Zůstaňte doma, svíčku zapálíme za vás, prosí organizátor oslav 17. listopadu

Lidé

Daniel Peřina se do role ředitele oslav svobody skutečně hodí. Sám například svou cestu za svobodou pojal tak, že na rok odjel na Nový Zéland, bydlel tam v dodávce a neplánoval, co bude za týden či za měsíc. Letošní oslavy 17. listopadu budou úplně jiné, než jaké známe. Organizátoři je kvůli bezpečnosti v době pandemie uspořádají celé online. Jak budou vypadat? I o tom se dočtete v následujícím rozhovoru. Pustit si jej můžete i jako podcast.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak se dá virtuálně zapálit svíčka v podloubí na Národní třídě?

Snažíme se letos přenést oslavy do obýváků, abychom omezili možné nebezpečí nákazy. Zapálení svíčky bude úplně jednoduché. Stačí si otevřít webové stránky dikyzemuzem.cz, kde bude živý přenos piety. Pokud člověk přispěje třeba i velmi malým obnosem a zároveň nechá jméno a třeba i nějaký vzkaz, naši dobrovolníci vzkazy vytisknou, nalepí na svíčku a zapálí ji za vás.

 

 

Kolik dobrovolníků budete na místě mít?

Okolo dvaceti až třiceti, ale ještě to budeme ladit s bezpečnostním odborem magistrátu. Jejich rolí bude nejen zapalovat svíčky, ale také komunikovat se všemi, kdo by, i přes naše doporučení, případně na Národní dorazili. Budou s nimi mluvit o tom, aby dodrželi všechna bezpečnostní opatření.

 

Chápu tedy, že vaše doporučení či prosba je: pokud chcete slavit 17.listopad, oslavte jej doma z obýváku?

Je to tak. Nechceme lidem upírat ten zážitek, do poslední chvíle jsme se snažili pracovat i s jinými variantami. Ovšem vzhledem k tomu, že tam loni prošlo 126 tisíc lidí, tak i kdyby jich byla letos jen polovina, tak to pořád nemůže být bezpečné. Naše doporučení tedy je zůstat doma a využít toho, co bude k dispozici online.

 

Kdy jste se rozhodli, že budou oslavy výhradně na internetu?

Od srpna jsme pracovali s několika variantami. Jednou z nich bylo i to, že by se část oslav přesunula do virtuální podoby. Finální rozhodnutí, že se na internet přesune všechno, padlo asi před třemi týdny.

 

Online oslavy jsou skutečně neobvyklé. Co všechno budou obsahovat?

Program bude rozmanitý. Připravujeme hudební vystoupení, debaty, divadelní program a obdobu Obýváku Václava Havla, který býval velmi oblíbený. Tentokrát se ovšem nebude jen číst z Havlova díla, ale budou probíhat moderované diskuse, vždy na nějaké téma, které vychází z jeho textů.

 

Jaký bude hudební program a kde se bude vystoupení fyzicky odehrávat?

Všechny body programu budou v uzavřených prostorech, takže i kdyby někdo na Národní třídu přišel, nebude mít možnost je vidět. Hudební stage budeme mít v budově obchodního domu My. Vystoupí Katarzia a Člověk krve.

 

 

Kompletní rozhovor k poslechu zde a ve vašich podcastových aplikacích.

 

 

 

 

Loni hrála řada rádií 17. 11. v 17.11 Modlitbu pro Martu. Bude se hrát i letos?

Zatím máme příslib od několika rádií, například od Impulsu. S řadou dalších jednáme. Byl bych moc rád, kdyby se Modlitba pro Martu zase z éteru rozezněla. Jaká jiná píseň ten den symbolizuje lépe? Zdá se, že bude Modlitba moci zaznít i z pražských amplionů veřejného rozhlasu.

 

Součástí oslav býval i speciální brunch. Letos budete rozvážet sváteční menu domů. Co bude v nabídce a kolik to bude stát?

Přesně to ještě nevíme. Nabídka bude z několika sociálních podniků. Zároveň, když si objednáte jedno jídlo, zaplatíte náklady na dvě a z té vaší objednávky pak dostane druhou porci někdo potřebný. Zejména senioři, kteří jsou v rámci pandemie zavření doma a bez sociálního kontaktu.

 

Ke svobodě patří zodpovědnost

Probrali jsme podobu oslav, ale zatím jsme si neřekli to možná nejpodstatnější. Je podle vás i po jedenatřiceti letech co slavit?

Určitě je. Vnímáme sedmnáctý listopad jako jeden z mála svátků, který je ještě aktuální, kterým společnost opravdu žije. Pořád je tu spousta lidí, kteří na Národní třídě a následně na náměstích sami stáli. A hlavně je pro nás svoboda pořád nová, takže je potřeba slavit, že ji máme, a také ji nějakým způsobem kultivovat.

 

Ve spolku Díky, že můžem působí mladí lidé, kteří listopad 1989 sami nezažili. Proč vlastně spolek pořádající oslavy před pár lety vznikl?

Začalo to přebráním štafety od sdružení Opona, které dělalo ty oslavy předtím. Na dvacáté páté výročí pak předali organizaci skupině hodně mladých lidí okolo budějovického majálesu. Kteří se pak s nadšením vrhli do organizace ve stylu, jakým oni vidí svobodu. Bylo to hodně veselé, funky, se spoustou hudebních prvků. Bylo to hodně zaměřeno na mladou cílovou skupinu, později se přidaly i vzdělávací prvky. Jsme první generace, která se narodila rovnou do svobodných poměrů, a proto si možná svobody neumíme dost vážit, proto si myslíme, že je potřeba o tom mluvit.

 

Proč jste se k „Díky, že můžem“ přidal vy?

Pro mě osobně je téma svobody extrémně důležité. Myslím, že kdybych vyrůstal za minulého režimu, bylo by to asi těžké. Jsem citlivý na to, když mi chce někdo něco zakazovat nebo ovlivňovat život můj či mého okolí z nějakých zištných či mocenských důvodů. V hodinách historie na střední škole jsme se tímto obdobím moc nezabývali, takže je pro mě zajímavé se také více dozvídat. Myslím, že je svoboda velmi křehká a je třeba se o ni starat.

 

Musím se vám přiznat, že jsem si od roku 1990 více jak dvacet let myslel, že o svobodu už nepřijdeme. V posledních letech se o ni ale začínám trochu bát…

Demokracie je skvělá v tom, že si můžeme říkat, co chceme. Také by nás to ale mělo vést k úvaze nad tím, co opravdu chceme. A k tomu, že ke svobodě patří také nějaká zodpovědnost a že bychom tím, co děláme, měli k fungování demokratické společnosti nějak přispět.

 

Deset metrů prašanu pod nohama

Vaší druhou aktivitou je pořádání výprav pod značkou Sherpas Ride do Japonska za freeridovým ježděním v prašanu či do Norska za lyžováním a na moře. Jak takové cesty vypadají?

Menší skupinka lidí vyrazí do krásné přírody, kde si užívá všech možností, které ta destinace nabízí. U Japonska by řada lidí neřekla, že je destinací pro zimní sporty. Na ostrově Hokkaidó ovšem napadne v chudé sezoně deset jedenáct metrů sněhu, což je mimo naše chápání. Je tam jistota, že když přijedete, budete jezdit v lehkém prašanu.

 

Jak velké ty skupinky bývají?

V jedné jezdí vždy maximálně šest lidí. I proto, aby se na svahu nepoztráceli. A aby ten, který je vede, dokázal zajistit jejich bezpečnost. Při ježdění ve volném terénu je potřeba velká zodpovědnost.

 

Kolikrát už jste v Japonsku byl? A kdy plánujete, že byste se tam chtěl podívat příště?

K Sherpas Ride jsem se dostal minulý rok, takže jsem tam byl zatím jednou loni v zimě. Těšil jsem se, že vyrazím opět, až zorganizujeme oslavy, měl jsem letět v prosinci. Pro letošní sezonu jsme ovšem cesty do Japonska úplně odpískali a uvidíme, zda se podaří uskutečnit něco v Norsku.

 

Tam vypadají výlety jak?

Jsou to výšlapy na skialpech z jachty, na které se bydlí. Podle předpovědi a stavu sněhu se zakotví tam, kde by měly být nejlepší podmínky. Vyběhne se nahoru a pak se zase sjede dolů k jachtě.

 

Na kolik by mě takový výlet vyšel?

Vychází to zhruba na šedesát tisíc za zhruba devítidenní zájezd včetně plné penze. Navíc byste si musel zaplatit letenku do Norska, ty jsou ale v současné době levné.

 

Rok v dodávce na Zélandu

Než jste se připojil k „Díky, že můžem“, strávil jste skoro celý rok 2018 na Novém Zélandu. Co vás tam přivedlo?

Než jsem jel na Zéland, dlouho jsem studoval a pracoval v Praze na jednom místě a jen občas někam vyjel. Takže jsem si chtěl zkusit svobodu, stav, kdy nevím, co bude za týden, za měsíc, ale ani za půl roku. Na tohle je cesta na druhý konec světa skvělá.

 

Z toho, co říkáte, soudím, že jste jel sám…

Ano, jel jsem sám, po příletu jsem si koupil dodávku a v té jsem celou dobu bydlel. Jen když byla zima, tak jsem ze Zélandu na čas odletěl za teplem. Jinak jsem bydlel v tom autě a dělal práce, které by mne v Čechách asi nenapadly. Sbírání třešní, sbírání kiwi, měsíc jsem jezdil na kombajnu a s takovými pologangstery z místního maorského kmene sbíral dýně. Dalo mi to obrovskou svobodu, z toho roku jsem nepracoval ani půlku, náklady na život v dodávce jsou minimální, takže zbyla spousta času na surfování a cestování.

 

Kde se vám na Zélandu nejvíc líbilo? Dejte mi nějaký tip, kam bych měl vyrazit, pokud tam pojedu.

Hrozně pěkné je okolí Wanaky na Jižním ostrově, třeba trek na Rob Roy Glacier. Je to tam krásné a na hodně velkém prostoru je tam velmi málo lidí.

 

Aby kouzlo přetrvalo

Dočetl jsem se, že jste pracoval pro tamní pobočku Red Bullu jako eventový specialista a řidič. Jak taková práce vypadá?

Před odletem jsem pracoval šest let v českém Red Bullu, proto jsem se k téhle roli mohl na Zélandu vůbec dostat. Měl jsem takové speciální auto, Red Bull event car, ve kterém je sound systém, a mým úkolem bylo ho jednou za čas vyzvednout a odjet někam na akci. Ať už to byly bikové závody, nebo třeba winter games. A na místě jsem se staral o to, aby propagace značky byla taková, jaká má být.

 

Když jste pro značku pracoval v Česku, měl jste pozici „student brand manager“. Co to je?

Mají část marketingu, kterou jsem u žádné jiné značky neviděl, zaměřuje se na univerzitní studenty. Samozřejmě jim chtějí prodávat své nápoje, ale nedělají to formou klasické reklamy. Mají tým studentů, kteří jsou na školách a dávají jim peníze na to, aby ty univerzity oživili. Takhle jsme udělali například tichou párty se sluchátky, které se přímo v budově školy zúčastnilo asi tisíc lidí.

 

Jak taková tichá party vypadala?

Všichni měli sluchátka, hráli dva DJs, lidé se mohli rozhodnout, kterého budou poslouchat. Velká aula byla plná lidí, kteří tancovali, ale zároveň to nikoho nerušilo, nebyl tam hluk.

 

Konečně chápu, kde jste vzal inspiraci k oslavám online. To bude také takový tichý mejdan…

Je to podobné. Snažíme se oslavy přichystat tak, aby neztratily své kouzlo a byly bezpečné.

 

Pojďme ještě jednou na chvilku k Díky, že můžem. Váš spolek se postupně generačně obměňuje, většinou v něm nepůsobí lidé nad třicet let věku. Jak dlouho plánujete zůstat vy?

Pro nás je důležité, abychom skutečně oslovili mladé lidi. Kdyby nám všem bylo přes čtyřicet, asi bychom hůř hledali cesty k sedmnáctiletým. Proto i po letošních oslavách plánujeme zase nějaké předávání. Ale vzhledem k tomu, jak se zkomplikovala pandemická situace, ještě jsme se nedostali k tomu, abychom to nějak nachystali.

 

A jak dlouho podle vás bude mít smysl si sedmnáctý listopad připomínat? Nebude to třeba při čtyřicátém výročí pro mladou generaci něco jako vyprávění o první světové válce?

Je důležité dál pracovat se svobodou. Na tomhle svátku je hezké, že to není jen připomínání nějaké historické události, ale oslava svobody jako takové. Proto to podle mne bude mít minimálně ještě pět nebo deset let smysl. Ve spolku Díky, že můžem se snažíme všechny naše aktivity přetvářet. Je to samozřejmě oslava, kdy můžeme potkat lidi, kteří mají podobný náhled na svobodu. Ale chceme přidávat i to, aby si lidé mohli sami přicházet na to, jak mohou oni sami svobodu rozvíjet a jak k ní přispět. Chceme nejen oslavovat, ale dávat i možnosti k aktivnímu zapojení do toho, že tu svobodu budeme i za nějaký čas ještě mít.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama