Nesnesitelně levné maso

Report

Také Německo sledovalo v druhé půli léta nárůst počtu nakažených koronavirem. Že v zemi po jarní vlně pandemie zdaleka nebylo vyhráno, naznačovalo již dění v červnu a červenci. Pozornost si přitom vysloužil obří masokombinát Tönnies, který se stal jedním z největších ohnisek nákazy. Nebyla to náhoda, ale důsledek využívání levných zahraničních dělníků a obecně skandálních podmínek, které v německém masném průmyslu panují.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

V polovině června se začal život v nejlidnatější německé spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko zvolna vracet do normálních kolejí. Po týdnech omezení kvůli nemoci covid-19 otevřely bary a koupaliště a lidé se začali těšit na rodinné slavnosti a dovolené.

Avšak optimismus, že pandemie je poražená, vzal rychle zasvé.

V obřích jatkách firmy Tönnies v obci Rheda-Wiedenbrück v oné spolkové zemi se objevilo velké ohnisko nákazy. Brzy vyšlo najevo, že novým typem koronaviru se zde kvůli ignorování hygienických předpisů nakazila čtvrtina z celkových 7 000 zaměstnanců. Do okresů Gütersloh a Warendorf se opět vrátila omezení a karantény, a nejen jejich obyvatelé se začali ptát: Jak je to možné? A kdo za vše nese odpovědnost?

Odpovědi na zmíněné otázky ukazují odvrácenou stranu toho, čemu se říká třeba německý hospodářský zázrak nebo německý ekonomický motor Evropy.

 

Lidé jako stroje

Jisté je, že problémy německého masného průmyslu nevznikly včera nebo předvčírem. O nekalých praktikách v branži a větších či menších aférách informují německá média se železnou pravidelností už desítky let. Investigativní magazín Report Mainz veřejnoprávní televize SWR uvedl, že o samotné firmě Tönnies poprvé točil již v roce 2005 – šlo tehdy o podezření, že její zaměstnanci přelepovali na výrobcích etikety s datem trvanlivosti. Následovaly skandály s ilegální instalací kamer v prostorách firmy včetně dámských šaten a podezření, že výrobce šidí směsi mletého masa. 

Snad nejvíce se však psalo a diskutovalo o zcela nedůstojných podmínkách, v nichž v Německu pracují a žijí levní zahraniční dělníci. A to zdaleka nejen u Tönniese.

 

 

Znalci německého masného průmyslu se shodují, že se nejedná o ojedinělé výstřelky, ale o propracovaný systém. Hlavní roli v něm vedle masokombinátů hraje neprůhledná síť zprostředkovatelských agentur, které pracovníky, pocházející většinou z východní Evropy (v posledních letech zejména z Rumunska a Bulharska), na jatka, do zpracovatelských provozů a balíren najímají. Za úmornou dřinu jim vinou děravé legislativy vyplácejí nízké mzdy, často také zajišťují ubytování v předražených, přeplněných a někdy i zchátralých ubytovnách, které se nyní ukázaly jako ideální místa pro šíření koronaviru. Výjimkou není ani psychický či fyzický nátlak. Investigativní novináři a zástupci odborů se nezdráhají mluvit o mafiánských praktikách, zatímco podnikatelé a politici tento problém přinejmenším až dosud přehlíželi. 

„U zvláště dramatických případů mluví podniky o výjimkách,“ vysvětluje Yulia Lokshina, režisérka dokumentárního filmu Pravidla u pásu ve velké rychlosti, který bude do německých kin uveden letos v říjnu. Během tříletého natáčení svého snímku o poměrech v německém masném průmyslu vyslechla celou řadu různých, a přece podobných příběhů. Zahraniční dělníci a dělnice jsou v Německu odkázáni sami na sebe a vydáni na milost pracovním agenturám. Nesou všechna rizika spojená s fyzicky náročnou prací, v případě potíží se nemají na koho obrátit. Podle Lokshiny je současný stav zcela neudržitelný. „Není možné vnímat lidi jako stroje, myslet si, že lidská práce je zdroj, který lze spotřebovat a stále doplňovat,“ myslí si režisérka.

 

Dražší maso?

Zdá se, že až nyní – v důsledku koronavirového skandálu – začínají úvahy o stinných stránkách masné produkce konečně pronikat i do politických diskusí. Přinejmenším i v nich už se začala objevovat silná slova. „Tento systém je špatný a nemá s humánním pracovním prostředím nic společného,“ prohlásil v zemském sněmu ministr práce, sociálních věcí a zdravotnictví Severního Porýní-Vestfálska Karl-Josef Laumann (CDU). Pozadu nezůstal ani předseda frakce CDU/CSU ve Spolkovém sněmu Ralph Brinkhaus. V televizním pořadu Bericht aus Berlin koncem června řekl, že na odvětví, které dosud obcházelo všechna pravidla, je potřeba „vytáhnout velké kladivo, jinak to neskončí dobře“.

Otázkou ovšem zůstává, co přesně se takovým kladivem myslí. Špatné podmínky zahraničních dělníků a jejich malé platy podle mnohých souvisejí s příliš nízkou cenou masa v Německu. Neziskové organizace jako Greenpeace nebo BUND kritizují stávající ceny jako  „dumpingové“; tedy nastavené záměrně nízko, aby porážely konkurenci doma i na zahraničních trzích. Aktivisté požadují speciální odvod 40 až 50 eurocentů (v přepočtu zhruba 10 až 13 korun) z každého kilogramu masných výrobků. Takto získané prostředky by se měly investovat do vyšších platů a zlepšení pracovních podmínek v oboru. 

Podobným směrem se ubírají i myšlenky spolkové ministryně zemědělství Julie Klöcknerové (CDU). „Potřebujeme lepší ceny masa,“ prohlásila Klöcknerová v červnu po setkání se zemskými ministry stejných resortů a také se zástupci masného průmyslu a neziskového sektoru. Slovem „lepší“ přitom myslela vyšší. „Cena neodráží skutečnou hodnotu,“ dodala Klöcknerová s tím, že za současného nastavení nelze v odvětví zajistit důstojné podmínky pro lidi ani pro porážená zvířata.

 

Změna systému

Je ovšem otázkou, zda taková opatření budou sama o sobě stačit. „Zvýšení ceny postihuje jen spotřebitele a netýká se celého systému výroby masa v jeho komplexitě,“ vysvětluje socioložka Jana Rückert-Johnová z vysoké školy ve Fuldě, která se specializuje na otázky spotřeby a výživy. „Potřebná je změna celého systému, na němž se musejí podílet všichni aktéři,“ dodává s tím, že „není možné, aby se celá zodpovědnost přesunula na spotřebitele“. 

Slibněji už zní závazek spolkového ministra práce a sociálních věcí Hubertuse Heila (SPD), že nechá zakázat smlouvy o dílo, které umožňují zaměstnávání zahraničních pracovníků přes vydřidušské subdodavatele. Návrh zákona, který má platit pro provozy s více než padesáti zaměstnanci, koncem července schválila spolková vláda. 

Další změny se očekávají v nastavení hygienických pravidel a kontrole jejich dodržování. Obří masokombináty, v nichž vedle sebe v chladném a nevětraném prostředí se stálou teplotou pracují stovky lidí, se totiž ukázaly pro šíření koronaviru jako ideální. Do budoucna tak bude nutné zamyslet se například nad klimatizačními systémy či bezpečnějšími pracovními procesy. 

Někteří přitom tvrdí, že producenti zavedou opatření dobrovolně, jiní jsou skeptičtí: „V odvětví, kde je tolik kriminální energie, je možné něčeho dosáhnout jen tvrdými pravidly,“ shrnul pro televizní stanici Phoenix autor knihy Masná mafie, novinář Adrian Peter.

 

Radikálové a kultura 

Zda budou zmíněná pravidla zavedena a jak se uplatní v praxi, ukážou další měsíce. Některé spotřebitelské a ekologické organizace varují, že nepomůžou dílčí zlepšení, ale jen totální změna nastavení. „Dnešní diskuse zcela míjí jádro problému,“ myslí si například ředitel německé pobočky spolku Foodwatch Martin Rücker. „Politicky podporovaná strategie našeho živočišného průmyslu je zaměřena na exportní úspěchy. Spolková vláda oslavuje Německo jako mistra světa ve vývozu vepřového masa. Bez toho, aniž by zmiňovala, jak tento pochybný titul vznikl,“ dodává Rücker. Mistrem světa v exportu se totiž podle něj nestává ten, kdo nabízí nejlepší kvalitu, ale ten, kdo nabízí nejnižší cenu. A ta německá je podle něj vykoupená utrpením pracovníků i zvířat a ničením životního prostředí. „Je třeba si přiznat, že tato fatální závislost na exportu není příběhem úspěchu, ale příčinou zničujícího dumpingu standardů v konkurenčním boji, který kromě Tönniese a spol. nemůže mít žádné vítěze,“ uzavírá Rücker. 

Do ještě radikálnějších postojů se pouští například loni vzniklé sdružení Společně proti živočišnému průmyslu, které na sebe nedávno upozornilo protestní akcí přímo v Tönniesově centrále v Rhedě-Wiedenbrücku. „Živočišný průmysl je třeba zredukovat a nakonec zrušit – i z důvodů ochrany klimatu a práv zvířat,“ říká zástupkyně iniciativy Friederike Schmitzová. Velké masné koncerny by podle ní měly být vyvlastněny a nahrazeny ekologickými provozy pro rostlinnou výrobu. „Vím, že to jsou velmi radikální a částečně utopicky znějící požadavky, ale s ohledem na dramatickou krizi klimatu a nespravedlnost, která se pojí se živočišným průmyslem, je považujeme za správné a nezbytné,“ prohlašuje Schmitzová. 

Je ovšem téměř jisté, že tak dramatické důsledky současný skandál mít nebude. Živočišné produkty mají v německé gastronomii a kultuře stále ještě pevné místo. „Maso má nadále v Německu velký význam. Pro mnohé zůstává symbolem blahobytu. To se promítá i do jeho velké spotřeby, která se v posledním desetiletí pohybovala kolem šedesáti kilogramů na hlavu ročně,“ vysvětluje socioložka Jana Rückert-Johnová. Postoj ke konzumaci masných výrobků se podle ní ve společnosti mění, ale jen zvolna. K vegetariánství či veganství se dnes hlásí asi deset procent německé populace. „Maso dávno ztratilo nevinnost a mnoho spotřebitelů na něj pohlíží kriticky,“ dodává Rückert-Johnová. Skandál firmy Tönnies podle ní přispěl i k tomu, že lidé začali více nakupovat bioprodukty a vyhledávat menší dodavatele. Zda se ovšem tento trend udrží dlouhodobě, je podle ní nejisté. I po předchozích aférách se zákaznické chování brzy vrátilo do vyjetých kolejí – tedy k nákupu co nejlevnějšího zboží ve velkých diskontních prodejnách. 

 

Politik v ohrožení

Pro některé hlavní postavy současného skandálu však už cesta zpět otevřená nebude. Především to platí pro „kotletového císaře“ Clemense Tönniese, který se ze syna obyčejného řezníka vypracoval mezi stovku nejbohatších Němců. V důsledku závažných pochybení výrazně utrpělo nejen jeho podnikání, ale i byznysmenův veřejný vliv a image. Tönnies se po desetiletích musel vzdát místa v dozorčí radě bundesligového fotbalového FC Schalke 04 a veřejně se od něj a jeho výrobků distancují i dosavadní hlavní odběratelé, velké supermarketové řetězce. Například firma Lidl oznámila, že Tönniesovy produkty (alespoň dočasně) vyřazuje ze svého sortimentu. A bezpochyby se jej budou stranit i politici, s nimiž byl doposud jedna ruka. Také pro ně, respektive jejich pověst totiž může být jeho kauza fatální.

Platí to především pro ministerského předsedu spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko Armina Lascheta. Ještě před pár měsíci se o něm hovořilo jako o slibném kandidátovi na post šéfa Křesťanskodemokratické unie (CDU), což v praxi znamená i možnost, že se stane spolkovým kancléřem. Průběh koronavirové krize ve spolkové zemi, kterou vede, ho však poškodil.

Laschet se mezi zemskými premiéry profiloval jako zastánce mírnějších opatření a rychlého rozvolňování: to mu však rozhodně politické body nepřineslo. Jeho popularita u obyvatel Severního Porýní-Vestfálska klesla podle průzkumu NRW Trend mezi dubnem a červnem ze 65 na 46 procent. Německá média tak v posledních týdnech otevřeně hovoří o tom, že Laschet jako krizový manažer selhal, a pohřbil tím i své kancléřské naděje. 

Nešťastné bylo rovněž jeho jednání v kauze Tönnies. Nejpozději v květnu, po vzniku prvních ohnisek epidemie v Severním Porýní-Vestfálsku na jatkách Westfleisch v Coesfeldu a nákazách v dalších provozech, mělo Laschetovi a jeho kolegům dojít, že masný průmysl představuje z epidemiologického hlediska zvláštní riziko. Nestalo se. Podle investigativního pořadu Monitor (vysílá veřejnoprávní ARD) naopak vláda Severního Porýní-Vestfálska označila Tönniesův podnik za součást kritické infrastruktury a povolila mu výjimky z přísných hygienických předpisů. Premiér Laschet navíc v první reakci na špatné zprávy z jatek v Rhedě-Wiedenbrücku prohlásil, že za šíření nákazy můžou „Rumuni a Bulhaři“, za což se vzápětí musel omluvit. Otázkou druhé poloviny léta bylo, jestli se na jeho přešlapy zapomene a on bude mít stále šanci získat post šéfa CDU, nebo zda jej poškodí natrvalo.

 

Využít možnost

Zajímavější než osud jednoho – byť výrazného – politika však zřejmě bude další vývoj německého masného průmyslu. Odborníci, kteří se k tématu vyjadřují, většinou mluví o nadějích i pochybnostech. „Myslím, že jedním z největších problémů je politická – a tím i společenská – tolerance dotyčných ekonomických a sociálních struktur,“ říká režisérka Yulia Lokshina. Na současném systému zkrátka profituje příliš mnoho lidí – podnikatelé mají své vysoké zisky, regionální politici zaměstnanost a daňové příjmy, spotřebitelé levné maso. Byl to paradoxně až koronavirus, který vytvořil atmosféru pro změnu pravidel. Pokud chtějí němečtí politici jednat, musejí změny provést rychle, než virus přebije jiné téma a „okno příležitosti“ se zavře.

 

Autorka se zabývá německojazyčnými zeměmi, působí jako vedoucí Katedry německých a rakouských studií na Institutu mezinárodních studií FSV UK.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama