Mít kam uniknout

Názory

"V posledních deseti letech jsem nevynechal návštěvu hor ani jednou," píše Ladislav Zibura ve svém pravidelném sloupku série Lehce pod čarou.

Audio
verze

Po třicetikilometrovém putování přes travnaté hřebeny Nízkých Tater se před námi objevila dřevěná chata Ďurková. V šeru jsme se naposledy ohlédli na téměř dvoutisícový vrchol Chabenec, seběhli strmé pole tajícího sněhu a vešli dovnitř. „Ahoj,“ pozdravili jsme směrem do místnosti osvětlené jen krbem a několika LED žárovkami, které tu napájí solární panel.

Z kuchyně na nás vykoukl asi čtyřicetiletý chatař v umouněné kšiltovce, rošťácky naražené nakřivo. „Ahoj, vítejte na Ďurkové. Boty patří do botníku u krbu, hole do předsíně a batohy do podkroví, kde se spí. Spát se chodí v deset,“ instruoval nás lakonicky. „Jasný, splníme. Zbylo něco k jídlu?“ zeptal jsem se. „Ale ovšem, máme navařeno i na zítra,“ odvětil chatař. Pak nám vyjmenoval celé menu: „Můžu vám dát čočkovou polévku a chleba.“

Když jsme si po jídle objednali ještě pivo a borovičku, chatař si k nám obkročmo přes lavičku přisedl. „Na Štefáničce před dvěma týdny střelili medvěda. Začal k chatě chodit každý den, tak už se nedalo nic jinýho dělat,“ zahájil výčet nízkotatranských drbů. „Už jsme slyšeli,“ pokýval jsem hlavou. „My medvěda naštěstí nepotkali, zato jsme teď večer viděli pět kamzíků.“ „Jenom?“ zasmál se chatař. „V zimě jich tu bývalo víc než lidí...“

 

 

Další hodinu jsme se bavili o věcech, na které už je prostor jen v oblastech bez mobilního signálu a elektřiny. Každá věta o výšce sněhové pokrývky, množství medvědů a kamzíků či nabídce polévek na horských chatách byla dokonale zbytečná. Já měl ale zároveň pocit, jako kdyby ze mě někdo špachtlí odstraňoval nánosy starostí, které se na mně v Praze usazují společně s pevnými částicemi ze smogem prosyceného vzduchu.

Když jsem odnášel nádobí do kuchyně, všiml jsem si nápisu datovaného rokem 2017, který skvěle shrnoval mé pocity. „Ani neviete, aké máte šťastie, že tu nemusíte nad ničím rozmýšľať,“ napsal někdo propiskou na papírový tácek. Chatařům se myšlenka líbila natolik, že si vzkaz přibili nad dřez. Hned vedle plastového barelu s vodou z potoka, který na Ďurkové slouží místo vodovodu.

Vyšel jsem si vyčistit zuby na louku před chatu, podíval se na hvězdy a po dlouhé době si připadal úplně svobodný. Posledních pár měsíců mě provázely starosti, na které mě ještě v lednu nenapadlo ani pomyslet – smrt kamaráda, ubytování pětice ukrajinských uprchlíků, trhání osmiček, covid, stěhování do nového bytu a spousta práce. Ať už jsem zrovna ležel na zubařském křesle, stál na zádušní mši ve vymrzlém kostele, nebo sháněl kuchyňskou desku po celé Praze, kdesi v hloubi duše jsem pořád měl tuhle myšlenku.

Vydám se do hor. Tam je všechno v pořádku.

A koncem května jsem si konečně svůj sen splnil. Strávil jsem týden ve světě, kde největší nejistotu představuje, zda ještě zbyla polévka k večeři. Ve světě, kde tykání cizím lidem není znakem ignorantství, ale horalství. Tam, kde lidé nechávají jídlo pro ostatní a večer se podělí o lahev slivovice, kterou už několik dní táhnou na zádech. Na čerstvém vzduchu a kopcích, ze kterých je vidět tak daleko, že tu mohu znovu načerpat nadhled.

V posledních deseti letech jsem nevynechal návštěvu hor ani jednou. Takže bych chtěl závěrem připomenout – noční vlak do Popradu vyjíždí z Prahy každý den ve 22:05.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement