Až umřu, vysaďte na mě strom

Všichni známe klasické hřbitovy. Jak si představit ten váš, přírodní?

Je to asi jeden hektar lesa se vzrostlými, více než osmdesát let starými stromy. Je součástí klasického hřbitova v pražských Ďáblicích, a když jsme tam před deseti lety přišli poprvé, byl to takový zdivočelý punkový park. Naší hlavní inspirací byly ekologické hřbitovy v Anglii, kde se nebožtíci pohřbívají v ekologických rakvích a na ně se sázejí stromy. My jsme se ale museli přizpůsobit české situaci – u nás se skoro nepohřbívá, například v Praze je 97 % kremací. V Lese vzpomínek ukládáme popel zemřelých v ekologických rozložitelných urnách ke kořenům stromů, nebo se ke kořenům dělá přímo vsyp. Na stromech pak visí dřevěné cedulky se jmény lidí, kteří se stali výživou, a tím pádem součástí daného stromu.

Jak náročné bylo takové alternativní místo pro poslední rozloučení vybudovat?

Ta šance nám spadla sama do klína. Napsala jsem diplomovou práci Až umřu, zasaďte na mě jabloň, která byla o přírodních hřbitovech v Anglii a v Německu. Podobné téma sepsala i moje kolegyně z organizace Monika Suchanská. A na ty práce narazil Martin Červený, ředitel Správy pražských hřbitovů, mladý inovativní člověk. Hned ho napadlo nevyužívané místo na hřbitově v Ďáblicích a oslovil nás, jestli bychom tam nechtěly založit přírodní hřbitov. My samozřejmě chtěly, snily jsme o něm, ale bály jsme se, že budeme roky někoho přemlouvat, abychom se dostaly k místu, kde bude vše legální.

Není moc běžné řešit krátce po dvacítce smrt, pohřbívání, snít o vlastním hřbitově. Jak jste se k tomu tématu dostala?

Pro mě to byla láska na první pohled. Studovala jsem environmentální studia a jednou o zkouškovém jsem si četla časopis The Ecologist. V inzerátech jsem uviděla ekologickou proutěnou rakev a ta mi hned asociovala, jak jinak může vypadat celý obřad, když se pro ni pozůstalí rozhodnou. Že pohřeb nemusí být depresivní tryzna, ale oslava života toho zemřelého a naděje, že je stále s námi, ve vzpomínkách. Že jde dělat pohřby tak, aby nezatěžovaly přírodu, ale byly s ní naopak v souladu.

Přiznám se, že mě nikdy nenapadlo, že kremace je neekologická. V čem?

Jsou s ní spojené vysoké emise. Nemáme údaje pro Česko, ale v Americe se udává, že to, co běžný Američan spotřebuje za měsíc, se spálí během jednoho žehu. Při kremacích se do ovzduší uvolňuje i jedovatá rtuť, výrazný neurotoxin, který nejde zachytit filtry a ovlivňuje naši nervovou soustavu.

Jak je na tom s ekologií běžný pohřeb?

Běžné jsou na nich opulentní květinové vazby. Ty květiny jsou dovážené přes Holandsko z Izraele a Afriky a jsou v podstatě umělé, protože jsou plné hnojiv a pesticidů. Rakve jsou zbytečně těžké a zdobené. Přitom papírová rakev je tak krásná věc, dá se na ni malovat, psát, je levnější. Ale v běžném pohřebnictví je devalvovaná, bývá na konci katalogu, a když vás zaujme, pracovníci vám ji rozmluví, že tu si vaše babička přece nezaslouží.

PO DOBRÉM POHŘBU LIDÉ CHTĚJÍ ŽÍT LÉPE

V čem je jiné vaše poslední rozloučení?