Češi nám radili, jak na Sověty

Report

Byl významným členem amerického diplomatického týmu, který vyjednal dohodu mezi SSSR a USA o likvidaci raket středního a kratšího doletu: její podpis v roce 1987 předznamenal konec studené války. Ron Bartek se narodil v Americe, vystudoval prestižní vojenskou akademii ve West Pointu, sloužil ve Vietnamu, tuto válku pak kritizoval, aby začal znovu pracovat pro vládu Spojených států. Ovšem jeho kořeny vedou do České republiky.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jedna Praha je přece taky v Texasu – říká mi Ron Bartek. „Je asi patnáct kilometrů od místa, kde se narodili a vzali moji rodiče. Je to malé město, ale má nádherný kostel.“

Ronald J. Bartek, jak zní jeho plné jméno, se v osmdesátých letech v dobách prezidenta Reagana coby důležitý vyjednavač na americké straně podílel na přípravě dohod o kontrole zbrojení, předtím sloužil ve Vietnamu. Občan Spojených států se nicméně hrdě hlásí ke svým kořenům v České republice. „Miluju Prahu, je nádherná, a když se jí procházím, cítím silnou vazbu. I moji moravští prarodiče na otázku ,Odkud jste?‘ odpovídali: ,Z Prahy.‘ Protože to jméno zná v Americe každý,“ vysvětluje Ron Bartek během procházky po Hradčanech.

Bavíme se o původu jeho jména. Největší koncentrace jména Bartek je v Uherském Brodě na jižní Moravě, tedy ve stejném regionu, odkud pocházela rodina jeho matky. „No ano, jižní Morava, tam přece leží Kobylí, kde se narodila moje babička!“ Ptám se, zda ví, že je to jedna z nejlepších vinařských oblastí Česka. „Samozřejmě. Během pobytu v Praze jsme si s mou ženou Rachel dali k večeři červené víno z Kobylí. Vím, že Kobylí je známé spíše díky bílému vínu, ale já mám radši červené a opravdu bylo moc dobré.“

Pak vypráví, jak si jednou při svém pobytu v České republice udělal autobusem výlet na Moravu s pohlednicí ze začátku dvacátého století. Byla na ní adresa jeho babičky, ale název ulice chyběl – zrovna v tom místě byla roztržená. Nezbylo než se začít vyptávat místních, třeba kněze v tamním kostele, jestli někdo nezná rodinu Brdečkových; tak se totiž jmenovala za svobodna jeho matka. K ničemu to však nevedlo, tudíž se Ron Bartek pomalu chystal vrátit do Prahy a pokračovat na letiště.

„Ale na nádraží jsem se dal do řeči s jedním mladým klukem, jmenoval se Otáhal. To mě zaujalo, protože jsem si vzpomněl, že babiččina rodina odešla z Moravy do Texasu společně s rodinou Otáhalových,“ vzpomíná Bartek. Kluk se prý nejdříve tvářil skepticky, ale nabídl, že se zeptá otce. Dostal Bartekův rodokmen na papíře a odešel domů. „Za chvilku byl zpět, oči navrch hlavy: ,Táta se pamatuje na vaši rodinu, jsme vzdálení příbuzní!‘ křičel na celé nádraží. Ukázalo se, že Jaroslav Otáhal byl po sametové revoluci starostou Kobylí. Dneska jsme už s rodinou Otáhalových v kontaktu a moje starší sestra se s našimi vzdálenými bratranci dokonce setkala.“

O rodině svého otce tolik informací Ron Bartek nemá. „Vím, že jeho rodina pocházela z Česka a jeden praděda byl Němec, ale nic víc. Bohužel. Každopádně jsem asi tak z devadesáti procent Čech,“ směje se. Usmívá se ostatně – po americku – skoro pořád.

 

 

Proti železné oponě

Ron Bartek prožil první část života ve stínu hrozby globální války a jaderného konfliktu. K tomu s vědomím, že vlast jeho předků se nachází na druhé, nepřátelské straně. V roce, kdy se komunisté chopili moci v Československu a začala první berlínská krize, mu bylo pět let. V roce listopadové revoluce mu bylo šestačtyřicet.

„Už na střední škole jsem věděl, že chci nějak přispět k prolomení železné opony. Pomoct ukončit studenoválečnou konfrontaci mezi Ruskem a USA, mezi Varšavskou smlouvou a NATO. S tím jsem šel na West Point,“ komentuje jednu z motivací, kvůli níž vystudoval prestižní a náročnou vojenskou akademii. „Tato moje touha se dál prohloubila, když jsem začal studovat ruštinu.“

Mladý americký důstojník se nejprve dostal do Koreje: bylo to už relativně dlouho po konci jednoho z prvních konfliktů studené války, kdy proti sobě sovětský a západní blok bojovaly prostřednictvím jiných spojeneckých zemí. Ron Bartek pracoval v demilitarizovaném pásmu mezi Severní a Jižní Koreou, kterou ustavily dohody o příměří.

Brzy nato se ocitl v dalším konfliktu – tentokrát horkém. Sloužil ve vietnamské válce, kdy americká armáda bojovala na území Jižního Vietnamu proti partyzánům ze Severního Vietnamu, podporovaného sovětským blokem. Tato válka, v níž zemřely desítky tisíc Američanů, se postupně stala ve Spojených státech velmi nepopulární. „Tam jsem hned věděl, že je něco špatně. Vojenská povinnost mi ale velela tam zůstat,“ vzpomíná Ron Bartek.

Na otázku, zda se přímo účastnil bojů, odpovídá: „Byl jsem v pozici, kdy jsem jen rozhodoval, kdy se jaká složka přesune kam. Sám jsem nikoho nezabil, ani v Koreji, ani ve Vietnamu.“ Po návratu se – spolu se čtyřmi dalšími absolventy West Pointu – rozhodl o svých zkušenostech z Vietnamu svědčit před příslušným výborem Kongresu. Vypovídal podle toho, co zažil, a v souladu se svým svědomím: tedy kriticky vůči americkému postupu. Následně se účastnil i veřejných protiválečných protestů, které tehdy Ameriku masově zasáhly.

Posléze se nějaký čas věnoval dalšímu zevrubnému studiu ruské historie a literatury v magisterském oboru. Když studia dokončil, chtěl znovu sloužit americké vlasti a využít nově nabyté znalosti ruštiny. „Plánoval jsem uplatnit se v oblasti jaderného odzbrojení a vztahů se SSSR. Prošel jsem několika pohovory, vše vypadalo nadějně. Řekli mi, že mám skvělé předpoklady a že teď jen ještě provedou obvyklé rutinní šetření a ozvou se za pár týdnů. Nakonec mi oznámili, že jsem neuspěl,“ vzpomíná Ron Bartek. Později zjistil, že důvodem odmítnutí skutečně bylo jeho angažmá proti válce ve Vietnamu. „Vyptávali se spolužáků a řadě z nich byl můj protiválečný postoj podezřelý. Navíc jsem se hlásil na pracovní místo, o které se ucházela spousta lidí. Takže já jsem nebyl dost důvěryhodný.“

 

Tajní Čechoslováci

Ron Bartek se tedy rozhodl zcela změnit obor a obrátil se ke své druhé vášni: vzdělání. Několik roků učil humanitní předměty na střední škole ve Virginii. Mezi studenty byl oblíbený, dokonce získal místní ocenění pro nejlepšího učitele. Až na konci sedmdesátých let se muž s vojenskými zkušenostmi přece jen do státních služeb vrátil – stal se analytikem ruského jaderného programu v CIA. „Nejdřív mi také nevěřili, ale nakonec mě vzali.“

Dalších šest let tak bylo jeho úkolem vyhodnocovat vysoce citlivé informace. Ty se pak dostávaly především k americkým delegacím, které vyjednávaly o kontrole zbrojení, jaderných raketách, chemických a biologických zbraních. Pak přešel na americké ministerstvo zahraničí, které ho poslalo do samotného centra vyjednávání – Ženevy, města neutrálního Švýcarska, tradičního místa setkávání diplomatů.

Coby pracovník stálé americké delegace pro jaderné odzbrojení strávil v Ženevě klíčovou dobu let 1986 a 1987, kdy už se americké a sovětské vztahy – po příchodu nového vůdce SSSR Michaila Gorbačova – postupně zlepšovaly. Ron Bartek dokončoval klíčová jednání se sovětskou stranou; mimo jiné vedl pracovní skupinu, která připravila součást dohody o likvidaci raket středního a kratšího doletu (anglicky – The Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty neboli INF). Konkrétně šlo o protokol stanovující, jakým způsobem bude zničena ta která hlavice či odpalovací zařízení.

„Teď už to můžu říct,“ vzpomene si Ron Bartek na zajímavou historku: diplomati tehdejšího komunistického Československa podle něj dávali Američanům tipy, jak nejlépe vyjednávat se Sověty. „Znali jejich mentalitu, věděli, co na ně bude platit, co Rusové očekávají, a tak dále. I když oficiálně směli samozřejmě spolupracovat pouze se Sověty. Myslím, že se skvěle ukázal český duch. Chtěli jste, aby se odzbrojení povedlo, a udělali jste, co jste mohli. Ti diplomaté byli více Češi, než byli komunisti,“ vypráví.

Ron Bartek byl i u toho, když velvyslanci parafovali jednotlivé stránky smlouvy INF. Stvrzovali tak, že ruská verze souhlasí s anglickou, a smlouva je tedy platná. „Přistáli jsme ve Washingtonu 7. prosince 1987 a už další den smlouvu podepsali Ronald Reagan s Michailem Gorbačovem v Bílém domě,“ vzpomíná expert. Ta chvíle byla zásadním momentem, který významně snížil riziko propuknutí nukleární války: v Evropě zásadně ubylo jaderných zbraní, které mohly za krátkou dobu zničit velká města kontinentu. Do několika let studená válka skončila, sovětský blok se rozpadl a Češi získali svobodu.

Bartekův sen o konci železné opony se splnil.

Přesto v oboru pracoval dál, chtěl si být jistý, že smlouva skutečně povede k odstranění raket středního a kratšího doletu, a to i po zániku Sovětského svazu. Působil jako expert radící příslušnému výboru americké Sněmovny reprezentantů. „Podařilo se nám uvolnit velké peníze z rozpočtu obrany, z nichž se následně financovaly mise, které dohlížely na to, aby Rusové své zbraně skutečně zničili, a to bezpečným způsobem. Šlo samozřejmě také o to, aby jaderné zbraně neskončily v rukách teroristů,“ vypočítává.

Na otázku, zda celou dobu věděl, že se jednou železnou oponu povede zničit a studenou válku ukončit, Ron Bartek vrtí hlavou. „Takové věci člověk nemůže vědět. Ale doufal jsem – všichni jsme doufali.“

Na otázku, co si myslí o vypovězení smlouvy INF Donaldem Trumpem v roce 2019, tedy po dvaatřiceti letech, odpovídá Bartek jasně: „Byla to chyba.“

 

Zlomový okamžik

Od roku 1997 byl Ron Bartek ředitelem spolku „Američtí přátelé České republiky“, který se zasadil o to, že ve Washingtonu, D. C., vztyčili sochu Tomáše Garrigua Masaryka a naopak v Praze sochu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona.

Dvacáté století končilo, přicházelo jednadvacáté století – a právě v době, kdy svět aspoň na chvíli vypadal bezpečnější, přišla osudová rána. Kvůli ní se kariéra Rona Barteka znovu otočila zcela novým směrem.

V devadesátých letech totiž vážně onemocněl jeden ze tří synů Bartekovy druhé manželky Rachel. Když mu bylo jedenáct, diagnostikovali mu lékaři takzvanou Friedreichovu ataxii: jde o velice vzácnou dědičnou nemoc, která postihuje asi jednoho z 50 000 lidí – typ degenerativního onemocnění nervové tkáně.

„Věděli jsme, že stav našeho syna se bude rychle zhoršovat, zjišťovali jsme proto dostupné způsoby léčby. Ukázalo se ale, že jsou minimální. Na vývoji léku tehdy nepracoval jediný vědec a ve světě bylo jen šest desítek lékařů, kteří o té nemoci něco tušili. Proto jsme založili FARA – Alianci na podporu výzkumu léku proti Friedreichově ataxii,“ vysvětluje Ron Bartek.

Někdejší diplomat tak už téměř dvacet let usiluje o pokrok ve výzkumu vzácné nemoci, která mu v mezičase bohužel syna vzala. Ale jak říká, dnešní situace ohledně poznání této choroby se s devadesátými lety nedá srovnávat.

Ron Bartek zkrátka bojuje další velkou mírovou kampaň.

 

Autorka je spisovatelka a publicistka, zabývá se mezinárodními vztahy a Evropskou unií.

 

Část tohoto textu vznikla u příležitosti konference Czernin Security Forum 2019, spolupořádané Ústavem mezinárodních vztahů, ministerstvem zahraničí a NATO, část v dubnu 2022.

 

 

Snad Putin není zoufalec

Jak se dívá expert Ron Bartek, jenž dojednával historickou dohodu z roku 1987, která vedla k zásadnímu omezení jaderných zbraní ve světě, na nynější válku na Ukrajině? Dodalo Putinovi odvahu to, že Trumpova administrativa v roce 2019 – s vysvětlením, že Rusko smlouvu porušuje – odstoupila od oné dohody INF o likvidaci raket středního a kratšího doletu?

 

Souvisí Putinova invaze na Ukrajinu nějak s tím, že USA v roce 2019 za administrativy prezidenta Donalda Trumpa odstoupily od smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu, známé též pod zkratkou INF?

Ano, domnívám se, že tato válka a Putinovo rozhodnutí ji zahájit souvisí se smlouvou INF velmi úzce.

 

Můžete to rozvést?

Sovětským cílem bylo vrazit dostatečně velký klín mezi Spojené státy a jejich západoevropské spojence, aby se USA stáhly z Evropy, NATO se rozpadlo a celá Evropa se dostala do značně rozšířené sovětské sféry vlivu. Sovětský vůdce Michail Gorbačov si uvědomoval, že sovětský arzenál jaderných raket středního doletu – který mohl zasáhnout Evropu kdekoli na jejím území, ale ne Spojené státy – není vojenským bojovým prostředkem, ale spíše politickou zbraní, jejímž cílem je oddělit Evropu od Spojených států. Jakmile Gorbačov dospěl k závěru, že dlouhodobý cíl jeho předchůdců je marný, pojal dohodu o smlouvě INF jako důležitý krok k nové éře, v níž bude pravděpodobnější, že jeho země bude prosperovat.

 

Na základě této smlouvy z roku 1987, na jejímž vyjednávání jste se podílel, zničili oba signatáři 2 692 pozemních balistických raket a raket s plochou dráhou letu s konvenčními i jadernými náložemi. S válkou na Ukrajině nicméně podle vás souvisí širší politické důsledky, že?

SSSR se oficiálně rozpadl pouhé čtyři roky po podpisu smlouvy INF. Vyhlásil se „konec studené války“ v atmosféře všeobecně sdílené naděje, že začíná nová éra míru a spolupráce mezi Východem a Západem. Tato naděje přetrvávala po celá devadesátá léta, kdy prezident Boris Jelcin podepsal další smlouvy o kontrole zbrojení s USA a budoval hospodářské vazby se západní Evropou. A proti všem těmto událostem brojí Putin jako proti tragickým důsledkům „největší geopolitické katastrofy dvacátého století“.

 

Vyjádřil se někdy Putin přímo ke smlouvě INF?

Putin veřejně prohlásil, že smlouva INF byla vůči Rusku a SSSR nespravedlivá, že na jeho zemi kladla nerovná omezení a že rakety s omezením INF by mohly být důležité pro ruskou obranu proti Číně. Americká zpravodajská komunita přitom nabyla přesvědčení, že Putinovo Rusko staví, testuje a rozmisťuje raketové systémy v rozporu se smlouvou INF, a Putin přitom vznášel nepodložená tvrzení o jejím nedodržování ze strany USA. Domnívám se tedy, že Putin byl velmi rád, že se smlouvy INF zbavil, a že jeho prohlášení, v nichž tento akt přisuzoval výhradně rozhodnutí Spojených států odstoupit od smlouvy, byla pouhým politickým divadlem. Ve skutečnosti se domnívám, že zánik smlouvy vnímá Putin jako významnou ruskou výhodu – Rusko může postavit a rozmístit tolik raket středního doletu, kolik chce, a může je opět použít k ohrožení západní Evropy.

 

A jak to bezprostředně souvisí s Putinovým rozhodnutím zahájit velkou válku na Ukrajině?

Myslím, že rozhodnutí tehdejšího prezidenta Trumpa zavrhnout smlouvu INF v kombinaci s jeho narušenými vztahy s NATO dodalo Putinovi odvahu v rostoucím přesvědčení, že se mu může podařit zvrátit některé sovětské a ruské „ztráty“, z nichž viní své předchůdce.

 

Mohl by podle vás Putin použít na Ukrajině malou jadernou bombu? A kdyby ji použil, co by to znamenalo?

Použití jakékoli jaderné zbraně jakékoli velikosti v tomto konfliktu by bylo tak naprosto katastrofální, že se to vymyká představivosti. Pojmy jako „bojové jaderné zbraně“ nebo „taktické jaderné zbraně“ byly vždy nebezpečnými chybnými termíny. Většina hlavic, které se takto popisují, jsou několikanásobně silnější než dvě bomby, které za druhé světové války zabily desítky tisíc lidí a zničily dvě japonská města. Podle mého názoru by jakýkoli takový první úder jadernými zbraněmi mohl být pouze činem zcela zoufalého a bezduchého vůdce. Mohu jen doufat, že se Putin takovým zoufalcem nestane.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama