Za dobrodružstvím s rodiči

Názory

Zatímco čtete tyto řádky, uháním s mámou a tátou autem někde po rumunském venkově. Není mi přitom deset, nýbrž třicet a jsem tu úplně dobrovolně. Podnikat dobrodružné cesty s rodiči mi totiž přijde opravdu dobré.

Audio
verze

Všechno začalo před pár lety, když jsem nestihl nakoupit vánoční dárky. Tehdy jsem pod stromečkem improvizoval. „Vyberte si nějakou zemi, kam byste se chtěli podívat, a já vás tam vezmu na dovolenou,“ nabídl jsem rodičům. Rodiče zvolili Nepál a v říjnu 2018 jsme se sešli na pražském letišti s krosnami na zádech.

Upřímně jsem se trochu obával, jak to spolu zvládneme. Na druhou stranu jsem se těšil, že s rodiči strávím více času než jen nedělní oběd. A taky jsem věděl, že se táta do Nepálu vždycky chtěl podívat.

Strávili jsme tam celkem pět týdnů. Vystoupali jsme do pěti a půl tisíce metrů nad mořem, čímž maminka překonala svůj dosavadní výškový rekord bezmála o čtyři tisíce metrů. V horách a tropických lesích jsme si spolu užívali spoustu radosti a krásných scenerií, stejně jako trochu strachu a nepohodlí. A co bylo vůbec nejlepší – sám už jsem do Asie cestoval mnohokrát, ovšem pro rodiče bylo všechno poprvé. Díky jejich postřehům jsem všechno mohl objevovat znovu. Matka mě upozorňovala na zajímavosti z přírody, otec zase na technické divy.

 

Když dnes vzpomínám na to, co všechno jsme spolu zažili, hluboce mě to dojímá. Společné dobrodružství na treku má úplně jinou dynamiku než dovolená u moře. Nemáte čas na to, dohadovat se, namísto toho musíte spolupracovat. V Himálaji to totiž občas není snadné ani ve třiceti, natožpak v šedesáti.

Jak jsme spolu putovali horami, poprvé v životě jsem cítil, že mizí přirozená hierarchie mezi námi. Namísto rodičů a dítěte jsme najednou byli parťáci na cestě. A protože si parťáci mezi sebou mohou říct úplně všechno, probrali jsme i ty nejosobnější věci. Nebýt spolu v horách, jsem si docela jistý, že bych se s matkou třeba o porodu a laktační psychóze nikdy nebavil.

Většinou jsme ale nic vážného neprobírali, jen tak se měli dobře a dobírali si sebe navzájem. Nikdy například nezapomenu na otcův lingvistický výkon při projížďce na kánoi v národním parku Chitwan. „Why fish live in the river? (Proč žijí ryby v řece?)“ zeptal se s vážnou tváří našeho průvodce. Nebohý Nepálec na něj vyvalil oči. „Co se děje? Vždyť se ho normálně ptám, co žije v řece za ryby,“ hájil se otec česky.

Od doby, co jsme se vrátili z Nepálu, jsou naše vztahy jiné. Myslím, že rodiče mě definitivně začali vnímat jako dospělého člověka. A já je zase beru jako kamarády, se kterými rád trávím čas.

A tak spolu jezdíme za dobrodružstvím každý rok. Pro příští rok jsem tátovi slíbil splnit ještě jeden sen – vyrážíme na safari do Namibie a Botswany.

Pokud máte to štěstí a vaši rodiče jsou zdraví a spolu, pak vám z celého srdce doporučuji toho využít a taky je někam vzít. Stmelí vás to. Jak říká moje maminka: „Je to taková rodinná terapie.“

A teď mě omluvte. Zrovna jsme se utábořili v rumunských horách a já musím jít připravit gril a postavit stan.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama