Olympiáda!

Kultura

Dívám se v televizi na zahájení Letních olympijských her v Tokiu 2021, respektive 2020. Hry v Japonsku se měly konat před rokem, ale nekonaly; všichni víme proč. Je skvělé, že se to letos povedlo. Sportovci, defilující na slavnostním ceremoniálu na stadionu pro sedmdesát tisíc lidí, kde mohlo být s japonským císařem jen pár set diváků, je to zázrak. Jsou tu závodníci odevšad. I z Nauru, nejmenšího ostrovního státu a republiky v Tichém oceánu. Všechny čeká nejkrásnější soupeření, jež na téhle planetě existuje, sportovní klání. A nás čeká sedmnáct dní potěšení z jeho sledování.

Audio
verze

Začínám psát svůj fejeton v den zahájení her. Vyjde ale den po jejich skončení. Kolik šťastných momentů, ale i sportovních tragédií se mezitím udá? Kolik rekordů padne? Kolik účastníků bude jásat? A kolik se hrami propláče? Nebo provzteká bezmocí v izolaci kvůli covidu, mimo jakoukoliv možnost zúročit to, na co trénovali.

Ano, miluju jásání z výhry i napětí z boje. Já u televize křičím, zakrývám si oči, zacpávám uši, honem odcházím a koukám zpoza rohu a zase křičím a naše štěně, co má za sebou teprve jediné mistrovství Evropy ve fotbale, je vyplašené, štěká a pak se taky raduje; doma je od třiadvacátého července blázinec.

Já olympijské hry miluju. Miluju všechny velké sportovní události, ne, u nás se s mužem u televize nehádáme, díváme se na fotbaly, hokeje, lyžování, přenosy z Tour de France, atletické závody. Jsem šťastná, že se olympiáda koná, jakkoliv je kvůli stále úřadujícímu covidu-19 divná. Jsem šťastná, i když prožívám smůlu a neštěstí našich plážových volejbalistek a volejbalistů, kteří v Tokiu skončili dřív, než začali – bez vlastního přičinění.

Jak jim asi je? Dá se vůbec nějak napravit fakt, že pět let trénujete na největší sportovní svátek, odkládáte kvůli tomu rodičovství, dřete a dřete, a pak vás Český olympijský výbor přepraví na hry speciálním letadlem s nakaženým pasažérem (ať to byl kdokoli) a vyřadí vás ze hry?! To je nespravedlivé. A nehorázné.

Ale zpět k zahájení olympijských her. Musím přiznat, že se mi kostýmy pro naše olympioniky nejdřív nelíbily. Jako by měly reprezentovat Rakousko. Nebo Rakousko-Uhersko? Ale při jejich premiéře na ceremoniálu mi přišly docela fajn. Asi nejvíc se mi líbily červené boty, ale červené boty měli i Makedonci a ti šli v průvodu před námi. (Japonská abeceda je poskládaná v jiném sledu, a tak za sebou šly země v pro nás úplně nelogickém pořadí.)

 

 

Kdybych si ale mohla podle zahajovacího kostýmu té které výpravy vybrat zemi, za niž bych chtěla být na stadionu oblečená, byl by to Kamerun! Kamerunci byli nádherní, úžasně barevní, divocí. Pak se mi ještě moc líbili sportovci Svatého Vincenta a Grenadiny. (A teď, co jsem si stát vygúglila, aspoň vím, kde leží.)

Dojalo mě, že bhútánští sportovci, myslím, že jsou všehovšudy jen dva, lukostřelci (lukostřelba je v Bhútánu mužská národní zábava i sport), šli v kostýmu, který vypadal kdovíjak exoticky, a přitom v takovém kroji chodí dennodenně oblečení téměř všichni bhútánští muži.

Covid-19 uzavřel Bhútánské království znovu do izolace, v níž bylo historicky donedávna. Turismus, který se země v posledních letech teprve učila a současně ho chytře krotila vysokou denní povinnou taxou pro každého, kdo chtěl zemi navštívit, zase padl. Kdo si na něm v posledních letech postavil život, živoří.

Bhútánský průvodce z naší poslední úžasné cesty do království štěstí, kdy ještě pandemie koronaviru neexistovala, mi zrovna psal, že je právě podruhé naočkován. Ale kdo ví, kdy se země pro turisty znovu otevře. Odhaduje, že průvodcování se dočká za pět šest let. Jestli vůbec. On, který si tím dobře vydělával, bydlel v hlavním městě Thimphu, byl nezávislý a samostatný, se musel pokorně vrátit na venkov k rodičům. Je rád, že s nimi pěstuje rýži. Jiní průvodci mají prý sotva co jíst. Tahle himálajská země je velmi, velmi chudá.

Na třicáté druhé olympiádě se mi líbí, že Japonci vyrobili medaile z recyklovaných spotřebičů; složila se na ně celá země ještě v době, kdy se na olympiádu všichni těšili. A že tam někteří lidé proti konání her protestovali? Že ji kvůli vzrůstajícímu počtu nakažených covidem nechtěli? Chápu je, ale...

Při sledování prvního silničního olympijského závodu, kde byl náš Kukrle ve fantastickém, sto osmdesát kilometrů dlouhém úniku a který senzačně vyhrál Ekvádorec Carapaz (a vybojoval pro svou zemi první olympijskou medaili!), jsem viděla kolem trati hodně nadšeně fandících diváků. Dodali tak soupeření sportovců tu nejlepší atmosféru. Kdyby Japonci směli na stadiony a do hal, jistě by jich spousta povzbuzovala i tam. Ale japonská vláda těsně před zahájením rozhodla, že pokud se olympiáda uskuteční – ve hře bylo i její zrušení na poslední chvíli –, bude bez diváků, škoda přeškoda.

Po nádherném a strhujícím boji našich basketbalistů o postup na olympijské hry jsem si řekla, že si na jejich první zápas, který se měl odehrát v neděli ve tři ráno našeho času, přivstanu. Ale nehrotila jsem to. Nedala jsem si budík. Jestli se k ránu vzbudím, sejdu k televizi a budu fandit, rozhodla jsem se. Opravdu jsem se náhodou kolem třetí vzbudila. Pak jsem sama se sebou svedla tvrdý, ale rychlý olympijský zápas, jehož výsledkem bylo…

Spala jsem jako mimino. Ale o košíkové se mi zdálo! A když jsem se od komentátorů České televize dozvěděla, že ve skeetu vybojoval bronzovou medaili sedmapadesátiletý závodník a vůbec nejstarší účastnicí na hrách v Tokiu je šestašedesátiletá Australanka, zazírala jsem. A hned mě napadlo, že bych třeba ještě někdy v životě na olympiádu jet mohla.

„Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se!“ Přeříkávala jsem si v duchu Coubertinovo heslo a přemýšlela, v jakém sportu za tři roky vyniknu. Pro začátek jsem dělala dřepy a prokládala je kliky (se štěnětem na zádech) a přitom chystala k obědu meruňkové knedlíky.

Na talíř jsem si pak nandala čtyři. „Ty nejdeš do olympiády?!“ zeptal se mě muž. Nechápala jsem, jak to myslí. Muž mi na talíř mlčky přidal knedlík pátý.

Ať žije TOKIO 2020!

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama