Malá vítězství, velké porážky. Střední Evropa a virus

SLOVENSKO

Bojovat s virem metodou „králík z klobouku“

Loni koncem jara na tom bylo Slovensko v boji s pandemií skvěle. Jenže pak se naplno projevila povaha premiéra Igora Matoviče, který se dostal k moci díky programu boje proti špinavostem spojeným s dřívější vládou strany Směr. Matoviče nebaví zdlouhavé procesy a má pocit, že virus porazí jednou velkou monstrózní akcí. Výsledkem je tragédie podobná té české.

 

Když se nový koronavirus loni koncem února blížil ke slovenským hranicím, žila země parlamentními volbami. A když se v březnu jejich vítěz Igor Matovič – podnikatel a zakladatel uskupení Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽaNO) – ujímal křesla premiéra, virus už v zemi byl. Tehdy prohlásil: „Nebudu premiérem, kterému budou umírat tisíce lidí.“ Letos v první půli března oficiální počet mrtvých s covidem-19 překonal hranici osmi tisíc a dále stoupal.

O Matovičovi se dlouhodobě ví, že je člověkem silných slov a velkých slibů. Když ale začal vládnout, zdálo se, že to jemu i Slovensku může vyjít. Země měla štěstí, že v době příchodu pandemie dosluhovala vláda Petra Pellegiriniho, která kvůli viru zavřela, co se dalo – a netrápila se dlouhodobějšími ekonomickými dopady. „No a co. Vždyť oni na to budou hledat peníze!“ řekla tehdejší ministryně vnitra premiéru Pellegrinimu, aniž by věděla, že hovor zachytily zapnuté mikrofony.

A tak slovenská bilance boje s virem vypadala loni dokonce slabě lépe než v České republice. Neznámou hrozbou vyděšení občané se na dva měsíce ukryli, a když v květnu vyšli ven, vykazovalo Slovensko jednociferný, někdy dokonce nulový počet pozitivně testovaných denně. Společenský život se vracel k normálu, ekonomika obnovila provoz, a dokonce smazala část ztrát. Na chaotickou komunikaci, kterou za jarní krize slovenská Matovičova vláda – podobně jako ta česká Babišova – předváděla, se do značné míry zapomnělo: stejně jako na další věci, třeba na nedostatečné odškodňování uzavřených provozů.

Jak to ale vypadalo začátkem letošního jara? O kolapsu nemocnic se už vlastně ani nemluvilo, protože Slovensko dávno překročilo dříve stanovenou maximální hranici tři a půl tisíce hospitalizovaných pacientů s covidem, což byl zdravotnický systém schopen zvládnout. Vláda se ani netajila tím, že jedním z hlavních důvodů prodlužování nouzového stavu je zákonná možnost nařídit práci vyčerpaným zdravotníkům, kteří by jinak už dávno podali výpověď.

Hygienická služba přitom od podzimu ani nepředstírala snahu o trasování kontaktů. Péče o nemocné začínala v posledních měsících vlastně až ve chvíli, kdy potřebovali nemocniční lůžko; jinak se o sebe museli postarat sami na základě informací na internetu a toho, co se dá pořídit v lékárně. V kombinaci s tragicky podfinancovaným zdravotnictvím to znamenalo, že v pětimilionovém Slovensku začalo před několika týdny umírat s covidem průměrně sto lidí denně. Pokud to nebylo v poměru k populaci nejvíce na světě, šlo určitě o jedno z nejvyšších míst v této smutné tabulce.

Při rekonstrukci událostí, které zemi do této situace dovedly, je třeba zmínit několik faktorů. Prvním je založení slovenského premiéra. Igor Matovič je totiž mužem zkratky, rychlých a rázných řešení: podrobnosti ho nezajímají a únavné, měsíce trvající procesy ho vyloženě odpuzují.

Poprvé se tento rys v boji s virem ukázal při jeho loňských úvahách o jakémsi „blackoutu“, totálním lockdownu, jenž by trval dva týdny. Tímto způsobem mělo Slovensko virus zlikvidovat a vrátit se k ničím neomezenému životu s výjimkou přísně uzavřených hranic. Potíž je, že něco takového lze těžko udělat v mimořádně otevřené ekonomice, která je životně závislá na exportu, navíc se stovkami tisíc občanů žijících či pracujících v cizině; myšlenka tak rychle zapadla.

Výhoda, které se těší Matovič coby zakladatel politické formace, se při řízení pandemie ukazuje nakonec jako nevýhoda. Jeho OĽaNO má jen hrstku členů, vnitrostranická revolta a korekce šéfa je tím pádem nemyslitelná. Navíc strany, jež utvořily vládní koalici, mají v parlamentu ústavní většinu. Premiér tak měl volnou ruku – a výsledkem byla série selhání.

Nejprve, opět podobně jako v Česku, přišlo zanedbané léto. Ministerstvo zdravotnictví se nesoustředilo ani na budování co největších kapacit pro spolehlivé PCR testování, ani na dohledávání nakažených kontaktů. Počet nakažených začal stoupat.

V té chvíli vstoupil do hry premiér a přišel s nápadem otestovat v průběhu dvou prvních listopadových víkendů povinně všechny obyvatele antigenními testy. Mělo to izolovat nakažené, zničit virus, zajistit občanům svobodu a udělat z Matoviče globální hvězdu. Premiér označil svůj plán doslova za „atomovou bombu proti covidu“.

Výsledek? Na jistý čas se povedlo nárůst pozitivně otestovaných zarazit, jenže brzy se projevila nespolehlivost zakoupených antigenních testů. Lidé s oficiálním potvrzením, že nemají covid, získali pocit, že tím dostali propustku na svobodu, a podle toho se také chovali. Nakažení, které testování neodhalilo, roznášeli nemoc dále, což se projevilo na číslech.

Matovič si umínil, že je potřeba udělat totéž znovu – a ještě víc. Před Vánoci vyhlásil druhé kolo testování. Nákupy testů však nedostalo za úkol ministerstvo zdravotnictví, ale ministr hospodářství a šéf menší koaliční strany SaS Richard Sulík. Ten v šibeničním termínu však testy zajistit neuměl, za což si od premiéra vysloužil obvinění, že je „idiot“, který může za smrt tisíců lidí a ohromné ekonomické ztráty.

Na přelomu roku se nákaza začala šířit a plnit nemocnice natolik, že vypukla opravdová krize. V lednu se opakovalo další kolo testování – opět bez očekávaného efektu. Od té doby máme na Slovensku permanentní plošné testování, zaměstnanci se musí testovat každý týden.

Většina obchodů a služeb je stále zavřená – a to bez přiměřené náhrady. I zde se projevil spor mezi koaličními stranami SaS a OĽaNO, kdy premiér odmítal plošné odškodňování, které by se vázalo na prokázané výpadky v obratu a další podmínky. Jestliže jsme zmiňovali podobnosti s Českem, zde je třeba říct, že česká pravidla kompenzací jsou v porovnání s těmi slovenskými velkorysá.

Snad jedinou věcí, v níž se objevoval aspoň nějaký pozitivní vývoj, bylo očkování; tam se Slovensko zkraje jara pohybovalo mírně nad evropským průměrem. Cenou však byla sporná pravidla, kdy přednost před starými a nemocnými lidmi dostávala „kritická infrastruktura“, do níž stát zařazoval i prodavače, taxikáře a revizory.

Loni získalo Matovičovo OĽaNO ve volbách 25 procent hlasů, letos se v průzkumech propadlo až k deseti procentům. Posiluje naopak opoziční strana Hlas bývalého předsedy vlády Petra Pellegriniho, jejíž podpora se podle agentur zkoumajících veřejné mínění pohybovala nad dvaceti procenty. Sám premiér Matovič se zařadil mezi nejméně důvěryhodné politiky, vyčerpaní nejsou jen lékaři, ale také samosprávy, jež z velké části opakované testování zabezpečují. A nespokojení a deprimovaní občané nedodržují pravidla.

Posledním Matovičovým pokusem vyřešit krizi metodou velkolepé akce se stal nákup ruské vakcíny Sputnik V, která nebyla schválena k užití Evropskou lékovou agenturou. U příletu letadla s vakcínou se nechal Matovič teatrálně vyfotit a jeho koaliční partneři, kteří nákup neschválili, se rozzlobili a začali mluvit o rozsáhlé rekonstrukci vlády a výměně premiéra.

Jak tato první vážná krize Matovičova kabinetu dopadne, nebylo v době uzávěrky tohoto vydání Reportéra jasné. Pravděpodobné však bylo, že pokud Matovič bude premiérem i nadále, znovu se, jak velí jeho povaha, pokusí porazit virus nějakým dalším „králíkem z klobouku“.

Peter Tkačenko

Autor je komentátorem slovenského deníku a zpravodajského webu Sme.

 

POLSKO:

Vládní pandekomedie a nejtragičtější měsíc od války

Pandemie odkrývá slabiny vlády strany Právo a spravedlnost. Její komunikace je nepopulární; projevuje se v ní chaos i arogance. Nejvíce šokující je vysoký počet nadúmrtí, za nímž stojí dlouhodobé slabiny polského zdravotnictví: třeba loňský listopad získal přezdívku „nejtragičtější měsíc od konce druhé světové války“. Málo se také testovalo, relativně rychlé bylo očkování.

 

Ta situace jako by předznamenala budoucí vývoj. Loni na jaře si dnes již bývalý ministr zdravotnictví a kardiolog Łukasz Szumowski v rozhlase utahoval z nošení roušek – jenže krátce poté otočil a nošení roušek tvrdě obhajoval spolu s dalšími příkazy, které změnily život Poláků.

Ministrova blamáž byla ukázkou stylu řízení, jenž se v Polsku stal víceméně normou.

Po roce pandemie nového koronaviru se vládní činitelé objevují na tiskových konferencích připomínajících ty, které v Česku pořádá Babišův kabinet. Polští vládní reprezentanti na nich například nejsou schopni říci, co se nařizuje a co se pouze doporučuje, používají argumenty ve stylu „nízké stropy jsou důvodem zavíraní fitness center“ nebo dávají průchod urážkám lékařů vyjadřujících pochybnosti na adresu očkovací strategie.

Polské zdravotnictví trápí problémy dlouhá léta. V roce 2018 vydával polský stát na tento sektor 6,3 procenta HDP, zatímco celoevropský průměr byl 9,9 procenta; naděje dožití, tedy předpokládaný věk, jehož lidé dosahují, se sice zvyšovala, stále však zůstávala tři roky pod průměrem Evropské unie. Nepřekvapí tedy, že polské nemocnice a celý systém nebyly na příchod covidu-19 připraveny.

Kapacita nemocnic se dostala na hranu svých možností loni na podzim, kdy přestalo stačit zhruba 13 000 dostupných covidových lůžek. Tehdy se objevovaly v médiích zprávy o sanitkách, které s pacienty dlouho pendlují mezi zdravotnickými zařízeními, nebo dokonce čekající hodiny ve frontě.

Nejvíc šokující je ovšem loňská statistika celkového počtu úmrtí v Polsku, která nepřímo vypovídá o stavu polského zdravotnictví. Tak zvaná nadúmrtnost, tedy o kolik vrostl počet zemřelých v porovnání s minulým obdobím, je vysoká – v listopadu dosáhl počet úmrtí dvojnásobku ve srovnání s rokem 2019; za čtyři listopadové týdny zemřelo asi třicet tisíc lidí navíc, takže se v médiích objevovaly titulky, podle nichž šlo o nejtragičtější měsíc od konce druhé světové války.

Nejspíše to přitom nebyly pouze oběti nového viru, a to právě vzhledem k dlouhodobým nedostatkům polského zdravotnictví. Odkládala se totiž například i péče v onkologii. Polský pacient zkrátka platil krutou daň za přeorientování zdravotnictví na virus.

Ve srovnání s jinými evropskými zeměmi se celkově testuje méně, vláda v jednu chvíli vydala obvodním lékařům pokyn testovat primárně osoby s příznaky namísto všech, kteří se ocitli v karanténě kvůli kontaktu s nakaženými. Počty testů také skáčou, například po rekordních 65 tisících v listopadu následoval prudký propad, přičemž relativně vysoké procento bylo pozitivních. Argument z ministerstva, že nízký počet testů nařízených zdravotníky je známkou stabilizace, dával důvod k podezření, že šlo o pokus vytvořit zdání, že má vláda situaci pod kontrolou. Skutečný počet nakažených – jak bezpříznakových, tak osob s mírnými příznaky – je tak logicky vzhledem k nízkému počtu testů velmi pravděpodobně vyšší.

Pokud jde o vakcinaci, celkově se v Polsku přinejmenším do začátku března očkovalo rychleji, než jaký byl průměr v celé EU. Země tak zaujímala – na rozdíl od Česka – spíše přední místa žebříčku. Denní průměr v sedmi tisících centrech po celé zemi činil v únoru zhruba 45 tisíc očkování, byl zaznamenán i rekord zhruba 141 tisíc dávek denně. I při takovém tempu se však plán dosáhnout proočkování sedmdesáti procent populace do konce léta – což je cíl Evropské komise – nejevil jako realistický. Hlavním problémem přinejmenším do začátku března nebyla v Polsku nefunkční infrastruktura nebo nezájem, ale nedostatek vakcín pro aplikaci druhé dávky.

V poslední době se nákaza opět šířila: počet testy odhalených případů covidu-19 začal z průměrných pěti tisíc denně v půlce února šplhat začátkem března k patnácti tisícům. Ve vládních kruzích se proto znovu uvažovalo o návratu ke striktnějším opatřením – po únorovém uvolnění, které poskytlo možnost navštívit muzeum nebo vypravit se lyžovat na sjezdovky. Tvrdší opatření by měla platit přinejmenším v postiženějších regionech.

Společnost je, pokud jde o restrikce, rozdělená. Podle průzkumu veřejného mínění z poloviny února se pouze pětina respondentů řadila k přívržencům dalšího přitvrzování, třetina chtěla zůstat na úrovni únorového uvolnění, další třetina si přála větší rozvolnění. Poláci jsou obecně unavení a pochybnosti o smyslu stále se měnících opatření jsou vidět dokonce i na kritických komentářích v médiích obvykle podporujících vládnoucí stranu.

Vláda během loňského a letošního roku připravila balíček podpůrných programů označených jako protikrizové štíty. Na první pohled šlo o velkorysou nabídku: v polovině minulého roku – kdy se projednával čtvrtý ze sedmi balíčků – se Polsko zařadilo v průzkumu ING Banky na 3. místo mezi okolními zeměmi, co se týče celkového objemu finanční pomoci.

Přesto vládní programy od začátku doprovázela kritika kvůli nedostatečným konzultacím s těmi, na něž jsou programy cílené. Některým obchodníkům by více než nízká finanční injekce pomohlo alespoň dočasné zrušení tradičního zákazu obchodování v neděli, což ale není na pořadu dne. Balíčky se vztahují pouze k vybraným oblastem ekonomické činnosti a jsou spojeny se závazky do budoucna. Firmy, které krizové období nepřekonají a budou nuceny propouštět, tak nakonec budou muset podporu vrátit. Navíc chybí pomoc pro firmy založené v době po prosinci 2019, a to kvůli nedostatku údajů, z nichž lze odhadnout ztrátu způsobenou pandemií.

Takto konstruovaná vládní podpora se tudíž setkává s nespokojeností, a dokonce otevřeným odporem. „Otevíráme. Nemáme už co ztratit,“ nechali se začátkem roku slyšet mnozí majitelé gastronomických zařízení, jimž nahrál rozsudek vojvodského správního soudu v Opoli, jenž označil plošný zákaz podnikání za protiústavní. Vláda odpověděla silou, nasadila policii i hygienu. Přesná data o počtu účastníků této občanské neposlušnosti sice neexistují, jisté však je, že šlo o celostátní akci. Souboj úřadů a zoufalých podnikatelů může mít dohru v podobě hromadné žaloby na stát, kterou polská asociace restauratérů plánovala podat začátkem dubna. Předseda asociace odhadoval, že částka odškodného se může vyšplhat na miliardy zlotých.

Ekonomické i zdravotní dopady krize ani další politické události, jako například zpřísnění potratového zákona a následné protesty, politickou scénu přinejmenším zatím zásadně nepřevrátily. Na jedné straně stále stojí vládní Sjednocená pravice, tedy koalice strany Práva a spravedlnost (PiS) a dvou menších uskupení, na straně druhé opoziční Občanská koalice, tedy Občanská platforma a satelitní formace. Vládní strany sice podle průzkumů oslabovaly, Občanská koalice však také. V průzkumech se objevila novinka, strana vzniklá kolem novináře a aktivisty Szymona Hołowni, neúspěšného kandidáta prezidentských voleb v roce 2020. Jeho Polsko 2050 se ale zatím jeví jako marketingový produkt pro nestálé voliče prahnoucí stále po novém.

Zdá se však také, že až dosud dominantní PiS je vládnutím viditelně unavena a její koalice se – navzdory názvu „sjednocená“ – drolí. A to krize ještě stále neskončila.

Slawomir Budziak

Autor je polský překladatel a publicista. Původním vzděláním skandinavista, od roku 2008 žije v České republice.

 

NĚMECKO:

Opatrná jízda na vlnách jedné epidemie

Princip předběžné opatrnosti – právě toho se v boji s koronavirem drží Německo. Pokud jde o celkové statistiky, země patří mezi ty lepší. I německá křivka nakažených se sice občas vydávala vzhůru, na české výkyvy a rekordy však neměla. Na začátku března se plánovalo postupné opouštění lockdownu. Podpora vládním opatřením byla stále relativně vysoká, i v Německu však rostla únava. A kritiku vyvolávalo pomalé tempo očkování.

 

Po první vlně epidemie loni na jaře nerozvolnilo Německo – na rozdíl od jiných zemí – opatření zcela. Na podzim, kdy denní přírůstky nově infikovaných byly stále relativně nízké, zavedlo Německo preventivní lehký lockdown. Německá epidemická křivka sice také kolísala, ale nikdy nevystřelovala tak vzhůru jako ta česká.

Politická kariéra Angely Merkelové se na podzim se spolkovými volbami definitivně uzavře. Nemusí se proto ohlížet na preference a prosazuje, co považuje za správné: včasné restrikce s cílem udržet šíření nákazy pod kontrolou. Ve federálně spravovaném státě, v němž mají jednotlivé spolkové země významné pravomoci včetně právě oblasti zdravotnictví, musela Merkelová často čelit zájmům zemských premiérů a premiérek, kteří její opatrný a restriktivní přístup ne vždy sdíleli. V boji s pandemií tak existují mezi jednotlivými spolkovými zeměmi odchylky a kancléřka Merkelová musí během pravidelných konferenci se zemskými šéfy složitě dojednávat co nejjednotnější postup. Navzdory této federální těžkopádnosti však nakonec jak na jaře, tak na podzim nakonec převládla mezi zemskými lídry a kancléřkou shoda.

Loňské letní epidemické přestávky využilo Německo k tomu, aby se připravilo na podzim, kdy vědci i vláda očekávali opětovný rozmach nákazy. Země v té době personálně posilovala hygienické stanice, aby zvládly trasovat nakažené, což se dařilo až do začátku října. Tehdy epidemická křivka opět začala stoupat a vláda společně se spolkovými zeměmi přistoupila k přísnějším restrikcím.

Německý zdravotní systém patří mezi nejrobustnější v Evropě. Země má k dispozici více než 22 tisíc lůžek s intenzivní péčí. Hlavním cílem spolkové vlády stejně jako jejích poradců z vědecké obce bylo tlumit epidemii tak, aby se nepřetížil zdravotní systém. Taková situace dosud nenastala, naopak země během jarní vlny i těch následujících přijímala pacienty ze zemí, jejichž kapacity se vyčerpaly.

Německou veřejnost vystrašilo prosincové vyjádření primáře žitavské nemocnice, podle něhož se lékaři museli rozhodovat, komu poskytnou pomoc jako prvnímu. Že by nemocnice praktikovala kvůli narůstajícímu počtu pacientů v kritickém stavu takzvanou triáž, ovšem vedení nemocnice dementovalo. Pacienty, o které se nemohli z kapacitních důvodů v Žitavě postarat, převáželi do jiných nemocnic. V té době se takzvaná týdenní incidence (počet nových případů na 100 tisíc obyvatel za posledních sedm dní) pohybovala v hornolužickém regionu, který býval součástí Východního Německa, kolem pěti set. Toto číslo se považovalo za velmi kritické – pro srovnání, v nejpostiženějších okresech Česka byla začátkem března týdenní incidence přes tisíc případů.

Během podzimní vlny se nákaza nejvíce šířila v pohraničních regionech Bavorska a Saska, které sousedí s Rakouskem a Českem. I to vysvětluje přísný přístup bavorského premiéra Markuse Södera k sousedům, k němuž se později připojil i saský premiér.

Německá ekonomika se v roce 2020 propadla o pět procent. K předpandemické úrovni by se podle prognóz spolkové vlády měla vrátit už příští rok. Ministr financí Olaf Scholz na začátku pandemie slíbil, že stát použije proti následkům pandemie finanční „bazuku“. Stát vyplácel finanční pomoc firmám i živnostníkům, na jaře a potom znovu na přelomu roku. Vláda kancléřky Merkelové proto obětovala svou „černou nulu“, tedy hospodaření bez nových dluhů, což se spolkové republice dařilo několik let v řadě za sebou. V roce 2021 se Německo zadluží o 180 miliard eur. Že ovšem státní kasa nemůže dopady pandemie zmírňovat příliš dlouho, už zdůrazňuje ministr hospodářství Peter Altmaier.

Přesto Německo zajišťuje, aby respektování hygienických opatření i následků s nimi spojených nepředstavovalo pro zaměstnance ani živnostníky finanční ránu. Kupříkladu u nařízené karantény odškodňuje stát ušlý zisk a plat po dobu, kdy dotyčný nesmí z rozhodnutí hygienické stanice do práce. Stejně tak stát navýšil takzvaný „kurzarbeit“, tedy náhradu platu zaměstnancům firem, které se v důsledku krize dostaly do finančních těžkostí, a to až na 87 procent platu. Toto opatření prodloužila vláda do konce roku 2021.

I ve spolkové republice se podobně jako v jiných zemích od jara formoval odpor proti vládním opatřením. V létě, tedy v období relativního pandemického klidu, se v hlavním městě účastnilo demonstrace na dvacet tisíc lidí. S podzimem a zimou však tyto protesty víceméně utichly.

Většina německé veřejnosti vesměs považovala protikoronavirová opatření za správná. Podle únorového průzkumu veřejného mínění agentury infratest dimap pro německou veřejnoprávní televizi ARD souhlasilo s vládními nařízeními 54 procent Němců. Dalších 16 procent si přálo jejich další zpřísnění, 27 procent je považovalo za nepřiměřeně přísná.

I tak je po roce života s pandemií společnost unavená. Až do začátku března byla s prací spolkové vlády spokojená většina německé veřejnosti. Čerstvé průzkumy však ukázaly, že spokojených bylo už jen 50 procent, šlo o nejnižší podporu od začátku pandemie. Obliba kancléřky Angely Merkelové také mírně poklesla, nicméně 64 procent Němců si nadále myslelo, že svou práci dělá dobře.

V průzkumech se neodrazila pouze únava z pandemie, ale také pomalý start vakcinace. Německo sice mělo vypracovanou národní strategii už na konci října a očkovací centra byla v půli prosince připravená na ostrý start, kvůli nedostatku vakcín se ale kampaň rozeběhla pomalu. Komplikací bylo i to, že se část lidí snažila vyhnout očkovací látce AstraZeneca a preferovala vakcínu Pfizer, kterou fakticky vyvinula partnerská německá firma BioNtech.

Spolková vláda sklidila za průběh očkování kritiku. Podle dat Evropského centra pro kontrolu nemocí dostalo k 9. březnu alespoň první dávku vakcíny 6,8 procenta obyvatel. Nemálo zemí Evropské unie, výrazně například Dánsko, ale také Maďarsko či Polsko, přitom očkovalo rychleji; nemluvě o extrémně úspěšné vakcinační kampani ve Velké Británii, která opustila Evropskou unii – a jíž část německých médií dokládala neúspěch místního očkování. Velké německé firmy nabízely pomoc a politici včetně kancléřky Merkelové uznávali, že vakcinace byla zatím zklamáním: situace by se podle nich měla zásadně zlepšit v dubnu, kdy přijdou další vakcíny.

Na covid nebo v souvislosti s covidem zemřelo v Německu k prvním dnům března přes sedmdesát tisíc lidí. Zatímco na jaře se dařilo izolovat nejstarší občany, koncem roku to již tak úspěšné nebylo. Vysoký počet covidových úmrtí (více než tisíc lidí denně) zaznamenalo Německo po Vánocích, kdy se během svátků část rodin navštěvovala.

Od konce prosince počet nově nakažených v Německu průběžně klesal, tento vývoj se zhruba v polovině února v souvislosti s šířící se britskou mutací zastavil a začal opět stoupat. Ačkoli přední virologové (jako kupříkladu Christian Drosten) varovali před třetí vlnou epidemie, postupné rozvolňovaní tvrdého lockdownu, ve kterém se země nacházela od Vánoc, začalo od druhé poloviny února. Angela Merkelová chtěla ovšem co nejpomalejší tempo a snažila se rozvolnění podmínit plošným testováním: testy jsou přitom v Německu už tak velmi dostupné. Začátkem března to vypadalo, že lockdown by se případně vrátil do těch regionů, v nichž by se nákaza šířila nad určitou stanovenou hranici.

Pavel Polák

Autor je německým zpravodajem Deníku N.

 

RAKOUSKO:

Testy všude a už ne tak populární kancléř

Kdyby se Rakušané srovnávali s Českem, mohli by být spokojení, jenže oni se srovnávají s Německem – a v tomto ohledu vycházeli v bilanci boje s covidem hůře. Jedním z rysů rakouského přístupu byla sázka na masivní testování a snadnou dostupnost testů – testy zdarma doma, testy v lékárnách i ve firmách nejen pro zaměstnance.

 

Před rokem se Rakousko stalo jedním z epicenter koronaviru. Ačkoli přicházely varovné zprávy o šíření tehdy nepříliš známé nemoci, nechtěli místní politici a vlivní majitelé lanovek v lyžařských střediscích zbrzdit rozjetou zimní sezonu: z tyrolského rezortu Ischgl tak navrátilci z dovolených roznesli nákazu po Evropě, včetně Islandu. O rok později Tyrolsko znovu ukazovalo, že boj s covidem pokračuje. Spolková země se v únoru znovu ocitla v karanténě a pro opuštění regionu bylo nutné předložit negativní test na covid. Mohl za to výskyt nakažlivější jihoafrické mutace koronaviru, kvůli kterému se od Tyrolska odstřihlo také sousední Bavorsko a zavedlo na společné hranici přísné kontroly.

Některá tyrolská střediska sice fungují, ale vyjet lanovkou s lyžemi či snowboardem na kopec je možné pouze s negativním testem a FFP2 respirátorem. Alespoň částečně fungující sjezdovky jsou pro alpskou zemi důležitým symbolem postupného „návratu k normálu“, devět z deseti Rakušanů si však podle únorového průzkumu Vídeňské univerzity myslelo, že zvládnutí pandemie potrvá déle než půl roku, tedy že léto ještě nebude normální.

Přesto vypadalo rakouské bilancování uplynulých koronavirových dvanácti měsíců výrazně optimističtěji než to české – především proto, že Česko zaznamenalo ke konci února přes 20 tisíc obětí covidu, zatímco Rakousko – s počtem obyvatel jen o něco menším – přes osm tisíc. Proč?

Rakousko zažilo tři „tvrdé“ lockdowny, tedy uzávěry obchodů, škol, gastronomie a výrazné omezení volného pohybu osob. Po posledním lockdownu přišlo únorové rozvolnění – žáci se vrátili do lavic, otevřely se obchody a některé služby, byť třeba ke kadeřníkovi potřeboval zákazník negativní test.

Každý týden se testují i učitelé dětí ve školách, a to méně nepříjemným odběrem, pro který se vžil slogan „snadný jako šťourání v nose“. Za tři únorové týdny po obnovení prezenční výuky bylo 1 500 pozitivních testů, za jediný týden se jich přitom ve školách provede asi 1,4 milionu. I když jsou tyto antigenní testy méně spolehlivé než PCR, obecně platí, že právě v masivním testování je Rakousko napřed – nejen oproti Česku, ale i jiným evropským státům. Osmdesát procent Rakušanů nemá testovací místo dál než čtvrthodinu jízdy autem. Kromě zhruba čtyř set testovacích míst, která vyrostla v městech a obcích po celém Rakousku, se testuje i v běžných lékárnách, jichž je v zemi necelých 900. Od začátku března také lékárny každému zdarma vydávají pět antigenních testů na měsíc pro domácí použití. Testuje se i ve firmách, o kterých ještě bude řeč.

Rakouské denní přírůstky nakažených covidem se na maximum vyšplhaly loni v půlce listopadu, kdy dosáhly 9 000 za den. Od té doby postupně klesaly a od půlky ledna se držely pod dvěma tisíci. Koncem února a začátkem března, v návaznosti na zmiňované rozvolnění a také šíření britské mutace, se však začaly opět zvyšovat, a to zhruba ke dvěma a půl tisícům denně v průměru; stále ovšem šlo o nesrovnatelná čísla oproti Česku. Tomu také odpovídala zátěž zdravotnického systému. Listopadové rekordní číslo kolem sedmi set pacientů na jednotkách intenzivní péče v Rakousku klesalo až na 260 pacientů v únoru, v březnu se vrátilo na tři stovky.

Z českého pohledu to sice (snad s výjimkou zmiňovaného Tyrolska) může vypadat jako slušně zvládnutá pandemie, jenže k rakouské tradici patří nesrovnávat se s Českem, ale s Německem – a to mělo ve většině covidových parametrů lepší čísla, i kvůli přísnějším opatřením během loňského léta. V Rakousku také například loni na podzim de facto selhalo trasování nakažených.

A tak jen 43 procent dotázaných v průzkumu pro magazín Profil v únoru řeklo, že je s vládními opatřeními proti koronaviru spokojeno; před rokem v březnu to přitom bylo 75 procent. Kdyby bylo možné šéfa vlády volit přímo, současnému kancléři Kurzovi by v únoru dalo hlas jen 32 procent lidí – což je u něj nejméně za poslední rok a půl, i když má pořád značný náskok před konkurenty. Kurzovi lidovci v průzkumech zůstávají na 36 procentech, zatímco koaliční Zelení, jejichž nominant Rudolf Anschober je ministrem zdravotnictví, se propadli až na 10 procent.

Průzkum Salcburské univerzity pak ukázal, že stále víc Rakušanů se kvůli pandemii stahuje do ústraní a přestává se starat o politiku. Řada občanů také vládní nařízení obcházela, podobně jako Češi. Úřady a policie při kontrolách například narazily na řadu zaměstnanců „na služební cestě“, kteří měli s sebou kompletní lyžařskou výbavu a celou rodinu.

Třetina dotázaných podle zmíněného průzkumu Salcburské univerzity cítí kvůli koronaviru ekonomické dopady, další čtvrtina pak dopady zdravotní. Právě v kompenzacích ekonomických ztrát ovšem spočívá další zásadní rozdíl mezi českou a rakouskou vládou.

Kabinet ve Vídni podnikatelům po zahájení lockdownu nabídl kompenzace ve výši až 80 procent předloňského obratu za stejné období, procenta náhrady pak postupně klesala. Žádost stačilo podat online a platbu stát podnikateli spočítal automaticky, na základě údajů, které už o něm shromáždila finanční správa. Týkalo se to i v Česku hodně probírané gastronomické branže.

Ani rychlá pomoc však neznamená, že by žádný z rakouských hospodských nebo hoteliérů nezkrachoval. Konec po víc než třiceti letech oznámil i známý vídeňský klub NachtAsyl, založený českými emigranty. Kolik restaurací po přinejmenším pěti měsících uzávěry neotevře, se teprve ukáže – různé odhady počítají s dvaceti procenty až jednou třetinou. Stále spíše ojedinělá tak byla lednová protestní akce asi 150 rakouských restauratérů, kteří své lokály nakrátko otevřeli – bez hostů – a do oken hospod dali hřbitovní svíce.

Kromě snadné dostupnosti testů pro každého Rakousko nepodceňuje ani motivaci firem aktivně své zaměstnance testovat. Od půlky února rakouská vláda kompenzuje každý provedený test firmám částkou deset eur. „Testování je mostem k očkování,“ shrnula strategii ministryně hospodářství Margarete Schramböcková. Počítá i s tím, že by se ve firmách mohli nechat pravidelně testovat i příbuzní zaměstnanců, ale také další lidé z města či vesnice, kde firma sídlí – třeba na firemním parkovišti, na němž vznikne venkovní testovací centrum. Dalším motivačním prvkem je plošné nasazení a snadná dostupnost „kloktacích“ PCR testů, které nejsou nijak nepříjemné.

V očkování samém došli Rakušané v únoru dál než Češi, ale ne o moc. Ke konci února už také bylo jasné, že se v Rakousku nedaří rychle dostat vakcínu k nejohroženějším skupinám – jen zhruba 20 až 30 procent vyočkovaných dávek šlo k příjemcům ve věkové skupině nad 75 let.

I v Rakousku se hovořilo o celoevropském problému s nedostatkem vakcíny. Kancléř Sebastian Kurz se netajil zájmem o ruskou vakcínu Sputnik V a o její případnou výrobu v Rakousku. Kurz také prosazuje co nejrychlejší zavedení takzvaných „zelených pasů“, které by umožnily znovu otevřít celoevropskou turistiku a sektor služeb či kultury. Nárok na pas by měli nejen očkovaní, ale i lidé po prodělaném covidu s dočasnou imunitou nebo lidé, kteří se nechali testovat s negativním výsledkem.

Vojtěch Berger

Autor je novinář, pracuje pro server HlídacíPes.org.

 

MAĎARSKO:

Napětí mezi lékaři, Rusko, Čína a rychlá vakcinace

Průběh pandemie v Maďarsku se v něčem podobá ostatním postkomunistickým zemím regionu, v něčem je jiný. Testuje se málo, maďarská média nemají volný přístup do přeplněných nemocnic, v nichž vládne napětí: vláda premiéra Orbána se totiž rozhodla uprostřed krize reformovat zdravotnictví. Země ovšem rychle postupovala ve vakcinaci, využívá i ruské a čínské vakcíny.

 

Kalendář ukazoval 4. března 2021 a šéf premiérovy kanceláře Gergely Gulyás oznamoval nový lockdown a zavření většiny obchodů. „Vývoj je zcela zřetelný, šíření infekce zrychluje, reprodukční číslo je jedno z nejvyšších v Evropě,“ řekl. „Jsme na prahu nejtěžšího období pandemie,“ prohlásil o den později sám maďarský premiér Viktor Orbán a dodal, že třetí vlna bude horší než předchozí dvě fáze nákazy.

Oznámení přišlo téměř přesně rok poté, kdy úřady v Maďarsku vyhlásily kvůli covidu-19 první lockdown. Ovšem dnešní a tehdejší situace je velmi odlišná.

V březnu 2020 vyděsily Maďary drastické záběry přeplněných nemocnic a kontejnerů s mrtvými těly přicházející z italského Bergama. Požadovali proto zavření škol a zásadní omezení ekonomiky – což také skutečně přišlo. Experti se shodují, že okamžitý a přísný lockdown byl důvodem, proč Maďarsko zvládlo první vlnu pandemie relativně dobře.

Pak přišlo, podobně jako v Česku či na Slovensku, léto a úleva: maďarští občané si užívali dovolené, chodili na párty, a dokonce cestovali do ciziny, aniž by tušili, že druhá a třetí vlna pandemie brzy změní jejich pohled na to, jaké nebezpečí covid-19 představuje. Letos v březnu už bylo jasné, že si nemoc podle oficiálních údajů vyžádala životy více než 15 tisíc Maďarů, čímž se země zařadila v přepočtu na obyvatele mezi ty hůře postižené země Evropské unie.

Přesto v maďarských médiích nenajdeme zprávy o přeplněných márnicích nebo pacientech, kteří umírají v nemocnici sami bez příbuzných. Obyčejní lidé přesně nevědí, co se odehrává za zdmi zdravotnických zařízení. Na rozdíl od Slovenska nebo Rumunska, kde mají televizní štáby přístup na jakékoli oddělení, totiž úřady v Maďarsku nedovolují zástupcům médií vstupovat do nemocnic: objevit se smějí jen pečlivě filtrované fotografie a videa.

Kdyby občané viděli každodenní boj zdravotníků, uvědomili by si, že nemocnice se dostávají na hranici svých možností. Navíc, jako jiné země regionu, trpí maďarský systém zdravotní péče již léta vážným nedostatkem pracovníků a tím, že platy v sektoru jsou nízké. Zdravotnický systém se proto koncem roku připravoval na nejhorší.

Listopadová restriktivní opatření, večerní a noční zákaz vycházení s výjimkou cest do práce či v naléhavých případech, zavření restaurací, kin a části obchodů pomohly do Vánoc situaci zlepšit, ale optimismus trval jen krátce. Příchod britské mutace znamenal, že zhruba od konce ledna se počet nakažených postupně zvedal, až v průběhu jediného měsíce opět dosáhl rekordních hodnot.

Je přitom pozoruhodné, že se vláda rozhodla, že doba pandemie je nejvhodnější chvílí pro reformu zdravotnictví. Od 1. ledna 2021 se změnil zákon o zdravotní péči, takže nyní je trestné přijmout od pacienta jakýkoli dárek – což bylo až dosud v zemi rozšířeným zvykem. Současně byli zdravotníci povinni podepsat nové smlouvy výměnou za zvýšení základního platu. Mnozí lékaři a sestry však považovali nové podmínky za nepřijatelné, namítali, že zákon osekává různé příplatky, například za noční směny. Několik tisíc zdravotníků, kteří odmítli nové kontrakty, tak nemohlo pracovat ve státním zdravotnickém sektoru, což způsobilo v mnoha nemocnicích chaos.

Nejde přitom o jediný problém v systému zdravotní péče, dalším je například testování na přítomnost viru. Jisté je, že se netestuje dostatečně. Míra pozitivity byla vždy vyšší, než je pět procent doporučených Světovou zdravotnickou organizací. V nejhorších měsících ani nebylo dost ambulancí a laboratoří, což znamenalo, že lidé často čekali na test několik dní a několik dalších pak čekali na výsledky.

Vláda také v září stanovila maximální platbu za PCR test na 19 500 forintů (tedy zhruba 1 400 korun): dříve platil člověk – který chtěl získat sám test, ale neposlali ho na něj lékaři či úřady – až 30 000 forintů (asi 2 100 korun). Výsledkem zastropování ceny bylo snížení testovacích kapacit: mnohé soukromé laboratoře přestaly testy vyhodnocovat, protože se jim to nevyplácelo.

Jako prakticky všechno v Maďarsku jsou i boj s covidem a samozřejmě také očkování proti němu zpolitizované a zásadně ovlivněné skutečností, že se blíží parlamentní volby; mají se konat v roce 2022.

Pandemie nezabránila premiéru Viktoru Orbánovi přijímat kontroverzní zákony. Vládní většina v parlamentu loni v prosinci schválila ústavní dodatek prohlašující, že „otcem je muž a matkou žena“, tedy zákaz adopce dětí homosexuálními páry. I singles musejí při adopci žádat o souhlas ministerstva pro rodinu.

Vláda také vyvolala kontroverze nákupem 16 000 plicních ventilátorů za 300 miliard forintů (přes dvacet miliard korun) vesměs z Číny; většina jich stále leží na skladech.

Neméně kontroverzní jsou i vládní plány na pomoc ekonomice. Jako ostatní země Evropské unie, dopadly lockdowny tvrdě na maďarskou ekonomiku, zvláště postižen byl sektor služeb, restaurace, kavárny a bary. Vlastníci navíc dlouhé měsíce neviděli přislíbenou finanční pomoc, takže v únoru svolali protestní akci.

Rostoucí nespokojenost s vládou budí naděje opozice. Šest opozičních stran se rozhodlo kandidovat na jedné kandidátce. Zatím se zdá, že to zafungovalo: v průzkumech se sjednocená opozice dostává před Fidesz.

Premiér se mezitím snaží zachránit životy, vyřešit krizi a získat zpět popularitu programem rozsáhlé vakcinace. Maďarsko zvolilo jinou cestu než mnohé země Evropské unie: povolilo užití pěti různých vakcín. Kromě Moderny, Pfizeru a AstraZeneca podepsala vláda dohody s Moskvou a Pekingem: v jejich důsledku se mají do země v následujících měsících dostat dva miliony dávek ruské vakcíny Sputnik V a pět milionů čínské Sinopharmy – to by dohromady mělo být dost k očkování tří a půl milionu lidí (celkově žije v Maďarsku téměř deset milionů obyvatel).

Vládním plánem bylo naočkovat do Velikonoc dva a půl milionu lidí. Země byla začátkem března na nejvyšších místech žebříčku ukazujících tempo vakcinace ve státech Evropské unie.

Proces očkování nicméně budí určité obavy související se známou skutečností, že ani ruský Sputnik V, ani čínský Sinopharm nebyly schváleny Evropskou lékovou agenturou. Podle únorového průzkumu agentury Medián, publikovaného v magazínu HVG, by z celkového počtu těch, kteří se chtějí nechat očkovat, chtělo západní vakcíny 84 procent dotázaných. Méně, 43 procent, by bralo ruský Sputnik V, čínskou vakcínu by pak chtělo jen 27 procent.

Nouzové použití Sinopharmu umožnil pouze vládní dekret, který dovoluje očkovat jakoukoli vakcínou, kterou už získal celosvětově jeden milion lidí – aniž by ji musel zkoumat příslušný maďarský schvalovací úřad. Zatím se nicméně zdá, že většina těch, kteří se zaregistrovali k očkování, se nakonec smíří s jakoukoli dostupnou vakcínou.

Viktória Serdült

Autorka je novinářka, pracuje pro maďarský nezávislý magazín HVG.

 

Projekt COMM/SUBV/2020/M/0224 – Raising Regional Awerness of European Parliament‘s Response to COVID-19 Crisis je spolufinancován Evropským parlamentem.