Chalupu nemám, trénuju děti

V pražském Břevnově kdysi působilo až osm fotbalových klubů. Na sklonku komunismu zůstaly dva a i ty v následujících letech zanikly. Čtvrť má přitom šestadvacet tisíc obyvatel, což je srovnatelný počet jako Vsetín nebo Litvínov, víc než Uherské Hradiště, Náchod, Strakonice, Vyškov či Kutná Hora…

Když mělo být před několika lety definitivně zrušeno a zastavěno hřiště, kde s fotbalem začínaly hvězdy břevnovského fotbalu Jan Berger a Pavel Horváth, řekla si parta zdejších sousedů: „A dost! Tohle nedopustíme!“

Stadionek, který kdysi svépomocí vybudovali fotbaloví amatéři, měl své kouzlo. Byl z něj nádherný výhled na České středohoří, jeden čas se tu hrála druhá a třetí liga. U rohového praporku stávala útulná hospoda, kde se pořádaly oslavy a koncerty, na zahrádce bylo příjemné posezení. Zdálo se, že s tím vším je konec.

Lidé, kteří se odmítli smířit se zánikem fotbalu na Břevnově, upozornili radnici na hrozbu nenapravitelné zkázy, dotýkající se srdcí mnoha Břevnováků. V ustanoveném „výboru“ se ocitl i autor tohoto textu.

Výsledkem byla dohoda, že k obnově místního fotbalu poslouží jiné, opuštěné hřiště Slavoje, který ukončil činnost v roce 1997. Pražský magistrát jako majitel zarůstajícího pozemku obývaného bezdomovci svěřil hřiště do zápůjčky Městské části Praha 6, která návrat fotbalu na Břevnov od začátku podporuje.

 

Zavázat tkaničku

Na slavnost spojenou s představením znaku a dresů Unionu – tak byl nový klub pojmenován – přišlo v září 2020 pět set lidí. V exhibičním utkání si to rozdaly staré gardy, děti soutěžily o ceny, každý mohl zkusit štěstí a trefit výhru v klání nazvaném Břevnovské břevno.

První nábory přijel podpořit Jan Berger, legenda Sparty osmdesátých let – dal k dobrému i historku, jak na něj ve zdejším křoví čekával trenér s pomocníkem, aby mu ostříhali tehdy „nepřípustně“ dlouhé vlasy… Velký ohlas sklidil Pavel Horváth, který si do rodné čtvrti odskočil z Viktorie Plzeň, kde nyní pracuje jako asistent hlavního trenéra. Pronesl slavnostní řeč, společně se svým synem si zakopal s břevnovskými veterány. Došlo i na premiéru krátkého filmu, v němž hrál hlavní roli – sekal kosou trávu a jehlou zašíval potrhané sítě, aby upozornil na potřebu nového vybavení. I díky tomu dvě stovky příznivců přispěly čtvrtmilionem korun na rozjezd Unionu.

Předloni se rozběhly tréninky. Vedou je ti z nás, kdo mají s fotbalem největší zkušenosti, a jako pomocníci se střídají další, kteří mají zrovna čas, příležitostně vypomůže někdo z rodičů. Jak jsme začali říkat: „Stačí umět zavázat tkaničku na kopačce a utřít nudli, případně slzu.“

 

Úkol od výboru

Nejdříve jsme byli vděční za prvních dvacet zájemců. Poté, co se zprávy o úspěšném restartu břevnovského fotbalu rozkřikly, přihlášek přibývalo. A v současné době na Unionu trénuje devadesát kluků a holek ve věku 5–14 let, rozdělených do pěti týmů.

Nadšenecký přístup tím ovšem začal narážet na určité meze. Nejde tolik o to, že na Unionu zatím není elektřina ani voda a k převlékání slouží stavební buňka. Dětem to nevadí a rodiče, jejichž důvěry si nekonečně vážíme, nám při brigádách pomáhají srovnat hřiště, dosít trávu, uklidit nepořádek, opravit plot.

Potřebujeme ale další trenéry. Celkem se na organizaci tréninků podílí třináct lidí, ale málokdy se zapojí všichni. Jakmile někdo onemocní, nastanou mu rodinné či profesní komplikace nebo třeba jenom uvázne v dopravní zácpě, máme problém.

Výbor Unionu mi proto zadal úkol: zjistit, jak shánějí trenéry v ostatních menších klubech.

 

Jedna podmínka

Začínám u sousedů pod kopcem, kde občas naše přípravky hrají přáteláky. Děti a mládež SK Čechie Smíchov má na starosti Jan Janota, který si v mládí zahrál divizi za Rakovník, pak tady trénoval a dodělával si licence včetně nejvyšší, „áčkové“, která opravňuje k profesionální smlouvě. Nabídku z pražské Sparty bral jako logické vyústění své práce.

Začal jako asistent u dorostu, pak se stal hlavním trenérem ženského áčka. „Živilo mě to sedm let,“ říká vystudovaný pedagog. Zároveň učil tělocvik a přírodopis na škole, která slouží jako vzdělávací základna sparťanských odchovanců. Postupně si ale uvědomoval, že ho vrcholový fotbal úplně neuspokojuje. Rozhodl se z profesionálního kolotoče vystoupit a při jednom z turnajů, kde vypomáhal jako dobrovolný trenér, protože na něm hrál jeho syn, potkal zástupce Čechie Smíchov. „Když zjistili, že jsem na Spartě skončil, pozvali mě, abych se přišel podívat,“ říká.

Od chvíle, kdy se ujal vedení mládežnických týmů Čechie, se počet malých svěřenců klubu zvedl ze sedmdesáti na sto třicet. „Troufnu si tvrdit, že se rozkřiklo, jak to tady děláme. Sestavili jsme kodex, podle kterého chceme fungovat. A jedním z pravidel je, že každý dospělý, který chce působit u týmu, musí mít trenérské vzdělání.“

 

Jak chutná kabina

Většina nových trenérů pochází z řad tatínků. „Začínají drobnou prací. Postaví kužely, rozdají rozlišováky, můžou i něco odpískat,“ říká Jan Janota. „Pokud se rozhodnou, že do toho vstoupí opravdu naplno, máme ale jasnou lhůtu na získání odborné kvalifikace.“

Nejsnadnější možností je absolvování online kurzu, které zabere pár hodin. Následuje víkendový kurz, jehož výsledkem je licence C. „Zájemcům ho jako klub zaplatíme, ale něco za to chceme – pravidelnou účast na trénincích i zápasech, komunikaci s rodiči, nezbytná je příprava tréninků tak, aby dávaly smysl.“

Alespoň základní trenérské vzdělání považuje Jan Janota za zásadní: „Každý druhý táta hrál někdy soutěžní fotbal a pamatuje si, jak to vypadalo za jeho časů. V dobré vůli to teď chce dělat podobně, jenže přístup se mezitím změnil. Když dneska budete trénovat postaru, můžete dětem uškodit.“ Šéftrenér z Čechie připomíná, že dnešní děti jsou jiné a nemá cenu to řešit. „Prostě to tak je. A my musíme hledat cesty, jak v nich zažehnout vášeň pro fotbal.“

Více hravosti, méně drilu. Tak by se dal shrnout současný trend. „Samostatné rozhodování, kreativita, to jsou věci, které se snažíme podporovat,“ dodává Jan Janota. Malým fotbalistům a fotbalistkám podle něj může ublížit především trenérská ješitnost a umanutost, pocit vlastní důležitosti. V Čechii se osvědčilo i zapojování dorostenců do dětských tréninků. „Starší kluci můžou pro mladší fungovat jako vzory, mají k sobě generačně blíž,“ vysvětluje šéftrenér.

Mezi klubem a rodiči probíhá úzká komunikace, ale od třinácti let už se děti domlouvají s trenéry i napřímo. „Chceme, aby tady byly z vlastní vůle. Bohužel někdy vidíme ze strany rodičů nezdravý přístup: chtějí dítě k něčemu dokopat, ale pak mu nosí tašku a div by ho neodnesli do auta, a ještě mu sklopili sedačku, aby si mohl lehnout.“

Na Čechii se snaží, aby jejich svěřencům „chutnala kabina“. „To je princip kolektivního sportu: těšit se, že se zase uvidíme. Kluk dá gól nebo gólman vychytá nulu, tak přinese občerstvení pro všechny. I díky takovým maličkostem chodí do klubu rádi.“

 

Extrémní zájem

Na opačnou stranu od Břevnova, než je hřiště Čechie Smíchov, působí další tradiční pražský klub, SK Střešovice – první vznikl v roce 1905, druhý v roce 1911. A také ve „Střeškách“ zaznamenávají enormní zájem rodičů a dětí.

„Hrajeme osmnáct soutěží a máme šestatřicet trenérů. To vypadá jako dost, ale jsme na hraně. Optimální by bylo mít na každý tým tři lidi, k takovému stavu nám devět trenérů chybí,“ říká šéftrenér dětí a mládeže Martin Pačanda. Například ve věkové kategorii U9, což jsou ročníky 2014, je dnes osmatřicet dětí. „Něco takového jsme tu nikdy nezažili, fakt extrém,“ kroutí hlavou šestačtyřicátník, který působí i jako hlavní trenér dorostu.

Také ve Střešovicích usilují o to, přitáhnout k trénování mladší fotbalisty. „Když jsem měl na starosti předpřípravky, lovil jsem kluky v kategorii U13, kterou jsem taky trénoval. Věkově od těch šestiletých nebyli daleko, přitom už věděli, na co kladu důraz. Pustili se do toho čtyři, pinďové je měli hrozně rádi. Jeden ze starších žáků se pro to tak nadchl, že teď v šestnácti letech studuje B licenci a má k tomu fantastickej vztah. Jako trenéři se zapojili i hráči našich dospělých týmů, což je taky supr cesta. Kluci jim pak chodí fandit na zápasy a vytvářejí skvělou atmosféru.“

Z takového přístupu má Martin Pačanda radost, ale zároveň si všímá jevů, které nejsou tak optimistické. „Čím dál víc dětí k nám přichází v zoufalém stavu, co se týče fyzické kondice a obratnosti. Někdy se děti skoro bojím nechat udělat kotrmelec, aby si nezlomily vaz. Je vidět, že nemají možnost být normálně venku a hýbat se.“ Trenér to srovnává se svým dětstvím: „Přišel jsem ze školy, fláknul s taškou a uháněl na školňák, většinou na kole – dal jsem si hokejku na řídítka, tenisovou raketu na záda, míč pod triko a tradá. Hráli jsme cokoli, podle toho, jak jsme se sešli.“

Rozdílů oproti dnešku pozoruje víc. „Vždycky jsem se hrozně těšil na víkend, protože soutěžní mistrák byl nejvíc. Jednou jsme hráli derby o postup s Aritmou a já doma zamlčel horečku. A podobně jsme to měli všichni, na zápas nikdo nechtěl chybět. Dneska chodí trénovat třicet dětí, ale pak neposkládáte sobotní sestavu, protože ten jede na chalupu, další se musí připravovat na přijímačky, babička má narozeniny.“

Hráčskou kariéru ukončil Martin Pačanda ve dvaadvaceti letech kvůli problémům s kotníky. Od té doby trénuje, kromě mateřského klubu působil v Motorletu a v Bohemians 1905. „Nejdřív to bylo peklo, měl jsem ze všeho nervy – abychom dali mančaft dohromady, aby si na mě nestěžovali rodiče... Nakonec mě to tak chytlo, že jsem kvůli tomu dal dvakrát výpověď z práce.“ Zaměstnání v kurýrních službách a logistice nešlo dohromady zejména s dlouhodobými trenérskými kurzy. Dnes má mezinárodní licenci UEFA PRO a trenérem je na plný úvazek, v klubu působí i jako sekretář.

 

Příklad z Dukly

Kolečko po fotbalových klubech v Praze 6 uzavírám na Julisce, kde působí slavná Dukla. V domku s výhledem na největší tribunu v někdejším Československu má kancelář Günter Bittengel. Ve žluto-červeném dresu nastupoval od žáků po chlapy, zahrál si za reprezentaci. V roce 2006 sem nastoupil jako trenér. Nyní mu je šestapadesát a pracuje jako manažer mládeže.

Pražská Dukla je už řadu let průkopníkem přístupu, který dbá na to, aby z odchovanců klubu vyrostli nejen dobří fotbalisté. Jezdí se na soustředění do přírody, díky jedné z maminek se konají besedy s herci a spisovateli. Dějí se tu i další ojedinělé věci. „Například spolu trénují různé věkové kategorie, což propojuje děti, trenéry i rodiče. Víc se poznají, což je pro celkový vývoj mládeže velmi důležité,“ popisuje Bittengel.

Vznik této filozofie přibližuje takto: „Dřívější spolumajitel klubu Michal Prokeš zavedl patnáctiletý program výchovy mládeže, nyní jsme ve čtrnáctém roce. Máme jasně danou metodiku pro každou kategorii, přičemž ty nejmladší je třeba nejdřív správně rozhýbat – mají zakrnělé svalstvo, chybí jim koordinace, hrozí zranění. Fotbalu se naplno začínáme věnovat až kolem dvanáctého roku, do té doby se snažíme rozvíjet všesportovní základy – jsou tam prvky atletiky, gymnastiky…“

Fotbal na Dukle neopomíjejí, ale nejde tolik o nácvik příslušných dovedností. „Snažíme se dětem modelovat prostředí pouličního plácku, na kterém vyrůstaly dřívější generace a dnes to chybí,“ říká Günter Bittengel. I tak dosahují svěřenci Dukly slušných zápasových výsledků. „Cítíme někdy ze strany rodičů údiv, až pohoršení, že dostatečně nepěstujeme soutěživost. Ale podle mě chce každé dítě vyhrát, i bez hecování dospělých.“

Zkušený fotbalista je přesvědčený, že když trenéři začnou děti brzo svazovat drilem, mohou se s prvním záchvěvem puberty zaseknout a s fotbalem praštit. „Chceme jim co nejdéle dopřát hravost, spontánnost a proces sebepoznání, ne je pouze stavět do lajny. Proto třeba už i v přípravkách necháváme skupiny, které si hru řídí samostatně, my jen sledujeme jejich komunikaci a součinnost.“

 

A co peníze?

Fotbalová asociace založila před několika lety úsek zvaný „grassroots“, který se specializuje právě na děti a mládež v klubech na nižší, amatérské úrovni. Pražským lektorem, který „školí školitele“, již pak vedou trenérské kurzy, je Otmar Litera.

Známe se, protože nám před časem pomohl zařídit pro dětské týmy na Unionu modelovou přípravu: přijeli tři muži v dodávce, vyložili pomůcky a předvedli, jak zábavný a nadupaný může být trénink, když jsou na to vhodné podmínky. Na otázku, jak i k týmům typu Unionu Břevnov dostat kvalifikované trenéry, má Otmar Litera jednoduchou odpověď: vychovat si je. Oslovit rodiče, přitáhnout starší děti, mít tým dospělých, kteří by také mohli pomáhat. Tím se dostáváme i k tématu, které zatím nebylo zmíněno, a to jsou peníze.

„V menších klubech si trenéři mohou přivydělat jeden, dva, někdy čtyři tisíce měsíčně,“ říká metodik, jehož domovským klubem je FC Háje Jižní Město. „Ale i kluby, které mohou nabídnout třeba dvojnásobek, dnes trenéry shánějí marně.“

 

Záleží i na partě

Dotace na trenéry, a netýká se to jen fotbalu, putují do klubů především z Národní sportovní agentury (NSA) a jednotlivých sportovních svazů. Vypomáhat mohou granty z krajů, magistrátů a obcí, na zaplacení trenérů lze využívat i členské příspěvky, které klub vybere od rodičů a hráčů.

„Trenér s nejnižší, céčkovou licencí si u nás může sáhnout na dva a půl tisíce korun měsíčně, s béčkovou na čtyři,“ přibližuje šéftrenér dětí a mládeže Jan Janota, jak to chodí v Čechii Smíchov. „Honorář se ale samozřejmě odvíjí od vynaložených hodin, vedeme na to výkazy.“

Odhady, jestli by vyšší finanční ohodnocení dokázalo přilákat do klubů víc trenérů, se různí. „Víc než na penězích záleží na tom, jaké dokážete vytvořit prostředí – jestli se dá dohromady parta, která se bude ráda setkávat,“ říká lektor Otmar Litera. „Kdyby kvalifikovaný trenér mohl dostat čtyři tisíce od NSA či svazu a k tomu třeba čtyři tisíce od klubu, začne se nad tím vážně zamýšlet. Taková částka k běžnému platu už dává smysl,“ říká Jan Janota ze smíchovské Čechie.

Největší komplikaci ale pro většinu dospělých představují pracovní povinnosti, které se zejména ve městech protahují do večera. „Máme trenéry různých profesí od právníků po popeláře,“ říká Martin Pačanda z SK Střešovice 1911. Zaměstnavatelů, jako jsou Pražské služby, kde se sice začíná brzy ráno, ale odpoledne už bývá padla, nicméně ubývá. Pryč jsou časy, kdy trenéři dojížděli na hřiště z průmyslových podniků typu ČKD, kde práce končila ve dvě odpoledne.

Dvakrát třikrát týdně trénink, o víkendu zápasy a turnaje. K tomu komunikace s rodiči, ostatními trenéry, vedením klubu. Zařizování pronájmů hal, tělocvičen a školních hřišť během zimní přípravy. Cestování na venkovní zápasy. Někdy třeba i praní dresů. To všechno obnáší práce trenérů.

„Aktuálně jsem v deseti whatsappových skupinách, které se týkají Čechie – jednotlivé týmy, rodiče, trenéři, výbor… Když začnou před tréninkem nebo zápasem pršet omluvenky, otevřu po pracovním jednání mobil a mám tam třeba osmdesát zpráv,“ popisuje Jan Janota.

 

Tohle triko chci!

Počet fotbalových klubů v Česku je v důsledku hustoty obcí značný – vloni jich Fotbalová asociace ČR evidovala 3 467. K národní tradici patří, že kde je kostel a hospoda, má být i fotbalové hřiště. Zejména v důsledku nedostatku dospělých hráčů, ale také obtížného shánění trenérů poslední dobou některé zanikají, případně se spojují sousední kluby. Vesnice, které se donedávna utkávaly v tradičních derby, nyní působí pod společnou hlavičkou. Jen vloni zmizelo z fotbalové mapy sedmatřicet klubů.

Celkem má FAČR něco přes 358 tisíc členů, z toho 192 tisíc tvoří děti a mládež do 19 let (v těchto kategoriích přibylo loni meziročně přes 19 tisíc hráčů). Kvalifikovaných trenérů je momentálně 10 500, v celostátním průměru tak vychází jeden trenér na 34 hráčů. Uvážíme-li, že špičkové a ambicióznější kluby mají až tři trenéry k jednomu týmu, dojdeme k závěru, že leckde dětem a mládeži není k dispozici ani jeden trenér, který by měl patřičnou licenci.

U nás na Unionu jsme začínali se dvěma trenéry, kteří měli licenci C, další dva si stejný kurz dodělali. Získali jsme i áčkového trenéra – tělocvikáře z nedaleké školy Oldu, který se ujal nejmenších dětí a dnes vede i nedávno založený tým dospělých. Už jako kvalifikovaná trenérka mezi nás přišla matka dospívajících dvojčat Jana Macourková. Od dětství hrála fotbal s kluky za barákem, později se věnovala i závodění na horském kole, hrála futsal, dodnes hraje třetí florbalovou ligu. Pracuje na zkrácený úvazek v Cechu kamnářů ČR.

Své syny dala na fotbal do Střešovic. „Jednou jsem procházela kolem trenérů, měli zrovna pěkná nová trička. Takový bych taky chtěla, řekla jsem nahlas. A oni: Tak pojďte s námi trénovat,“ vzpomíná Jana. Věta, pronesená napůl v žertu, se jí zavrtala do hlavy. „Do té doby mě nic takového nenapadlo, vůbec bych si na to netroufla,“ říká. Doma jí to ale nedalo a začala studovat možnosti trenérských kurzů, instruktážní videa a články o dětské psychice.

„Otevřel se mi nový svět. Je úžasný přemýšlet nad tím, jak poznat, že jedno dítě potřebuje pochválit, druhý seřvat, třetí pošťouchnout… Nebo jak jedinec svým nadšením dokáže strhnout ostatní, takže zápas fantasticky odmakají a odevzdají na hřišti všechno, i když nakonec třeba prohrají,“ líčí Jana, která dnes na Unionu vede nejstarší děti ve věku 12–14 let. „Nejdřív jsem si říkala to nechceš – přece jenom mám doma dva puberťáky a teď ještě dalších dvacet. Ale jsou naprosto báječný.“

 

Tak jsem kývl

Nedá mi to a vypravím se ještě k sousedům, jejichž činnost s dětmi už několik let sleduju. Ragbisté Tatry Smíchov si pronajímají hřiště hned vedle Unionu a skoro každé všední odpoledne i o víkendech se to na něm hemží desítkami kluků i holek. Z pohledu zpoza plotu to nevypadá ani na nedostatek trenérů.

„Ragby jsem hrál jako dítě, pak mě zlákal hokej a ještě později squash,“ říká Martin Olič – poněkud divoce vyhlížející muž, který i na konci února chodí v kraťasech. „Vrátil jsem se k téhle nádherné hře po třiceti letech, protože nám doma dorůstaly děti, kterým jsem ji chtěl taky dopřát,“ vysvětluje. Dnes v Tatrovce působí jako trenér kluků a holek ve věku deset a jedenáct let.

„Synovi bylo sedm, když jsem ho sem přivedl. Postával jsem u outové lajny s dalšími rodiči, až se u nás zastavil jeden z trenérů: Hele, vy tady vždycky stojíte, pojďte nám pomáhat. Dva řekli, že to nestíhaj z práce. Já kývnul, protože jsem si pomyslel, že to vyjde časově nastejno, jestli mám být za lajnou, nebo na hřišti. Nejdřív jsem dělal jen takovýho přidržtašku, ale pak se to rozjelo víc, než jsem čekal,“ směje se.

O sedm let později je jeho synovi patnáct a ragbistkou se mezitím stala i jeho dnes dvanáctiletá dcera, s trénováním začala vypomáhat také manželka. Martin Olič je hlavním trenérem týmu U12, který čítá šedesát sedm (!) dětí. „K ruce mívám dva tři další rodiče, ale i tak je to velká odpovědnost.“ Vedení malých ragbistů obětoval svůj squash, hrával pravidelně druhou ligu.

Rovněž ragbisté si nemohou stěžovat na nedostatečný příliv nových hráčů. Od roku 2015 dokázali zdvojnásobit počty dětí a mládeže, přičemž velké kluby již početně růst takřka nemohou – brzdí je chronický nedostatek hracích a tréninkových ploch a také trenérů. Nové kluby vznikají i ve městech, jako je Nýrsko.

Tréninky na Tatrovce začínají v pět odpoledne. Martin Olič odjíždí dvakrát týdně ve čtyři z práce – je databázovým specialistou. Jeho šéf vede ve Spartě ragbisty stejného věku, takže má pochopení. „Víkendy si doma organizujeme podle sportu. Jinak by to bylo polovičaté a to by mě netěšilo,“ říká Olič a dodává: „Máme zkrátka chalupu na Tatrovce.“