Co z tebe bude? Vždyť jenom maluješ. Umělec Chemis

Lidé

Některé jeho malby dosahují velikosti činžovních domů, to pak tráví celé týdny vysoko nad zemí. Pětatřicetiletý Chemis, vlastním jménem Dmitrij Proškin, pochází z Kazachstánu, ale už od svých šesti let žije v Česku. V polovině března nastříkal na oprýskanou zeď v pražských Nuslích dívku s copem, která se spolu se svými plyšáky schovává pod ukrajinskou vlajkou.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Když před více než osmi lety vrcholil Euromajdan, navštívil Ukrajinu. Na hlavním kyjevském náměstí byly na přelomu let 2013 a 2014 násilně potlačovány demonstrace na podporu prozápadního směřování.

„Každodenní atmosféra města působila normálně, ale jak se člověk přiblížil k centru dění, byla revoluční, až bojová. Chodit mezi barikádami a zakuklenci, dívat se na kordony policistů a zároveň poslouchat všechny ty proslovy a písně bylo fascinující,“ vypráví Dmitrij. V době protestů, které vyústily v úprk proruského prezidenta Viktora Janukovyče ze země, mu bylo šestadvacet.

Jeho tehdejší malba na kyjevském náměstí Nezávislosti – dívka s šálou v ukrajinských barvách drží v ruce dalekohled, v němž se odráží vlajka Evropské unie – je nyní opět aktuálnější, než by si člověk přál. „Asi nikdo si nepřipouštěl, že by Putin byl takový šílenec, aby rozpoutal válku v plném rozsahu,“ říká Chemis, který nyní ve svém bytě ubytovává ženu z Ukrajiny se dvěma dětmi.

V jeho nejnovějším díle, které ozdobilo zašlou zeď v Mojmírově ulici uprostřed pražské čtvrti Nusle, se dívenka schovává pod ukrajinskou vlajkou. Společně s ní se tam choulí i několik plyšáků, symbolizujících země, které v právě probíhající válce podporují Ukrajinu – například americký Micky Mouse, německá včelka Mája, severský mumínek i český krteček.

Holčička nemá předobraz v reálném světě. Návrh začal Chemis tvořit ihned v prvních dnech války.

 

Karibský ostrov snů

„Klíčovým místem“ jeho života, jak sám říká, je karibský ostrov Aruba. V roce 2016 jej oslovili organizátoři festivalu Aruba Art Fair, kteří nabídli výtvarným umělcům možnost vytvořit díla vztahující se k danému místu. V tomto případě šlo o patnáctitisícové město San Nicolas, kde byly po téměř sto letech zavřeny ropné rafinerie.

Ostrov ležící kousek od Venezuely tehdy hledal nové cesty k prosperitě. Aruba má daleko do romantické představy o milionářském ráji s nekonečnými plážemi a palmami. Větší část pevniny tvoří kamenitá pustina plná kaktusů, nicméně na pobřeží již vyrůstají turistické komplexy.

Chemis tam začal jezdit každý rok. „Aruba se mi zadřela pod kůži. Navázal jsem tady pevná přátelství, požádal zde svou ženu o ruku, odvezli jsme si odtud syna,“ poznamenává dvojnásobný otec.

 

 

Na arubských zdech je dodnes k vidění Chemisův pelikán sedící na ropném barelu, ale i tváře konkrétních lidí, na které by zdejší obyvatelé mohli být hrdí. Jeden z lokálních umělců je znázorněn v chatrči postavené z různých druhů tvárnic.

Nejvíc se Chemis zajímá o společenská témata. V Helsinkách vytvořil malbu s názvem Social Misery, která se zabývá sociálními sítěmi a dezinformacemi. „Snažil jsem se ukázat naše chování v online životě: jak bychom chtěli být vnímáni a co všechno jsme ochotni pro to udělat,“ přibližuje. V šesti okénkách se krčí postavy zavalené ikonami sociálních sítí. Zívající povaleč si hoví v logu LinkedInu, rozhořčený Donald Trump v emblému Twitteru.

Co se týče české scény, nejznámější je malba Plačící Masaryk, kterou vytvořil v roce 2018 v rámci Street Art Festivalu na zdi kotelny v areálu vysokoškolských kolejí Univerzity Palackého v Olomouci. U příležitosti stého výročí založení Československa ztvárnil prvního prezidenta, jak vykukuje z díry ve tvaru republiky a státní vlajkou si otírá slzu z oka.

Dvě díla věnoval Chemis také Václavu Havlovi. Jeden mural, jak se říká tomuto typu obrazů, namaloval hned po jeho smrti v prosinci 2011 na zeď v Praze na Těšnově. Šlo o portrét s pozadím české vlajky, který v horní části doplňuje slavný Havlův citát o pravdě a lásce.

V té době byl Chemis zrovna v podmínce za nelegální malbu na území Prahy 12. „Přimluvili se za mě hlavně obyvatelé Modřan, hezky se za mě postavili,“ říká. Starosta František Adámek to viděl stejně a byl ochotný u soudu svědčit v Chemisův prospěch. „Jelikož zrovna kandidoval do Senátu, požádal mě pak o vytvoření malby na zakázku,“ poznamenává Chemis. Šlo prý o jeho dosud jediné dílo na podporu politického kandidáta.

Na druhé malbě z roku 2019 se na nás Havel usmívá a posílá srdíčka. „Václava Havla si velmi vážím, jeho názory mi jsou blízké. Vytvořit něco optimistického, co odráží palčivé téma, je ale složitější než dát průchod pesimismu jako v případě plačícího Masaryka,“ říká.

 

O rodném Kazachstánu

Do šesti let žil v Uralsku (nověji Oral), který se nachází v západním Kazachstánu kousek od hranice s Ruskem. Se svou kazašskou matkou a českým otčímem se poté přestěhoval do Česka. Než se usadili v Ostředku na Benešovsku, často se stěhovali.

V Kazachstánu má část rodiny ze strany otce, s nímž se dlouhá léta neviděl. Až minulý rok se sešli na pár hodin na letišti v Moskvě, kde Dmitrij přestupoval na let směr Sibiř. Po tomto setkání se rozhodl, že své rodiště znovu navštíví. Nejen kvůli příbuzným: rád by tady po sobě zanechal stopu v podobě nástěnné malby. Cestu by rád uskutečnil letos v létě. Když to klapne, zastaví se cestou u Bajkalu.

Připomínám Chemisovi, že na začátku roku Rusko vojensky podpořilo spřízněný režim v Kazachstánu. „Když jsem v půlce ledna pozoroval tamní pouliční nepokoje a další protivládní protesty, vůbec mě pak chování Ruska na Ukrajině nepřekvapilo,“ říká Chemis a na adresu své rodné země dodává: „Státní struktury jsou prolezlé korupcí a lidé už toho mají dost.“

Čím by se živil, kdyby se matka s otčímem rozhodli zůstat v Kazachstánu? „Neříkám, že streetart tam vůbec neexistuje, ale v Uralsku bych spíš dělal nějakého řidiče nebo mechanika,“ říká Chemis, který vystudoval Střední odbornou školu cestovního ruchu v Benešově a pak pokračoval ve stejném oboru na Vysoké škole obchodní v Praze.

 

Hall of Fame

V rámci svých cest po Evropě zamířil mimo jiné do Dánska, kde vytvořil svou první trojrozměrnou malbu. Šlo o jeho podpis neboli tag. Využil k tomu dvojici zdí, přičemž opticky natáhl okraje písmen ze zadní stěny na přední a vytvořil tak dojem, že se podpis vzdaluje. Tento typ iluze v tuzemsku moc výtvarníků nedělá.

Následovalo pozvání ze Spojených států. Po zveřejnění trojrozměrného podpisu na Facebooku se mu totiž ozval jeden zubař z Louisiany. „Nejdřív jsem tomu nevěřil, letenku mi totiž chtěl proplatit až po mém příletu,“ vzpomíná Chemis. Nakonec se však odhodlal to risknout.

Na letišti ho nikdo nečekal, tak měl chvíli strach, že se stal obětí nejapného žertu. „Můj hostitel si naštěstí jen myslel, že přiletím o den později. Na letiště se nakonec se zpožděním dostavil.“ Zmíněný zubař byl mecenášem a kurátorem Muzea pouličního umění Baton Rouge.

Chemisových muralů vytvořených v Louisianě si všiml umělec Pose2, načež jej v roce 2014 pozval do newyorské Hall of Fame – nic prestižnějšího zřejmě v současném street artu neexistuje.

Malby se na této zdi u školního hřiště v Brooklynu každý rok obměňují. „Ostatním autorům už bylo přes čtyřicet, já byl vlastně benjamínek. Všechno ikoničtí writeři, vlaky, New York, klasika. A přesto mě pustili mezi sebe, mohl jsem vytvořit dokonce hlavní motiv,“ vypráví Chemis. Návrh srdce, které bije pro graffiti s fialovým pozadím, vytvářeli ve čtyřech lidech.

Hall of Fame je vysoká zhruba pět metrů a dlouhá dvacet. „Až tehdy jsem si uvědomil, že bych se mohl věnovat jenom malbě, a dokonce se tím živit. Přitom rodiče to brali jako puberťáckou zábavu a byli zaskočení, když jsem i v dospělosti furt maloval na zdi. ‚Panebože, co z tebe bude?‘ slýchával jsem od nich často.“

Kromě několika dalších návštěv USA tvořil také v Izraeli, Kanadě, Rusku, již zmíněném Karibiku nebo ve Francouzské Polynésii.

 

Potřebuju dobrodružství

Koronavirovou pauzu nesl těžce. „Hodně mi chyběly cestovatelské zážitky. Rád se zastavuju ve vesnicích a poznávám místní lidi. Líbí se mi, když nevím, na kterou zeď budu zítra malovat a co na ní vznikne,“ říká.

Má rád lokace, které mají nějakou minulost. Vloni si vyzkoušel prostorovou malbu i na historické budově – zámku Encovany na Litoměřicku. „Náměty většinou vymýšlím až na místě, inspiruje mě zeď samotná,“ vysvětluje. Jednou z výjimek byla třeba práce pro Amnesty International v projektu Write for Freedom, kde měl zadaná témata typu dětská práce nebo násilí na ženách.

V devíti z deseti případů se mu i v dnešní době stane, že k němu přijede policie – vždy na udání, přestože tvoří už pouze legálně, tedy na zdech k tomu určených nebo se svolením majitele. „Češi se asi moc bojí nebo jsou zvyklý prášit, nevím. V cizině se mi nikdy nestalo, abych začal venku malovat a někdo mi nadával nebo volal uniformy,“ srovnává.

 

Ideální zeď? Bez oken

Když držel sprej v ruce poprvé, snažil se vytvořit graffiti o třech písmenech. Bohužel či bohudík se mu povedlo namalovat jenom jedno a na další už neměl nervy ani zkušenosti. I to jej nakoplo k tomu, aby vytrval.

Zpočátku se věnoval muzice, jenže v hiphopové kultuře se prolíná několik prvků. Těmi jsou právě hudba (rap, beatbox), tanec (break dance, street dance) a graffiti. Chemis si chtěl vyzkoušet všechny elementy. „Když chci dělat muziku, musím dělat i graffiti, říkal jsem si. Na začátku to byl velký adrenalin. Bavilo mě dělat něco zakázaného,“ říká.

V současné streetové kultuře pozoruje úbytek skutečného setkávání na úkor komunikace na sociálních sítích. „Lidi se sice znají, ale jenom skrz profily. Není to tak, že by se scházeli a vymýšleli něco nového, jako byly dřív různé manifesty.“

Velkou část jeho práce tvoří komerční zakázky – pro firmy, jednotlivce i radnice. Na stadion Juliska, kde sídlí pražská Dukla, si ministerstvo obrany objednalo sportovní motiv, obrazu tak dominuje běžec Pavel Maslák. Pracoval také pro společnost Škoda Auto nebo město Žatec.

A jak vypadá Chemisova ideální zeď? „Bez oken a spíš do výšky než do šířky,“ říká. U něj doma platí rčení o kovářově kobyle, jeho zdi jsou bílé.

 

V masce a rukavicích

Má rád, když jeho malby může na ulici vidět každý, přesto má v plánu proniknout i do galerií – přes velkoformátová plátna.

K technice spreje přidává techniku air-brush, fixky nebo svoje vlastní otisky dlaní a prstů. Jeho díla dosud pronikla do výstavní síně jedinkrát, a to v Benešově. „Vypadalo to jak ze základky,“ zasměje se.

Nevyhýbá se ani autoportrétům. Ve Vancouveru sám sebe vyobrazil na palubě lodi rybáře Santiaga z Hemingwayovy novely Stařec a moře. V New Yorku zpodobnil sebe a dva kamarády jako nosorožce, čmeláka a žirafu. „Žirafa jsem byl já, protože jsem přece největší,“ vytrčí v žertu hruď muž, který měří 175 centimetrů.

Při setkání v Nuslích, kde bydlí, mě zaujaly jeho ruce – z neznalosti jsem si myslela, že je bude mít špinavé od barev. Při malování ale nosí rukavice, a dokonce i respirační masku, aby se nenadýchal zplodin ze sprejů.

Hranice mezi tím, co je ještě umění a co už vandalismus, je podle Chemise tenká. „Pro mě je streetart cokoli, u čeho si řeknu, že bych si to nejradši odmontoval a odnesl domů.“

 

Autorka vystudovala historicko-literární studia na Univerzitě v Pardubicích. Působí v nakladatelství svého otce Jaroslava Kmenty.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama