A to mu fotbal zakázal doktor. Příběh trenérské hvězdy

Lidé

Málokdy se stane, aby fanoušci považovali trenéra za hvězdu úspěšného týmu. Naposledy se to u nás povedlo Karlu Brücknerovi, on však k této pozici stoupal postupnými nenápadnými kroky dlouhá desetiletí. Jindřichu Trpišovskému je teprve třiačtyřicet, doktor ho kdysi osvobodil od tělocviku a do první ligy vstoupil před pouhými čtyřmi a půl roky – přesto se teď o nikom v českém fotbale nemluví více a lépe. Slavia pod jeho vedením naprosto dominuje české lize, a přestože se dostala do nejtěžší skupiny Ligy mistrů, zvládla ji se ctí.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Když máte rádi fotbal a z vlastní zkušenosti víte, jak těžké je krotit míč, je pohled zblízka na bago, kterým většinou začíná trénink Slavie, skvělým zážitkem. Kroužek hráčů těsně svírají rozestavené kužely, další dva uvnitř kruhu se snaží zachytit přihrávky; balon mezi nimi létá neskutečně prudce a přesně. Přihrávky se počítají nahlas, a když jich projde deset, udělají ti dva bleskový kotrmelec. Všichni jsou soustředění, atmosféra vyhecovaná, a čím déle uvnitř lítá stejná dvojice, tím víc posměšků musí poslouchat – včetně Trpišovského a jeho asistenta Zdeňka Houšteckého, bývalého záložníka ligové Viktorie Žižkov, kteří také hrají.

Nikdo z kluků se neohlíží na to, jestli proti nim stojí trenér, nebo spoluhráč, v té rychlosti by to beztak nešlo. Občas se někdo s někým srazí: na soustředění v Portugalsku takhle zavadilo Bořilovo koleno o nos Trpišovského, který právě dělal kotrmelec. Nos se zlomil, trenér musel okamžitě na operaci, ale do baga chodí dál.

„Začal jsem s tím ve Viktorce Žižkov, když jsem se stal hlavním trenérem,“ odpovídá na otázku, jestli v hráčském bagu neriskuje svou autoritu. „Nejdřív jsem stál stranou a koukal, ale moji asistenti hráli s kluky a já si uvědomil, že vlastně chci taky, fotbal přece hraju strašně rád. Tak jsem se připojil. Baví mě to, tak proč bych si to odpíral. Pochopitelně si uvědomuju, že kluci jsou s míčem mnohem šikovnější, než jsem kdy byl já, ale zatím to nějak zvládám.“

„Občas se stane, že čapneme v bagu oba, Houšťu i pana Trpišovského, a pak je to sranda, ale ne zlomyslná,“ usmívá se stoper Ondřej Kúdela. „Myslím, že i tímhle kluky chytnul, že se toho nebojí.“

Hráči všem členům rozsáhlého (na naše poměry) realizačního týmu tykají, ale Trpišovskému vykají.

„Ke všem máme velký respekt, ty srandičky nikdy nejdou za hranu,“ dodává Kúdela. „A my sami tady máme nastavené určité normy toho, jak se chováme, jak trénujeme, jak hrajeme, a kdo by z toho vybočoval... Ten by tady asi dlouho nevydržel.“

Jindřich Trpišovský je mimořádně pracovitý, ví o fotbale mnohem víc, než napovídá jeho věk a praxe na nejvyšší úrovni, jeho týmy hrají vzrušujícím a na první pohled rozeznatelným stylem, umí si vybrat hráče, kteří se pod jeho vedením zlepší, dokáže najít a pojmenovat soupeřovy slabiny i silné stránky a přizpůsobit jim svou taktiku, umí chladně a přesně analyzovat, co měl udělat jinak... To všechno by mu ale nebylo nic platné, kdyby neměl výjimečný talent na vedení lidí.

Je rozený šéf, ale ne tyran – instinktivně ví, že jeho spolupracovníci i hráči odvedou maximum svých schopností ne ze strachu o místo či o peníze anebo proto, že je kámoš, ale proto, že sami od sebe chtějí uspět, jejich ctižádostí je patřit do vítězného týmu, a on jim ukáže, jak toho docílit.

 

 

FOTBAL POŘÁD V HLAVĚ

Táta, velký fanoušek pražských Bohemians, ho odmalička bral s sebou na tribunu. Když mu bylo osm, odvedl ho na trénink žáků malého klubu DP Praha, kde trénoval jeho kamarád. Jindra byl tehdy z kluků nejvyšší, tak ho postavili do brány a tři roky chytal. Potom se přesunul do pole, ale za rok ho začala bolet kolena, jak v pubertě rostl, a lékař mu fotbal zakázal. Až do konce základní školy byl osvobozen od tělocviku.

„Nikdy jsem ale fotbal nedostal z hlavy,“ říká. „Pořád mě fascinoval. Ještě neexistoval internet, tak jsem běhal do trafiky pro noviny a časopisy, poslouchal S mikrofonem za fotbalem, koukal na televizi, chodil na zápasy. Zapisoval jsem si sestavy a rozestavení nároďáku, sestavoval seznamy ideálních posil pro Bohemku.“

Když už chodil na střední hotelovou školu, seděl v lavici s kamarádem, který hrál za dorost Čechie Karlín, a ten mu jednou řekl, ať taky přijde, že jich je málo. Kolena už nebolela a Jindřich Trpišovský tedy restartoval svou hráčskou kariéru v pražském dorosteneckém přeboru. Pak přešel do chlapů, kteří kopali 1. A třídu.

„Po tom, co jsem měl za sebou, pro mě ta 1. A třída znamenala něco jako mistrovství světa.“

Tehdy začal také trochu vážněji přemýšlet i o tom, že by snad jednou rád trénoval. Když mu bylo jednadvacet, chodil s dívkou, jejíž bratr hrál za dorost Čechie – a tam jednou ve čtvrtek náhle skončil jejich trenér. V neděli za něj Jindřich Trpišovský zaskočil při zápase přeboru v Hájích, vyhráli 2:0, a protože v Čechii nikoho jiného neměli, domluvili se s Trpišovským, že s dorostem dokončí sezonu a pak se uvidí.

Pokračoval další dva roky a v mužstvu měl kromě bratra své přítelkyně i jistého Lukáše Přibyla, který se časem stal ředitelem Bohemians a přivedl tam k dorostu svého bývalého trenéra z Karlína. (Přibyla pak Daniel Křetínský přetáhl do Sparty; třiatřicetiletý Lukáš tam za dva měsíce náhle zemřel na vrozenou srdeční vadu, o níž nevěděl.)

Dlouhých čtrnáct let Trpišovský trénoval hlavně dorostence: Čechie Karlín, Motorlet, Xaverov, Kolín, potom Sparta a Bohemians, kde ale ještě díru do světa neudělal. Postupně získával mezi zasvěcenými dobré jméno, zvyšoval si trenérskou kvalifikaci a tu a tam potkával spřízněné duše, se kterými si rozuměl lidsky i v názorech na fotbal. A když se naskytla příležitost, přitáhl je k sobě, aby mu pomohly a aby on pomohl jim. Krok za krokem sestavoval vláček, který teď za sebou táhne – ale ten vláček je složen ze samých lokomotiv, nikdo se jen neveze. Takhle postupně posbíral asi deset lidí, kteří dnes tvoří většinu jeho realizačního týmu ve Slavii.

Zdeňka Houšteckého potkal, když ve třiadvaceti trénoval dorost Xaverova a zároveň dělal asistenta trenérovi druholigového týmu dospělých, kde o pět let starší Houštecký hrál. A za dvanáct let Houštecký doporučil Trpišovského trenéru Martinu Pulpitovi, který ve Viktorii Žižkov narychlo sháněl asistenta. Pak spolu dokonce postoupili.

První liga byla pro chudičkou Viktorku velké sousto; Pulpita brzy vyhodili, Viktoria se beztak hned vrátila o patro níž. Trpišovský tam dva roky dělal asistenta – a přitom byl i hlavním trenérem v divizních Horních Měcholupech, které fungovaly jako farma Viktorie.

V roce 2013 Viktoria neodvratně směřovala k bankrotu, ale pořád ještě se zuby nehty držela ve druhé lize a její sportovní ředitel řešil další krizi: neměl hlavního trenéra. Nakonec oslovil Trpišovského.

„Nejdřív se mu nechtělo, znal tu situaci,“ vzpomíná Zdeněk Houštecký. „Určitě byl jedním z důvodů, proč mu to nabídli, že jako začínající trenér v profesionálním fotbale si nemohl říct o moc peněz, byl pro ně levný. Probíral to se mnou i s dalšími lidmi, kteří mu pomohli v kariéře a důvěřoval jim... Nakonec řekl, že jo, ale že já do toho musím s ním. Takže jsme se tam vlastně dali dohromady i oficiálně. A brankáře nám trénoval bývalý gólman Viktorky Štěpán Kolář, který pak s námi odešel do Liberce a do Slavie.“ Po roce se k nim ještě přidal mladičký (tehdy 24) Jaroslav Köstl, který ve stejné době jako Trpišovský trénoval mládež ve Spartě a Bohemians. I on je teď ve Slavii.

UŽIVIT SE

Trénováním dorostenců v malých pražských klubech se uživit nedá a ani ten největší fotbalový nadšenec nemůže žít ze vzduchu. Pro mladého Jindřicha Trpišovského bylo při výběru zaměstnání nejdůležitějším kritériem, aby nepřekáželo fotbalu – a to byl v jeho profesi, tedy v pohostinství, velký problém, protože v restauracích, hotelech, hospodách a barech personál obvykle střídá „dlouhé týdny“ s „krátkými“ (čtyři dlouhé šichty jeden týden, tři druhý týden – a každý druhý víkend je člověk na place, a tudíž nemůže na zápas).

Takže třeba chodil servírovat snídaně do hotelu Esplanade. Nastupoval v šest ráno, ale pak stihl trénink.

„Jednu dobu jsem dělal barmana v diskotéce Fromin na Václaváku, dnes se to jmenuje Duplex. To bylo ideální. Nastoupil jsem v devět večer, ve čtyři jsme zavírali, v pět jsem byl doma, dopoledne jsem se vyspal a odpoledne jsem měl čas na fotbal.“

Nějakou dobu zvládal takhle kombinovat nutnost vydělat si s vášní pro fotbal, ale nakonec už to tak dál nešlo. Aby se jako trenér mohl posunout, potřeboval absolvovat příslušné kurzy, a na to potřeboval čas i peníze.

„Ve třiadvaceti jsem trénoval dorost Xaverova a dělal asistenta u chlapů. K tomu mě spolumajitel Xaverova zaměstnal ve své herně na Černém Mostě jako provozního. A pořád jsem ještě hrál tu 1. A třídu – přestoupil jsem z Karlína do Kyjí, abych to měl blízko z herny i z Xaverova. Trenérské studium už jsem k tomu ale zvládnout nemohl, to prostě nešlo časově ani finančně.“

Na získání profesionální licence mu tak přispěli rodiče – představuje to v podstatě čtyři semestry dálkového studia na vysoké škole, v Trpišovského případě na univerzitě v Olomouci. Každý měsíc tam jezdil na jeden týden a stálo to kolem sta tisíc korun.

„Hodně mě podporovali i další lidé, především spolumajitel té herny a Xaverova pan Jampílek. Po čase už mě nechal, abych se věnoval jen fotbalu, a finančně mi pomohl, když jsem to nejvíc potřeboval.“

 

VIKTORIA ČILI VÍTĚZSTVÍ

Ve dvou sezonách strávených u kormidla potápějící se Viktorie Žižkov se Jindřichu Trpišovskému konečně začalo vracet všechno, co fotbalu dal – všechno kromě peněz. Viktoria sice hrála druhou ligu, ale finančně na tom byla tak špatně, že řadu měsíců neplatila zaměstnance včetně trenérů a kmenových hráčů (ti, kteří tam hostovali, vesměs brali výplaty od svých mateřských klubů). Často se muselo trénovat v parku, protože klub přišel i o tréninkový areál. Přesto Viktoria hrála zajímavý útočný fotbal a v Trpišovského druhé sezoně ve funkci hlavního trenéra (2014–2015) skončila na neuvěřitelném 4. místě. Mimochodem, ze Sparty tam byl na hostování David Hovorka a ze Slavie Tomáš Souček. („Ten vypadal tak strašně, že jsme ho po týdnu chtěli poslat zpátky do Edenu,“ chechtá se Zdeněk Houštecký. „Sportovní ředitel nám ale řekl, ať neblbneme, že nemáme peníze a on je zadarmo, tak ať jsme rádi, že jsme rádi – Tomáš pak začal hrát výborně, ale stejně nikoho nemohlo napadnout, jaký borec z něj nakonec vyroste.“)

Žižkovského zázraku si nešlo nevšimnout. „Jezdil jsem ho pozorovat asi tři čtyři měsíce,“ říká tehdejší sportovní ředitel FK Liberec Jan Nezmar (bývalý liberecký kanonýr a jeden z nemnoha ligových hráčů, kteří souběžně s vrcholovým fotbalem dokázali regulérně vystudovat vysokou školu).

„Dovedu si představit, jak pozorujete hráče, ale jak se pozoruje trenér?“

„Sedím při zápase za lavičkou a poslouchám jeho pokyny hráčům. Pozoruju, jak reaguje na různé situace. Výsledek může ovlivnit nějaká náhoda nebo úroveň hráčů, které má k dispozici, ale takhle se dozvím, k čemu se snaží mužstvo vést. A ještě lepší to je při tréninku.“

„Co jste zjistil?“

„Že je vynikající a naše uvažování o fotbale je velmi podobné.“

Při první schůzce Trpišovský Nezmara nadchl svým zápalem a tím, jak silný má vztah ke svým spolupracovníkům z Viktorie. To první Nezmarovi potvrdilo, že Trpišovský je ten pravý, ale to druhé byla vlastně velká komplikace: v Liberci měli svůj realizační tým a ten by musel Trpišovského lidem uvolnit místo. Nakonec se tak i stalo, protože Trpišovský prostě trval na svém.

Hned ve své první ligové sezoně 2015–2016 se s Libercem probojoval z kvalifikace do základní skupiny Evropské ligy, potrápil tam Olympique Marseille a v lize obsadil 3. místo. Rozpočet Liberce bývá jen zlomkem toho, čím disponují těžké váhy našeho fotbalu – Plzeň, Slavia a Sparta, a své nejlepší hráče bez jakéhokoli sentimentu výhodně prodává, ale s tím vším se tým Jindřicha Trpišovského vyrovnal.

Nejdříve za ním přišla Plzeň, ale chtěla jen jeho, ne jeho asistenty – údajně proto, že neměli potřebnou trenérskou licenci (Köstl ji získal letos v létě, Houštecký a Kolář ji dodnes nemají, a proto při zápasech české ligy nesmějí sedět na lavičce; v evropských soutěžích mohou). Takže jednání skončilo dříve, než pořádně začalo, protože pro Trpišovského to byla nepřijatelná podmínka. (Za rok plzeňské vedení změnilo názor, ale už bylo pozdě.)

Potom se mluvilo o velkém zájmu Daniela Křetínského, šéfa Sparty. „Proč to nedopadlo?“ ptám se fotbalového agenta Jiřího Müllera, který kromě řady hráčů zastupuje i Jindřicha Trpišovského.

(Vsuvka: Prakticky všichni hráči mají agenta, který jim hledá angažmá a vyjednává s klubem podmínky: na kolik let se podepíše smlouva, výši platu, za co a jak vysoké bude hráč dostávat bonusy atd. Agenta si ale platí jen menšina trenérů, a považuju za další důkaz Trpišovského chytrosti, že on do ní patří – po jednání o penězích může na obou stranách zůstat nepříjemná pachuť konfliktu a je lepší, když ji na sebe vezme prostředník, než aby zatěžovala vztahy mezi lidmi, kteří pak musejí spolupracovat.)

„Řekl bych, že ani jedna strana nebyla stoprocentně přesvědčena, že to je správný krok,“ odpovídá diplomaticky trenérův agent Jiří Müller. „Trpišovský byl v Liberci spokojený a věděl, že tam má ještě kam růst. Je ale pozoruhodné, že dokázal z jednání se Spartou vycouvat, když z něj neměl úplně ideální pocit. To by udělal málokterý český trenér.“

Na podzim 2017, jen pár měsíců poté, co Slavia získala pod trenérem Jaroslavem Šilhavým vytoužený titul (po osmi letech, během nichž málem sestoupila a zbankrotovala), Jan Nezmar (tehdy sotva jeden měsíc nový sportovní ředitel Slavie) opět zavolal Jindřichovi Trpišovskému a opět mu nabídl místo. Do jednání se brzy zapojil i předseda představenstva Jaroslav Tvrdík a nebyly to krátké ani jednoduché rozhovory – už se nemluvilo o tom, jestli si Trpišovský může přivést své asistenty a další členy realizačního týmu, nemluvilo se o platech a bonusech ani o tom, jaký fotbal má Slavia hrát a jak bude Trpišovský se svými lidmi pracovat; to buď bylo zřejmé i bez mnoha slov, anebo se na tom rychle domluvili. Dlouze ale diskutovali o celkovém směřování a ambicích Slavie, co je realistické a co není.

„Pan Tvrdík mi povídal, že jeho hlavní motivací je dostat Slavii do Ligy mistrů a že je připraven udělat pro to všechno, co je třeba,“ říká Jindřich Trpišovský. „A já mu vysvětloval, jak těžké to je. Že třeba Salcburk se o to pokoušel tehdy už asi čtrnáct let, investoval do toho prostředky, které byly i pro Slavii jak z jiné galaxie, a pořád nic. Až letos se jim to povedlo. Ale nakonec jsme se pochopitelně domluvili, jinak bychom tady nebyli.“

 

CO ZA TÍM JE?

„Proč je Trpišovský úspěšnější než jiní trenéři?“ ptám se jeho agenta. „Má fotbal upřímně a opravdově rád. Všechno si to vydřel, má za sebou dlouhou cestu, i když je v lize jen pár let a je pořád ještě mladý. Přistupuje k práci i k lidem kolem sebe sebevědomě a zároveň s pokorou. Věnuje tomu spoustu času – tréninku, videu, analýzám, diskusím se spoustou lidí. Dokáže najít hráče, kteří jsou vhodní pro jeho hru. A je náročný, v žádném našem klubu se netrénuje tolik jako ve Slavii.“

Je pravda, že hlavně o jeho předsezonní fyzické přípravě se mezi českými hráči vyprávějí úplné zkazky: ano, kluci toho strašně moc naběhají, úplně domrtva. Opakované sprinty, dlouhé úseky, všechno v časových limitech, k tomu kruhové tréninky v posilovně. Jinak by nemohli naběhat za zápas o čtrnáct kilometrů víc než Barcelona, a kdyby tohle nedokázali, dostali by od ní nakládačku, protože technicky se jí rovnat nemohou.

Drsnou fyzickou přípravu bez míče někteří odborníci považují za staromódní přežitek, ale Trpišovský věří, že bez ní to nejde. Zároveň se snaží vytěžit maximum z moderních technologií, a když mi ukazuje místnost (spíš sál), kde na hráčích pracují fyzioterapeuti, umí vysvětlit funkci každého přístroje. (Tuto místnost a videosál si na vedení Slavie vynutil jako první věc po svém příchodu.) Zdá se, že žádný detail pro něj není malicherný, všechno ho zajímá, všechno bere jako potřebnou část skládačky. A očekává, že každý člen jeho týmu, nejen hráči, bude ke své práci přistupovat se stejným zaujetím a nasazením jako on. Takže například videoanalytik Lukáš Váňa, kterého si také přivedl z Liberce, natáčí každý trénink (kromě úvodního baga) a všímá si i věcí, které se do popisu práce asi ani nedají napsat.

„Jednou se mě zeptal, jestli si uvědomuju, v čem hráči dělají nejvíc chyb,“ vypráví Trpišovský o svém videoanalytikovi. „Já nevěděl a on povídá: V tom, co jste jim tři týdny a déle nezopakovali. A já si uvědomil, že to je velká pravda.“

„Podle jakých kritérií si vybíráte hráče?“

„Mám jich šest, ale všechna vám neřeknu, protože nechci školit své konkurenty. Ale na prvním místě bych jmenoval charakter, povahu, mentalitu. Musí chtít uspět i za cenu, že půjdou přes bolest, musí to být válečníci. Hodně lidí se divilo, že jsme z Teplic koupili Alexe Krále, kterého tam Slavia předtím pustila. Vzpomínám si, jak jsme se na něj byli podívat, když hrál za reprezentaci do 21 let proti Řecku. Prohráli 1:2 a jen na něm bylo vidět, jak strašně nechce prohrát. Někteří kluci svěsili ramena, někteří se začali schovávat, ale on dvakrát zkazil a šel si pro balon potřetí, protože byl naštvanej a chtěl to otočit.

K charakteru patří i to, aby fotbalu dali všechno, co můžou. Nejen to, o co jim jako trenéři řekneme. My třeba máme trénink od tří, já přijdu v jednu a osmdesát procent kluků už tady je. Minimálně hodinu před začátkem jsou v posilovně, různě se protahujou, cvičí, hrajou nohejbal. Nestane se, že by někdo dorazil deset minut před začátkem, dal si kafe a rohlík, převlíkl se a šel na to. Někde jinde to tak mají, ale u nás ne. Ale tohle všechno musí vycházet z těch kluků. Sami od sebe musí všechno dělat naplno, protože jak trénuješ, tak hraješ. Myslet si, že celý týden můžu jezdit na půl plynu a v sobotu to rozbalím... Člověk si musí zautomatizovat, že všechno na hřišti se dělá s maximální intenzitou, naplno.“

 

Autor je manažer a novinář.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama