Modlitba carovy chůvy

Kultura

Autor věnuje tuto povídku památce svého dědečka, Ukrajince Františka Žyly. Začíná v Kremlu, kde zavedou carovu chůvu do malé tajné místnosti. „Můj chovanec byl obdarován dvěma mohutnými dary. Byl obdařen těmi nejmocnějšími mindráky, což jsou ty nejsilnější nástroje na cestě k moci,“ vypráví v povídce chůva.

Audio
verze

Tak jak se daří?

Díky Bohu, jsem zdráva.

U Stalinových svatých koulí, neptal jsem se, jak se daří vám, ale jak se daří carskému dílu!

Je v nejlepší kondici. Cvičí se v bojových uměních a denně zvedá činky a boxuje do pytle. Je si čím dál víc vědom, že musí být silný a mocný, aby zvládl úkoly, které na něj vlast položí. Bude z něj dobrý car.

Mějte na paměti, že jeho inaugurace se už pomalu blíží, a tak je na čase, aby si osvojil taky vladařská ceremoniální gesta.

Už jsou mu vlastní.

A máte nějaké přání?

Mám. Musí přece vidět a znát celou velkolepost své země, ale transsibiřská magistrála se tak vleče…

Stačí říct. Bude mít k dispozici nejrychlejší letadla a nejpohodlnější vrtulníky. Je nutné, aby se sžil s tím, že není na světě větší a krásnější země. A převeďte jeho tréninky z tělocvičen taky do tajgy. Musí tam hledět do očí ussurijskému tygru a, obrazně řečeno, naučit se na něm jezdit. Kdyby cokoli postrádal, dejte vědět. A ještě nějaké přání?

Směla bych vědět, proč právě já byla vybrána jako carská chůva?

 

 

Nesměla. Zatím ne. Dočkej času jako husa klasu, jak vy tam říkáte. A teď pojďte se mnou.

A odvedl si mě do tajné místnůstky v Kremlu, místnůstky zvíci kabiny výtahu. A tam si napřed pečlivě ohmatal stěny, aby si byl jist, že tam není žádná štěnice, kterými byl jinak Kreml zablešen. A potom jsme tam dlouho stáli protiv sobě, stáli a upřeně se na mě díval a už měl něco na jazyku, ale nakonec to spolkl a zavrtěl hlavou. Ne, nic se nesmí toropiť, jak my tady říkáme. A vyvedl mě z místnůstky.

Taky jsme chodívali po moskevských ulicích, kde ho zatím nikdo neznal. Teprve nedávno přišel z Petrohradu, a tak si teď nepozorován mohl dopřát pozorně prohlížet otrávené Moskvany, zklamané a znechucené cestou, kterou se v nastojáščeje vremja Rus ubírá. To už věděl, že si tady nastolí pořádky a pozvedne zemi z prachu a dá přičichnout k tvrdé pěsti každému, kdo se pokusí vzepřít.

Jako chůva jsem ho napřed přijala co Tintina, v jehož očkách ale už jiskřily lstivé kamínky. Ale než jsem se nadála, stal se z Tintina Dumdum.

Zatím jsem nad ním držela ochrannou ruku, protože dost bylo takých, co by taky rádi na carský stolec. Ale můj chovanec byl obdarován dvěma mohutnými dary. Byl totiž obdařen těmi nejmocnějšími mindráky, což jsou ty nejsilnější nástroje na cestě k moci. Tak za prvé byl malej jak Napoleon a za druhé chtěl být ruským Jamesem Bondem a proniknout do Buckinghamského paláce a poskvrnit tam královský majestát, ukrást královně spodničku a vyvěsit ji pak na Rudém náměstí. Ale kdepak, ti duráci z KGB mu to nedopřáli a ponížili ho, upíchli ho totiž na ten nejpodřadnější flek, kde mohl leda tak sbírat psí hovínka na Alexanderplatzu.

Hodně času jsme teď trávili taky v tajze. Zamiloval si ji pro její velikost a nedohlednost. Někdy, když mi položil hlavu do klína a zatímco jsem laskala jeho řídnoucí vlásky, svěřoval se mi, že kdyby neměl povinnost stát se vladařem vší Rusi, žil by šťastně tady v tajze, jako lovec, rybář nebo i pastevec sobů. A myslel to smrtelně vážně. Tajga je neskonale krásná a je mi upřímně líto všech, co ji dosud neviděli. A právě velikost a nekonečnost tajgy v něm probudila ten dávný sen o velikosti a nekonečnosti jeho země. Celý svět se jednou stane jeho nádhernou a nekonečnou tajgou.

Ach ano, naléhali na mě, abych ho přivedla taky k zápasu s medvědem. Ten majestátní kolos, co byl dosud skryt v jeho drobném těle, měl srazit na kolena celou mohutnou medvědí entitu. Ale mou zásluhou si to nakonec rozdal s medvědicí. Dala jsem si tu práci a vyhlédla mu parádní jemnosrstou medvědici, jejíž sex-appeal rozzářil tundru jak kouzelný diadém. Ostříhala jsem jí drápy a pohlídala, aby se neobjevil medvědí alfa samec, a doporučila Dumdumovi, aby se ji nepokoušel líbat. A otočila se zády, aby se snad neostýchal.

Ale zpátky do Moskvy. Zatímco ten dosavadní vládce Kremlu propadl alkoholu a své nenažranosti, takže se už jen potácel, můj Dumdum je zapřisáhlý abstinent, nekuřák a vegetarián, a to po vzoru jiného železného vožďa, který kdysi svedl svůj boj se zemí, co propadla bezuzdné svobodě. A tak můj Dumdum se taky objeví v pravý čas, kdy celý svět je už lapen do bezbřehé svobody jak do pavoučí sítě.

Bylo nepochybné, že právě on je tím jediným žádoucím kandidátem na kremelský stolec. Ale postupoval jen krok za krokem, jeho přísná povaha mu velela neunáhlit se. Dokázal trpělivě čekat, až mu dosavadní vládce Kremlu sám padne s pláčem do náruče, aby ho už vystřídal a nechal odejít do výměnku.

Cestou se musel zbavit těch, co mu nepřáli. Některé hladce eliminoval, ale stávalo se, že musel svléci rukavičky a použít třeba ledasco, co se neslučovalo s džentlmenskými praktikami v západním morálním kodexu. Ale ten kodex byl už dávno vyčichlý a můj Dumdum mu nadřadil kategorický imperativ, v němž beze zbytku platilo, že návrat ke slavné Velikosti je neporovnatelně důležitější než lidské životy.

Dumdum byl pro svou neotřesitelnou povahu ctěn a obdivován i v tom bezuzdném Západě. I tam už bylo všem jasné, že Rusko se po jeho nástupu stane obdivuhodnou a vzápětí i prosperující Zemí, tím pevným sloupem na Východ od Západu. A do Moskvy se postupně slétali významní světoví podnikatelé i politici a spěchali potřást si s ním rukou a rukama nohama ho povzbudit na cestě k vrcholu. Viděli v něm toho, kdo konečně postaví Rus na nohy, avšak jenom jako součást toho jejich mocenského společenství. Ale můj Dumdum jim neskočil na špek, dobře věděl, že mají zálusk na nezměrné bohatství Sibiře. A tak se k němu slétali jen jak můry, které si nakonec spálí křídla.

Tak jdeme, dorogaja gospoža, vyzval mě zas ten, co si mě už jednou odvedl do tajné místnůstky v Kremlu, místnůstky zvíci výtahové klece.

Konečně už nadešel čas, abych vám svěřil, že my vás tady milujeme. Český národ byl vždy nejbližší našemu srdci, a taky proto jsme si vás vybrali jako chůvu pro našeho cara. Ale říct něco tak důvěrného se odvažuju jenom tady, v téhle tajné komnatě. My generálové nikdy něhou neplýtváme, a jestli teď vidíte slzu v mém oku, dokonce dvě slzy, v každém oku jednu, je to tajný klenot, dva tajné klenoty, s nimiž se pak už venku, tam za dvířky téhle kabinky, nesetkáte. A tady se taky přiznám, že miluju umění. A právě český malíř namaloval tu nádhernou Slovanskou epopej, adoraci a hold slovanské vzájemnosti, v níž ruský národ obejme ve své veliké náruči všechny slovanské národy a pevně je sevře, abyste pocítili naši bessmertnyju i beskoněčnyju ljubov.

Český národ se vždycky snažil přimknout k mohutnému ruskému dubisku i bog znajet, že jsme vám to dopřáli, i bog znajet, že vám to ještě znova a znova dopřejem. A tak jsme se nemýlili, když jsme v lůně slovanské vzájemnosti vylovili právě z našeho nejmilovanějšího českého národa tu nejspolehlivější carskou chůvu, samuju naďožnyju ňaňu. Praga, ljubimyj gorod.

Ale než jsme opustili kremelskou komnatku zvíci výtahové kabinky, setřeli jsme si navzájem slzy, já setřela něžné slzy generálovy, generál zas moje.

A potom jsme se už dočkali.

Můj maličký Tintin, náš veliký Dumdum, už kráčí po červeném koberci, inaugurace, korunovace, kráčí podepsat vladařskou přísahu a všichni v sále aplaudují vládci Velkocarství, jež teď právě načalo svou existenci.

Jsem zase v té kremelské kabince, sedím tam na štokrleti a smím otevřenými dvířky hledět do velkého Andrejevského sálu. Jako carova chůva, ňaňa, jak oni říkají, smím být takto, mňam mňam, přítomna velké carské radě.

Dumdum sedí v čele a na druhém konci generálové a pravoslavní kněží, naslouchá jim a schvaluje nebo opravuje jejich slova. On je Spasitelem Rusi a oni jsou jeho nástroje.

Rusko v nejbližším čase vstřebá svůj nejbližší slovanský národ, jenž s ním pak beze zbytku splyne. Počítá se s tím, že ruská armáda tam narazí na jakýsi odpor, ale ten bude žádoucí, protože vzkříšení Velkocarství musí být pokřtěno krví.

Velká rada probírá podrobnosti vojenského vstřebání a vleče se to několik hodin. Klátím se na tom štokrleti a hlava mi padá dopředu a na strany. Ale pak mě něco probudí.

Je to jak úder do velikého válečného bubnu: Vzkříšení Velkocarství musí být posvěceno tou nejsvětější krví! hřímá pravoslavný kněz. A tou nejsvětější krví je dětská krev!

Vzkříšení Velkocarství, Velké Rusi, potřebuje megalitry dětské krve! – křičí generálové.

Musíme tam zapálit porodnice, praví Dumdum, dětské domovy, nemocnice…

Dál to už nedokážu slyšet. Dlaně na uších, padám na kolena. Modlím se: Veliký a nejsvětější Bože, zabraň prosím, aby můj milovaný Tintin propadl vraždění dětí, nedej, Bože, aby si namáčel ruce v dětské krvi… Moc tě prosím, zavčas ho zastav, zastav ho, zabij ho infarktem, mrtvicí, ochrnutím, smrtelnou nehodou, ať se nestane něco tak strašného, co by pak mého chlapečka navěky uvrhlo do klatby… Veliký, slitovný Bože, slituj se…

 

Dva pravoslavní kněží vynášejí ňaňu z místnůstky zvíci kabiny výtahu, zvíci šatníku…

Dumdum se ohlídne: Co je s ní?

Zhasla. Je po ní. Dočista kaput.

Aha. Vot tak. Ať ji pohřbí u kremelské zdi. A jedem dál. Kde jsme skončili?

 

Autor věnuje honorář na podporu ukrajinským uprchlíkům.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement