Těším se, až zase bude možné tančit se seniory, říká taneční terapeut

13. února 2021

Od dětství se rád předváděl, hrál divadlo dětem a bavil historkami dospělé. Kroky Petra Velety nejprve směřovaly na taneční konzervatoř, pak na jeviště několika divadel. Po ukončení aktivní taneční kariéry ale s pohybem neskončil, stal se z něj taneční terapeut, který pomáhá seniorům i osobám s fyzickým a psychickým postižením. „Je skvělé, že mohu seniory do mého tanečního představení doslova vtáhnout, což v divadle nešlo. Vidím, jak se usmívají. Mě ta moje další kariéra baví. Někdy je to dokonce zábavnější než to, co jsem prožíval v divadle, “ říká.

Jak náročné je pro vás nynější období, kdy jsou zavřená divadla a ani nemůžete pracovat jako taneční terapeut?

Toto období je pro mne velice těžké. Celý svůj život jsem zasvětil aktivní a tvůrčí práci pro divadlo a pro diváky. Také více než dvacet let pracuji se seniory a zdravotně postiženými lidmi. V roce 2019 jsem vedle působení v Národním divadle zažil 150 setkání se seniory po celé republice. Vždycky to bylo báječné, zábavné, inspirující a dobíjelo mi to baterky. Teď sedím doma, kromě úklidu bytu nemám žádnou smysluplnou aktivitu a nejsem v žádném kontaktu s dalšími lidmi. Moc mi to „dřív“ chybí a vytrácí se můj smysl života.

Chybí vám pohyb?

Jsem tanečník a pohyb je můj život. Každý tanečník, který netrénuje, nezkouší a nemá možnost na jevišti divákům předávat své prožitky, emoce, lásku a radost, stagnuje. Svaly atrofují a v duši začíná být prázdno. Já si doma cvičím, ale je to nic oproti výkonům, které jsem podával kdysi nebo i se seniory.

Co vás na vaší práci baví?

Nejvíc mě baví, když mohu být v kontaktu s lidmi. Od malička jsem byl v dobrém slova smyslu exhibicionista. Při jakékoli příležitosti jsem se snažil bavit lidi. U babičky na dvoře jsme měli klepadlo, přes to jsem přehodil deku, děti z vesnice si sedly na špalky, já jsem se převlékal do různých kostýmů a hrál jim divadlo. Přes dvůr byla hospoda, kde byla moje další scéna. Strejcům v hospodě jsem vyprávěl všelijaké humorné věci, které jsem třeba viděl v televizi nebo slyšel na gramofonových deskách. Po konzervatoři jsem prožil mnoho let jako profesionální tanečník a choreograf v divadle a to pro mě byla také úžasná zábava. Prostě jsem bavil lidi okolo sebe, oni se smáli, tleskali a… najednou to není.

Kankán i rokenrol

A co práce se seniory?

S nimi to bylo podobné. Přijel jsem do domova seniorů, přivedli tam třeba čtyřicet seniorů, kteří si sedli do kroužku, koukali a čekali, co se bude dít. Já jsem jim řekl: „Dobrý den, já jsem si s vámi přišel zatančit.“ A teď si představte tu situaci, byli tam osmdesátileté dámy a pánové, spousta jich byla na vozíčku nebo s chodítky a říkali mi: „To nejde. To nemůžeme.“ A já jsem jim odpověděl: „Počkejte, všechno jde a vždy můžeme. Jen musím vymyslet, jak to udělat, abychom to společně zvládli.“ A vždy se nám to podařilo. Během deseti minut jsem si těch čtyřicet lidí získal a prožili jsme spoustu zábavy a pohybu a na konci jsme si zatančili kankán nebo i rokenrol. Všichni zvedali nohy, ruce, tleskali, radovali se a smáli.

Kdy jste se vlastně stal tanečním terapeutem? Co vás k tomu přivedlo?

Můj nevlastní otec, úžasný varhaník pan profesor Milan Šlechta onemocněl Alzheimerovou chorobou a v poslední fázi nemoci byl v Gerontologickém centru u paní primářky Ivy Holmerové. Tam také zemřel. V této nemocnici se o něj vynikajícím způsobem postarali a já jsem se tehdy, bylo to před více než dvaceti lety, paní primářky ptal, jak bych se jim mohl odvděčit. Že bych mohl třeba rovnat šanony nebo něco podobného. Ona tehdy řekla: „Co umíte?“ A já jsem odpověděl: „Umím tancovat.“ A ona na to: „Tak to zkuste s našimi seniory.“