O svítícím kurvítku

Možná to víte, možná ne, ale v Kalifornii je město Livermore. A v tom městě mají hasičárnu. A v té hasičárně visí ze stropu kabel a na tom kabelu svítí žárovka.

To je toho, říkáte si, hasičárnu máme i u nás ve Veverské Bítýšce a umělé osvětlení už jsme taky objevili. Řekni nám něco zajímavého!

Zajímavé na té žárovce v Livermoru je to, že svítí už od roku 1901. Ano, čtete správně, ta žárovka tam svítí už 120 let. Když ji zapojili, tak u nás ještě vládl Franz Josef. Od té doby byla žárovka mimo provoz jen pár hodin – hlavně v roce 1976, když ji stěhovali. Není to tedy žádná oslňující šajnovka – vydává asi jen tolik světla jako moderní čtyř-wattovka – ale svítí vytrvale. Místní už si dávno všimli, že jejich žárovka je neobyčejný chlapák, a starají se o ni jako o opravdovou celebritu. Žárovka má vlastní občanský spolek, který je odhodlán o ni pečovat až do konce jejích dnů, pokud tento někdy přijde. Je připojena k baterii a záložnímu zdroji, aby netrpěla případnými výpadky proudu. Žárovka má i vlastní web a vlastní webovou kameru, která ji stále sleduje. Je v Guinnessově knize rekordů a přitahuje do města nepřetržitý proud turistů. Což je na skromnou baňku vyrobenou v Shelby Electric Company docela výkon.

Připadá vám to divné? Ano, mně taky. Mně žárovka nikdy 120 let nevydržela. Ba naopak, žárovky mi praskaly s železnou pravidelností, o těch v předsíni bych dokonce řekl, že odcházely častěji než naši ministři zdravotnictví. A ty moderní ledky nejsou o moc lepší.

Člověku vytane na mysli klasický stereotyp – že dřív se věci dělaly líp. Fortelněji. Což říká každá generace. Já když jsem byl malý, tak bylo líp! Tráva byla vyšší a čtvrtka másla těžší... Starý nesmysl, tisíckrát vyvrácený.

Akorát že v tomhle případě to tak úplně nesmysl není. Žárovky se totiž dřív opravdu dělaly lepší. A tady to začíná být fascinující. Výrobci je totiž zkazili schválně – a jsou na to důkazy!

V roce 1925 se v Ženevě sešli zástupci podniků, které v té době ovládaly výrobu žárovek. Byly tam i známé firmy jako Osram, General Electric nebo Philips. V té době už byly žárovky dost vychytané a vydržely běžně 2 500 až 3 000 hodin. Tedy až moc. Když někomu prodáte žárovku, která vydrží celou věčnost, tak k vám příští měsíc nepřijde koupit novou. A proto tyhle firmy založily kartel Phoebus (podle řeckého boha světla) a dohodly se na tom, že sníží trvanlivost žárovek zpátky na 1 000 hodin. A aby někdo z nich „nepodváděl“ a nesnažil se přetáhnout zákazníky tím, že bude potají dělat kvalitnější produkt, tak výrobci v kartelu se dohodli, že si budou vzájemně posílat vzorky na testování. Pokud životnost žárovky překročí tisíc hodin, provinivší se výrobce zaplatí kartelu pokutu podle počtu vyrobených kusů. A protože vše bylo vedené se švýcarskou precizností, existují i záznamy, že pokuty za příliš trvanlivé žárovky se opravdu platily! Činnost kartelu ukončila až druhá světová válka.

 

Civilizace zmetků

Také vám z toho běží mráz po zádech? Lidový mýtus, kterému se učeně říká „plánované zastarávání“ a méně učeně „kurvítko“, není jen mýtus. Je to realita doložená už skoro sto let. A jestli si myslíte, že to ošizenými žárovkami skončilo a že všichni ostatní výrobci od té doby jedou rovinu, tak gratuluji vám. Jste tak čisté a nezkažené duše, že byste mohli z fleku hrát vílu Amálku.

Nejmenovaný přední výrobce telefonů nedávno čelil žalobám za to, že jeho krásné mobily jako na potvoru začínají zpomalovat, když se na trhu objeví nový model. Výrobce je totiž zpomalí na dálku při instalaci nového softwaru. S loudajícím se telefonem v ruce samozřejmě máte větší chuť jít a koupit si novou mašinku, blýskavější a rychlejší. Tato „Batterygate“ se dostala až k soudu a daná firma už zaplatila stovky milionů dolarů na vyrovnáních – ovšem ve srovnání s jejím ziskem je to jak kapka v moři.

Někdy to jde i jednodušeji. Nemusíte svoje výrobky na dálku kastrovat – stačí, když je uděláte těžko opravitelné. Toho s oblibou využívají výrobci praček. U praček se velice často zadřou ložiska bubnu, což by se dalo rychle a levně opravit. Řada výrobců má ale ložiska pevně integrovaná do bubnu, takže je musíte nahradit i s bubnem. A to už bývá drahá legrace. Proto stále častěji slyšíte od opravářů větu „Paní/pane, to se vám nevyplatí spravovat. To už máte lepší koupit novou.“

Což je mimochodem přesně ta mentalita, která v posledních dekádách prostoupila celou naši civilizaci. Od praček po partnerské vztahy.

Rozměr tohoto problému není jen etický a ekonomický – že vám někdo tahá peníze z kapes. Ještě horší je, že tyto zbytečné obměny výrobků huntují omezené přírodní zdroje. Nekonečný proud zaoceánských lodí, kontejnerů a kamionů vozí další a další nepodarky z plastu, kovu i vzácných minerálů – zmetky, které jsou vyrobeny tak, aby vydržely stěží jednu sezonu a pak se neopravily, ale vyhodily na stále větší hromady odpadu. A byly nahrazeny dalšími nepodarky. I když, nepodarky. Ony to vlastně jsou podarky. Jsou vyrobeny přesně tak, jak si jejich autoři přáli – jen ne tak, jak byste si přáli vy.

Což mě přivádí k zodpovědnosti, kterou tyto firmy mají. Sám pracuju v korporacích už 20 let – a pořád věřím, že se to dá dělat jinak.

 

Skuteční páni světa

Před mnoha lety jsem měl generálního ředitele – fantastického šéfa, jakého člověk potká jednou za život. Jmenoval se Grahame, a i když byl vládcem velké korporace, byl to ve skutečnosti hipík a filozof na trůně. Vlastně do světa korporací ani moc nezapadal. Dostal se do něj tak, že v Austrálii vybudoval svůj vlastní úspěšný podnik, ten prodal zmíněné nadnárodní korporaci a v rámci transakce dostal i křeslo generálního ředitele u klokanů. Odtamtud ho převeleli do Evropy a pak k nám. Grahame miloval lidi a dělal maximum pro nás zaměstnance i pro zákazníky. Každý, kdo ho potkal, vám i po letech řekne, že to byl výjimečný muž. Stal se mým mentorem; dodneška si pamatuju skoro každou větu, co mi kdy řekl.

Jednou mi Grahame povídá: „Martine, važ si toho, že děláš pro tuhle korporaci. Je to velká věc. A velká zodpovědnost.“ A pokračoval: „Víš, kdo jsou opravdoví páni světa? Jsme to my. Tenhle svět řídí stovka největších firem. Zapomeň na vlády. Politici jsou jen takoví tajtrlíci, nemají skutečnou moc. Plánují jen na čtyři roky a ani tyhle plány jim většinou nevyjdou. Nemají dobrý aparát ani lidi. Korporace můžou zaplatit nejlepší lidi a nejlepší právníky. Mají i nejlepší technologie a jsou akčnější. Ty největší korporace už dnes mají i víc peněz než středně velké státy. Budoucnost je ve velkých firmách, ne ve státech.“

A proč mi to říkal? Protože k tomu hned dodával: „A tohle, Martine, je závazek. Když se my – korporace – budeme chovat jako dobří členové společnosti, bude svět v pořádku. Když se budeme chovat jako lumpové, tenhle svět nikdo nespraví.“

Grahame věřil, že ta nejlepší firma nebude hrát šachy proti zákazníkovi s tím, že když klienta napálíme, vyděláme nejvíc. Chtěl hrát na straně zákazníka a dělat produkty takové, jaké si lidi přejí – ale zároveň přitom dosahovat udržitelného zisku. Což je mnohem těžší intelektuální úloha než vymýšlet, jak lidi ošulit. Právě pro Grahama jsem dělal svoje první reklamy o falešných sobech, kterým jsme řekli ne. Grahama pak bohužel brzo převeleli na Blízký východ, kde ve věku pouhých 51 let umřel. Ale já pořád věřím, že jeho recept na dobrou firmu je správný.

Kdybych se teď po letech mohl s Grahamem setkat, řekl bych mu, že měl naprostou pravdu. A že je to teď znát ještě víc. Vše na světě – včetně těch největších výkonů lidstva – se přesouvá od státu do sféry privátní. Vezměte si třeba kosmický výzkum. Když jsem byl malý, bylo samozřejmé, že rakety do vesmíru posílají jen státy, a to ještě jen ty nejsilnější. Kdo jiný by měl ty úžasné prostředky, které jsou k tomu potřeba? Ale podívejte se dnes. Pochodeň objevitelů vesmíru převzali miliardáři z největších korporací. Elon Musk má svůj SpaceX program, soupeří s ním Jeff Bezos z Amazonu se svým projektem Blue Origin, Richard Branson plánuje vesmírnou turistiku s Virgin Galactic. Zatím je řeč hlavně o turistice, ale kdo bude jednou těžit v kosmu vzácné nerosty? Kdo může získat bezprecedentní bohatství, které mu umožní kupovat celé světy? Šéfové těchto firem jsou oslavováni jako vizionáři, objevitelé, vynálezci, ikony životního stylu – někteří mají na sociálních sítích desítky milionů fanoušků, kteří sledují každý jejich krok. Jsou to opravdoví faraoni nové doby.

Stále menší množství stále větších firem přebírá kontrolu nad vším, co děláme na Zemi. Brzy bude mít celý život příslušníka tzv. západní civilizace podobu předplatného, které budete platit pěti největším firmám. Ty se vám postarají o pravidelný týdenní nákup jídla (s umělou inteligencí: zde máte své oblíbené položky, navíc jsme vám na základě rozboru vašich stravovacích návyků přidali tento nový amaroun, který vám bude chutnat a bude pro vás zdravý), dále o pravidelný přísun zábavy (hudby a filmů), oblečení, jednou i dopravy a třeba i vzdělání. Vyberete si měsíční balíček podle své sociální úrovně a jedna a ta samá firma se vám postará o všechno, od kolébky do hrobu. A když vás bude mít podchyceného měsíčním předplatným, už ani nebude potřebovat kurvítka, protože cíle bylo dosaženo. Jste zákazník recidivista, čím dál častěji dokonce doživotní.

 

Silné firmy vyžadují chytrý stát

Je to ale špatně? Máme se bát toho, že velké korporace budou čím dál mocnější a budou ovládat čím dál větší kus našeho života? Tady se dostáváme zpátky ke Grahamovi – bude záležet na tom, jak se ty korporace budou chovat.

Už dnes vám na základě letitých zkušeností můžu říct, že laskaví objímači stromů Grahamova typu, kteří cíleně chtějí konat dobro, jsou ve velkém firemním světě spíš výjimkou. Ale to není důvod zoufat. Na druhou stranu nejsou korporace ani a priori zlé a zkažené. Cílem korporace je jen setrvale fungovat v daném prostředí a prosperovat. A pak je to jen o pravidlech – o jejich kvalitě a především o účinnosti jejich vymáhání. V prostředí, kde vládne zákon džungle a kde se tímto zákonem řídí všichni hráči, se i korporace chovají jako nelítostní predátoři. V prostředí, které je dobře regulované a kde občané vyžadují vysoké standardy, se i korporace musí chovat vzorně, protože jinak by na trhu nepřežily. Proto se jedna a ta samá firma může chovat velmi drsně v Nigérii a velmi zodpovědně v Nizozemsku.

Pro nás v ČR z toho vyplývají dvě věci. Zaprvé – chceme být součástí většího nadnárodního celku jako třeba EU. Maličká osamocená země proti gigantické firmě moc nezmůže, zvlášť když dojde ke kartelizaci jako u těch neslavných žárovek. Ale nadnárodní instituce jako Evropská komise už má váhu, která dostane k jednacímu stolu i kolosy typu Amazonu či Facebooku.

A zadruhé – když už stát nebo skupina států u toho jednacího stolu sedí, musí podat skvělý výkon. Musí být intelektuálně, technologicky i v otázce sebevědomí rovnocenným partnerem korporacím a těm nejlepším lidem, které si firmy najmou.

Ano, i já, který celý život pracuju v komerční sféře, radím: mějme chytrý a silný stát. Neříkám velký a drahý. Ale chytrý, moderní a sebevědomý. Když stát prosadí inteligentní, prozíravá a rozumná pravidla, přinutí i korporace, aby sekaly dobrotu. Ostatně třeba i ten problém s neopravitelnými ložisky u praček se už začíná řešit. Některé vlády začínají přijímat tzv. právo na opravu – zákon, který výrobce nutí designovat výrobky tak, aby se daly snadno opravit. A abychom mohli recyklovat věci a prodlužovat jejich životnost místo neustálého vytváření nových hald odpadu. To je příklad pozitivní regulace. Jsem člověk, který věří v kapitalismus – ale věří, že nejlepší kapitalismus není ten úplně divoký, ale ten inteligentně regulovaný.

Takže – co s tím vším? Jestli vám to pálí, zvažte práci pro stát. Jestli máte šikovné děti, klidně jim doporučte kariéru ve veřejných službách. Čím víc kvalitních lidí tam půjde, tím lépe pro nás všechny. A jako spotřebitelé buďte nároční. Nenechte na sobě dříví štípat. Říkám to, protože věřím, že to je nakonec dobře i pro ty firmy. Buďte i zdravě podezíraví. Až vaše mamka nebo strýček budou příště hudrovat, že za jejich mládí tahle mašinka vydržela třicet let a teď že je to všechno na houby, tak automaticky si nemyslete, že z nich mluví špatná paměť a nostalgie. Možná mají pravdu. A možná bude pro nás všechny lepší, když zatlačíme na změnu. Posviťme si na tyhle věci a prosazujme svoje práva – možná pak jednou zase budeme mít žárovky jako v Livermoru.

 

Autor (1976) je český marketingový odborník, toho času žijící a pracující v Kataru. Stál za kampaněmi českých mobilních operátorů Oskar, který se později změnil na Vodafone, a T-Mobile. Pracoval také v Maďarsku a Turecku. Nyní pracuje pro katarského mobilního operátora Ooredoo. Psal populární blog Vosa na jazyku, několik let pravidelně přispíval do magazínu Reportér svými sloupky „Horkou jehlou“.