... a najednou z toho byl bestseller

V současné české literatuře nemá tento příběh obdoby. Svitavský grafik a milovník starých aut Martin Sodomka začal pár let po čtyřicítce psát a kreslit knihy určené primárně zvídavým dětem, jakési technické pohádky typu „Jak si postavit motorku“. Prodal desítky tisíc kusů v Česku, ještě více v zahraničí. Dnes je Sodomkovi jedenapadesát a právě vydává šestý titul – jmenuje se Mimoprostor a je o moderní fyzice.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jak později zjistím, mohl pro mě na vlakové nádraží ve Svitavách klidně přijet například v nádherném americkém pontiacu z roku 1952, on ale dorazil v bleděmodré Škodě Octavia z třiašedesátého, a dobře udělal.

Je to malé sympatické auto, které kudy jede, tam vyvolává úsměvy, ale hlavně: „Tahle oktávka,“ říká Martin Sodomka za volantem, „byla vlastně inspirací pro moji první knížku.“

Před deseti lety ji koupil v dražbě za dvacet tisíc korun, desetkrát tolik potom investoval do oprav, které si všechny dělal sám, a takhle nějak se stal veteránistou. Vzpomíná, jak ho ta práce strhla: „Dělal jsem na tom autě následující rok skoro denně, jako bych měl horečku.“

Nejdřív stroj v garáži rozebral do posledního šroubku, potom ho začal skládat dohromady. „Celý ten proces mi připadal nádherný, a to i vizuálně, bylo to jak umělecké dílo. A tehdy jsem si řekl, že by se mi líbilo vytvořit jakousi encyklopedii pro děti, v níž bych jim vysvětlil, z jakých součástek je auto složené, a to včetně detailů – jak například funguje spojka.“

V srpnu roku 2012 skutečně vydal knihu s jednoduchým názvem Jak si postavit auto, a to ve zdánlivě přemrštěném nákladu dva a půl tisíce kusů.

Stalo se ovšem cosi nečekaného: hned na podzim musel dotisknout dalších pět tisíc knih. A najednou si uvědomil, že aniž to plánoval, uživí se jako spisovatel.

 

Sto tisíc za počítač

Martin Sodomka přiznává, že na cizí děti při tvorbě první knížky vlastně nemyslel: „Kámošům v hospodě napůl ze srandy říkám, že nepíšu pro děti, ale pro peníze...“

Ve skutečnosti nejvíc ze všeho psal a kreslil sám pro sebe, respektive pro toho kluka, který někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nadšeně odebíral časopis ABC a vyráběl podle něj modely letadel, lodí i aut. „To jsem byl já. Věčně jsem něco tvořil, a zároveň měl rád knížky, které jsou napsané pořádně; do hloubky.“

 

Bavilo ho i malovat a vždycky býval podnikavý. Má například pěknou historku o tom, jak přišel k prvním větším penězům: „Od osmnácti jsem chodil na brněnskou strojárnu a někdy tou dobou mi táta začal na soustruhu ve velkém vyrábět taková dřevěná kolečka, měla zhruba decimetr v průměru. Já na ně maloval olejovými barvami různá zátiší, byly to kýče, ale ujaly se – kus jsem prodával za padesát korun. Došlo to tak daleko, že třeba na vojně jsem si pronajal od jednoho důstojníka kancelář a po večerech maloval kolečka v ní. Bral jsem to jako normální komerční činnost a opravdu jsem na ní docela zbohatl. Na té vojně jsem byl v Rakovníku a vzpomínám, jak jsem tam sám chodíval do nejdražší restaurace, kde jsem si k večeři poroučel biftek a pár koňaků.“

Hlavně díky prodeji malovaných koleček mohl Martin Sodomka udělat začátkem devadesátých let životně důležitou investici. „Byl jsem mladej a blbej, tak jsem zariskoval,“ směje se, „a za úplně všechny své úspory, což bylo sto tisíc korun, jsem koupil počítač PC 486.“

Vznikala tehdy spousta nových firem, které potřebovaly vymýšlet loga nebo navrhovat prospekty, a to i ve Svitavách, takže se stal grafickým designérem.

Roku 1994 pak dostal nabídku svých snů; práci, které se chtěl, pokud možno, věnovat až do důchodu. Stalo se tak na koncertě Petera Gabriela v Bratislavě, na čemž není nic zvláštního: i Martin Sodomka je muzikant, kytarista samouk, v rodném městě vede kapelu jménem Kowalski.

V Bratislavě se tehdy seznámil s podnikatelem Jiřím Hlavenkou, který šéfoval vydavatelství Computer Press. „Nabídl mi, abych udělal svou první knižní obálku. Byla to vlastně počítačová učebnice, ale já na ní makal měsíc a nejspíš se povedla, Hlavenka mi dal další práci. Potom jsem chrlil knižní obálky dvacet let a považoval to za vrchol své kariéry.“

Kdyby mu někdo řekl, že jednou vydá spoustu knih vlastních, zaklepal by si na čelo; ovšem jen do doby, kdy začal restaurovat oktávku.

 

Svobodný jako nikdy

Pro Sodomkův příběh je důležité, že sice navrhoval obálky na knížky odborné, ale právě proto se je obvykle snažil odlehčit nějakou barevnou, nejlépe legrační kresbou. Našel si vlastní výtvarnou techniku: „Kreslím tužkou,“ vysvětluje, „často gumuju, upravuju, ale pak tu kresbu koloruju ve photoshopu.“

Tutéž techniku se rozhodl využít poté, co dostal v garáži nápad na první knihu. Oslovil svého známého, který vedl vydavatelství orientující se na zahraniční trh, že by pro něj možná měl cosi o autech, a známý nejprve souhlasil.

„Mým prvotním záměrem bylo udělat vlastně naučnou literaturu, skoro encyklopedii, ale to se brzy začalo měnit...“ Jakožto dávný obdivovatel Foglara, Tolkiena anebo Rowlingové si Martin Sodomka uvědomil, že by se mu do knihy hodil příběh: „Vymyslel jsem hlavní hrdiny, krysáka a vrabčáka, kteří se štengrují a mluví o autech klukovským slangem. Díky nim jsem propojil techniku s beletrií, ale o to ten můj kamarád vydavatel, jinak velký machr, nestál - tvrdil, že s českou beletrií se v zahraničí nechytne.“

Dnes víme, že šlo o nesprávný úsudek.

Martin Sodomka už byl do svých kreslených postaviček tak zamilovaný, že se rozhodl knížku vydat sám. „Vůbec jsem netušil, jak trh s dětskými knihami funguje, tu svou jsem dopředu žádným dětem ani neukázal. Vlastně jsem se s tím nepáral, i těch dva a půl tisíce kusů prvního vydání jsem střelil od boku; říkal jsem si, že nanejvýš přijdu o sto tisíc korun.“

V srpnu roku 2012 ani nevěděl, že už je kniha v prodeji, když mu přišel první e-mail od jakési paní: „To vaše auto, to je taková krása!“

O měsíc později už se Sodomka dostal do žebříčku nejprodávanějších autorů: „Asi jsem se nějak trefil. Ta knížka měla například nezvyklou obálku – je nenápadná, nijak zvlášť barevná, vypadá spíš jako ohmataný manuál z dílny nebo garáže. Ale v knihkupectvích to paradoxně působilo výrazněji než obálky zářivé.“

Do Vánoc se knihy Jak si postavit auto prodalo osm tisíc kusů, do dnešního dne už dvaadvacet tisíc, zájem je o ni stále, a to mluvíme pouze o českém trhu.

Martin Sodomka se rozjel – brzy přibyla kniha o letadlech, která měl nastudovaná hlavně coby mladý čtenář ABC a modelář.

Potom o motorce. „Já i manželka vlastníme každý starou jawu, takže motorky mám v malíčku, a když jsem je kreslil, motor ležel přímo přede mnou na stole.“

Pak přišla na řadu kniha Jak si postavit dům: „Tu jsem dělal skoro přesně podle našeho baráku, v němž právě teď sedíme a který jsem postavil před dvaceti lety.“

Následovala železnice: „Tak na tu už jsem musel nastudovat hodně. Jezdil jsem po nádražích, fotil si mechanismy starých lokomotiv, mluvil se strojvůdci... Dělal jsem jako vždycky všechno pro to, aby každá moje kresba byla reálná, funkční, a abych ani v textu neudělal nějakou chybu.“

Dohromady se zatím těchto pěti knížek prodalo v Česku sedmdesát tisíc kusů, ale Martin Sodomka pronikl i do osmnácti dalších zemí, například právě v těchto dnech vychází celý pětisvazkový komplet v Číně. 

„Poslali mi ji ke kontrole, nerozluštím samozřejmě jediné slovo, ale vypadá moc pěkně.“

Přesná čísla zahraničních prodejů nezná: „Třeba v Rusku,“ dodá jakoby nic, „se mých knížek prodalo přes sto tisíc.“ Oblíbeným autorem se stal i na Ukrajině a obecně platí, že je výrazně úspěšnější na východě než například v Německu anebo ve Francii.

Když přemýšlí, čím to může být, napadá ho: „V chudších zemích je ještě pro spoustu lidí třeba takové auto splněným snem, kdežto na Západě ho už vnímají jako spotřební zboží typu vysavač. Nezajímá je, jak auta fungují, kdežto Ukrajinci nebo Rusové se v nich pořád ještě hrabou, dovedou je opravit, což tamní děti sledují. A podle mě si spousta z nich pořád staví bunkry někde na smeťáku, zatímco děti západní spíš hrajou doma Minecraft.“

Se svými knížkami se Martin Sodomka několikrát podíval do světa, představil je například na veletrhu v dalekém Krasnojarsku, kam by se jinak nejspíš nikdy nepodíval.

Jeho život se tím ale příliš nezměnil. Tvrdí, že je vlastně pantáta, což ovšem nemůže být pravda. Rád v garáži opravuje veterány, pracuje v rodinném sadu, má skvělý domácí calvados i slivovici, občas koncertuje s kapelou. Domov opouští i na delší dobu, ale o tom až za chvíli.

„Co se změnilo,“ uvědomí si, „to je moje práce. Skoro úplně jsem vycouval z grafického designu a naskočil do literatury – a nepřestávám být nadšený. Najednou jsem svobodný jako nikdy předtím. Sám si knížku napíšu, nakreslím, graficky navrhnu i vydám, s nikým se nemusím dohadovat.“

Když má hotovo, nachází si v posledních letech čas na dlouhé pěší poutě, například letos vyrazil s manželkou z Mnichova do Milána. „Možná bych mohl napsat bedekr pro lidi středního věku,“ žertuje, „aby nemuseli jezdit s cestovkou. Ale ta by byla stručná, protože bych jim oznámil, že stačí mít navigaci a stránku Booking.com v mobilu, a můžou jít, kam chtějí. Na další den si zarezervují ubytování někde o pětatřicet kilometrů dál, jdou krajinou, ve které se neztratí, často nepotkají jiného turistu, v obyčejné vesničce si dají víno s místními... Takhle to mám rád.“

 

Kolik je 1 + 1?

Manželé Sodomkovi mají dvě dnes už dospělé a velmi šikovné děti. Dcera studuje výtvarnou vysokou školu, syn hraje ve výborné elektronické kapele Hello Marcel, oba se věnují tetování.

Svého otce zatím žádnou kérkou neozdobili, ale co není, může být.

„Přemýšlím o tom,“ říká Martin Sodomka, „že bych si nechal vytetovat třeba na záda rukopis výpočtu, kterým dospěl Albert Einstein k magické rovnici E = mc2, popisující vztah mezi energií a hmotou...“

Od mládí má rád fyziku a v půlce letošního října mu o ní v rámci akce Velký knižní čtvrtek (upozorňující na předpokládané bestsellery) vychází kniha, která začíná následujícím tvrzením:

 

„Hmota je iluze.

1 + 1 = 1.

Čas neexistuje.“

 

Martin Sodomka zase jednou zariskoval, to připouští: „Už dávno vím,“ říká, „jak je einsteinovská fyzika a kvantová mechanika nádherná, hraničí to až s jakýmsi šamanstvím. K tomu se přidal pocit, že další knihou se zvířecími hrdiny a o tom, jak se co staví, už bych se mohl vykrádat, takže jsem se pokusil o něco nového.“

Jeho novinka se jmenuje Mimoprostor a základy moderní fyziky a hlavními hrdiny příběhu jsou poprvé mladí lidé; studenti. „Zvířata jsem už uměl dobře, u technických obrázků si věřím ještě víc, ale s kresbami lidí jsem se trošku trápil,“ připouští Sodomka, že byly poslední dva roky náročné.

I téma si vybral náročnější než kdy dřív, takže si ani netroufne odhadovat, jaký bude o knihu zájem.

„Uklidňuje mě fakt, že dovedu celkem srozumitelně vysvětlit komplikovaná témata, jakým je třeba převodovka u motorky. A teď se takhle pokouším dětskému čtenáři přiblížit teorii relativity, zakřivený prostor a podobně. Nechci ty kluky a holky za každou cenu vzdělávat, spíš bavit, ale stejně by mě potěšilo, kdyby si později někdo z nich chtěl přečíst například Pana Tompkinse v říši divů od George Gamowa nebo Stručnou historii času od Stephena Hawkinga; kdyby se některé z nich dalo na fyzikální anebo matematickou dráhu.“

Je možné, že se Sodomka tentokrát poprvé netrefil, i s takovou variantou počítá. „Ale dnes už jsem v situaci, kdy by mě jeden neúspěch nepoložil, takže jsem zvolil stejný přístup jako vždycky.“

Vůbec nedumal o tom, jestli se jeho knížky budou někomu líbit.

„Důležité je totiž jenom to,“ říká mi ve své bleděmodré oktávce cestou na svitavské nádraží, „že se líbí mně.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama