Moje dvojí kytara

Kultura

Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

Celou dobu hraju na jednu kytaru. Teď se dokonce dostala na obal naší nový desky. Jenže ono je to vlastně trochu jinak. Teda to, že hraju celou dobu na jednu kytaru, pravda je, ale na obalu je kytara jiná. A teď to ještě víc zamotám. Kytara, která je na obalu, je taky moje.

Jak to teda je?

Vezmu to postupně. Svoji kytaru Jolana Strat 1 jsem získal v roce 1994. Vyměnil jsem ji za mixážní pult, kterej jsem využíval na zpěv. V tom roce se totiž rozpadla kapela, kde jsem byl před fiXou. V téhle partě jsem jen zpíval a do čerstvě rozjetý Vypsaný fiXy jsem přinesl kytaru, kterou jsem si předtím půjčoval od kytaristy mé první kapely. On zase potřeboval mix na zpěv, protože se po rozpadu stal hlavním zpěvákem druhé vzniklé skupiny, navíc si koupil novou kytaru.

Výměna byla na světě a já se stal majitelem tohoto nástroje. Jde se mnou od začátku po hudební cestě a doufám, že vydrží až do konce.

 

 

K tomu jsem ale někdy kolem roku 2003 kdesi v hudebninách objevil identickou kytaru. Byla v původním stavu, vypadala jako nová, a tak jsem ji koupil. Možná na náhradní díly, možná jenom proto, že jsem objevil stejnej kus ve stejný barvě za příznivou cenu. Doma jsem ji vyzkoušel, hrála mizerně. Dal jsem ji do skříně a tam na ni padal prach.

V roce 2007 k nám přišel Martin Černý a my konečně měli pořádného zvukaře. Martin je nejen zvukař, ale taky restaurátor hudebních nástrojů, a když se za nějaký čas dozvěděl, že mám záložní Jolanu, nabídl mi, že ji dá do pucu. Vzal si ji na svůj hausbót a měl ji tam přes deset let. Já byl s první kytarou plně spokojenej a nijak jsem na něj netlačil.

Až během covidu se led pohnul. Martin neměl co dělat, a tak se mnoho let odloženému nástroji začal věnovat. Dal ji dohromady. Přivezl mi ji a hrála moc pěkně. Začal jsem ji používat doma.

Přišla chvíle, kterou jsem odkládal, protože jsem se bál, jak to dopadne. Vzal jsem na koncert obě kytary a na pódiu jsem s plně napáleným aparátem testoval, která hraje líp. Stará Jolana byla bez nadržování pořád lepší. Oddechl jsem si. Pak se na pódiu objevil náš kytarista Mejla, kterýho zrovna v tý době napadlo, že by na obalu nový desky mohla být moje kytara. Když spatřil Jolanu číslo dvě, bylo rozhodnuto.

„Tahle se mi vizuálně hodí líp.“

Tak to chodí.

Kytara se Mejlovi odměnila za jeho chválu ve chvíli, kdy se mu na koncertě v Český Kamenici úplně rozbila ta jeho, on neměl na co hrát a já ji tam měl s sebou. Beru ji do zálohy a vím, že když se něco podělá, je tam. To je teď její úloha. Urazila dlouhou cestu, aby způsobila na první pohled nepatrnou změnu.

Možná je osud nástroje, kterej se po mnoha letech ve skříni dostal na titulní stranu, jen absolutně mi­­niaturní příklad toho, že i po mnoha letech ve stejném vzorci můžeš něco změnit nebo začít dělat jinak.

I když jsi byl předtím pevně přesvědčený, že takhle to stačí.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Autor také napsal

Reklama