Jak strávil Edvard Beneš 15. březen 1939

Škaredá středa roku 1939 si své jméno bezpochyby zasloužila.

Onoho mrazivého rána 15. března – na Popeleční, „škaredou“ středu, kterou začíná postní období před Velikonocemi – se na Čechy a Moravu snášel mokrý sníh, zatímco silnicemi projížděla vojenská vozidla. Armáda nacistického Německa obsazovala západní kus Československa, v jeho východní části vznikala fašistická Slovenská republika. Čerstvě okupovanou zemí se šířil vztek, zoufalství i smutek. Na chvíli zachvátil i drobného muže, jenž odpočíval v luxusním hotelu vzdáleném více než sedm tisíc kilometrů. „Dr. Beneš ležel tou dobou v Chicagu na pohovce. Záclony byly spuštěny a nikdo nemluvil. Vypadalo to, jako kdyby někdo umřel,“ poznamenal si jeho americký tajemník.

Pro Edvarda Beneše, který pár měsíců předtím abdikoval na funkci československého prezidenta, však pohnutý 15. březen neznamenal konec. Naopak se pro něj stal novým začátkem; od té chvíle začal pracovat na obnově Československa. Méně už se ovšem ví, v čí společnosti část oné středy, kdy si Adolf Hitler podmanil Prahu, strávil.

V den německé okupace zbytku Československa se totiž Beneš sešel s Němcem: se slavným spisovatelem Thomasem Mannem, který stejně jako on opustil kvůli nacistům svůj domov.

 

Hitler musí padnout

Na jaře roku 1939 byl Edvard Beneš známou, ale zcela soukromou osobou. Necelý půlrok předtím utrpěl velké osobní a politické trauma. Ve jménu zachování míru si od Adolfa Hitlera, Británie a Francie nechal vnutit odstoupení Sudet německé říši: po mnichovské dohodě z konce září 1938 opustil, jak už bylo řečeno, úřad hlavy československého státu. Přišlo to jen tři roky poté, co ve funkci nahradil svého učitele Tomáše Garrigua Masaryka.

Koncem října 1938 se Beneš na nátlak svých blízkých tiše uchýlil do Londýna, do svého druhého zahraničního exilu (do prvního odešel před vznikem Československa za první světové války). Z Anglie pak vedla jeho další cesta přes Atlantik. Do New Yorku dorazil 8. února 1939 po šestidenní plavbě na lodi SS Washington.

Do stejného města připlul s předstihem na linkovém parníku Nieuw Amsterdam i slavný muž, s nímž měl Beneš v Chicagu strávit většinu dopoledne osudného 15. března. Stejně jako on byl vášnivým obhájcem malé československé demokracie ve středu Evropy.

„Byla by to neblahá, k pádu a zotročení zralá Evropa, jež by vydala všanc a nechala na holičkách stát, který je ve jménu míru svolný k nejkrajnějším ústupkům, ale zároveň se s dojemnou rozhodností staví snaze ničit a pouští se do boje za svobodu, jehož význam dalece přesahuje její vlastní osud,“ napsal před Mnichovem, v roce 1938 v souvislosti s blížícím se dvacátým výročím vzniku Československa.

Slovem a písmem vládnout skutečně uměl: Thomas Mann patřil k nejlepším spisovatelům své generace. V roce 1929 získal Nobelovu cenu za literaturu a jeho romány Buddenbrookovi a Kouzelný vrch si našly své čtenáře v desítkách zemí.

Ještě po svém příjezdu do Ameriky se Thomas Mann snažil udělat pro Prahu, co se dalo. Hned druhý den poté, co jeho loď 24. září 1938 přirazila k newyorskému břehu, řečnil spisovatel před shromážděným davem ve slavné Madison Square Garden. Do arény, která jinak hostila velké boxerské zápasy a koncertní představení, byl svolán obrovský mítink na podporu ohrožené Československé republiky. V sále se podle Mannova deníku tísnilo na 18 000 lidí. Dalších 10 000 muselo zůstat venku. „České dívky, hymna, projevy. Ohromná manifestace při mém vystoupení,“ poznamenal si Mann.

Krátký emotivní projev mu předtím přátelé přeložili do angličtiny. Jazyk nové vlasti německý spisovatel zatím zcela neovládl. Jeho poselství ale bylo jasné – ustupovat nacistickému diktátoru Adolfu Hitlerovi je nepřípustné; toto řešení s sebou přináší „anarchii, nespravedlnost a brutální sílu“ a Evropu podřizuje „vůli atavistického a zločinného fanatika“. „Hitler musí padnout! Jen a jedině to může zachránit mír!“ hřímal Mann. Madison Square Garden nakonec ve večerních hodinách opouštěl pohnutý a povznesený.

Za pouhých pět dní, po podpisu mnichovské dohody, však byly všechny naděje pryč. „Znechucený, zahanbený a deprimovaný,“ shrnul v deníku své pocity Thomas Mann, jenž mnichovskou smlouvu označil za „jednu z nejostudnějších událostí v historii“.

 

Chci Vám vyslovit úctu

Zmrzačení malé země ve středu Evropy se Manna dotýkalo osobně. Cítil velkou náklonnost k české kultuře, mezi jeho oblíbence patřili skladatelé Bedřich Smetana či Antonín Dvořák. Cenil si i českých literárních kolegů – mimo jiné Jaroslava Haška nebo Karla Čapka.

Ale hlavně: v roce 1936 mu Československo udělilo státní občanství a podobně velkoryse se zachovalo i k dalším členům jeho rozvětvené rodiny. V rozkolísané době, kdy na návrat do Hitlerem ovládaného Německa nebylo pomyšlení a Mannovo mezinárodní postavení bylo více než nejisté, šlo o nedocenitelnou pomoc.

Spisovatel si jí také mimořádně vážil. Do USA neodcházel na podzim 1938 vůbec s lehkým srdcem. Nacistický tisk psal: Mann dává svým odjezdem najevo, že už v budoucnost Československa nevěří. Jeho deníkové záznamy i korespondence z té doby jsou plné obav, aby si čeští přátelé nepomysleli, že je opouští v nejtěžší době. Hned po příjezdu do New Yorku usedl Mann ke stolu a písemně ujistil prezidenta Beneše, že jeho zemi zůstává hluboce vděčný. A po Mnichovu přispěchal Mann s kondolencí.

„V tomto tragickém okamžiku Vám, ctihodné oběti cizí slabosti a nevěry, chci já i moje rodina srdečně vyslovit úctu. V tomto hrozném týdnu jsme trpěli s vámi a Vás i váš národ více a více obdivovali,“ napsal Thomas Mann Benešovi a vyzýval jej k cestě do USA. „Přijeďte do této země, která ještě zná velkorysost a kde vás budou oslavovat a uctívat,“ vyzval jej naléhavě v telegramu, který se zachoval v prezidentově soukromém archivu.

Ukázalo se, že Thomas Mann měl pravdu. Zatímco starý kontinent Beneše ponížil, ve Spojených státech se mu dostalo mimořádně vřelého přijetí. V únoru 1939 přijel do Ameriky poprvé v životě a hned po přistání jej uvítal dav novinářů. Starosta New Yorku Fiorello La Guardia jej srdečně přijal na radnici a prezident Carnegieho nadace pro mezinárodní mír, nobelista Nicholas Murray Butler, uspořádal na Benešovu počest velkou recepci. O bývalého prezidenta se živě zajímali i vlivní diplomaté a odborníci na zahraniční politiku.

Po několika hektických dnech odjel Beneš vlakem do Chicaga, kam jej pozvali, aby přednášel na místní univerzitě. „Ač to musí vyznít jako ironie osudu, bylo to díky Mnichovu,“ vysvětluje historik Milan Hauner. „Beneš se stal nejcennějším autentickým svědkem malého utiskovaného národa.“ Také na břehu Michiganského jezera se hned zkraje dočkal překvapivých poct. „Při příjezdu do Chicaga byl Beneš oslavován jako ,Europe’s most distinguished citizen‘ (nejvýznamnější evropský občan),“ dodává Hauner. A přestože Beneš, rodák ze západočeských Kožlan, nebyl žádným oslnivým řečníkem, záhy si dokázal získat sympatie svých studentů.

Podle Benešova blízkého přítele a životopisce Edwarda Hitchcocka byly exprezidentovy přednášky mimořádně populární, hojně navštěvované a „otevřeně, naplno a poctivě“ se v nich diskutovalo o demokracii, aktuálních i nadčasových politických tématech. V červenci Beneše studenti dokonce zvolili nejúspěšnějším profesorem roku. Podle Hitchcocka jej tato pocta velmi potěšila – k Chicagské univerzitě měl Beneš osobní vztah už jen kvůli tomu, že na ní kdysi přednášel „tatíček“ Masaryk.

 

Rána hrozná

Patnáctý březen 1939 definitivně rozmetal naděje západních politiků, britských a francouzských „appeaserů“, že se Adolf Hitler vzdá za cenu ústupků své agresivní politiky. Okupace a rozdělení zbytku Československa byly důkazem, že se německý vůdce nezastaví před ničím a Evropa nejspíše spěje k nové válce. Shodli se na tom zástupci předních světových mocností – i dva Středoevropané, Beneš a Mann, kteří se toho dne setkali v elegantních prostorách chicagského hotelu Windermere.

„Den zastíněný politickými zprávami, které se týkají nových německých násilností na východě. Ultimátum, rozpuštění Česko-Slovenska. Tíživý účinek předpokládaných věcí, jejichž efekt je vždy horší, než se předpokládá,“ poznamenal si v deníku Thomas Mann. „Byla to pro mě rána hrozná. Němci pány všude a všeho, celá stavba plánů zničena, nejistota, co ostatní svět, lidé doma (…),“ napsal ve svých pamětech Beneš. Přesto dokázal trávit pouhých pár hodin po okupaci čas německou konverzací s předním německým literátem. V hlavě už zpracovával plán na obnovu Československa – a vlivné zastánce potřeboval. „Výsledek rozpravy byl slib nové československo-německé součinnosti,“ zapsal si po březnové návštěvě německého spisovatele Benešův synovec a diplomat Bohuš.

Thomas Mann samozřejmě neměl žádnou politickou moc. Jeho hlas však byl na mezinárodní scéně dobře slyšet. Z Německa odešel bezprostředně po Hitlerově uchopení moci v lednu 1933. V prvních letech v exilu se choval zdrženlivě, hlavně proto, aby neohrozil prodeje svých literárních děl v Německu. Spisy Thomase Manna na rozdíl od knih jeho bratra Heinricha a syna Klause nacisté nepálili a směly zůstat v obchodech. S novým režimem se nobelista hlasitě rozešel až v roce 1936, kdy se jednoznačně přihlásil k exilovým autorům a přišel o německé občanství i čestný doktorát univerzity v Bonnu.

Od té doby se Thomas Mann podle svých životopisců stále více profiloval jako zástupce „jiného Německa“, světlejší stránky své národní kultury. „Kde jsem já, tam je Německo,“ prohlásil sebevědomě už v roce 1938. Díky chytlavým textům, které se pohybovaly na pomezí esejistiky a beletrie, dokázal zasáhnout široké publikum. Američany přímo oslovoval i během svých přednáškových turné po Spojených státech. Za války měl na vlnách BBC rozhlasový pořad, v němž se pravidelně obracel i k německým posluchačům.

Pro Edvarda Beneše nebylo v prvních letech války přátelství s Mannem rozhodně k zahození, podobně jako jeho exilová spolupráce s dalšími sudetskými a „říšskými“ Němci, kteří neschvalovali agresivní postup Hitlerova Berlína vůči první republice.

V měsících po Mnichovu a své demisi se Edvard Beneš odmlčel, nechtěl neopatrnými výroky dále jitřit situaci ve své vlasti. S okupací se ale situace rázem obrátila. Všechny důvody pro obezřetnost zmizely.

Beneš definitivní rozbití své země prohlásil za mezinárodní zločin a začal budovat „druhý“ zahraniční odboj. Ten „první“ vznikl v posledních letech Rakouska-Uherska a vedl k vyhlášení samostatné republiky; i na konci „druhého“ odboje mělo znovu povstat nezávislé Československo.

Nedílnou součástí smělého plánu samozřejmě bylo vytvoření husté sítě jeho zastánců.

 

Prezidentovy kontakty

Spojenectví se slavným německým spisovatelem Mannem je typickou ukázkou Benešova stylu práce. Už od dob první světové války a poválečných jednání o postavení Československé republiky proslul Beneš schopností budovat a udržovat rozmanité vazby a kontakty.

„Charakterizovala jej mimořádná pracovitost, systematičnost a velká důvěra ve svět diplomacie. Dokázal vytvářet a udržovat informační sociální sítě. Taktizování i vyčkávání patřilo k jeho metodám, možná místy taktika stála nad konkrétním jasným rozhodnutím,“ popisuje jeho osobnost historik Michal Stehlík. Coby dlouholetý československý ministr zahraničních věcí udržoval Beneš podle Stehlíka styky s mnoha diplomaty a státníky a byl „známou a respektovanou osobností“, zejména na půdě Společnosti národů.

V Americe se jeho klíčovým „kontaktem“ stal Jan Masaryk, potomek prezidenta Masaryka a jeho americké manželky Charlotte. Jan, někdejší československý velvyslanec v Londýně, byl charismatický, zábavný a na rozdíl od Beneše se dobře cítil i před davy: „Jako syn Američanky dokázal řečnit vtipně a bez papíru,“ uvádí historik Milan Hauner.

A tak zatímco Beneš se po nacistické okupaci Československa soustředil na psaní protestních nót a záchranu trosek československé diplomatické sítě, Masaryk obstarával veřejná vystoupení. Benešovo poselství, že „svobodné Československo ve svobodné Evropě“ bude znovu obnoveno, předal Jan deseti tisícům amerických krajanů, kteří se v polovině března sešli v chicagském Plzeňském parku. Spojenými silami se pak Masarykovi s Benešem podařilo navázat klíčovou spolupráci s emigrantskými spolky, které ve své době představovaly nezanedbatelnou sílu. Podle historika Jana Křena žila v roce 1939 v zahraničí celá pětina Čechů a Slováků a jen ve Spojených státech se jejich počty odhadovaly na jeden až 1,5 milionu osob.

Vznikající druhý československý odboj získal díky nim mohutnou podporu, mimo jiné finanční. Velkým úspěchem pro Beneše bylo také to, že svá stanoviska mohl osobně tlumočit i nejvyšším americkým politikům. Díky známosti s vlivným šéfredaktorem magazínu Foreign Affairs Hamiltonem Fishem Armstrongem se mu podařilo sjednat schůzku se samotným Franklinem D. Rooseveltem. V době, kdy se USA zuby nehty bránily zatažení do hrozící evropské války, to vůbec nebylo samozřejmé.

Americký prezident přijal Beneše koncem května 1939 ve svém soukromém sídle v Hyde Parku severně od New Yorku. Oba státníci se zběžně znali již z diplomatických jednání po první světové válce. Jejich tajné setkání se protáhlo na tři a půl hodiny a Beneš si ve svých pamětech poznamenal, že F. D. Roosevelt na něj zapůsobil jako „vzdělaný, prozíravý, mimořádně dobře informovaný politik“. Ocenil také jeho jasné odmítnutí Mnichova a následné okupace Československa. Rozhovor s Rooseveltem vnímal Beneš právem jako nejdůležitější událost svého pobytu v USA. Povzbudit jej muselo, že s ním Roosevelt hovořil jako s „prezidentem“, a dokonce mu s odkazem na americkou podporu v první světové válce přislíbil: „Pomohli jsme vám už jednou, pomůžeme vám i podruhé.“

V polovině července 1939 tak mohl Beneš ze Spojených států odjíždět s příjemným pocitem, že za jeho záměrem obnovit Československo stojí hlava nejmocnějšího státu na světě.

Americká pomoc na sebe nicméně nechala čekat opravdu dlouho.

V září 1939 Hitler zaútočil na Polsko, posléze ovládl prakticky celou kontinentální Evropu, válčilo se v severní Africe i na východní frontě. Washington se přesto zdráhal do války zapojit. Nakonec jej k tomu přiměl až japonský útok na Pearl Harbor v prosinci 1941. Československou exilovou vládu v Londýně vytvořenou právě Benešem uznaly Spojené státy jen o pár měsíců dříve.

 

Těžká zkouška

Přátelství Edvarda Beneše a Thomase Manna se mohlo těsně před vypuknutím druhé světové války zdát symbolické. Jak řekl Beneš v červnu 1939 ve vystoupení na sjezdu amerických spisovatelů v newyorské Carnegie Hall: skutečnost, že „největší německý spisovatel“ přijal právě československé občanství, pro něj byla nejlepším důkazem „o skutečném vztahu Němců k československému národu“.

Tehdy Beneš nevěděl, jak těžkým zkouškám bude tento vztah vystaven; že se pod tíhou strašných zločinů Hitlerovy nacistické říše změní v boj Čechů a Slováků s Němci jako takovými. To už je ovšem jiná kapitola.

 

Autorka se zabývá německojazyčnými zeměmi, pracuje v Institutu mezinárodních studií FSV UK.