Můj sen? Hrát bocciu, dokud budu moct

Těsně po vítězství na paralympiádě v Tokiu jste oba mluvili o tom, že vám to vlastně ještě ani nedochází. Jak je to teď? Už to z vás všechno spadlo?

Adam: Už si to uvědomuju a mám z toho radost. Ale pořád je to zvláštní pocit.

Jak jste prožíval ten poslední vítězný zápas?

Adam: Už jsem s tímto soupeřem, Řekem Grigoriosem Polychronidisem, dvakrát hrál a pokaždé prohrál. Takže před zápasem jsem čekal, že Řek celkem jasně vyhraje. Potom, když už jsem vedl 3:0, jsem si říkal, že alespoň neprohraju s nulou. Pak Řek srovnal a následoval tie-break a to už bylo 50 na 50. Byl to hodně těžký zápas. On je světová jednička.

Jak to prožívala mamka?

Ivana Pešková: Já jsem byla vždycky na kurtu jako máma a zároveň jako asistent. A když tam jste jako máma, jste v tom citově zainteresovaní, chcete, aby to vaše dítě zvládlo. Musím říct, že už jsem párkrát zažila stav, kdy jsem se cítila víc mámou než asistentkou a asi dvakrát se mi udělalo špatně od srdce. Těžce to snáším. Takže jsem si řekla, že tudy cesta nepovede, a po celou dobu paralympiády jsem byla na kurtu jen asistent. Odbourala jsem roli mámy, tím pádem jsem to přežila, moje srdce taky a Adam mohl v klidu hrát.

Opravdu se role mámy dá odbourat?

Ivana: Dá se to naučit, ale není to hned. Trvá to roky.

Věřil jsem, že paralympiáda bude

Jak obtížná byla cesta do Tokia? I vzhledem k tomu, že hry byly kvůli koronaviru o rok posunuté…

Adam: Odložení nikdo nečekal, ale věřil jsem, že paralympiáda nakonec bude. A možná mi to posunutí i pomohlo, protože jsem se víc sžil s novou rampou.

A pokud jde o pandemii, jak vás zasáhla?