Pane doktore!

Povídku Petry Dvořákové si můžete poslechnout zde.

…

Do hajzlu, kolik těch lidí v čekárně ještě může bejt? Zatímco sestra otvírá dveře a volá dalšího, odběhnu si aspoň se vychcat. V kapse mi vibruje mobil. Už po stopadesátý. Ani se na něj nepodívám, zajdu na záchod, v šatně si přehodím propocenou chirurgickou halenu a přes sádrovnu se vracím na ambulanci.

Do ordinace skáče po jedný noze mladej kluk. Sestra mi natáčí před oči monitor se snímkem. Aby to urychlila, pakuje lidi na rentgen už rovnou z čekárny.

„Co jste dělal?“ prohmatávám mu nárt a zírám na obrazovku.

„Při tréningu, dupl mi na to spoluhráč,“ odpoví kluk a čeká, co já jako s tím. Fakt nechápu, proč tyhle lidi lezou sem a nezajedou si rovnou někam na traumačku. Jenže to jim nedojde. Jak se tu otevřel tenhle jakože špitál, maj pocit, že se tu vyřeší všechno. Jenže tohle je taková sranda nemocnice – interna, porodní, chirda, dva maličký sály. Kostní se tu vůbec nedělá. Schopnýho doktora sem nikdo nedostane ani heverem.