Kytky, sloni, rokenrol

Profesí vědec, duší rocker. „Já bejval hodně divokej,“ říká muž, který dnes sbírá vavříny za své vědecké objevy. Vyzkoumal například, proč některé rostliny v původně cizím terénu vytlačí ty původní a jiné ne, za což teď aktuálně obdržel cenu Nadačního fondu Neuron. Ve volném čase překládá Petr Pyšek knihy o rockových hvězdách a relaxuje při sbírání sloního trusu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Vstává každý den v pět a už se těší, až úderem šesté zapne počítač v tiché pracovně. Aby také ne, ta jeho musí všem „kancelářským myším“ připadat jako z říše snů. Vystoupáte po točitých schodech věže, kam až nejvýše to jde, a za okny se vám otevře panoráma Průhonického parku. Botanický ústav Akademie věd ČR, kde Petr Pyšek vede oddělení ekologie invazí, sídlí ve zdejším zámku. Hladina rybníka spolu s větvemi stromů je počátkem zimy poněkud posmutnělá, a přece majestátní.

Ovšemže i v přítomnosti té největší krásy světa člověk časem oslepne. „Když mi tuhle volala známá,“ podotýká Pyšek, „zda v parku kvetou rododendrony, musel jsem vstát od stolu a jít se podívat.“

 

Počítat sloní trus

Za měsíc vstane od toho svého stolu na relativně dlouho – na celý měsíc odletí už poněkolikáté do jihoafrického Krugerova národního parku zkoumat tamní zvířata a květenu. Se svou dcerou zooložkou kousek po kousku mapuje africkou savanu, fascinující laboratoř pro každého ekologa.

„Krugerův park, který je velký jako čtvrtina Česka, je návykové místo. Ideální kombinace divoké přírody a civilizované země. I když by někdo namítl, že pravá Afrika je spíše Mosambik nebo Kamerun, skvěle se tu pracuje,“ vysvětluje Pyšek. S dcerou Klárou a skupinou spolupracovníků z Přírodovědecké fakulty UK si podali grant, v němž zkoumají – teď přijde terminus technicus – udržování biodiverzity v savanách. Laicky a srozumitelně: jaké rozmanité rostliny a zvířata jsou schopny spolu existovat v měnících se životních podmínkách.

Zmíněné místo je výjimečné v tom, že se tu střídají deště a sucho: voda podporuje růst stromů, a časté požáry jim v tom zase brání. A nejen ony, jejich větve ulamují sloni, klíčoví tvorové v těchto končinách, kteří spolehlivě míří za vodou, ať už v trvalých, či sezonních tocích. Petr Pyšek a jeho dcera vyfotí jejich výskyt (jakož i výskyt levhartů, lvů, antilop, hrochů a mnoha dalších zvířat) pomocí takzvaných fotopastí na celkem šedesáti plochách o velikosti dva a půl tisíce metrů čtverečních. Fotopasti, krabičky s fotoaparáty zavěšené na stromech, zaznamenávají a vyfotí každé mihnoucí se zvíře, přičemž jednou za měsíc až dva je třeba vytřídit stovky až tisíce snímků. To samo o sobě by ale nestačilo. Petr Pyšek, kromě toho, že coby botanik se svými spolupracovníky pečlivě eviduje všechny místní rostliny, počítá sloní exkrementy, což je další stopa pro vědecké bádání. „Sloní lejna třídíme na stará, středně stará a čerstvá. Občas je potřeba je sebrat a vzít ,do teplejch‘, abyste poznala, kam je zařadit,“ zasměje se a obratem mě ujistí, že počítání exkrementů je velmi očistná a osvobozující činnost.

V africkém terénu se cítí bezpečně, domorodým strážcům, kteří jdou vždy s puškou první, věří. „Černoši vidí věci, které my nevidíme, a jsou si sakra jistí, než nás na místo pustí. A jakmile už na místě jste, zvířata nemají důvod tam jít.“ I když ve výjimečných případech to tak docela neplatí. „Teď zrovna se z Afriky vrátili entomologové, kterým se stalo, že sloni o nich nevěděli, protože silně foukal vítr, a když si jich všimli, byli už příliš blízko. Část stáda se dala na úprk, ale tři sloni na ně v sebeobraně zaútočili. Strážce dvakrát vystřelil do země, zvířata se naštěstí zastavila a nechala je odejít. Na nás zase naposledy zíral asi z dvaceti metrů buvol kaferský, což je možná nejnebezpečnější tamní zvíře, ale i tady zasáhl strážce a zahnal ho. Když někdo něco dlouho dělá a umí to, tak mu prostě důvěřuju.“

Aby bylo jasno, exotická Jižní Afrika je pro Petra Pyška jen úkrokem z běžné práce, koníčkem a výletem do milovaného terénu. Jeho každodenní vědecká práce se totiž odehrává vsedě za počítačem. „Lidi si myslí, že botanik pořád někde běhá, ale v mém případě je to už maximálně místní pozemek, když studenti dělají pokus. Proto do té Afriky jezdím tak rád. A hlavně, pracovat s vlastním dítětem je moc fajn.“

 

Tátova stopa

S tátou kdysi taky takhle pracoval. Dlouhých sedm let. To on, Antonín Pyšek, sám botanik, svého syna k oboru přivedl.

„Mě to v pubertě táhlo spíše k jiným věcem, zajímala mě akvaristika a zoologie. Táta mi botaniku tak nějak pořád podsouval, myslím, že by mu přišlo jako škoda, aby své znalosti někomu nepředal, až jsem se zkusil pár kytek naučit. Možná jsem si říkal, že mi s tím pak dá pokoj, ale ono mě to chytlo,“ vylíčil Pyšek před časem časopisu Živa. Ve čtrnácti si začal dělat herbář, už v sedmnácti se stal členem České botanické společnosti. Mimochodem, s herbářem přestal až na konci osmdesátých let. „Tehdy jsme ještě vozili balíky rostlin z výprav na Kavkaz či Pamíro-Alaj. Tak nějak poloilegálně – přistálo se na letišti, najal se náklaďák a uteklo se na měsíc do hor. Zoologové měli krosny čím dál lehčí, jak ujídali zásoby, nám botanikům naopak těžkly nasbíraným materiálem.“

Mimochodem, právě z Kavkazu pochází bolševník. Mohutná impozantní rostlina, jejíž takzvanou invazivnost, tedy schopnost ovládnout nějaké území, začal Petr Pyšek právě se svým otcem zkoumat jako první a která předznamenala jeho hvězdnou kariéru. Ale jak už to bývá, za vším stála náhoda a cesta vedla oklikou.

Po ukončení studia botaniky v roce 1982 neodešel Petr Pyšek do instituce s akademickým zaměřením jako většina jeho kolegů, ale do podniku Stavební geologie za otcem. Ten tu pracoval od chvíle, co jej během normalizace vyhodili z plzeňské pedagogické fakulty, a zkoumal znečištění podzemních vod. Coby botanik dokázal z reakce místních rostlin vyčíst, kudy znečištění, nejčastěji ropa, uniká. „Sedm let jsme takhle s tátou jezdili po Čechách a začali mimo jiné mapovat výskyt bolševníku. Tuhle kytku nepřehlédnete,“ vzpomíná Pyšek. Ze zápisků upletl první článek o dynamice šíření této rostliny, a když po revoluci uspěl v konkurzu a odjel na stáž do Oxfordu, kam se po několika letech vrátil i s rodinou, učarovaly mu tamní knihovny a už u tématu zůstal.

Za dvacet let práce v ústavu se z Petra Pyška stal jeden z nejznámějších a nejcitovanějších ekologů. Invaze, jimž se věnuje, jsou fenoménem globalizovaného světa. Nestěhují se totiž jen lidé, ale také zvířata a rostliny. A stejně jako migrace lidí, i tento jev může mít jak pozitivní, tak negativní dopady. Na životní prostředí, na ekonomiku, na zdraví.

„Každý organismus, ať už rostlina, nebo zvíře, se někde vyvinul a tam je jeho původní místo,“ vysvětluje profesor. „Pak přišel člověk a začal druhy převážet z jedné části světa na druhou. Řada jich na novém místě zdomácněla, ale některým se dařilo natolik, že se začaly šířit a utlačovat ty původní. Ztrácí se tím identita a jedinečnost různých oblastí, svět se homogenizuje. Má to i ekonomické či zdravotní dopady: když stovky hektarů zarostou borovicemi nebo tamaryšky, změní to složení půdy. Ambrozie zase způsobuje pylové alergie. A když se to celé spočte, jsou to miliardy dolarů a eur.“

Sám ale nevidí v takových rostlinách pouhé agresory. „Dělají jen to, co musejí. A já je mám svým způsobem rád,“ říká muž s duší ochranáře, podle něhož je třeba přírodu chránit, a ne za každou cenu znásilňovat ve prospěch člověka. Jak říká, invaze organismů je hotová věc, která se stala, a tak ji lze jen zkoumat, mírnit její dopady a snažit se předcházet invazím novým.

Unikátnost práce profesora Pyška spočívá mimo jiné v tom, že založil databázi českých invazních rostlin, posléze pak s kolegy databázi světovou, která dnes čítá na třináct tisíc druhů. Tyto obrovské soubory dat umožnily testování mnoha teorií a hypotéz, na jejichž základě různé země vytvářejí takzvané black listy (tedy seznamy rostlin, které se do nich dovážet nesmějí) a jiné zase naopak „white listy“ (těch, které se dovážet smějí).

Ve svých šedesáti letech dnes Petr Pyšek sbírá ceny, publikuje v nejprestižnějších časopisech a je druhým nejcitovanějším vědcem působícím v České republice.

Jak toho dosáhl? „Umí si velmi dobře zorganizovat materiál, tedy velké datové soubory. Byl ve správnou dobu na správném místě: předtím počítače neexistovaly, alespoň ne pro tento typ výzkumu, a o pár let později by už pravděpodobně přišel pozdě, protože šance by využil někdo jiný,“ říká o něm František Krahulec, jeho někdejší učitel a šéf.

Jak dodává Petr Pyšek, u otce v podniku si osvojil i řadu dalších důležitých vlastností, například přesnost v dodržování termínů a dohod a také to, že nemá smysl ztrácet čas a energii debatami o nedůležitých věcech. Zato v mládí měl s tehdejšími autoritami značný problém. Kvůli nekonvenčnímu vzhledu a chování neměl vždy na růžích ustláno.

 

Divoká léta

„Já bejval dost divokej,“ přiznává, „i když ta pověst, jak už to tak bývá, byla vždycky ještě o něco silnější. Dlouhý vlasy, náušnice v uchu, nekonečný debaty u piva, vytahaný svetry a chození po městě naboso, v ruce neustále cigaretu – já kouřil od sedmnácti čtyřicet denně. Celý to byl trochu zoufalej protest, protože my byli teenageři v polovině sedmdesátých let, což byla pro tenhle věk fakt hnusná doba. K úniku pomáhala rocková muzika, věčně jsme sháněli desky, hlavně jsme ale chtěli, aby bylo na první pohled vidět, že nejsme žádný svazáci,“ zasměje se.

„Na gymnáziu jsme byli s jedním spolužákem, který je dnes přednostou interny v nemocnici v Plzni a dohlíží mi na srdce, jediní dva, které náboráři na vojenské školy ignorovali, v posudku jsem měl, že strhávám třídu protisocialistickým směrem. Dvakrát jsem vyhrál národní kolo biologické olympiády, ve třeťáku a ve čtvrťáku na gymplu, a dvakrát získal první cenu v národním kole studentské soutěže Natura semper viva. Po jedné z těch biologických olympiád jsme v jednom hotelu trochu bouřlivě slavili, dost toho vypili a něco si i vzali. Hrozilo nám vyloučení ze školy, prý dalo dost práce to nějak vyžehlit. No a na fakultě nás zapsali všechny automaticky do SSM a velmi záhy nás z něj s pár kamarády stejného ražení demonstrativně vyloučili.“

Podpis Charty sice nepřicházel v úvahu, protože maminka učitelka a rodina byla pro Petra Pyška vždycky nejvíc a on je nechtěl přivést do problémů, ale aspoň na konci osmdesátých let už podepisoval, co se dalo. Do Prahy se se svou ženou a tehdy čtyřměsíční dcerou Bárou přestěhoval 28. října 1988. „Kamarád nás přivezl avií, vyložili jsme věci a jeli do města, kde na Staromáku akorát skončila demonstrace. O rok později, 17. listopadu, jsem byl na Národní. Kousek za námi policie průvod uzavřela a zahnala nás Mikulandskou pryč. A pak se pustila do studentů, kteří zůstali v pasti... Já ty komunisty fakt nemohl a dodnes se mi dělá nevolno z toho, že jsou v parlamentu.“

S oním kouřením v životě třikrát přestal („Je hrozný vědět, že smrdíte, a děti vám přesto tu pusu dají.“) a dvakrát zase začal – a pokaždé se přitom dokázal vyšplhat na onu čtyřicítku. „Já když něco dělám, tak to dělám pořádně.“ První infarkt a voperovaný stent krátce po padesátce pro něj byl důrazným varováním, ale i tak si ještě čtyři roky nedal pokoj a loňský druhý infarkt bral jako dodatečný trest. „Už mám svoje vykouřeno. Z třiačtyřiceti jsem pětadvacet let kouřil a osmnáct ne, což je podle doktorů dobrý, protože díky za každý rok bez cigaret.“

Dnes Petr Pyšek kromě toho, že od brzkého rána do večera sedí v pracovně na zámku a občas si odskočí do Afriky, stíhá s dcerou Bárou jezdit na fotbalovou Slavii a objíždět rockové koncerty, i když překládat do češtiny knihy o legendách rocku, kterému ještě jako kluk propadl, dnes už nemá čas. Překlady knih z přelomu tisíciletí o Led Zeppelin, Neilu Youngovi, Ianu Gillanovi a Sydu Barrettovi jsou z jeho pera. „Kdybych si mohl opravdu vybrat, v čem bejt světová extratřída, byl bych rockovej muzikant. Bowieho jsem obrečel a děsím se, až umřou Neil Young nebo Dylan… Už kapou jako mouchy, starej svět odchází…“

Zatímco dcera Klára je také ekoložka, Bára vystudovala fyzioterapii. Biologie se drží celé rodiny, žena Jana je pro změnu zahradní architektka.

Ovšem otázka, kterou kytku má vyloženě rád, případně nerad, nakonec Petra Pyška zaskočí. Má prý tak nějak rád... všechny. I ten bolševník, který většině lidí smrdí, ale jemu ne. Nepotřebuje barvy, je konzervativní a svým ženám kupuje tradičně růže. Jak říká: „Vzácná tráva pro mě vždycky byla stejné potěšení jako vzácná orchidej.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama