Praha–Paříž, a zpět

Kultura

Občan komunistického Československa se v druhé půli osmdesátých let vydává s cestovní kanceláří na Západ za železnou oponu – tak začíná povídka psaná pro dubnový Reportér.

Audio
verze

Pravidelný rytmus expresu ho jemně euforizoval, napětí se s každým úderem kol proměňovalo v hravé představy, co všechno může v nejbližších hodinách a dnech prožít.

A jestli ho na hranicích vyvlečou z vagonu? No to by bylo hodně krejzy. Když se s nimi odmítl u výslechu bavit o nejbláznivějších převážně anonymních udáních na jeho divadelní a klubová vystoupení s písněmi, glosami a improvizovanými komentáři, vypadalo to s jeho cestovatelskou perspektivou víc než problematicky. Bylo mu jasné, že o nějakých devizových příslibech a cestovních doložkách už si může nechat jenom zdát. Jenomže to bylo před nějakými deseti jedenácti lety. 

Teď se konalo září 1987. V marné touze po cestování po světě směrem západním už měl docela hrozivej absťák. Dal dohromady zbytky úspor a koupil si v cestovce týdenní zájezd do Paříže, a hle – vyšlo to. Něco viselo ve vzduchu. Návštěva nového kremelského vládce Michaila Gorbačova skončila vlastně zklamáním. Fámami natěšení Pražané čekali, že se omluví za srpnovou okupaci. To se ukázalo jako hodně přehnané. Za srpen se neomluvil, ale také se k němu nehlásil. Hodně se usmíval a měl na koho. Po dlouhé době Pražané upřímně vítali hlavouna. Už tehdy mu někteří jeho soudruzi ohrožení reformní perestrojkou škodolibě přezdívali „miněrálnyj sekretár“. Gorbačov si poprvé v dějinách Sovětského svazu troufl na boj proti rituálnímu alkoholismu nekonečných funkcionářských přípitků posvátným nápojem – vodkou.

Vzpomněl si ještě na jednoho Rusa, který byl Pražany vítán snad ještě s větším nadšením než Gorbi. Shodou okolností jeho jméno začínalo na stejné písmeno. Jmenoval se Gagarin. Pražany na ruzyňské letiště přitahoval nejen upřímný klukovský úsměv modrých očí sedmadvacetiletého majora, ale jistě i pocit hrdosti, že si první kosmonaut v dějinách lidstva pro svoji první zahraniční návštěvu zvolil právě Prahu. Každý si chtěl sympaťáka alespoň pohladit, a tak pod náporem těl nevydržel ani kordon esenbáků, který měl Gagarinovi zajišťovat hladký průjezd z letiště. Bylo zábavné vidět, jak starci z nejvyššího vedení vládnoucí strany nakonec museli vzít mladíka na svá ramena a prodírat se s ním jásajícím davem. 

 

S ubíhající krajinou za oknem se jeho nálada dále ladila do růžova. Mihotání úsměvů na jeho tváři zůstalo nepovšimnuto těmi, s nimiž sdílel kupé. Lehce neurotická vedoucí zájezdu, dáma středního věku, si pořád dokola listovala v seznamech účastníků zájezdu a ve vybraných pasech, aby je měla připravené pro pohraniční kontrolu. Zelinářští manželé z jižních Čech polohlasně konverzovali, nevyrušování  ani svými vlastními potomky, dvanáctiletým klukem a devítiletou dcerou. Ti dva se hlučně hádali, pošťuchovali a nakonec roztrhli plán Paříže v sourozeneckém souboji o to, kdo dřív najde Eiffelovku. Tato sestava mu celkem vyhovovala. 

Vlak měkce přistál na Gare de l´Est. Po přesunu autobusem je čekal útulný, lehce omšelý tříhvězdičkový hotel v tiché uličce na levém břehu Seiny. V pokoji bylo všechno těžké. Letité záclony, závěsy, koberec i nábytek. Interiéru dominovala mahagonová manželská postel. Problém ovšem nastal, hned jak otevřel dveře a zjistil, že ta pečlivá paní vedoucí stále šustící seznamy účastníků ho pohotově zkombinovala ještě s jedním singlem, urostlým řezníkem z Moravy. Představa, že by s ním celých následujících sedm nocí sdílel manželskou postel, urychlilo jeho rozhodnutí. Otočil se i se zavazadlem o sto osmdesát stupňů, v recepci odevzdal klíč a zavolal svému příteli z Prahy, který se před rokem přiženil do Paříže a od něhož měl permanentní pozvání, kdyby mu to někdy přece jenom náhodou vyšlo. Radostí nad nečekaným setkáním kamarád otevřel šampaňské a poté, co s ním i s jeho ženou probrali novinky z perestrojkové Prahy, se vydal sám na tak dlouho odkládanou procházku po Paříži. 

Zakoušel příliv radosti a náhlé vitality, pocity, jaké už v totálně znormalizované Praze zapomněl. Kráčel v doprovodu specifického koktejlu pařížských vůní po svých oblíbených bulvárech. V uších mu zněla nezapomenutelná píseň Velké bulváry, kterou si zamiloval jako šestnáctiletý na koncertu Yvese Montanda v pražské Lucerně a jež pro něj od té doby znamenala Paříž, pohádkové město za sedmero horami a sedmero řekami. Už tehdy se rozhodl, že se jednou musí s Paříží setkat osobně. Jeden z dalších dnů ho kroky zavedly na levý břeh do latinské čtvrti s kultovní kašnou na náměstí Saint-Michel na konci bulváru. Již zdálky ho zaujal dav kolem kašny. Spěchal tam a byl odměněn pohledem na křest univerzitních nováčků ze Sorbonny. Studenti a studentky v bílých hábitech, často lehce spíchnutých z bílých prostěradel pomalovaných kresbami a nápisy, byli nořeni do fontány, která byla patrně kdysi dávno postavena právě pro tyto každoroční obřady.

A zase se mu loudila do vědomí bizarní představa, jaké by to bylo hezké, kdyby též Praha měla své křty univerzitních nováčků. Třeba v kašně u Národního muzea v samém srdci města. Ve tváři mu zahrál poťouchlý úsměv, když si představil dvacetileté studentky ozdobené pouze spanilou nahotou jen spoře zakrytou sešpendlenými prostěradly popsanými žertovnými slogany, štědře máčené staršími kolegy a kolegyněmi. Představoval si, jak dlouho by to asi trvalo. Možná že by té první křtěné nebo prvnímu novokřtěnci nesmočili ani kotníky, a už by tam byli – i s výchovnými obušky na těla zhýralé mládeže.

V den návratu do Prahy byl na peroně nádraží o něco dříve než účastníci zájezdu. Přicházeli ukázněně ve skupině, vedeni paní vedoucí, a již zdálky na něho zírali, jako když se jim zjeví mimozemšťan nebo fata morgana, která se vzápětí rozplyne.

Rychlík uháněl krajinou, lidé v kupé zívali a zážitky z pobytu se zvolna sunuly do vzpomínek. Pasové formality při přejezdu z Francie do Spolkové republiky Německo proběhly tak hladce, že i z tváře starostlivé vedoucí se vytratil permanentně úzkostný výraz a též i ona chvílemi zaslouženě klimbala. Dostavilo se zklidnění. Všechno zvládla. Návrat zájezdu probíhal hladce se stoprocentní návratností. Napadlo ho, že i on má na tom zásluhu. Vlastně hlavně on. Určitě ho odepsala už první den. Teď mohla být klidná. Na nic se ho neptala. To mu docela vyhovovalo. Ze svého rozhodnutí k návratu žádnou radost neměl. Ale doma měl nejen své blízké, ale i věrné diváky a posluchače, kteří si raději uspořádali jeho program u sebe doma, než aby ho neměli vůbec. Zelinářští manželé si jen občas vyměnili pár slov polohlasem, a dokonce ani ty jejich děti tentokrát moc nerušily. Ve stavu všeobecného útlumu expres zastavil až v německém Stuttgartu. Byla ohlášena delší přestávka. Několik účastníků vystoupilo „na cigaretu“.

Když se vlak rozjel, byl postrádán pražský taxikář s manželkou a také mladý kameraman z Barrandova. Ten se rozhodl tak náhle, že zapomněl ve vlaku nejen tašku s pařížským nákupem, ale i osmnáctku z Košic. Zájezd do Paříže dostala od rodičů jako dárek za maturitu. Z jejího plačtivého záchvatu se dalo vyrozumět, že s kameramanem navázala v městě lásky milostný vztah a teď nedostala ani pusu na rozloučenou. Paní vedoucí, vytržena ze zasloužené pohody, se rázem ocitla jako ve zlém snu. Pravidelně dusající expres nejevil nejmenší známky toho, že by chtěl obrátit směr jízdy a vrátit se s ní, aby mohla ve Stuttgartu hledat a přesvědčovat své tři uprchlíky k spořádanému návratu. Po chvíli se prudce rozletěly dveře kupé a v nich se objevila kostnatá dáma. Ještě než promluvila, probodávala paní vedoucí tvrdými pohledy. Odhadl ji nejspíš tak na okresní školní inspektorku. Dáma držela v ruce kolekci lesknoucích se břitů do holicího strojku, takového, jaký bylo možné v Praze získat jen v Tuzexu za bony.

„Někdo dal manželovi tyhle břity, a my je nechceme, tak vám je vracíme,“ a bez dalšího vysvětlování vrazila břity do rukou paní vedoucí, která jen bezradně zírala na vrácený „dárek“, zatímco nabroušená manželka se otočila do chodbičky a šlehla káravým pohledem o hlavu svého manžílka. Ten se tam rozpačitě krčil s obavou, jak si to teprve doma odskáče za to, že – i když jen na chvíli – přijal kompromitující dárek po emigrantovi. V jednom z vedlejších kupé vypukla mela. Mladý účastník, týpek zlatá mládež, tam bezostyšně rozbaloval zapomenutá zavazadla a s pobaveným úsměvem velkorysého dobrodince rozdával dárky s vůní Paříže. Nebyly to jen ty břity, ale i parfémy dámské a pánské vody po holení, ale třeba také zcela nové značkové sportovní boty, které měl kameraman ještě nerozbalené v krabici. 

Ledově velitelský hlas z chodbičky kategoricky přikazoval paní vedoucí: „A taky musíte udělat seznam všech těch věcí, ty propadnou státu, a taky tam musíte mít podpis svědka!“ Její vyděšené pohledy lapeného ptáčete bezmocně těkaly po kupé. Po chvíli se zachytily jeho očí jako přístavu poslední naděje. Pochopil, že si ho vybrala.

„Já vám to dosvědčím,“ řekl tiše. Ladil hlas, aby co nejvíce uklidňoval.

Vedoucí v návalu hysterické aktivity drásala propiskou papír. Jednou rukou vytahovala předměty z přinesených zavazadel bez ladu a skladu, módní boty, parfémy, vody po holení, a mezitím i spodní prádlo, které už svým zjevem a stavem napovídalo, že nebylo zakoupeno v Paříži a má už takříkajíc „najeto“.

Ujistil se ještě pohledem na seznam, že mezi všemi akvizicemi z kameramanova zavazadla propadajícími státu není ta zoufale uplakaná maturantka. Pak seznam s klidným svědomím podepsal paní vedoucí jako svědek. O takové kariéře v závěrečném aktu pařížského zájezdu se mu ani nesnilo. Ještě před pouhými sedmi dny všemi odepsaný emigrant, kterému oni, spořádaní občané, nestáli ani za první společnou projížďku Paříží, a najednou je z něj – čáry máry fuk! – důvěryhodný svědek seznamu tretek pořízených za vzácné devizy v Paříži. Sotva se zhostil svědecké role, narůstala v něm aktuální potřeba něco s tou dusnou atmosférou udělat, zkrátka hodit to někam jinam. Mezi několika dárky, které vezl z Paříže, byla i gumová maska Fantomase pro dvanáctiletého syna. Takový Fantomas nebyl tehdy v Praze k dostání. Masku vybalil, vyšel z kupé a v chodbičce si ji natáhl na obličej. Pak rázně vykročil a otevíral postupně další a další kupé. Reagovali různě. Údiv či pobavený úsměv, tu a tam ovšem i šok, zejména když po otevření dveří následoval dotaz: „Drogy nevezete?!“ 

Dokonalé inkognito. Zase zvítězila jeho záliba v improvizování absurdních situací. Cíle bylo dosaženo. Tupé napětí z očekávaného příchodu československých pohraničníků a celníků se přeladilo. Když vlak zastavil na domovském pohraničním nádraží a viděl oknem vojáky se psy a uniformovanou kontrolu pasů, pohotově masku sejmul a vrátil se do kupé k paní vedoucí, aby jí byl oporou v perných chvílích, které ji čekaly a jež si ještě komplikovala svým uštvaným očekáváním. Viděl, jak se jí třesou ruce s papíry, ze kterých měla podat hlášení. Stačil ji ještě povzbudit: „Vždyť jsou to dospělí, každý ručí sám za sebe, ničeho se nebojte a hlavně se za nic neomlouvejte.“

Mezi chováním německých a československých pasových kontrol byl výrazný rozdíl. Ti první předpisově zasalutovali a zcela věcně si zapsali údaje o třech nových spoluobčanech. Pak se opět právě tak předpisově odporoučeli. Ne tak jejich kolegové na druhé straně hranice. Zdvořilého chování vůči dámě by se v nich nedořezal: „Ženská, to se vám teda nepovedlo! To už jsme tu dlouho neměli!“ znělo s hulvátskou nadřazeností jako z upatlané nálevny čtvrté cenové skupiny. Ještě chvíli po jejich odchodu se tiše třásla. Rozhodl se, že ji nechá chvíli v klidu. Sám se teď potřeboval trochu odreagovat. A tak vyšel na chodbu a nasadil si opět masku. Ze vzdáleného konce zaslechl rozhovor dvou mladších pohraničníků, kteří tam po skončené kontrole pokuřovali.

„Ty vole, to je bordel, to teda ta blběna nezvládla, zase tři lidi v prdeli!“

Štěrbinami v masce zahlédl, jak si ho jeden z nich všiml a hned se zase diskrétně obrátil ke kolegovi. Hlas byl ztišený, ale přesto zaslechl:

„Hele vole, Fantomas... jako živej!“

Teď mu teprve došlo, že se vrátil. Že už je opravdu doma.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama