávání, které se orientuje na žáka, a jen se známkami si tak nevystačí. Dlouhou zkušenost s tím má Německo či Francie. Nicméně například v Německu od něj časem mnohde sami ustupovali. Často bylo totiž ve formě dlouhého slovního vyjádření, které nebylo vždy úplně správně formulováno nebo pochopeno, a mohlo tak napáchat více škody než užitku.

I u nás už slovní hodnocení mnohde funguje. Osvědčuje se?

Prováděli jsme na toto téma výzkum u žáků, kteří jej měli od prvního do devátého ročníku. A ti nám přiznávali, že slovní hodnocení na konci roku prakticky téměř nikdy nečetli, protože bylo příliš dlouhé, a oni dostávali i v průběhu roku tolik informací o svém pokroku, což je vynikající zpráva, že to sumativní hodnocení na konci roku už nepotřebovali. Otevřeně nám tak přiznávali, že vysvědčení čte u nich doma jen maminka a babička. Oni si přečetli třeba jen předměty, které je zajímaly.

A pak je tu argument rodičů, že i když si je žáci přečtou, tak jim ani nerozumí…

Děti i rodiče může opravdu někdy vystrašit i jen samotná délka dokumentu. Týká se to především žáků, kteří mají problémy s porozuměním textu, ti pak mohou být ve stresu už jen z toho, že si tak dlouhý popis musí přečíst. A některé děti také nemají zcela osvojen onen „školský“ jazyk. I to může způsobovat problémy či nedorozumění. To však dokáže vyřešit vhodná komunikace mezi školou a rodinou.

To nezní pro slovní hodnocení příliš pozitivně…

Ono ale vždy záleží na konkrétním přístupu a provedení. Například ve Francii nebo některých švýcarských kantonech využívají takzvané očekávané výstupy a hodnotí je nejčastěji na čtyřstupňové škále, která dítěti jasně ukáže, kde se v učivu nachází: od „ještě neosvojeno“ až k „úplně osvojeno“. K tomu se přidává ještě kratší slovní komentář. A osvědčilo se také, když může žák přidat své vlastní krátké sebehodnocení: sám si napsat, jak si myslí, že na tom je, v čem by měl přidat a jak by to mohl udělat. Vnímám to jako důležitou dovednost pro žáka, ale také jako cennou informaci pro učitele i rodiče.

Konkrétní cíle

Čím se liší takové hodnocení od známek? Není to tedy jen známka s krátkým komentářem?

On sice výkon žáka také řadí mezi čtyři body určité škály, ale u každého jsou také stanoveny cíle, kterých by měl v danou chvíli dosahovat. Když žák dostane trojku z češtiny, neví, jestli mu nejde sloh, literatura, nebo gramatika a v čem konkrétně by se měl zlepšit. A už vůbec v tom není zahrnuto, jak pracuje v hodině nebo jak se připravoval. Naproti tomu uvedení konkrétních cílů a také zhodnocení, jak daleko v nich je, nám umožňuje rozkrýt, co by žák měl ovládat a jak daleko na cestě k tomuto cíli je.

Je něco takového možné i u nás?