Cesta do srdce říše Tálibánu

První kontakt. Z mobilního telefonu se ozývá hlas rušený praskáním. Zní rozhodně, ale i mladě, takřka zranitelně. Hlas nám udílí poslední pokyny, ačkoli už jsme na cestě. Naším cílem je provincie Ghazní ve středním Afghánistánu, čtyři hodiny jízdy od Kábulu. Na cestě po hlavní afghánské spojnici míjíme zničené vojenské základny a vraky vypálených armádních vozidel. Silnice je na dlouhých úsecích každých zhruba sto metrů rozpáraná krátery po výbuších.

Hlas z telefonu nám nařídí sjet z hlavní komunikace a vede nás od ní stále dál. Hlouběji do oblasti, kde už skoro nejsou silnice, jen kozí stezky. Pneumatiky naší toyoty se protáčejí v písku a podvozek dře o kameny. O chvíli později mineme poslední vládní základnu v kopci, nad níž vlaje afghánská vlajka. Pak se spojení ztrácí.

„Jsme na správném místě?“ ptá se o něco později náš řidič. Nervózně postáváme uprostřed vesnice. Je úplně prázdná. Řidič se dívá na telefon, který nadále ukazuje, že jsme bez signálu. Řekli nám, že se setkáme na prvním osídleném místě na druhé straně od vládní linie. Vidíme pár mizerných hliněných chatrčí. Lidé odsud utekli ve strachu už před lety. Země nikoho. Najednou na náměstí vstoupí sedm ozbrojených mužů. „Mír s tebou,“ pozdraví jeden z nich. Má ten samý chlapecký hlas, který známe z telefonu.Usměje se, ale jen na okamžik. Představí se jako Nisar, jménem, o němž ví, že víme, že není pravé. Příštích několik dnů nás bude doprovázet. My, reportéři časopisu Zeit, jsme strávili přípravou této cesty měsíce. Přesto jsme stále nervózní. Vkládáme svůj osud do rukou lidí, kterých jsme se donedávna báli, že nás unesou.

Západní novináři s Tálibánem pobývali z bezpečnostních důvodů vždy jen pár hodin. Jsme po letech první reportéři, kteří se jim sami odevzdají na několik dnů. Chceme napsat reportáž o lidech, kteří svým odporem zastavili nejmocnější armádu světa, o lidech, kteří vytvořili zemi, jež oficiálně není na žádné mezinárodní mapě. Stát Tálibán. Mnozí se Tálibánu obávají, přesto ho vysoce ctí. Lidé jsou ochotní zemřít pro Tálibán, nechat se v jeho jménu mučit nebo věznit. Tálibán je pro mnohé majákem naděje.

V době, kdy tuto cestu podnikáme, ovládají tálibánští bojovníci, islamističtí radikálové, osmdesát procent území Afghánistánu. Vládu prezidenta Ašrafa Ghaního zahnali do hlavních měst provincií a do metropole Kábul. Stát je na pokraji zhroucení. Tálibán v uplynulých letech dorazil i na předměstí Kábulu a uprchlíci se tísní na stále menším prostoru. Korupce v úřadech nabývá obřích rozměrů. Mnozí se snaží dostat ze země co nejvíc peněz, aby se připravili na vlastní odchod. Už loni začala americká administrativa prezidenta Trumpa stahovat z Afghánistánu jednotky, které přišly před dvaceti lety bojovat s teroristy z al-Káidy, jež měla v Tálibánem ovládané zemi základny. Nový prezident Joe Biden ve stahování pokračuje: vojáci USA by měli odejít do září 2021.

 

Vnutili jste nám válku

Nisar, mladý tálib, je oblečený zcela v černém, včetně černého turbanu. S kalašnikovem zavěšeným přes záda nás vede na své motorce. Silnice směřuje do hor, je stále strmější. Projedeme kolem posledních zelených polí a náhle nás obklopí holé bílé útesy skal, úzká cesta je vytesána do horského svahu. Pneumatikami uvolněné kameny se řítí do mnohasetmetrové hlubiny pod námi. Vrchol průsmyku leží ve výšce necelých 3 000 metrů.

Pocit, který získáte, když opouštíte sféru vládního vlivu, je naprostá ztráta kontroly. Je to jako vystoupit ze dveří kosmické rakety do temnoty vesmíru. Naší jedinou zárukou, že nezmizíme v pustině, je hlasová zpráva na WhatsAppu. Je to naše záchranné lano: znovu hlas, tentokrát starší. Je to hlas jednoho z vysoce postavených mluvčích Tálibánu. Zvuková zpráva, která zaručuje naši bezpečnou cestu.

Ti, kdo jsou notoricky známí únosy lidí ze Západu, jsou nyní našimi ochránci – alespoň v to doufáme. Kolem poledne dorazíme do údolí na druhé straně pohoří. Tálibán zde vládne bez přestávky už skoro deset let. Okres Rašidan je poměrně malý, ale strategicky důležitý, protože hraničí přímo s hlavním městem provincie Ghazní. Tucet vesnic vklíněných do zeleného pásu polí a křovin, který na dně údolí kopíruje tok řeky. Jinak je to oblast vyprahlá, plná prachu a kamení. Nisar nás zavede do vesnice v centru území. Místní trh stále nese stopy minulých bitev. Nisar zastaví u střední školy, z jejíchž oken zvědavě vykukují studenti. Před vchodem stojí skupina dvaceti mužů v černých turbanech. Čekají na nás.

„Vítám vás v Islámských emirátech,“ řekne Maulaví Nasrad, velitel Tálibánu v Rašidanu. Rozpačitě si s námi potřese rukou, váhavě nás obejme podle afghánského zvyku. „Američané a vy, jejich spojenci, jste napadli naši zemi,“ říká. „My jsme ji jen bránili. Tuhle válku jste nám vnutili vy.“ Pozve nás dovnitř. Členové Tálibánu s námi usednou na podlahu učitelského pokoje. Nikdy se nesetkali s novináři. Někteří na nás hledí s nenávistí, jiní – a zdá se, že většina – jsou jen zvědaví.

V místnosti se shromáždili členové provinční rady, soudci různých tribunálů, několik zástupců mravnostní policie, která ve vesnicích dohlíží na dodržování předepsané délky vousů a na oblékání podle islámských pravidel, školní úředník, který kontroluje školy, a výběrčí daní – v zásadě různorodá tálibánská byrokracie.

„Prohlédněte si náš okres,“ říká Nasrad, velitel, jemuž je něco málo přes třicet let. „Promluvte si s lidmi. Jsou šťastní, protože se řídíme koránem a právem šaría. Vláda v Kábulu, kterou jste zavedli vy, cizinci, si libuje v korupci. Je morálně zkorumpovaná. Tady není korupce. My sloužíme Alláhovi a problémy lidí řešíme.“

 

Poučili jsme se

Před devatenácti lety si v Afghánistánu nikdo nemyslel, že se Tálibán vrátí. Byl rozdrcen. Americké síly ho rozprášily během několika týdnů po teroristických útocích v New Yorku v září 2001. Odhaduje se, že tehdy zemřelo dvacet procent všech bojovníků Tálibánu. Zbytek utekl do Pákistánu nebo se schoval. Mezinárodní společenství vyvinulo ohromné úsilí, aby zabránilo opětovnému ovládnutí Afghánistánu radikály. Mnoho zemí vyslalo své vojáky a rozvojové pracovníky. A taky ohromné množství peněz. Cílem bylo na příkladu Afghánistánu ukázat, že je možné změnit život v zemi k lepšímu a zbavit ji zla. A to zlo mělo jméno: Tálibán.

O počátcích Tálibánu se toho příliš neví. Jméno zakladatele hnutí mulláha Muhammada Umara je opředeno mýty. Muž, který přišel o oko v boji proti Sovětům v osmdesátých letech. Až do jeho smrti v roce 2013 existovala jen jedna jeho fotografie. Po pádu komunistického režimu v roce 1992 učil v mešitě nedaleko Kandaháru. Země tehdy padla do rukou stovek vojenských velitelů a jejich bojovníků, mudžahedínů, kteří se sdružovali v desítkách různých aliancí a bojovali proti sobě. Afghánistán se propadl do anarchie, nastaly nejkrvavější roky tamní občanské války. Začátkem roku 1994 jeden místní velitel unesl dvě dívky, oholil jim vlasy a držel je na své základně, kde byly znásilněny. Umar údajně svolal třicet studentů ze své náboženské školy, své tálibány – slovo „tálib“ znamená prostě student. Vyzbrojili se šestnácti puškami a vydali se do domu válečníka, kde dívky osvobodili. Velitele pak pověsili na tankovém kanonu.

Historie Tálibánu, který svět později poznal jako hnutí, jež utlačuje ženy v celé zemi, paradoxně začala jejich osvobozením. Umara poté vyhledávali další lidé, kteří ho žádali o pomoc před útočícími bojovníky. Připojili se k němu i studenti z jiných madras, škol koránu, a po několika měsících převzali kontrolu v celých provinciích. Do konce roku měl mulláh Umar dvanáct tisíc následovníků. Začaly přitékat peníze, některé mudžahedínské frakce platily v naději, že využijí Tálibán proti svým nepřátelům. Pákistán, jenž podporoval mudžahedíny v boji proti Rusům, posílal Tálibánu peníze ve snaze získat vliv a kontrolu. Tálibán v Afghánistánu začínal coby posel naděje. Zdálo se, že je právě tou mocí, která dokáže po pětadvaceti letech války nastolit v rozvrácené zemi mír.

Přinesl ale jen další krvavou válku. Afghánistán na mír čeká už 42 let.

„Poučili jsme se z minulých chyb,“ říká Nasrad, velitel v Rašidanu. Dříve dobyli nějakou oblast a na místo guvernéra dosadili jednoho ze svých bojovníků. „Nevěděli, jak jednat s obyvateli,“ popisuje. „Teď je to jiné. Máme mnoho odborníků.“ Nejistě stáčí zrak k Nisarovi, který se usadil po jeho boku. Mladému Tálibovi nařídili hlídat nás vůdci Tálibánu v Pákistánu. Oči má podmalované černou linkou, jež ho podle tradic Paštunů, jedné z afghánských a pákistánských etnických skupin, chrání před uřknutím. Je mu teprve třiadvacet let, jeho řídké vousy ještě zdaleka netvoří plnovous. Nasrad, který je o hlavu vyšší a o deset let starší, má tvrdé, práci uvyklé, mozolnaté ruce venkovana, jenž se stal revolucionářem. „Máme tolik odborníků,“ pokračuje velitel Nasrad, „že dokážeme řídit celý Afghánistán. Už se ve světě dobře vyznáme.“

„Řekni jim, že to teď děláme líp, protože nasloucháme lidem,“ naléhá Nisar. „Víc se zabýváme tím, co lidé chtějí,“ řekne Nasrad. „Co takhle,“ navrhuje Nisar. „Vzkážete jim, že tady bude mír, hned jak odejdou cizí vojáci“. Nisar pracuje pro tiskové oddělení Tálibánu, které provozuje rozhlasové stanice ve většině provincií, vydává noviny a spravuje sociální sítě. Muži jako Nisar představují mladou elitu Tálibánu. Ovládají moderní technologie a natáčejí mladé sebevražedné atentátníky, než se v davu vyhodí do vzduchu.

Symbol jejich vítězství se tyčí na kopci nad vesnicí. Nasrad s Nisarem opouštějí školu a procházejí tržištěm. Oficiálně patří vládě, ale prodejci už dlouho odvádějí rentu Tálibánu. Mají zde tři lékárny, několik dílen, kde spravují hlavně motorky Tálibánu, prodejce potravin a několik krejčích. Z 250 obchodů je padesát otevřených. Jen málo mužů se odvažuje nenosit plnovous a turban. Tálibán obnovil původní způsob oblékání. Vousy nemohou být delší ani kratší než na délku sevřené pěsti. Obchodníci a zákazníci se na nás zvědavě dívají a nedokážou určit, zda jsme rukojmí, nebo hosté.

Dojdeme ke stavbě vysoko nad údolím. „Moje největší vítězství,“ prohlásí Nasrad, když prochází branou. Místo je v troskách. Na nádvoří roste tráva, zeď obklopující stavbu se na několika místech zhroutila a dvě budovy jsou poničené výbuchy. Uplynulo osm let od chvíle, kdy Nasradova skupina vtrhla do vládní základny, zničila tři tanky a – jak tvrdí – zabila 46 policistů. Stopy posledních zoufalých pokusů odrazit útočníky jsou stále patrné: okna zalepená hlínou a díry ve zdech vyztuženy pytli s pískem. „Podívejte, jak zacházeli se svými vězni,“ řekne Nasrad a ukazuje betonový bunkr vykopaný v zemi na nádvoří. Policie tam, jak vypráví, zavírala podezřelé vesničany do jámy a nechala je být. „To je porušování lidských práv,“ řekne Nasrad a ignoruje skutečnost, že Tálibán také drží své vězně v dobytčích kotcích či jeskyních. Nad střechou se vznáší vlajka Tálibánu, bílá s černým nápisem: „Není boha kromě Alláha a Mohamed je jeho Prorok.“

V komplexu je pouze jedna neporušená místnost, holý a nehostinný pokoj s lýkovými rohožemi na podlaze. „Tady nyní máme ústředí,“ řekne Nasrad, ale není to pravda. Tálibán zřídka zůstává dlouho na jednom místě kvůli strachu před útoky dronů. Takový případ nastal i během naší cesty. Setkání jsou krátká a spěšná. Neustále pospíchají, popojíždějí v chumlu motocyklů. Velitel Nasrad jezdí jako jediný autem. Pak se zničehonic skupina rozptýlí a všichni ujíždějí různými směry, aniž by řekli, kde a kdy je znovu uvidíme.

V noci tak zůstáváme s vesničany. Tma je v nočním horském údolí takřka neproniknutelná. Nejbližší veřejná elektrická síť je v hlavním městě provincie Ghazní, 88 kilometrů daleko. Náš první hostitel, který je na tom o něco lépe než jeho sousedé, má jako jediný zdroj elektřiny autobaterii napájenou střešním solárním panelem. Vystačí na rozsvícení dvou žárovek najednou.

S místními tudíž mluvíme ve tmě. S dalšími se sejdeme později v Kábulu, abychom je neohrozili. Chceme vědět, jaký je ve skutečnosti život pod vládou Tálibánu.

 

Vzdělaný muž kolem čtyřiceti let, který se narodil v Rašidanu, říká:

V prvních letech po pádu Tálibánu nikoho nenapadlo, že se válka vrátí. Byli jsme optimisti. Všichni byli unavení, dokonce i místní bojovníci Tálibánu toho měli dost. Vrátili se ke svým rodinám a znovu se stali farmáři. Nebojovali proti vládě. Zpočátku Tálibán nebyl ani proti mezinárodním humanitárním organizacím, které v našem údolí budovaly mosty a zavlažovací kanály. Dneska je ale téměř každý proti vládě. To ona sem znovu přivlekla násilí. Přišli do našeho údolí a pronásledovali bývalé členy Tálibánu. Pak následovali cizinci. Přiletěli v noci vrtulníky a zatýkali lidi v jejich domovech. Zadrželi hodně nevinných.

Vláda a cizinci poslouchali pouze velitele Chalíla. V devadesátých letech to tady ovládal jako vojenský vůdce a musel před Tálibánem utéct. Pak se vrátil s Američany. Chalíl není dobrý člověk – nebyl předtím a není ani teď. Ukradl hodně půdy. Jediné, co dělal, bylo, že někoho obvinil, že patří k Tálibánu, a ten člověk musel i s rodinou uprchnout a Chalíl získal jeho půdu. V jedné vesnici chtěl ukrást tolik půdy, že se obyvatelé chopili zbraní. Chtěli se bránit před zlodějem. Patnáct lidí zemřelo. Vláda ovšem nezatkla skutečného zloděje, ale ty, kteří se jen snažili chránit. Proto tady většina fandí Tálibánu. Vláda sem možná poslala humanitární organizace, ale s Chalílem nám naši zemi vzali.

 

Znovuzrození Tálibánu se téměř všude odehrávalo podobně.

Západ přivedl zpět staré vojenské vůdce, které místní obyvatelé často nenáviděli. Muže, kteří v životě kromě bojování nedělali nic jiného. Právě oni vytvořili pilíře nové vlády prezidenta Hamída Karzáího, kterou Západ podpořil miliardami dolarů. Když se vojenští velitelé v provinciích chopili moci, centrální vláda byla příliš slabá na to, aby na ně dohlédla. Válečníci se nechali zvolit do parlamentu, koupili si politické posty, stali se guvernéry, ministry nebo generály nové armády. Jejich synové založili společnosti, které dostávaly lukrativní smlouvy od USA, NATO a řady organizací pro rozvojovou pomoc. Neplatili daně, konkurenci drtili silou i korupcí a hromadili nemovitosti v zahraničí.

Tálibán se bez úspěchu pokusil o reorganizaci už v roce 2002. Většina Afghánců jej ale odmítla v naději na lepší budoucnost s Karzáím a hlásila se k Američanům a vládním silám. V exilu, ve velkých pákistánských uprchlických táborech, se Tálibán rozštěpil do tří frakcí zvaných šúry.

Postupem let však mezi lidmi narůstalo rozčarování z vlády, Tálibán naopak posiloval, i když spolu jednotlivé šúry soupeřily, a někdy dokonce přímo bojovaly. Z analýzy mezinárodních odborníků vyplývá, že Pákistán nedlouho po příchodu Američanů začal Tálibán opět štědře finančně podporovat. Pákistán je v regionu v prekérní situaci: není nic, čeho by se země bála víc než spojenectví mezi svými sousedy – Afghánistánem na severu a Indií na jihu. Afghánistán si nárokuje paštunské území v západním Pákistánu, které Islámábádu dali Britové. Indie si zase myslí na část Kašmíru na severu. Pákistánu vlastně od samotného založení v roce 1947 hrozí rozpad. Kdyby Afghánistán ovládal Tálibán, od něhož žádné nebezpečí nehrozí, protože hnutí je zcela závislé na podpoře z Islámábádu, Pákistán by se zbavil existenční úzkosti.

 

Bojovníci neplánují

Příštího rána nás Nasrad a Nisar opět čekají v dobytém ústředním velitelství. „Ukážeme vám, jak nastolujeme mír,“ říká Nisar. Skupina mužů se v ranních hodinách shromáždila v jediné nepoškozené místnosti. Je to okresní soud Tálibánu. V přední části místnosti sedí Maulaví Šaqer, předseda soudu. Je mu pouhých šestadvacet let. „Nezmiňujte Pákistán,“ nařídí mu Nisar šeptem, kterému je přesto rozumět, když Šaqer popisuje, jakou madrasu, školu koránu, navštěvoval. „Studoval jsem v Ghazní,“ řekne. I on má kolem očí černou linku. Před ním jsou dva obchodníci, z nichž jeden půjčil druhému peníze. Věřitel tvrdí, že poskytl částku v hodnotě 800 eur, ale dlužník uvádí, že to bylo jen 520 eur. „Máte svědky?“ ptá se Šaqer. Muž nemá. „A vy?“ ptá se druhého. Ani on nemá. Začnou na sebe křičet, dokud Šaqer nerozkáže: „Dost!“

Přehrabuje se v igelitové tašce plné papírů, kterou odložil na svůj kalašnikov, a vytáhne formulář. Kus hlavičkového papíru s logem Tálibánu a nápisem „Provincie Ghazní, okres Rašidan, Veřejná občanská správa“. Zapíše na list pár řádků a věc postoupí regionálnímu soudu. Doberou se řešení, říká, když muži opouštějí polorozpadlou ruinu. Vyšší soud se podle něj nejspíš pokusí zprostředkovat mezi nimi kompromisní řešení. „Přicházejí sem se svými spory i lidé z oblastí, které kontroluje vláda,“ vypráví. „U nich zaplatí spoustu peněz, a stejně se nedočkají spravedlnosti. Žádný případ tam nevyřeší. My případy řešíme.“ A to je v Afghánistánu důležitější než jinde, protože tady se spory mohou rychle proměnit v krevní mstu.

Nejdůležitější zbraní v boji Tálibánu proti vládě jsou soudy vycházející z islámského práva. Ne vždy ho vykládají správně, ale snaží se řídit jeho literou a vynášejí podle něj rozsudky, které také vymáhají. Na rozdíl od vládou kontrolovaných oblastí, kde soudci často inkasují peníze z obou stran, aniž by to mělo reálný výsledek. Soudci mnohdy mění rozhodnutí, protežují jednotlivé strany, odkládají verdikty a vůbec je nevymáhají.

Když opouštíme někdejší okresní centrum, ozve se nad námi bzukot. Je to zvuk dronu, který křižuje údolí a hledá cíle.

Právě tahle malá bezpilotní letadla mají na svědomí většinu velitelů zabitých v posledních letech. Nasrad a Nisar vzhlédnou vzhůru, ale dron nevidí. Díky svému zbarvení je na obloze téměř neviditelný. Muži na chvíli zastaví, pak bzučení odezní.

Tálibán nám ukazuje malou kliniku, jedinou v celém kraji, která slouží 42 000 obyvatelům. Budova z neopracovaného přírodního kamene byla postavena před šestnácti lety rozvojovou agenturou USAID, o čemž svědčí vybledlá cedulka u vchodu. Vítá nás ředitel, který se s každou vyslovenou větou podívá na Nisara. „Nemáme nic, čím bychom lidi ochránili před koronavirem. Žádné roušky ani rukavice.“ Je jen šťastná náhoda, že pandemie dosud nezasáhla okres,“ míní.

Naléhavější otázkou je tady cholera, pokračuje. „Ze sto lidí má dvacet choleru,“ řekne a viní vodu. Toalety v domech z nepálených cihel se staví v tradičním stylu, kde jsou latrína i mycí lavor vedle sebe. Ve vesnických studnách je méně vody a kanalizace neexistuje.

„Nevím,“ odpovídá Nasrad na otázku, jak hodlá zmírnit chudobu, až vyhrají válku. Chce postavit novou mešitu a náboženskou školu. A potom? Nasrad chvíli přemýšlí, než odpoví: „Jsem bojovník. Bojuji celý život. Nedělám plány, co bude potom.“

Nasrad a jeho družina se s námi rozloučili brzy odpoledne. Později jsme se dozvěděli, že se potřebovali připravit na útok na policejní stanici v centru hlavního města provincie Ghazní.

 

V noci opět mluvíme s místními. Potkali jsme staršího muže, rovněž z Rašidanu.

Tálibán tvrdí, že tu mají vše pod kontrolou, ale není to pravda. Na začátku srpna byl zavražděn učitel. Neznámí lidé ho za bílého dne vytáhli z domu a v polích ho zastřelili. Někdo říká, že v tom byly rodinné spory. Jiní, že patřil k Tálibánu. V Tálibánu jsou také špatní lidé. Obecně je tu ale mnohem bezpečněji než na vládní straně. Pod policií jsme nesmírně trpěli. Prostě bezcílně stříleli do údolí. Stříleli na farmáře, kteří v noci šli zalévat pole kvůli suchu. Zabili dvě děti, které pásly ovce. Vláda k nám poslala uzbecké a hazárské policisty a oni nás nenávidí. Bylo to tak zlé, že jsme se místnímu centru vyhýbali a tržiště bylo také téměř prázdné. Od té doby, co se Tálibán vrátil, už se nebojuje. Prodejci se vrátili a život se trochu zlepšil.

Většina lidí z údolí přesto nepodporuje Tálibán. Prostě mlčí a čekají, co se stane. Mladí muži, kteří jsou s Tálibánem, odešli do madras, škol koránu, v Pákistánu. V údolí máme čtyři madrasy. Všichni učitelé absolvovali školení v Pákistánu. Tálibán bere jen to nejlepší. Chlapci chodí do náboženských škol v sedmi letech a také tam spí. Máme i státní školy. Nedávno jedna střední škola dostala notebooky, ale Tálibán je vzal pro své madrasy. Školy koránu jsou nyní lépe vybavené než státní školy a mají lepší jídlo. Studenti se na státních školách skoro nic nenaučí. Učitelé jsou špatní. Ale ti, kteří chodí do madrasy, se rychle naučí dobře číst a psát.

 

Příštího dne se obloha zdá být čistá, bez dronů. Od doby, co se USA začaly stahovat ze svých základen, počet náletů výrazně poklesl.

Nisar se ptá, jestli v rozhovoru můžeme pokračovat během oběda. Místo, které vybral pro setkání, je dům bohatého farmáře. Nasrada s družinou pětadvaceti mužů najdeme v hostinském pokoji s klenutým cihlovým stropem. Na region je zde hodně jídla, se spoustou masa. Nasrad a jeho muži nikdy neplatí za ubytování, lidé z vesnice však za své bezpečí ano.

„Co bych měl ještě říct,“ naklání se Nasrad k Nisarovi. „Řekni, že nyní jsme jednotní a zastupujeme všechny etnické skupiny.“ – „Ve svých řadách máme zástupce všech kmenů,“ říká Nasrad. „S žádným z kmenů nemáme potíže.“ Multietnický Afghánistán tvoří devět národností – a tato situace je hlavním zdrojem násilí v zemi, právě konflikty mezi různými etniky často rozpoutaly agresi. Navzdory tomu, co právě řekli, všichni členové Tálibánu, které jsme na cestě potkali, patří do největší etnické skupiny Paštunů.

Údolí Rašidan tvoří hranici mezi dvěma etniky, která stovky let žila v nepřátelství. Podél břehů řeky v údolí, kde je nejúrodnější půda, žijí Paštuni, z jejichž řad po staletí přicházeli králové. Na vyprahlých svazích daleko v horách přebývají Hazárové, mezi jejichž předky najdeme Mongoly. Paštuni jsou sunnité, zatímco Hazárové, stejně jako Íránci, se hlásí k menšinové šíitské větvi islámu. Hazárové jsou tradičním objektem paštunské perzekuce a Tálibán v devadesátých letech pokračoval v zotročování Hazárů. Žádná jiná etnická skupina tak v roce 2001 nevítala pád Tálibánu víc než právě Hazárové.

Takže když nyní USA odcházejí, čelí tyto dva národy znovu tragédii? Doufáme, že odpověď nalezneme v sousedním okresu Nawur, v němž žijí především Hazárové a kde už roky vládne Tálibán.

 

Svět zapomněl

Silnice do Nawuru jsou ještě horší, přičemž hlavní komunikací okresu je úzká cesta z bílého prachu – vápence, roky drceného pneumatikami těžkých náklaďáků. Vesnice působí opuštěně, řekli nám, že přes osmdesát procent populace uteklo v uplynulých letech do zahraničí. Většina lidí odešla za prací, ponejvíce do Íránu. Odhadem tam žijí tři miliony Afghánců, kteří posílají peníze těm, kdo zůstali, byť v poslední době kvůli íránské hospodářské krizi méně.

Kousek předtím, než se silnice ztratí v soutěsce mezi skalními stěnami, stojí ve svahu škola. Taková, jaká by v oblasti pod správou Tálibánu neměla vůbec existovat. „Pojďte dál,“ zve nás po krátké rozpravě místní ředitel – střední školy Bibi Seinab pro sto padesát dívek, rozdělených do šesti učeben. Tálibán povoluje, aby dívky navštěvovaly školu až do 12. třídy, protože jsou Hazárky. Rašidanské Paštunky mohou vychodit jen šest tříd. Pokud vůbec, protože – jak tvrdí Tálibán – proti jsou především jejich rodiče. Mnoho paštunských rodin pohlíží na vzdělání s podezřením a věří, že ženy mají pomáhat v domácnosti a vdát se mladé. Koneckonců za mladou nevěstu mohou žádat vyšší věno.

Dívky v nawurské škole nenosí burky, jen šátky. „Dvacet procent našich absolventek,“ vypráví ředitel hrdě, „pokračuje na univerzitu.“ Většina z nich podle něj studuje v Ghazní medicínu nebo absolvují kurz zdravotní sestry. Škola se nevytápí a v mnoha oknech chybí skleněné tabulky, v zimě proto hodiny nejsou. O jednu učebnici se často dělí až tři studentky. Ředitel, který školu založil jen pár měsíců po pádu Tálibánu, je starý muž se silnými brýlemi a ohnutými zády. Když ale mluví o své škole, rozzáří se.

Tálibán si podle něj stěžuje pouze na to, že škola stojí příliš blízko u silnice a není chráněna zdí. Dívky jsou tak údajně vystaveny pohledům mužů, kteří projíždějí kolem. Polovinu předmětů navíc vyučují muži, nikoli ženy. S tímto argumentem Tálibán zavíral školy pro dívky v devadesátých letech. Ptáme se, zda má obavy, co by se mohlo stát s jeho školou, kdyby Tálibán převzal úplnou moc. Učitel na chvíli skloní hlavu, pak ji pozvedne se slovy: „Svět na nás zapomněl.“

 

Jednotný Tálibán?

Pokračujeme po silnici do úzké soutěsky s převisy skal po obou stranách a ztenčující se štěrbinou oblohy nad námi. Předvolal si nás Maulavi Ahmadí, nawurský vůdce Tálibánu. Původně se k nám měl připojit už v Rašidanu, ale nikdy se neukázal. Údajně se snažil vyhnout Nisarovi, zástupci jiné frakce. Což ale vyvolává otázku, nad níž si lámou hlavu i jiní: Jak jednotný Tálibán vlastně je?

Ahmadí si pro naše setkání vybral vesnici v odlehlém údolí. Mohutné deště způsobily katastrofické sesuvy půdy a poškodily polní cestu do vesnice. Jmenuje se to tady „údolí Vodopádů“. Vesnici tvoří tucet hliněných domů natěsnaných pod sedm set metrů vysokým skalním útesem. Vrcholy hor nad vesnicí dosahují výšky téměř 4 000 metrů.

Ve stínu jednoho z domů dřepí malý chlapec, jinak není vidět nikoho. Chlapec nepozdraví, ale pozoruje nás s vážnou tváří.

Ahmadí se objeví o hodinu později v doprovodu dvou osobních strážců. „Podívejte se, jak krásná je naše země,“ spustí žoviálně místo pozdravu. Muslimský duchovní Ahmadí, s bílým turbanem a tmavým plnovousem, ve svých zhruba pětatřiceti letech nenese žádný z Nasradových rolnických ani Nisarových starostlivě zodpovědných rysů. Vypráví, že jeho otec býval kdysi mulláhem, vykladačem islámu, a jeho poslal v chlapeckém věku do madrasy. Ahmadí mluví tiše, pečlivě volí slova a jeho vemlouvavý hlas působí konejšivě, i když zrovna vyslovuje něco krutého.

Zavede nás do malé mešity v horské vesnici, prázdné místnosti s koberci. Objeví se čtyři nebo pět starších mužů z vesnice – Hazárů –, kteří váhavě usednou vedle nás. Vypadají strhaně, tváře propadlé. „Tohle je mimořádně tvrdý kraj,“ říká Ahmadí, Paštun vládnoucí Hazárům. Popisuje, že v oblasti žije 125 tisíc obyvatel a 75 tisíc z nich je pod jeho kontrolou. Vláda má moc jen v centrální části, šest hodin odtud. „Pracujeme ale na tom, abychom to změnili,“ řekne. Nedávno prý převzal kontrolu nad sádrovcovým dolem, nejdůležitějším zdrojem příjmů v kraji. Majitelé dolu nově odvádějí daně Tálibánu.

 

Co s mírem

Vypadá to, že Tálibán má válku téměř vyhranou, jak ale hodlají uspět v míru? Z dlouhodobého hlediska afghánská chudoba zničí takřka jakýkoli pokus o zavedení pořádku a Ahmadí to dobře ví. Pro svůj okres má však plány. „Musíme modernizovat doly,“ uvede. V údolí chce postavit přehradu, která umožní zavlažovat více polí. Rovněž doufá ve zlepšení silnic – přesto neváhá přiznat, že na to nemá peníze. „Chceme, aby se vrátily zahraniční nevládní organizace,“ řekne. „Zaručíme jejich bezpečnost. Nějaký čas na nich budeme závislí. Budeme jen rádi, když se vrátí, ale žadonit o to nebudeme.“

Když Ahmadí vyšel na chvíli z místnosti, stařešinové nás požádali, abychom mu řekli o jejich potížích. „Řekněte, že by nám měli pomoci. Déšť poškodil silnice. Smetl pole. Zničil naši úrodu.“ Ahmadí, jenž ke starším neprohodil slova, opakovaně přehlíží naše otázky, než nakonec řekne: „Nemáme žádné peníze. Jediné, co můžeme dělat, je pobídnout humanitární organizace k návratu.“

Ahmadí doufá i v pomoc od uprchlíků v Německu. „Je mezi nimi spousta odborníků. Potřebujeme, aby vybudovali naši zemi.“ Nic se jim nestane, zavazuje se. Ty, kdo však spáchali trestné činy ve jménu vlády, nemine přísný trest. „Už se nemohou nazývat Afghánci.“ Zaníceně děkuje Německu za přijímání uprchlíků, zároveň ale Němce obviňuje, že jejich armáda ublížila Afghánistánu. Vojáci – jak říká – zabíjeli nevinné lidi a ještě je příliš brzy na to, abychom jim odpustili. „Stále k nim cítím nenávist. Ano, nenávidím je.“

Starší muži se Ahmadího ptají, zda by se hosté mohli rozdělit do dvojic a najíst se u několika dalších rodin, čímž by pro ně pohoštění v těžké době nebylo takovou zátěží. „Ne,“ odpoví Ahmadí, „najíme se v mešitě.“ Stařešinové musejí navzdory vlastnímu strádání posloužit hostům. V příštím týdnu jejich rodiny nebudou mít co jíst, protože jejich zásoby skončily na našich talířích. Tiše sledují, jak my a zástupci Tálibánu obědváme.

Při loučení nás Ahmadí zve zastřílet si na cvičný terč za vesnicí. Zdvořile odmítáme, ale Ahmadí hledá trochu rozptýlení. Doprovází nás k vodopádu, svatému prameni, jenž údajně pomáhá zmírnit duševní nemoci. Jeden z jeho strážců vystřelí americkou M16, útočnou puškou, kterou prý před půldruhým rokem vzal americkému vojákovi. „Nejdřív jsem ho zastřelil a pak jsem mu vzal zbraň,“ kření se. Druhý strážce popisuje, jak před pár dny slavili propuštění jednoho z bojovníků. Afghánská vláda pod tlakem USA a vojensky slabší než kdy jindy propouštěla tálibánské zajatce. Jeden byl odsud, vysvětluje strážce. V zajetí skončil poté, co v Ghazní zavraždil Bettinu Goislardovou, devětadvacetiletou Francouzku pracující pro uprchlickou organizaci při OSN. „Oslavovali jsme jeho návrat až do pozdní noci.“

 

Opět jsme strávili noc dole v Rašidanu. A znovu posloucháme příběhy, které vyprávějí vesničani.

Ještě před dvěma lety byl místní Tálibán mimořádně tvrdý. Zastavili nás na ulici a prohledávali, hledali chytré telefony. Pokud patříte k nim, můžete mít smartphone a s ním přístup k internetu. Nyní ale polevili. Pokaždé však záleží, kdo velí. Ahmadí býval neúprosný, ale s Nasradem se dalo vždy mluvit. Nejhorší je, když k nám přijde někdo zvenku. Když k tomu dojde, sundáme satelitní antény ze střechy a uložíme je na dvůr. Jinak by nás zbili a satelity zničili sekerou. Proč sledujete kanály nevěřících, ptají se?

Tálibán se hodně změnil. Je mnohem zkorumpovanější. Nedávno dostali všichni nové mopedy. Řada z nich má dvě nebo tři manželky. Tady nejvíce trpí lidé, kteří žijí poblíž mešity. Nocují tam velké skupiny Tálibánu a sousední rodiny je musí krmit. Říkají věci jako: Bojujeme proti nevěřícím a co děláte vy? Nechcete nám dát ani jídlo? Velkým problémem jsou nucená manželství. Rodiny nemohou odmítnout, když se vůdce Tálibánu chce oženit s jednou z jejich dcer. Využívají naší chudoby. Ta se zhoršuje. V posledních letech prší málo. Dokážeme zavlažovat pouhou třetinu polí. V Íránu už není práce a naši příbuzní posílají jen velmi málo peněz. Fakticky se o nás Tálibán nestará. Jsme ztraceni. Nevíme, co je lepší, zda vláda vojenských velitelů, nebo Tálibán.

 

Řadu let to v Afghánistánu vypadalo, jako by žádná strana nebyla schopna dosáhnout rozhodující vojenské výhody. Tři tálibánské frakce – šúry – mezi sebou bojovaly a pak Pákistán zadržel vůdce jedné z nich, údajně proto, že chtěl vést mírové rozhovory s Kábulem, s čímž Pákistán nesouhlasil. Jeho nástupce začal vyhledávat alternativní zdroje peněz. Z početných studií vyplývá, že ho našel v pašování drog a pod jeho vedením se Afghánistán opět stal jedním z největších světových výrobců opia.

Situace se pro vládu v Kábulu zhoršila, když se k Pákistánu v podpoře Tálibánu připojil Írán. Čím víc USA hrozily Íránu, tím víc Teherán zasahoval v Afghánistánu. Tálibán dokázal s íránskou pomocí dobýt široké pásy severního Afghánistánu. Studie ukazují, že Írán začal posílat Tálibánu stále více a více milionů dolarů. Nicméně to Teheránu nebránilo vyplácet další velké peníze kábulské vládě. Chtěl mít vliv i tam.

Tálibán dlouhodobě obviňuje Kábul, že je pouhou loutkou v rukou cizích mocností. Ve skutečnosti se ale nachází v podobné situaci. Tálibán pohání řada rozličných sil, které vedou různými směry, ale tady mají zjevně jediný společný cíl: minimalizovat západní vliv v Afghánistánu. Zatím vystupuje vcelku jednotně, nikdo však neví, jak dlouho mu to vydrží. Už nyní někteří opouštějí hnutí kvůli radikálnější organizaci – skupině, která hodlá pokračovat v boji a nemíní se zastavit na hranicích Afghánistánu: Islámskému státu.

 

Měli bychom jít

Budoucnost Afghánistánu je nejistá.

„Jak to mohlo zajít tak daleko?“ ptá se vysoce postavený afghánský diplomat během jednoho z našich posledních dnů v Kábulu.

Je vlahý večer. Na svou terasu pozval skupinu vyšších úředníku z různých ministerstev na bohatý bufet s vybranými pokrmy. Se sklenkou červeného vína v ruce úředníci soustředěně naslouchají noci. Nedaleko odtud probíhají těžké boje. Střelba trvá už hodiny a nad terasou létají útočné vrtulníky. Úředníci horečnatě telefonují svým kontaktům v bezpečnostních službách, které je uklidňují, že jde o cvičení. Bezpečnostní síly nechtějí žádnou paniku. „Měli bychom jít,“ říká jeden z hostů. „Obávám se, že všechny vedlejší silnice budou brzy zablokované.“ Ale je příliš brzy, stěžuje si hostitel. „Prosím, zůstaňte,“ říká.

 

Reportáž byla poprvé otištěna v německém Die Zeit Magazine.

 

Z anglické verze textu přeložila Leona Šmelcová. Zkráceno.

 

Vyšlo ve vydání magazínu Reportér 28. června 2021.