Za to může Havel

Názory

"Jedno velké haló do vesmíru nehrajícímu členovi Plastiků a nesmrtelnému prezidentovi." O tom se píše v pravidelném fejetonu Turnádo.

Audio
verze

Nedávno jsem narazila na starý rozhovor s Václavem Havlem. Při jeho čtení jsem měla po dlouhé době pocit, že je všechno v pořádku, jako když člověk mluví s někým, koho má rád. 

Mizí verbální složitosti a najednou je možné rozumět slovům obyčejně. Proto čas od času sahám doma po Havlových knihách jako po lékárničce s první pomocí, když už si začínám myslet, že svět se změnil tak, že v něm pro mě není místo, nebo že jsem zblbla. Spousta jiných textů ukradla slovům jejich smysl, kdežto Václav Havel z nich vždycky pro mě vybudoval celý vesmír.

„Já myslím, že dnes je dobrý čas na to, abyste mě představili jako dlouholetého člena kapely,“ řekl jednou před naším koncertem v MeetFactory.

Byla jsem překvapená, že jindy plachý Václav se rozhodl prosadit.

„A máš to nějak vymyšlený?“

„Mám. Ty oznámíš poslední písničku, já vylezu na pódium se židlí a písničku tam odsedím. A až budeš představovat jednotlivé členy, řekneš: Václav Havel – nehrající člen Plastiků.“

„O. K.“

Jenže roztržitý Havel nastoupil se židlí na poslední skladbu před přestávkou. Vylezl na pódium, odseděl píseň, a když ho nikdo nepředstavil, zase slezl a dál srkal víno jakoby nic.

 

„Václave, promiň, tohle byla sice poslední písnička, ale první půlky.“

„To nevadí, aspoň kolem toho nebylo takové haló, že?“

Před osmi lety zemřel a v předvečer Štědrého dne byl na jeho počest uspořádán smuteční koncert v Lucerně s názvem „Pocta Václavu Havlovi“.

Hráli jeho oblíbenci: Garáž, Velvet revival, Jasná páka, dorazila dokonce i Suzanne Vega, která zpívala a cappella, tedy bez doprovodu hudebních nástrojů. Koncert se přenášel na Václavské náměstí.

Chvílemi se zdálo, že se strhne revoluce, smutek se prolínal s radostí, kolektivní vědomí jelo na plné obrátky. Václav Havel se velkému haló nakonec neubránil.

V backstage jsme si připili vínem, v rozjařenosti jsem drcla do Suzanne Vega, představily jsme se, ona na mě mrkla a já se rozjíveně zeptala, jestli by nechtěla hrát v mojí kapele na kytaru.

Suzanne: „Hrála, ale to dojíždění... A zná mě tady vůbec někdo?“ 

Já: „Zná, dokonce jsme se inspirovali vaší skladbou ,My name is Luka‘ a podle ní jsme pojmenovali stanici metra.“ 

Suzanne: „A jak se jmenuje?“

Já: „Luka.“

Celá noc proběhla v podobném duchu, domů jsem se dostala až k ránu, stihla jsem zabalit dárky a udělat štědrovečerní večeři, pověsit ozdoby už ale bylo nad mé síly.

„Za to může Havel, víš kterej,“ řekla jsem dceři.

„Vím, to je přece náš jedinej prezident.“

Člověk tu prý bude tak dlouho, dokud bude mít co říct. Tenhle výrok činí spoustu lidí nesmrtelnými.

A tak posílám nehrajícímu členovi Plastiků a nesmrtelnému prezidentovi za všechny people jedno velké haló do vesmíru.

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement