Perla v ráji na konci světa

Vystoupáme na střechu. Nad námi ční k nebi věž, která ukrývá torzo továrenské nádrže na vodu. Pod námi je třípatrová konstrukce z cihel, dřeva a oceli, z níž donedávna zbývaly jen holé zdi. „Nebyly tady ani jedny dveře, zatékalo sem, stropy propadlé,“ líčí Ivan Mečl. Zchrátralou fabriku z roku 1916 pořídil s pomocí přátel v roce 2018. Zaplatili za ni 1,9 milionu korun, prodávajícím byl spekulant, který ji pořídil v exekuci za 350 tisíc.

Sestupujeme do budovy. „Tady bude galerie,“ ukazuje investor, stavbyvedoucí i pomocný dělník v jedné osobě do rozlehlého prostoru s nedávno natřenými okny, novou prkennou podlahou a čerstvě omítnutými stěnami. Místnost podélně půlí řada pečlivě zrenovovaných litinových sloupů, které byly při jedné z předchozích necitlivých rekonstrukcí obezděny a uvnitř po léta korodovaly.

Továrnu na nitě na okraji Kyjova u Krásné Lípy ve Šluknovském výběžku založil Robert Salomon. Dříve provozoval rodinný obchod se lněnou přízí v sousední Doubici. Pro své životní dílo si vyhlédl parcelu u silnice, která měla pro průmyslovou výrobu velkou výhodu: v okolních loukách se klikatí říčka Křimice, z níž bylo možné svést vodu náhonem ke kolu. Toto technické dílo je dnes nefunkční, o vodu však není nouze: pod budovami se zachovaly dvě studny a jeden stopadesátimetrový vrt.

Stopy po rodině Salomonových se ztrácejí s koncem Československa a příchodem Hitlera, zřejmě se stala obětí holokaustu. Po válce byly zbourány tři provozní stavby: barvírna, truhlárna a parní turbína. Zbytek areálu přičinlivě rozebírali dosídlenci, kteří přišli po odsunu Němců, na základech strženého mandlu vznikl obchod Jednota. Po roce 1990 tu nějaký čas sídlil výrobce nábytku, pak bývalá textilka opět osiřela.

 

Globální underground

„Hodně přátel si myslí, že jsem se tady ocitl z nouze, že jsem se tady zakopal. Tak to není,“ začíná vyprávění Ivana Mečla. Kdo sleduje nezávislou scénu, pamatuje si dnešního padesátníka s rozcuchanými vlasy jako vůdčí osobnost nakladatelství Divus, které od devadesátých let vydávalo knihy a časopisy, z nichž by upjatějším lidem lezly oči z důlků – kdyby se jim dostaly do rukou, což se stávalo jen zřídka. Většina počinů Divusu byla zkraje určena pro nejužší okruh čtenářů, měla ovšem globální ctižádost. Časopis Umělec vycházel v sedmi jazycích včetně čínštiny, některé výtvarné knihy zůstávají bez přehánění světovou raritou. Monografie autorů, jako byl Mike Diana, stíhaný v rodných Spojených státech za obscenitu, se nikdo jiný neodvážil vydat.

A asi už teď hned je třeba říci, že mne s Ivanem Mečlem pojí osobnější vztah. V roce 1997 vydal Divus knihu s názvem Libkovice: Zdař Bůh. Napsaly ji Susan Goeckeler a Hester Reeve – Američanka s Angličankou, které tehdy na vlastní pěst objevovaly svět za železnou oponou a při svém pobytu v Česku nabraly stovky hodin rozhovorů s aktéry likvidace vesnice na Mostecku kvůli těžbě uhlí. Měl jsem možnost dávat s nimi text dohromady jako editor, příběh doprovodil fotografiemi severočeský patriot Ibra Ibrahimovič, doslov napsal nedávno zesnulý filozof Erazim Kohák. Že by knihu mohlo vydat nějaké renomované nakladatelství, nás tehdy vlastně vůbec nenapadlo. Zato Ivan Mečl se jí ujal s vervou a vtiskl jí hodně netradiční design – včetně atypického formátu naležato.

 

Vyšehrad a Pragerkabarett

„Nejvíc jsem zahučel v nádraží Vyšehrad,“ říká Ivan, když oklepeme boty od bláta a sedneme si ke kamnům, ve kterých hoří prkna ze ztrouchnivělých podlah. Setkání, při kterém jsem se chtěl Ivana zeptat na hodně věcí, jsme domlouvali dlouho. Den předtím, než jsme ho v Sudetech navštívili, přiletěl z Londýna, v jehož okrajové čtvrti Deptford si Divus dodnes drží pobočku – knihkupectví a galerii. Dříve míval zastoupení i v Berlíně, to však musel zrušit, což souvisí především s časem a prostředky, které dnes pohlcuje Ivanova nová štace.

Divus po roce 1990 fungoval i jako studio pro grafické a tiskařské zakázky včetně reklamy. „To ale lidi kolem umění moc nevěděli, takže se kolem mě šířily neuvěřitelné legendy,“ říká Ivan a přidává historku: „Třeba jsem seděl u vína s holkou, která povídá: Ivane, mně se tak líbí, co děláš, ale nejvíc se mi líbí, jak nezodpovědně rozhazuješ to svoje dědictví! Tak jsem se jí zeptal, kde to vzala, a ona prej: To se přece o tobě ví, že jsi zdědil v Praze činžáky a teď je prodáváš. A že všechno, co za ně dostaneš, dáváš do Divusu. Musel jsem jí vysvětlit, že to není pravda, a že abychom mohli dělat, co nás baví, musíme ještě strašně pracovat, navíc pro bohaté firmy. Vypadala dost zklamaně.“

Na přelomu milénia podepsal Ivan ambiciózní smlouvu s Českými drahami o pronájmu nádraží Praha-Vyšehrad, z něhož chtěl vytvořit kulturní centrum, našlapané od přízemí po střechu uměním, gastronomií, zábavou. Nainvestoval společně se sběratelem a antikvářem Petrem Meissnerem milion korun do architektonických studií, průzkumných prací, konzultantských a právních služeb a stavební dokumentace.

„Někteří kamarádi a kolegové mi to měli od začátku za zlé a varovali mě, že to špatně dopadne. Byl jsem ale jako v transu,“ vzpomíná Ivan, který procitl v roce 2004, kdy České dráhy odstoupily od smlouvy s odkazem na to, že pozemky pod nádražím mezitím přešly do vlastnictví Správy železniční dopravní cesty. „Bohužel už nám nezbyly peníze na právníka, který by jejich postup napadl,“ vzpomíná Ivan.

Jeho podnikání v té době už mířilo do ztráty: konkurence rostla, komerčních zakázek ubývalo. „Navíc mě nebaví bodřit s pantátama a lísat se jim do přízně, abych získal kšeft,“ poznamenává Ivan.

Došlo to tak daleko, že aby zachránil svoji firmu, uvrhl sám sebe do exekuce. Dostal se tak do dlouholetých existenčních problémů, ale Divus mohl fungovat dál. „Měli jsme kvůli Vyšehradu dluhy na daních, dostali za ně vysoké pokuty,“ přibližuje Ivan neblahou éru, která zpřetrhala či zkomplikovala i některé jeho vztahy s blízkými. Dodává: „Skončilo to špatně, ale ne úplně tragicky. A postupně se mi podařilo se s většinou závazků vypořádat.“

V roce 2011 si pronajal horní patro gigantické budovy Dopravních podniků v pražských Holešovicích. V kachlíkové budově u stanice metra Vltavská vzniklo společenské centrum Divus Pragerkabarett. Mělo neopakovatelnou atmosféru a stálý okruh návštěvníků, kteří sem chodili do kavárny, za uměleckými akcemi i divokými večírky, případně si prolistovat nebo koupit některou publikaci, které Divus nepřestával vydávat.

Za všechny jmenujme autobiografický román Kde domov můj, který napsal romský delikvent Zdeněk Perský. Praštěný až geniální text autora, který měl za sebou osmnáct let za mřížemi, získal nadšené obdivovatele, ale ani z něj se nestal bestseler.

„Nechci dělat klasický mainstreamový marketing. Je lepší, když si naše knihy lidi objeví sami, na cestách, které jim naznačujeme,“ říká Ivan, který je v tomhle ohledu až nepochopitelně tvrdohlavý.

Papírna ve Vraném

V roce 2014 přepustil Ivan holešovický prostor známému pražskému kavárníkovi Ondřeji Kobzovi a naplánoval si desetileté prázdniny. Začal žít v prkenné chatce v Davli bez vodovodu, do značné míry jako poustevník. Brzy ale při občasných cestách do Prahy začal pokukovat přes řeku po siluetě opuštěné papírny ve Vraném nad Vltavou. „Potřeboval jsem někam dát tuny knih a všiml jsem si cedule, že pronajímají sklady.“ Stěhováním knih to neskončilo: „Nakonec jsme se domluvili, že si část areálu za dvacet tisíc měsíčně pronajmu a do zbytku se pokusím najít nájemníky.“ Italský developer, kterému továrna z roku 1850 patřila, si s ní příliš nevěděl rady. Získat povolení k přestavbě na rezidenční bydlení bylo po povodních z let 2002 a 2013 komplikované, objekt se nacházel v záplavovém území. Výroba tu skončila po vytunelování podniku v roce 2000.

Svůj nový počin Ivan Mečl nazval Nová Perla. „Přečetl jsem za svůj život několikrát Zemi snivců od Alfreda Kubina,“ vysvětluje inspiraci knihou z roku 1909. Hlavní město utopického státu, do něhož nesmí proniknout žádná novinka, se jmenuje Perla. V bizarním románu nakonec nic nedopadne dobře. A ve světle zvěstí, které o Ivanovi tehdy kolovaly, jsem se trochu bál i o něj.

Neuklidnily mě ani některé jeho promluvy: „Podle mě je užitečné počítat s neúspěchem a záhubou. Člověk se z toho může o sobě hodně dozvědět,“ řekl mi v prosinci 2014, kdy jsem za ním dorazil do Vraného. Seděli jsme v kupé vyřazeného železničního vagonu, které si sem přivezl z předchozího působiště, kolem nás spoře nasvícená industriální hala. O něco utěšenější pohled byl na bar vystupující ze tmy, ale pít se nám nechtělo. Ivan je téměř abstinent, navíc stačilo rozhlédnout se kolem: stačil chybný krok a člověk mohl propadnout o patro níž do některé z betonových nádrží – zábradlí bylo dávno odmontované.

Do polorozpadlé fabriky, kde se od 19. století vyráběly cigaretové papírky, to bylo z Prahy kousek, staví tu příměstský vlak. I díky tomu sem Ivanovi jezdili pomáhat brigádníci, například studenti uměleckých škol – obouchávat staré omítky, kopat odpady, nebo třeba uvařit něco k jídlu. Zato místní sledovali příchod pražského podivína s nedůvěřivou zvědavostí, která ještě vzrostla, když tady Lenka Klodová uspořádala první ročník Festivalu nahých forem (s podtitulem Extrémní holota!). Zpráva o svlečených lidech vyústila v udání, příjezd policie a domluvu umělkyni, která působí jako vedoucí ateliéru tělového designu na Fakultě výtvarného umění VUT Brno (v širší známost vešla například tím, že postavám z pornočasopisů přidělávala lidové kroje).

„To místo má obrovský potenciál,“ snil tehdy Ivan se svou slabostí pro romantiku zanedbanosti a zmaru. Dodával: „S opravdu radikálním projektem můžeš být v bezpečí jenom v místech, kde to pro ostatní není atraktivní, třeba protože je to nepohodlný, studený a špinavý.“ Nová Perla ve Vraném nicméně po necelých čtyřech letech skončila. „Ateliéry si pronajímali i někteří slavnější umělci jako třeba Otto Placht, občas tady něco natáčeli filmaři, slušně se chytla kavárna u vrátnice, která byla na cyklostezce z Prahy. Majitelé usoudili, že na tom asi hodně vydělávám, tak začali šroubovat nájem. Bylo mi to líto, protože jsme tam udělali spoustu práce a nechali spoustu peněz,“ vrací se Ivan k událostem z roku 2018, kdy se rozhodl to u Vltavy zabalit.

 

Bez lidí to nejde

V Kyjově u Krásné Lípy žije Ivan druhý rok. V přízemí domku po bývalé Jednotě zprovoznil útulný podnik – kombinaci baru, venkovského lokálu, pražské kavárny a sednice. Pochlubí se vzorně ošetřeným pivem Albrecht z nedalekého Frýdlantu, které čepuje ze sudů uložených ve sklepě, z kohoutů teče i víno a malinovka. „Do Prahy jezdím, jen když mi třeba dojde olivový olej,“ říká a podrbe kočku Rusty, která k němu vyskočila na lenošku. „Někdy si pustím Facebook, vidím známé, jak postávají na vernisážích, a říkám si, že bych tam možná měl taky být. Na druhou stranu, nikdy jsem neměl v úmyslu stát se exponovanou osobou. Mým cílem bylo číst knihy, možná je ilustrovat. Jsem rád sám.“

Ptám se Ivana, jestli sem za ním někdo občas přijede. „Je fakt, že některé kamarády musím přemlouvat hodně dlouho. A když už se rozhoupou, strašně se sem těšej, ale vydržej to prvních osm hodin. Pak začnou být nervózní, večer se opijou a druhý den se chtějí vrátit do Prahy.“

Do dveří nakoukne řemeslník: „Tak povídej, Ivánku, co potřebuješ?“ Řeší se, kudy povedou trubky ústředního topení, potom si troufnu nakousnout otázku, která visí ve vzduchu: kde se berou peníze na další zmrtvýchvstání Perly? „Část jsem si půjčil od přátel, mám smlouvy zaručené směnkami, příští rok to začnu vracet, vychází to na pětatřicet tisíc měsíčně.“ Dodejme, že nejde jen o pořizovací cenu, další tři miliony spolkla rekonstrukce. Od jara bude k dispozici apartmá pro hosty, nějaké výdělky si Ivan slibuje i od turistů, kteří se zastaví v osvěžovně, již v sezoně doplní předzahrádka. Kyjov leží na pomezí Českého Švýcarska a Lužických hor, kousek odtud je vstup do Labských pískovců.

 

Vytváříme ráj

V přízemí někdejší fabriky na nitě plánují Ivan a jeho přátelé nakladatelství s tiskárnou, druhé patro rozparcelují na ateliéry, ve třetím patře bude již zmíněná galerie. „Záleží mi hlavně na lidech, kteří si to tady najdou sami. Když sem někdo zabloudí omylem, bývá z toho rozčarování na obou stranách,“ zdůrazňuje Ivan svoji zkušenost a pochvaluje si odlehlost zdejšího kraje. „Kdybychom byli někde v Budějovicích nebo nedejbože v Praze, viděl bys jenom špínu, zimu a unavenýho, nepříjemnýho Mečla. Tady najdeš to samý, ale vždycky se můžeš podívat ven a říct si, jak je tady krásně.“

Ivan chce u tovární haly vybudovat zimní zahradu, založit ovocný sad, získat přilehlý rybník. A pochvaluje si fyzickou práci. „Když zjistíš, že to má výsledky, nechce se ti vracet k počítači vyřizovat maily nebo dělat korektury. Nakonec to stejně dopadne tak, že když si konečně sednu ke kompu, koukám na typy radiátorů a jak jsou upevněný.“ Nejvěrnějším Ivanovým pomocníkem je šestnáctimetrový teleskopický nakladač Manitou, který mu půjčil soused-farmář Mirek Faflák. „Pomáháme si navzájem, ale on mně víc. Nedávno se mu hodily betonové panely, kterých jsem se potřeboval zbavit, na oplátku mi třeba převeze suť a tak.“

V létě by se měla v nové Nové Perle uskutečnit vernisáž první výstavy. „Ukážu ti, co to bude,“ říká Ivan a přináší katalog slovenské výtvarnice Lucie Dovičákové. Na jednom z obrazů sedí kolem stolu ženy, jejichž nahé prsy se plazí po kuchyni k pusinkám batolících se dětí. „Mám ti načepovat ještě pivo?“ zeptá se Ivan a zamíří k výčepu. Když se vrací, říká: „Hlavně do Reportéra napiš, ať mi někdo přijede pomoct, abychom to stihli. Ale nechci žádný nemehla, ty jsou pak zklamaný, že je k ničemu nepustím. Jenomže já tady tvořím ráj na Zemi. A mám o něm dost jasnou představu.“