Představuju si Zemi před miliony let

Kultura

Kdo občas zabloudí na nějakou výstavu, snadno propadne dojmu, že současnému výtvarnému umění vládnou videa, instalace a různé provokace. O to větším zjevením je dílo pětadvacetiletého Adama Kašpara, který se umanutě věnuje jedné z nejtradičnějších disciplín: krajinářské olejomalbě. A slaví s tímto přístupem úspěch, o čemž svědčí i finanční částky, za které se jeho realistické obrazy prodávají.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Prkna na podlaze jsou pocákaná od barev, plátno stojí na dvou plechovkách. „Malířský stojan jsem nikdy neměl, takhle mi to úplně stačí, už jsem si zvykl,“ říká Adam Kašpar ve svém ateliéru v prvním patře omšelého domu ve východočeských Svitavách.

Vyrůstal kousek odtud v Javorníku, v šestnácti odešel na internát do Jihlavy, kde studoval střední grafickou školu. Po maturitě zamířil do ateliéru Martina Mainera na pražské Akademii výtvarných umění, jejíž studia loni ukončil sérií obrazů z Jeseníků nazvanou Mapa hor. „Tady od nás jsou Jeseníky nejbližší pohoří, navíc mi kamarádka nabídla ubytování v Žárové u Velkých Losin – zadarmo, jen za jeden z obrazů, které tam namaluju. Přímo z okna jsem měl nádherný výhled na hlavní hřeben s Břidličnou, s přestávkami jsem tam strávil osm měsíců.“

Další obrazy jsou opřené o zeď . „Moji sběratelé si někdy stěžují, že nemaluju jiné české hory, často se ptají na Šumavu. Tak vám něco ukážu, budete první, kdo to uvidí,“ říká a obrací malbou do místnosti obraz, na kterém je zasněžená horská krajina utopená v namodralém světle, na horním okraji z nachového oparu vystupují bílé štíty velehor. „Před soumrakem jsem vystoupal na vrchol Třístoličníku a byly zrovna krásně vidět Alpy – tohle by mohl být Dachstein,“ ukazuje malíř, který letos poprvé navštívil rodný kraj své dívky.

 

„Tak dlouho jsem se Šumavě vyhýbal, až si Šumava přišla pro mě,“ usmívá se Adam a vysvětluje: „Bára, která pochází z Prachaticka, byla jednou z účastnic kurzu plenéru (z francouzských slov en plein air, na vzduchu – pozn. red.), který jsem loni vedl.“

 

Chirurg v krajině

Vrznou dveře a Bára vstupuje do místnosti. Pokládá na stůl konev s čajem a talíř s cukrovím, chvíli poslouchá a pak se přidá k hovoru: „Nevím, jestli vám to Adam říkal, ale on si ještě nikdy nevydělal ani korunu ničím jiným než kreslením a malováním.“ Takhle zní Bářina citace obdivně, ale je z ní cítit i jiný podtón: „Já se pořád honila po brigádách, abych si mohla ve volnu dělat svoje věci. Adam prodal v patnácti svůj první obrázek a od té doby to takhle má dodneška.“ Bára tím názorně přiblížila Adamovu schopnost jít si za svým, která se dá ilustrovat i jeho postojem ke zmíněnému kurzu plenéru: „Už to nebudu opakovat. Lidi byli fajn, ale musel bych se naučit učit, takhle mi to vzalo spoustu energie.“ Bára to komentuje: „Přitom byl dobrej, všichni jsme byli nadšení.“

Adam chce veškerou energii věnovat vlastním obrazům a studiu míst, která maluje. V poslední době nejvíc zahořel pro geologii a paleontologii, uvažoval dokonce o vysokoškolských studiích přírodních věd. „Když se chirurg podívá na lidskou ruku, okamžitě ví, kde jsou jaké kosti, šlachy, cévy. Stejně to má geolog s krajinou: koukne a ví, co se kde a kdy dělo. A mě tohle vzrušuje taky,“ přibližuje svoji vášeň pro dějiny a stavbu krajiny. „Někdo jde, dívá se na krásný kus hor, obdivuje, co všechno tam roste. A já si k tomu zároveň představuju ledovec, který tam před deseti tisíci lety ležel. Nebo jdu ještě hlouběji, třeba tři sta milionů let zpátky, kdy to, co dnes vidíme, bylo ponořeno v zemské kůře – a tam se to hnětlo, nasouvaly se na sebe pevninské bloky.“

 

Láska na první pohled

Mladý malíř má už svoji galeristku. S vystudovanou architektkou Ninou Hedwic Mainerovou se scházíme v Balbínově ulici na pražských Vinohradech. Ve zdejší Nové galerii měl Adam Kašpar už několik výstav, míří sem i kroky vážnějších zájemců o jeho obrazy. „Seznámila jsem se s Adamem před sedmi lety, když ho můj bývalý manžel Martin Mainer připravoval k přijímačkám na AVU. Přivezl tehdy s sebou pár obrazů a mně se z nich podlomily nohy. Přišlo mi to jako hotové dílo, a to bylo Adamovi teprve osmnáct.“

Dnes mají krajiny Adama Kašpara značný ohlas mezi sběrateli, ale i mezi návštěvníky galerie. „Přijde člověk, který si ještě nikdy v životě nekoupil žádný obraz a říká: ,Já mu rozumím. A rád bych si od něj něco pořídil,‘“ tlumočí Nina Hedvic Mainerová. Obrazy čerstvého absolventa AVU jdou momentálně tak dobře na odbyt, že musela přesvědčit jejich autora, aby odkýval zvýšení ceny. „Jinak by si vyprodal ateliér a neměli bychom co nabízet,“ vysvětluje galeristka a dodává: „Poslední tři roky zažívá Adam neskutečný úspěch. Rozhodně nemusí shánět žádný vedlejšák, může se malování věnovat naplno.“

Jedním z Čechů, kteří mají Adamův obraz doma, je obchodník s nemovitostmi Michal Kolář. „Přes jeho mládí ho považuju za velmi vyzrálého autora. Když máte možnost naslouchat jeho úvahám o vnímání krajiny, zjistíte, co všechno o těch věcech ví,“ říká čtyřicátník, který od svého oblíbeného malíře koupil obraz o rozměrech 200x270 centimetrů – od okraje k okraji jej vyplňuje „portrét“ skály na Sandwood Beach v severozápadním Skotsku. „Vypadá to hyperrealisticky, ale já tam vidím mnohem víc,“ říká Michal Kolář.

 

Kam zmizely postavy?

Ódu na talent stojí za to zde přerušit a nechat zaznít pochybovačnější hlasy. Některé bylo možné slyšet při komentované prohlídce výstavy Mapa hor v Nové galerii, na kterou dorazily desítky fanoušků výtvarného umění. „Proč na vašich obrazech nejsou žádné postavy?“ zeptal se jeden z nich. Umělcova odpověď: „Když je na obraze člověk, už se ptáme: odkud přišel, kam jde, co tam dělá, co si myslí... A tohle všechno odvádí pozornost od toho hlavního, co mě zajímá, a to je příběh té krajiny samotné.“

Když zavedu na tohle téma řeč s galeristkou Ninou Hedwic Mainerovou, zasměje se: „Znám tohle Adamovo vysvětlení. On říká, že obraz, na kterém je člověk, působí ukecaně. Ale taky je pravda, že když měl na škole namalovat postavu, moc mu to nešlo.“ V ateliéru malby na AVU se vyučuje také portrét a zátiší. „No, s tím to měl podobně,“ směje se galeristka.

„Když přijdu ke skále, je mi jasné, co je důležité a co není. U portrétu tohle netuším,“ říká Adam Kašpar a dodává: „Všichni výborní portrétisti věděli, kde si můžou dovolit vytřít štětec a kde naopak potřebují být na milimetr přesní. Mně rozdal osud karty jinak.“ A co zátiší? „To jsem na škole dělal docela rád. Třeba jsem vyrazil s krosnou do Šárky a nacpal ji kamením, větvemi, mechem, lišejníky, klacky. Pak jsem v ateliéru všechno vysypal, šplíchal rozprašovačem vodu, aby to neumřelo, a namaloval to na dvakrát dva metry.“

 

Peníze mě nezkazí

Menší obrazy vznikají přímo v terénu. „Sbalím kufr s barvami, termosku s čajem a vyrazím,“ říká Adam Kašpar. Většinou ví, kam míří a co chce najít. „Přijedu na místo a pak už jenom spěchám – abych toho stihl co nejvíc, než se změní počasí, než se setmí.“ Bývá z toho prý čtyři pět hodin extrémního soustředění. „Pak jsem úplně vyplivlej, sroluju plátno, odvezu ho do ateliéru a tam ho dokončím – málokdy plenéry nechávám tak, jak jsou. Venku se snažím zaznamenat maximum informací, ale teprve doma před sebou vidím obraz, ke kterému se dokážu nějak vymezit, a začnu ho hníst.“

Adam Kašpar svému malování podřizuje všechno, proto si před dvěma roky pořídil auto, což by od samorosta jeho druhu možná leckdo nečekal. „Vyplácí se mi to, stihnu toho víc,“ říká pragmaticky. A stejně racionálně přistupuje i k prodeji svých obrazů: „Kdybych dělal drahoty, tak bych malovat zase rychle přestal, protože bych musel ztrácet čas získáváním financí jiným způsobem. Takhle můžu vkládat většinu svého úsilí do toho, co mě nejvíc baví, a ještě se mi to vrací v podobě dalších peněz. To je přece úžasné!“ přibližuje Adam Kašpar uvažování, které v jeho kruzích rovněž není typické. „Hodně jsem se na akademii setkával s názorem, že umělec by se neměl starat o tržní úspěch svého díla, že ho to zkazí. Já si to nemyslím: kdo svoji práci miluje, toho to nemůže zkazit.“ Malíř narozený v roce 1993 v naznačeném postoji spatřuje pozůstatek z dob socialismu: „Umělec, který nechtěl být poplatný režimu, si dělal svoje věci do šuplíku, a tak to bylo podle tehdejšího mínění správné. Budiž, ale v dnešních podmínkách mi to přijde jako nesmysl.“

Menší obrazy Adama Kašpara se dnes prodávají za desítky tisíc korun, za dvoumetrová plátna zaplatili někteří sběratelé i statisíce. „Mám z toho fakt radost. Můžu si díky tomu dělat, co chci, nic mě nelimituje. Můj profesor Martin Mainer na AVU nám to vysvětlil takhle: v okamžiku, kdy nevěnuju všechnu svoji energii malířství a nežiju s vědomím, že jsem na něm plně závislý, a to i finančně, nedosáhne můj výraz nikdy takové síly, jako když vím, že jsem na svoji tvorbu odkázaný, nebo že tím dokonce musím uživit i rodinu. Jedině v takovém případě do toho dávám maximum.“

 

Proč nejste fotograf?

Stojí vám za to se s tím malovat? Proč nejste radši fotograf? I takové dotazy zaznívaly při komentované prohlídce pražské výstavy Mapa hor, na kterou dorazil velmi pestrý dav. Adam Kašpar se při každé podobné otázce zatetelil: o své práci mluví rád a jde mu to.

„V obrazu je podle mě uloženo nezměrně víc informací. Když stojím před modelem, což je v mém případě krajina, tak každý detail prochází mým vědomím. A tímhle sítem to propadne specifickým způsobem, je to tím skrz naskrz ovlivněné. Čili z obrazu můžete číst nejen informace o té či oné věci, ale i o člověku, který ji zobrazil,“ vysvětluje malíř. Na námitku, že výsledek přesto vypadá jako fotka, zareaguje šalamounsky: „Obraz je tady tisíce let, fotka dvě stě let. Čili bych neřekl, že realistický obraz vypadá jako fotka, ale naopak: fotka vypadá jako realistický obraz.“

Nejvášnivěji se Adam Kašpar rozhovoří, když dostane otázku, proč poslední dobou maluje hlavně obnažené horniny: „Jasně, nejblíž člověku je zvíře, protože tam vidíme nějaké emocionální pochody. Rostliny vidíme rašit, kvést, vadnout, takže je taky dokážeme vnímat jako živé bytosti. Se stromem už je to těžší, ale ještě to jde, protože taky prochází proměnami. Zato vidět horninu jako něco živého, to už chce fantazii. Přitom kdybychom ji pozorovali po několik stovek lidských životů, viděli bychom takové věci, že bychom ji těžko mohli označit za něco neživého – všechno to vrásnění, proudění, lámání, prorůstání, zvětrávání...“

O kamenech (ale i o stromech) by Adam Kašpar dokázal vyprávět hodiny. „Když jsem se začal zajímat o krajinomalbu, zarazila mě jedna věc: na některých vynikajících starých obrazech jsou kameny příšerně odbyté, stejně tak stromy, hrají tam spíš dekorativní roli.“ Adam pak vypráví, jak se snaží namalovat vždy zcela konkrétní skálu, případně jeden určitý strom, který roste „právě na tomhle úbočí nebo v tomhle údolí a nikde jinde“. „Příroda je neskutečně pestrá, a když budu malovat jeden strom jako druhej a jeden kámen jako druhej, bude to nekonečná nuda. A hlavně to tak v přírodě není.“

Geologii Adam Kašpar propadl naplno, ukázky hornin se staly běžnou součástí jeho výstav, také domů si už natahal metrák kamení. Jeho specifického zájmu si všimla i odborná veřejnost: „Oslovili mě z České geologické služby a domlouváme spolupráci,“ pochvaluje si.

 

Mladí objevují malbu

Ateliéry krajinomalby byly na mnoha školách včetně AVU zrušeny, také výtvarní kritici považují tento typ umění za překonaný a beznadějně zastaralý. Jenomže jak ukázala například v dubnu skončená výstava Pohled do krajiny / Očima mladých umělců v Galerii České spořitelny, malířů krajiny v nastupující generaci přibývá – kromě Adama Kašpara tady ukázalo svá plátna dalších šest výtvarníků narozených po roce 1989.

Jiná věc je, že proběhla bez většího zájmu veřejnosti a médií, zevrubněji si jí všiml jen online magazín zaměřený na ochranu přírody Ekolist: „Konečně zase výstava, kde nezní podivné zvuky z videí, výstavu neprovázejí komentáře kurátorů, které diváky zaplavují vysvětlením, proč je mizerná fotografie z mobilu pořízená z jedoucího vlaku hodná dlouhé filozofické úvahy, nemusí se tu řešit složité otázky multikulturní společnosti, ani se divák nemusí nudit u stopadesáté haldy štěrku složené v galerii,“ napsal estetik a kulturní historik Karel Stibral z Masarykovy univerzity v Brně a dodal: „Divák se setkává s obrazy, za kterými stojí pečlivé pozorování a prožívání přírody, propojené se zvládnutím řemesla.“

Současná krajinomalba si své nadšené fanoušky nachází, jak ukázal i zájem o výstavu Mapa hor: do Nové galerie zastrčené v boční vinohradské ulici si obrazy Adama Kašpar přišly prohlédnout dva tisíce lidí. Jeden z nich si v návštěvní knize posteskl: „Škoda že jsou skoro všechny obrazy tak velké a nevejdou se mi domů.“ Když to slyší Adam Kašpar, rozesměje se a prohodí: „Když mě ty velký plátna strašně bavěj!“

 

Kde vládne příroda

Že je Adam Kašpar trochu poděs, je zřejmé i z toho, jak nadšeně vypráví o počasí, které mu při výpravách za náměty obrazů nejvíc vyhovuje: „Miluju vodu ve všech skupenstvích: déšť, mlhu, sníh, páru... Jakmile krajina vyschne, jsem zoufalej. Kamarádi mě každou chvíli tahají někam na jih, ale mně se tam fakt nechce. Zato když jsme s Bárou letos prostopovali Skotsko, byl jsem blahem bez sebe: skoro pořád lilo.“

Namočená příroda má pro Adama Kašpara i jeden praktický efekt: „Mokré skály vypadají jako po čerstvém nábrusu, všechny struktury nádherně vylezou a zazáří. Kdyby do toho pralo slunce, neviděl bych tam nic zajímavého.“ Výsledek je patrný například na obrazech, které zachycují takzvaný lewiský komplex, který se nachází na souostroví Vnější Hebridy. „Tenhle útvar je zvláštní hlavně tím, že je neskutečně starý: kolem tří miliard let,“ říká Adam Kašpar a dodává: „Tehdy to byla o hodně jiná Země, než jak ji známe dnes. Byl to pustý svět s oranžovou atmosférou naplněnou metanem, pevnina zatím zůstávala naprosto bez života. A tenhle kus ruly to všechno pamatuje.“

Do poloviny května probíhá v moravském Tišnově výstava nazvaná Klenbou Brázdou – novější obrazy Adama Kašpara vycházejí z jeho studií geologických útvarů zvaných Boskovická brázda a Svratecká klenba. „Zkoumám jejich topografii a doplňuju to paleontologickými nálezy,“ přibližuje malíř, který v Galerii Josefa Jambora vystavuje i mapy geologického podloží a ukázky zkamenělin, na plátnech zachytil také mikroskopické analýzy nerostů.

„Zajímají mě dějiny Země. A čím víc jdu do podrobností, tím víc mě ten příběh fascinuje,“ říká a ukazuje obraz, na kterém je zachycen krystal turmalínu. „Ta věc měří ve skutečnosti tři milimetry. A podívejte na tu nádheru. Úžasné je, že příroda je monumentální v každém měřítku – její zákonitosti fungují stejně, ať jsou aplikované v jakémkoliv rozměru.“ Kulturní, člověkem opečovanou krajinu na obrazech Adama Kašpara nenajdete. „V takových místech můžu zjistit něco o lidech a jejich snaze měnit Zemi k obrazu svému. Ale v krajině, kde si příroda vládne víceméně sama, se dozvídám něco přímo o Zemi. A to mě zajímá víc.“

 

Kompozice? Tu neřeším.

To, jak Adam Kašpar pojímá své obrazy, může ale konzervativnější fajnšmekry i dráždit. Ukázalo se to – opět – na komentované prohlídce výstavy Mapa hor. „Měl byste se věnovat víc kompozici, vezměte si příklad ze starých mistrů. Ale vy jste mladej kluk, tak se k tomu ještě dostanete, až se přestanete věnovat těm šutrům,“ vyzval malíře, kterému bude letos šestadvacet, opálený padesátník. Adam Kašpar po této narážce viditelně pookřál a vsadil bych se, že možná i trochu poskočil radostí: „To máte úplnou pravdu! Já tu kompozici vůbec neřeším!“

Samozvaný mentor malířovi skočil do řeči: „No jo, on vás to na škole neměl kdo naučit. Měl jste se jet podívat do Litoměřic, když tam měl výstavu Piepenhagen.“ (August Friedrich Piepenhagen, 1791–1868, německý malíř samouk žijící v Praze, jehož romantické výjevy plné zřícenin, roklí, vodopádů a osamělých poutníků byly ve své době velmi žádané – pozn. red.) Adam Kašpar svému mentorovi odpověděl: „Mě fakt zajímá víc ten šutr než kompozice. Radši nechám tu skálu, ať ten obraz postaví za mě. Možná jsem přírodovědec, který se omylem narodil do těla malíře.“

Sebejistotu a určitou tvrdohlavost, s níž nadaný krajinomalíř kráčí svou cestou, může ilustrovat i historka, kterou dává k dobrému jeho galeristka Nina Hedwic Mainerová: „Když jsem byla s Adamovými dřívějšími věcmi na veletrhu ve Švýcarsku, objevili se tři zájemci o jeden obraz. A trochu jsem to na Adama zkoušela, jestli by nechtěl namalovat podle stejného námětu ještě nějakou variantu, někteří současní autoři to tak dělají. A on se zasekl.“ Sám malíř to komentuje stručně: „Taková práce by mě vůbec netěšila. Potřebuju, aby mě hnala zvědavost.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama