Babička Wong

V Hongkongu se odehrávají největší protesty od roku 1997, kdy tato bývalá britská kolonie přešla pod čínskou správu. Statisícové demonstrace mají svou hrdinku v podobě třiašedesátileté paní mávající britskou vlajkou, což budí vášně nejen v Pekingu. S teorií, která operuje s termíny „provokatéři“ a „spiknutí“ přišla i západní levice – včetně té britské.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V Hongkongu je v průběhu nepokojů oblíbeným terčem agenturních fotografů jistá „babička” Wong. Tato třiašedesátiletá čínská dáma vyjadřuje svoje znechucení s vládou v Pekingu obzvláště účinným způsobem. V bývalé kolonii a postupně i jinde se proslavila tím, že během vládních demonstrací mává nepřehlédnutelnou britskou vlajkou. Menší vlaječku nosí na placce a na kabelce.

„Stýská se mi po koloniálních časech,” svěřila se agentuře Reuters a dodala: „Britská nadvláda nám vyloženě svědčila.” Možná nevyjadřuje cítění většiny demonstrantů, ale rozhodně není sama. Ti mladší, kteří vtrhli do budovy, z níž kdysi Britové spravovali Hongkong, servali a poničili symboly reprezentující Čínu. A pak rozvinuli nad pódiem vlajku z dob koloniální éry. V davu protestantů se britská vlajka objevuje znovu a znovu.

To se nikdy nemělo stát. Oficiální čínské stanovisko říká, že tato vlajka je symbolem rasistického utlačovatele, který dlouhodobě urážel a znevažoval každého opravdového čínského vlastence. Teprve v roce 1997 se měla obloha nad hlavami obyvatel Hongkongu rozjasnit: osvobozující lidová armáda namašírovala zpátky a sjednotila uzurpovaný region s čínskou vlastí.

Jak minulý týden napsaly noviny v Pekingu: „Čínská pevnina a Hongkong jsou členy téže velké rodiny.” Se svými 1,4 miliardami obyvatel je ovšem Čína sice velká, ale nejednotná rodina – fenomenální úspěch sedmimilionového finančního a obchodního centra na břehu Jihočínského moře přesahuje jeho rozměry. Hongkong je příkladem, čeho jsou schopní lidé ze stejné země dosáhnout bez represálií a bez všudypřítomného komunistického monopolu.

 

Drzé občanstvo a západní levice

Komunistická propaganda vždycky popisovala Brity coby manipulující a prolhané, což není úplně od věci: v devatenáctém století Británie šikanovala Čínu a donutila ji zbraněmi k importu obrovského množství opia z Indie. Jenomže Čína 21. století je super velmoc, která určuje pravidla hry, zatímco její někdejší protivník se dobrovolně zbavuje svých posledních několika karet. Obviňovat dnes Brity ze spiknutí je absurdní.

Británie si sebevražedně pouští žilou, oslabuje se odchodem z Evropské unie. Nemůže si dovolit znepřátelit si mocné obchodní partnery, na kterých závisí její budoucnost. Lehkomyslný odchod z evropského společenství osmadvaceti zemí znamená, že Británie bude nucena podlézat čínskému režimu v čele s prezidentem Si Ťin-pchingem bez ohledu na to, jak moc se to Londýnu příčí. Britové nicméně rovněž nemůžou změnit minulost ani skutečnost, že za sebou zanechali semínka rebelství. 

Dohoda, která vešla ve známost pod pojmem „jedna země, dva systémy”, měla garantovat obyvatelům Hongkongu základní demokratické svobody. A současné nepokoje vypukly poté, co se místní vláda pokusila prosadit změnu jedné z těchto svobod – nová legislativa by umožnila Číňanům vydávat podezřelé z kriminálních činů do pevninské Číny. Obyvatelé Hongkongu mají strach, že Peking tento zákon zneužije k pronásledování odpůrců a k utužení kontroly nad bývalou britskou kolonií.

Potíž čínské vlády je v neviditelném dědictví britské nadvlády: místní obyvatelé jsou zvyklí myslet svobodně a nezdráhají se protestovat. Navíc mají jistý pocit nadřazenosti nad Číňany z pevniny, jsou vlastně značně drzým občanstvem, které se nenechá snadno zastrašit.

Zábavné v této souvislosti je, že protesty v Hongkongu neiritují jenom čínské předáky. Takzvaná antiimperialistická levice (nejen) v Británii, která má čím dál větší vliv v labouristické straně, je těmito demonstracemi rovněž vyvedená z míry. Vidět britskou vlajku symbolizující „imperialistický útlak" nad hlavami obyvatel někdejší kolonie je pro ně podobně absurdní, jako kdyby voda začala téct do kopce. Hledali tudíž pro tento nepochopitelný úkaz vysvětlení. A našli ho!

Stovky tisíc demonstrantů v Hongkongu jsou podle těchto západních antikapitalistů nevinnou obětí spiknutí. Například britský novinář Marcus Papadopolous (popírá masakry v Srebrenici) píše o „provokatérech”, kteří operují v zájmu následníků „zlovolného britského impéria”. Kanadský komentátor Jason Unruhe zase tvrdí, že jde o propagandistickou operaci imperialistických mocností. A britští marxisté přišli s tím, že za vším stojí reakcionáři, kteří jsou „součástí vyšší hry”.

Jak jinak by tito konspirátoři mohli pochopit chování stříbrovlasé dámy v brýlích, energicky mávající velkou britskou vlajkou, které v Hongkongu neřeknou jinak než babička Wong? Pro čínskou komunistickou stranu a její západní obdivovatele, kteří ve velké míře působí na fakultách historie prestižních univerzit, by jakékoliv jiné vysvětlení komplikovalo jejich čím dál hlasitější odsuzování všeho prozápadního.

Myslím, že babičku Wong tohle netrápí.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama