A nakonec na tom tratí muzikanti. Spotify, seriál a realita

Na počátku roku 2023 už není tak jednoduché vzpomenout si na dobu, kdy hudebnímu průmyslu nedominovaly streamovací služby. Streamování je prostě všude: nejposlouchanější písně na různých službách se propisují do hitparád a hudebníci této skutečnosti přizpůsobují nejen to, jak vydávají alba, ale i podobu samotných písní.

Nebylo tomu tak ovšem vždycky – a právě příběh této změny se snaží vyprávět nová minisérie od Netflixu s názvem The Playlist. Částečně vychází z knihy Spotify Untold, byť na rozdíl od své předlohy se zdá být trochu kreativnější: základní osa příběhu je reálná, seriál nicméně chvílemi ujíždí od pouhé dramatizace směrem k vyložené fikci.

The Playlist lze použít jako východisko ke zkoumání, zda a jak streamovací služby pomohly či naopak nepomohly hudebnímu průmyslu a samotným muzikantům.

 

„Tak se to nestalo“

Vraťme se ovšem nejprve k samotnému ději The Playlist. Seriál primárně sleduje osud Daniela Eka, švédského zakladatele dnes největší streamovací služby na světě. Znuděný byznysem na průsečíku nových technologií a prodeje reklamy a zároveň vyzbrojen deseti miliony švédských korun, které utržil za svůj nástroj na prodej online reklamy, se Ek v půlce nultých let rozhodl pustit do velkolepějšího projektu: vyřešit problém distribuce hudby zásadně narušené nástupem internetové éry.

Minisérie The Playlist je formálně poměrně sofistikovaná. Každý díl se vypráví z perspektivy jiné klíčové postavy. V prvním díle můžete sledovat relativně tradiční startupový příběh očima právě Daniela Eka, druhý díl ovšem věci komplikuje. Vypráví ho totiž Per Sundin, výkonný ředitel švédské pobočky Sony Music – jednoho z „velké trojky“ globálně největších hudebních vydavatelství.

 

Jednotlivé titulní postavy jednotlivých dílů si vždy na konci vtipně předávají štafetu. „Takhle se to vůbec nestalo,“ říká přímo do kamery postava Pera Sundina na konci „Ekova“ dílu. Sundinův příběh je přitom možná zajímavější než ten Ekův. Spravoval švédskou Sony v době chaosu spuštěného nástupem digitálního 21. století, který minisérie The Playlist logicky dokumentuje zakladateli pirátského serveru Pirate Bay, nabízejícího hudbu zdarma ke stahování, aniž by se za ni platilo vydavatelům nebo muzikantům. Sundin je ve svém díle zobrazen jako ztrápený ředitel, jenž musí proti své vůli propouštět zaměstnance kvůli padajícím tržbám: digitální revoluci ztělesněnou hudebními piráty hluboce nenávidí. Do této kategorie původně Sundin řadí i Eka a Spotify. Postupně se ale tváří v tvář hrozbě Pirate Bay nechává Ekem přesvědčit, že Spotify je naopak pro vydavatelství, které zastupuje, šancí na záchranu, a stává se Ekovým věrným spojencem.

V tomto líčení poněkud zaniká, jak začínající Spotify využívá pirátství jako účinný nástroj, jímž straší tradiční hudební vydavatelství.

Následující dva díly se soustředí na pohledy hlavní právničky Petry Hansson a hlavního programátora Andrease Ehna. Jejich vize pro Spotify kladou tvůrci seriálu do přímého protikladu. Zatímco idealistický Ehn si klade jako podmínku, aby Spotify zůstalo zdarma, pragmatická Hansson tlačí rodící se firmu ke kompromisu se zástupci hudebního průmyslu, který je podle ní nevyhnutelný. To doprovází sílící tlak ze strany Daniela Eka na programátora Ehna, aby se písně na jejich službě načítaly rychleji.

Pátý díl se soustředí na hlavního investora Spotify Martina Lorentzona, jeho životní vypořádávání se s hyperkinetickou poruchou (ADHD) a jeho postupné odstavení z vedení Spotify.

Pro zasvěcené jsou to všechno sice zajímavé elementy vzestupu Spotify, ale skutečně mimo jeden z hlavních aspektů vzestupu Spotify. Ten se ve větší míře začíná objevovat právě až v předposledním díle: jde o otázku, jak takto masivní změna distribuce hudby ovlivňuje ty, kdo ji tvoří.

 

Od skutečnosti k fikci

The Playlist se s tématem nejprve pokusí vypořádat popisem reálného rozkolu mezi Spotify a zpěvačkou Taylor Swift, která v roce 2014 protestně stáhla ze služby celý svůj katalog.

Vyjednávání mezi tou dobou už velmi bohatým Ekem a zástupci jedné z nejúspěšnějších zpěvaček na světě může jen těžko sloužit jako detailní zhodnocení vztahu streamovacích služeb a průměrného muzikanta. Na to dojde až v úplně posledním díle: stejnou měrou kreativně i problematicky.

Seriál se strasti hudebníků v éře streamování pokouší vměstnat do postavy zpěvačky Bobbi Thomasson. Ta je jedinou plně fiktivní hlavní postavou seriálu. Objevuje se chvilkově už v předchozích dílech; je to Ekova bývalá spolužačka ze střední a v průběhu The Playlistu můžete sledovat její skromné začátky, její talent, podpis smlouvy se Sony a první větší úspěchy.

Vlastní díl ovšem vykresluje zpěvačku v současnosti – a to jako strádající svobodnou matku, která už nehraje před vyprodanými kluby, ale sama na malých pódiích, z čehož stěží uživí sebe a svoji dceru. Její situaci staví seriál do protikladu s miliardářským životem prosperujícího Eka. Tvůrci kontrast umocňují tím, že Ek hudbu své bývalé spolužačky stále poslouchá – pochopitelně prostřednictvím vlastní služby Spotify. Bobbi T (jak v seriálu zní zpěvaččino zkrácené umělecké jméno) to přes úvodní zdráhání v jeden moment nevydrží a stane se tváří sílících protestů hudebníků proti tomu, jak Spotify funguje.

Zde se minisérie The Playlist definitivně scenáristicky utrhne z rámce událostí, které se opravdu staly. Závěr probíhá ve vymyšlené budoucnosti. Daniel Ek i Bobbi T jsou v roce 2025 pozvaní do USA, kde mají před senátním výborem v americkém Kongresu vypovídat o tom, jak Spotify funguje, respektive nefunguje. Při něm zcela fiktivní postava senátorky Landy Ekovu společnost ostře kritizuje. „Váš obchodní model prostě není pro hudebníky funkční, že ne?“ ptá se v jeden moment návodně Eka.

Lze považovat za tragikomicky symptomatické, že se tvůrci seriálu The Playlist rozhodli vměstnat takhle závažné téma do jediného dílu, jehož děj si ještě museli zcela vymyslet. Je samozřejmě důležité, že se tato dějová linka vůbec do seriálu dostala, ale není jeden díl málo na to, o jak velký problém se jedná?

 

David, nebo Goliáš?

Debata, jak nejen Spotify, ale celý streamovací ekosystém nakládá s hudebníky, probíhá ve velkém víceméně už celé desetiletí: naznačuje to ostatně v seriálu již zmíněný rozkol mezi Spotify a zpěvačkou Taylor Swift.

Není totiž náhodou, že si Swift vybrala pro kritiku právě Spotify. Obecně sice platí, že honoráře vyplácené všemi streamovacími službami jsou velmi nízké, ale právě Spotify jako největší světová streamovací platforma táhne jejich úroveň ještě více dolů. Nutno ale dodat, že právě největším hvězdám, jakou je Swift, streamovací revoluce až tak neuškodila. Pro ty fungují služby jako Spotify ještě relativně dobře, je to „střední třída“ muzikantů, která skrze současný model nejvíce ztratila.

Důvod je jednoduchý: na rozdíl od velké části ostatních streamovacích služeb se Spotify dlouhá léta brání tomu, aby interpreti dostávali slušné peníze za přehrání uživateli, kteří je poslouchají v rámci bezplatných účtů: Spotify z nich má peníze čistě skrze reklamu, které se těmto neplatícím uživatelům pouští mezi jednotlivými skladbami.

Nutno říct, že ani honoráře za přehrání skladby uživatelem platícího účtu, který posílá Spotify pár dolarů nebo eur měsíčně, nejsou bůhvíjaké. Avšak ty vyplácené na základě přehrání „bezplatných“ uživatelů jsou ještě několikanásobně nižší.

Vedení Spotify včetně Eka tento model hájí s tím, že si lidé v internetové éře zvykli neplatit za hudbu vůbec nic. Podle jejich logiky pak v momentě, kdy nedají svým uživatelům možnost poslouchat zdarma, utečou všichni zpátky k pirátským webům. Je tedy nutné je nalákat na hudbu zdarma a postupně je přesvědčit k placení. V nultých letech, když se Spotify rodilo, dával tento myšlenkový pochod relativně smysl. Avšak v době, kdy se služba začíná blížit k půlmiliardě uživatelů – za třetí čtvrtletí roku 2022 hlásilo Spotify 456 milionů uživatelů, z toho 195 milionů platících –, se to už obhajuje hůře.

Nejde totiž jen o pirátství, ale i o služby jako Spotify. Také ty mají svůj podíl na tom, že se částka, kterou průměrný Američan utrácel za hudbu v devadesátých letech, za uplynulé tři dekády zmenšila podle různých odhadů až na pouhou třetinu. Pirate Bay, nabízející hudbu zdarma ke stahování, aniž by platil muzikantům či vydavatelstvím, posloužil jako „zlý policajt“, služba Spotify jako ten „hodný“. Velká vydavatelství dnes propad příjmů zastavila, tudíž na všem tratí hlavně samotní tvůrci.

Kritici tak seriálu The Playlist vyčítají, že namísto problému vyplácení lepších honorářů pro hudebníky věnují velkou část především třetího a čtvrtého dílu diskusím, že by vlastně služba měla být pro uživatele zcela zdarma. A že by zástupci hudebního průmyslu měli být rádi, že jim Spotify na rozdíl od Pirate Bay dá alespoň něco.

Publicista Stuart Heritage, píšící pro britský deník The Guardian, to vidí relativně jasně. „[Daniel Ek je] programátorem, který vytvořil aplikaci a rychle se stal nejmocnějším mužem světového hudebního průmyslu,“ píše. Je možné, že podstatu příběhu plně nechápou samotní tvůrci seriálu – nebo platforma Netflix. „Je to příběh o tom, jak pevné přesvědčení, neoblomná vůle, přístup a velké sny mohou pomoci malým hráčům zpochybnit status quo a posunout tak způsob, jakým všichni posloucháme hudbu,“ píše Netflix ve své tiskové zprávě o seriálu. Pozorný divák však může sledovat jiný příběh.

„Dnes už samozřejmě víme, že spousta z technologických Davidů se ve skutečnosti sama proměnila v Goliáše a vytvořila alespoň stejné množství problémů, jako předtím vyřešila,“ soudí publicista Peter C. Baker ve své recenzi The Playlist pro The New York Times.

Seriál od Netflixu totiž ukazuje, jak se Spotify pod heslem naivního ideálu hudby zdarma pro všechny dohodlo se zástupci největších vydavatelství, jak si navzájem pomůžou. Tratili na tom nejvíc ti, kdo na schůzích vůbec u stolu neseděli, tedy hudebníci. V seriálu jsou odsunuti na vedlejší kolej v díle, který lomí rukama nad tím, jak se něco takového mohlo stát. Přitom kdyby se příběh Spotify zpracoval od počátku právě z této perspektivy, bylo by jasné, že takový výsledek byl vzhledem k výše popsanému takřka nevyhnutelný.

Streamovací revoluce totiž ve skutečnosti nezachránila hudbu jako takovou, ale zachránila velký hudební průmysl.

Spotify hudební svět nepřevrátilo naruby, ale stalo se po tvrdých vyjednáváních a bojích jeho nejčerstvější tváří.

Zvrátit vývoj posledních dvou dekád samozřejmě nelze a vyhrabat hudebníky z jámy, kterou pro ně internetová éra připravila, nebude snadné. Rozhodně to však nepůjde bez toho, abychom si jasně pojmenovali, jak přesně streamovací (kontra)revoluce proběhla.

Jakkoli se tento příběh snaží seriál The Playlist podávat z mnoha úhlů jako velmi komplikovaný a mnohovrstevnatý, reálně by to tak složité být nemělo: firma Spotify totiž skutečně není malým Davidem, který porazil Goliáše hudebního průmyslu.

Naopak ho zachránila a přidala se k němu.

 

Autor je publicista, zabývá se mimo jiné hudbou. Připravoval pořad Ucho na Radiu Wave, má také podcast Redneck o americké politice.