Jiří Langmajer. Krása středního věku

Lidé

Je to jiné než kdysi. S Jiřím Langmajerem jsme vedli dva dlouhé rozhovory v období kolem jeho čtyřicítky. Obdivoval jsem ho jako herce, ale v civilu působil záhadně: mračil se, vzdychal, stěžoval si na bolesti. Snažil se utíkat před svými démony, ale vypadalo to, že nedožije padesátky. Teď je mu padesát šest, vypadá skvěle, a když za ním přijedu do Pyšel, dokonce se usmívá.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Když jsem ho kdysi dávno žádal o rozhovory, kladl si podmínku, abych nejdřív zašel na představení pod Palmovku, kde byl nejjasnější hvězdou. Z jedné hlavní role přecházel do druhé, na jevišti často umíral, vnitřně se drásal, což mu zůstávalo ve tváři i dlouho po poslední děkovačce, bylo to strhující.

Teď už si podmínky neklade, ale stejně jsem šel. Nehraje pod Palmovkou, nýbrž v malinkém Ungeltu a netrhá kulisy, tam to ani nejde, právě naopak – působí velmi civilně. Ve hře Cesta k vodopádům vystupují jenom dva, on a mladičká Anežka Šťastná, a znovu to bylo strhující, znovu plné divadlo tleskalo vestoje, i když do Ungeltu se vejde sotva stovka diváků.

V divadelním klubu jsme pak měli dělat rozhovor, ale Jiřímu zvanému Langoš toho dne odvezli mámu na plzeňskou JIP, a proto o pár dnů později přijíždím do Pyšel v Posázaví, kde si našel domov – respektive přistěhoval se sem ke své dnes už manželce Adéle Gondíkové.

Opravdu se lehce usmívá. „Pojďte dál,“ zve mě nikoli do hlavního domu, ale do přístřešku naproti: „Zařídil jsem si tu takovou svoji pracovnu, budete první host.“

Odkráčí pro kafe a v patách má dva a půl roku starou fenu retrívra jménem Maybe. Ti dva jsou na sobě závislí – následující dvě hodiny se Langoš sice hodlá věnovat mým otázkám, ale zároveň bude drbat psa. Někdy jako by spíš mluvil k němu, něžně, a Maybe bude dělat, že rozumí...

Než se vrátí s kávou, rozhlížím se po pracovně. Zásadní je gramofon, velké bedny a spousta vinylů, zrovna hraje Ray Charles.

Visí tu pár fotek, poznávám Miloše Formana z dob natáčení Amadea. Pak Borise Rösnera nebo Martina Hubu. Langoš tady má i divadelní fotky sebe sama, na jedné je Peerem Gyntem z devadesátých let pod Palmovkou, na druhé Hamletem z Pražského hradu, což už je taky skoro dvacet let.

Na poličce vidím dopis, do kterého se drze začtu – pozoruhodný vzkaz od Jaromíra Hanzlíka...

Langoš i Maybe jsou připraveni a k tomu dopisu se jistě dostaneme, ale křehká témata potřebují svůj čas.

 

Máte tady divadelní fotku, která je mi povědomá, ale nevím: Ten kluk na ní jste vy?

A Suchoš... Národní divadlo, druhá půlka osmdesátých let, se spolužákem Michalem Suchánkem jsme hráli chasníky ve Fidlovačce. Režíroval to Václav Hudeček, který nás zároveň i učil – abychom se otrkali. A já pak v Národním hrál ještě pár let, třeba vodníka v Lucerně s Josefem Kemrem, na to vzpomínám rád.

 

Nezahrál jste si tam taky s Josefem Somrem, který nedávno zemřel?

Nejenom tam. Josef Somr a Blanka Bohdanová – která nás taky učila na škole – mi třeba ztvárnili rodiče v seriálu Třetí patro, kde jsem hrál učně Slamáka, a mnoho let mi pak všichni říkali buď Slamáku, nebo Koubo.

 

Podle postavy z komedie Copak je to za vojáka...

Jo. A Koubo mi pár lidí říká pořád, ale teď to převálcoval Hrouzek, což je mé příjmení v seriálu Lajna.

 

Jako dospívající kluk jste hrával nejen se Somrem, ale třeba i s Milošem Kopeckým nebo Rudolfem Hrušínským, se všemi těmihle hvězdami. Co vám to dalo do dalšího života?

Víte, co je strašný? Tehdy jsem to nevnímal jako něco výjimečného. Byl jsem drzej a myslel si, že je všechno, jak má bejt. Že například vydržím v Národním navždy – jenomže potom na umělecké radě moje jméno neprošlo, nevzali mě, ve dvaceti jsem najednou byl bez angažmá a odjel na vojnu.

 

 

 

Povedlo se vám občas s těmi legendárními herci přiopít?

To jsem naštěstí stihl.

 

A nepředali vám nějakou svou zkušenost, která se hodí doteď?

Jestli jsem si z tehdejších debat něco odnesl, tak pocit, že generačně patřím spíš k nim než k většině herců, kteří jsou mladší než já.

 

Jak to myslíte?

Třeba Táňa Vilhelmová, se kterou v posledních letech hodně hraju, je bezvadná, ale hodně jiná, takovej pankáč. Když umím hned na první zkoušce text zpaměti, směje se mi: „Hlavně se z toho neposrat!“

 

Na čemž něco je.

Samozřejmě, ale já mám v tomhle blíž k mentalitě herců, které jsem tehdy poznal v tom Národním. Nevím – třeba k Frantovi Němcovi. Když vejdete do Ungeltu, všimněte si po levé ruce na zdi nalepeného rozhovoru, v němž říká: „Jsem zastáncem disciplíny.“ Přesně tohle jsem jako kluk nevědomky nasál a později ve mně potřeba disciplíny zarezonovala. Měl jsem čím dál jasnější pocit, že si divadlo zaslouží, aby ho člověk bral vážně, o čemž mě definitivně přesvědčili dva muži, kterých si vážím nad jiné.

 

Asi tuším, máte je tu na fotkách.

Boris Rösner, se kterým jsem byl skoro jako bratr, a Martin Huba, který mě mimo jiné oslovil – za což jsem celoživotně vděčnej –, abych si s Honzou Třískou zahrál nahatou roli v Králi Learovi... Tahle setkávání mě dovedla k myšlení postaru.

 

První skutečná láska

I díky disciplíně a přísnosti jste se stal divadelní hvězdou, ale nebylo to z vaší strany přehnané? Neničil jste si tím normální život?

Jo. Sám sobě jsem neustále šlapal na paty a stoprocentní nasazení vyžadoval i po ostatních. Za což se nestydím, ale vadí mi, jaké se k tomu přidružovalo moje osobní chování, ta věčná rozháranost a sebezahleděnost. Trpěl jsem malým sebevědomím, snažil se to přetloukat extrémní pracovitostí, zároveň divoce žil, díkybohu že to mám za sebou. Dlouho to nebylo jednoduché pro nikoho, včetně mě samého.

 

Já jen můžu potvrdit, že jste určitě klidnější a veselejší než dřív.

Protože už jsem sám se sebou nemohl vydržet... Ale hlavně jsem poznal člověka, o němž jsem byl přesvědčený, že je mou poslední šancí na to, jak s někým dlouhodobě žít.

 

Adélu Gondíkovou?

Aduš. Cítil jsem, že je schopná chápat mě i s tou divnou povahou, ale nevěděl, jestli bude mít takovou trpělivost navždy. Nechtěl jsem o ni přijít, a proto jsem vyrazil k psychiatrovi s tím, že mám problém: „Každou noc se mi zdá o tom, že ode mě tahle úžasná ženská odejde a já zůstanu sám – což asi bude trest za to, jak jsem se choval k jiným ženám dlouhá léta předtím.“

 

Čím jste její trpělivost pokoušel?

Vzpomínám, jak jsme jeli na koncert Rogera Waterse – na jaře asi půjdeme zase, přestože to je sice stoupenec Putina, kokot, ale muziku dělá dobrou. Před halou mi tehdy Aduš řekla: „Uvědomuješ si, že za tu hodinu, co jsme sem jeli, jsi se šestkrát vztekal, jak tě něco sere?“ Možná tehdy mi došlo, že se mnou tahle holka nemusí vydržet, jednou ji to škarohlídství nutně přestane bavit, a proto jsem vyrazil k psychiatrovi, i když mi to připadalo jako osobní prohra.

 

K čemu jste došli?

Po mnoha sezeních jsme našli vhodná antidepresiva; taková, aby mi například netlumila emoce. Ulevilo se mi, ale pořád přetrvával pocit prohry. Tehdy se psychiatr zeptal: „Copak nemáte vysokej cholesterol a neberete na něj prášky? Nebo euthyrox na štítnou žlázu?“ No beru, musím... „Tak tohle je to samé. Máte nemocnou hlavu a prášky to řeší, vy jste naopak vyhrál!“ V čemž měl pravdu – bylo to moje největší vítězství.

 

A co přesně? Správné prášky?

Spíš už to přiznání, že potřebuju pomoc, což je u mnoha českých machistických chlapů problém. Mě možná zachránilo, že v sobě mám spoustu ženské energie, což se znovu potvrdilo nedávno, když jsem hrál ženu v komedii Po čem muži touží 2 – desítky divaček mi pak psaly, jak snad ani není možný, že jsem chlap. Asi i z toho důvodu jsem si dokázal přiznat, že na tom jsem špatně, štvu sebe i ostatní a hlavně bych mohl štvát člověka, který mi nabízí ohromnou šanci tím, že mě bere pod křídla v tom prapodivným věku okolo pětačtyřiceti let, dává mi lásku, novej život, novej domov, všechno.

 

Škoda že jste k psychiatrovi nezašel dřív.

To vím taky, aspoň o deset let! Já se snažil i sám, dodnes třeba dělám jógu a otužuju se, ale to nestačí. Nepořádek v palici je těžký změnit správným dýcháním nebo výstupem na obrovskou horu. Tehdy si člověk říká, že má všechno pod kontrolou, ale za dva dny mu zase hrabe. A já jsem rád, že jsem – byť pozdě – zašel za odborníkem. Nepoznat Adélu, trvalo by to ještě dýl. Nebo bych namísto toho začal víc chlastat.

 

Vy a vaše Adéla, to asi bude doopravdy láska, že jo?

Největší. Rád jsem měl i svoji minulou ženu, ale s tou jsme se – především mou vinou a taky proto, že jsme byli každý hodně jiný – postupně odcizili. Štěstí jsem hledal všude možně jinde, což je cesta do pekel, ale až Adéla to se mnou uměla. Nesnažila se mě násilně měnit, vždycky na to šla jemně. Když se chovám jako idiot, nenápadně mi nastaví zrcadlo tím, jak odlišně se ve stejných situacích chová ona. Vlastně až díky ní jsem poznal, co skutečná láska vlastně je. Do té doby jsem byl každou chvíli zamilovanej a nejspíš to za lásku považoval, ale mylně, protože jsem vůbec netušil, co to obnáší.

 

A co to teda obnáší?

Nevím. Na vztahu nejspíš musíte neustále pracovat. Adéla se i po mnoha letech intenzivního vztahu chová tak hezky, že ve mně tu lásku neustále pěstuje, zalívá i hnojí, a tím pádem je jí čím dál víc, což ve středním věku nebývá obvyklé. Ona má větší empatii, ale i já se náš vztah snažím hnojit.

 

Například tím, že už nenadáváte na všechno okolo?

V posledních letech cítím, jako by kolem mě praskaly pohádkové obruče. Zklidňuju se a jedna obruč praskla i teď, když jsem si konečně zařídil tuhle svou pracovnu. S Adélou je nám dobře, ale potřeboval jsem, aby mi bylo dobře taky samotnému, a pracovna je výsledkem. Udělal jsem si ji pro radost. Abych měl kde poslouchat jazz, abych byl spokojenej. Abych tu spokojenost mohl předávat lidem, kteří si to zaslouží, což jsou v první řadě moje žena, děti, vnuk, máma...

 

Když říkáte máma, už je jí líp?

Pořád nic moc. Dostala autoimunitní nemoc nervů, na kterou existuje jediná léčba. Ten prášek jí sice zachránil život, ale zároveň spoustě orgánů ublížil.

 

Myslíte, že máte právě po mámě něco ve své povaze?

Pevně v to doufám, protože asi všechny věci, které mě v životě tolik pronásledujou, jsem zdědil po tátovi, s nímž už drahnou dobu nejsme schopni najít společnou řeč – nějak z něj necítím to, co bych z táty cítit chtěl. Nebavíme se ani s bráchou, mužské osazenstvo rodiny si nějak nerozumí, máma v tom chudák plave a hrozně ji to mrzí.

 

V čem tkví problém?

Teď žiju díky Adéle v rodině, která je na sobě extrémně závislá, všichni si pomáhají, vzájemně se podporují, i mě přijali za vlastního – až kolem padesátky jsem pochopil, jak pěkně rodina může fungovat. Zato s vlastním tátou a bráchou toho nějak nejsme schopni. Nežárlit na sebe jako chlapi, nevyčítat si starý křivdy... U nás má každej svou pravdu a pocit, že se ti ostatní nechovají správně.

 

Tak to zkuste hnojit!

Měl bych. Jednou to snad dokážu, ale teď je pro mě mnohem důležitější vztah se ženou nebo s dcerami. Pracuju na tom, abychom se s Adélou měli dobře, mohli spolu v klidu zestárnout a zároveň co nejdýl podporovat děti, které nakonec podpoří nás. Do toho musím zvládat hraní, které mi pořád bere většinu sil, zatím mi nezbývá energie ani čas na nic dalšího. Ale jasně, že se jednou musím aspoň pokusit vztah s tátou a bráchou napravit.

 

Sny o tom, že od vás Adéla odejde, už se nevracejí?

Tak jednou za rok – vždycky se probouzím vyděšenej.

 

Vzpomínám na to, jak jste si kdysi stěžoval na nespavost...

To už mám docela pod kontrolou, zhruba třikrát do měsíce se dokonce dobře vyspím, i na tomhle se snažím pracovat. Ráno jsem plaval pět minut v ledovém bazénu, občas si zadýchám Wima Hofa, jezdím na kole a celou zimu budu běhat na skialpech... Na sport mám kolem sebe parťáky, což jsem dřív moc nemíval.

 

 

Už nevytvářím dusno

Přečtu vám citát z rozhovoru, který jsme dělali před osmnácti lety: „Chci, aby mohly moje dcery jednou říct, že je táta frajer.“ Říkají to?

Asi neříkají, že jsem frajer, ale po všech rozvodových eskapádách, kdy hrozilo, že mě zavrhnou, se nakonec stal opak. Všechno jsme si vysvětlili, obě sem jezdí, mají rády Adélu, povídáme si, je nám spolu hezky... Nutno říct, že je dobře vychovala moje bývalá žena, to díky ní jsou holky takhle fajnový, já skoro nikdy nebyl doma. Ale nějak nejspíš vycítily, že jsem vedle Adély mnohem klidnější a díky tomu mám víc síly podporovat i je.

 

Taky jste mi říkal, že často hrajete divadlo v bolestech, ale dohrajete, i kdybyste měl chcípnout. Co dnes? Už byste dovedl nedohrát?

Tenkrát jsem hodně trpěl na záda, která mi pak lékaři ještě dvakrát sešroubovali, ale paradoxně jsem na tom teď líp, bolesti tak často nemívám. Dnes bych mnohem jemněji konstatoval, že není důvod šílet a jezdit do divadla, když mám čtyřicítky horečky. Odehrát představení s vysokou horečkou sice působí jako pěkné gesto, ale možná je přece jen lepší nabídnout náhradní termín, kdy budu ve formě.

 

Další osmnáct let stará věta: „V práci neexistuje kamarádšoft.“

Vždyť říkám, že se mnou nebylo k žití, tohle už si nemyslím. Dá se pracovat intenzivně a přitom v přátelské atmosféře. Kdysi jsem se takovými větami snažil omlouvat vlastní chování – lhal jsem si, že když budu tvrdě makat, nikdo mi přece nemůže nic vyčítat, jenomže co je kurva komu do toho, že furt jenom makám?! Lidi se mnou taky potřebovali normálně žít a komunikovat... Čili na kolegy jsem pořád náročnej, ale nevytvářím dusno. Zářným příkladem budiž poslední zkoušení v Ungeltu, jehož výsledek jste viděl.

 

No jo, díky za zážitek.

Ve hře Cesta k vodopádům hraju s o dvaatřicet let mladší kolegyní Anežkou a ta práce s režisérem Michalem Dočekalem byla vyloženě mile-přátelsky profesionální.

 

Dáváte Anežce Šťastné, která je na začátku kariéry, nějaké rady?

Ono jí je opravdu nějakých čtyřiadvacet. Když jsem Anežku viděl prvně, říkal jsem si, co s ní budu dělat a co ona se mnou, prokristapána?! Mladá a hezká holka – to je pro mě, starýho lišáka, složitý.

 

Proč?

No proč asi? Je mimořádně talentovaná, má mě ráda, během představení se vzájemně ohlodáváme až na kost... Nicméně přijal jsem to jako velkou zkoušku a hned napoprvé pochopil, že se stal zázrak. Herecký pánbůh mi nadělil holku, ve které vidím sám sebe z doby, kdy jsem byl mladej.

 

V jakém smyslu?

Ve smyslu intenzivní touhy dostat se už v raném mládí tam, kam se většina ostatních dostane třeba až v padesáti letech.

 

Takže jste jí nic neradil?

Ani ne, protože dnes už jsem trpělivej a vím, že kdo si počká... Celý život hraju s hezkými a talentovanými holkami, ale dřív jsem po nich chtěl, aby okamžitě dělaly a cítily to samé co já, stresoval jsem je. Což už nechci a u Anežky by to beztak nebylo třeba, protože ta jela jak Ledecká z kopce. Já měl co dělat, abych stíhal, a celou dobu bylo vidět, že přemýšlíme stejně.

 

V čem?

Anežka třeba sama od sebe chápala, že premiéra pro nás není vyvrcholením, ale startem, po kterém na hře můžeme začít opravdu pracovat.

 

Takže má k divadlu jiný přístup než zmíněná „pankačka“ Táňa Vilhelmová?

Nezapomínejte, že Táňa má tři děti, rodinu, spoustu vlastních starostí a povinností, zatímco Anežka zatím žije jenom pro divadlo... U Táni dneska chápu, proč se jí ne vždycky chtělo drásat v sobě samotné, a hraje se nám spolu hezky, jen jsem si na její styl musel zvyknout. Kdybychom se potkali před patnácti lety, nic nedozkoušíme, protože nejdřív bych se strašně hádal a nakonec odešel. Vyčítal bych jí, že třeba neuměla s dostatečným předstihem text, prostě bych na ni byl stejný jako na spoustu jiných hereček, které mě buď musely milovat, nebo mě nenáviděly. Ale u Táni už jsem dovedl být trpělivej a všechno se v dobré obrátilo.

 

Šetřete se!

Chci se zeptat na dopis od Jaromíra Hanzlíka, který tady máte na očích. Proč vlastně?

Léta jsem ho měl mezi jinými relikviemi ve svém kutlochu pod Palmovkou, ale ten jsem nakonec musel vyklidit. Znovu jsem bral každou tu věc do ruky a u Hanzlíkova psaní mě napadlo, že asi nebude špatné občas si ty věty znovu přečíst a chvilku o nich popřemýšlet.

 

Dopis je z ledna roku 2002.

Tehdy jsem ho ještě nebral moc vážně.

 

Hanzlík vás v něm prosí, ať se šetříte. Ať svoji kariéru budujete s rozmyslem, protože je to dlouhá a těžká trať: „Vím moc dobře, o čem mluvím.“

Chodíval na moje představení pod Palmovku a dostal strach, že se mi stane totéž co jemu. Že vyhořím – a divadlo přestanu hrát. Já to tehdy spíš vzal na vědomí, před dvaceti lety jsem byl v plný jízdě, ale jak jsem v posledních dejme tomu deseti letech začal přemýšlet o životě normálněji, občas jsem si na Hanzlíka vzpomněl. A dnes už si toho dopisu vážím jako...

 

... no? Jako čeho?

Jako třeba všech společných chvilek s Borisem Rösnerem anebo hereckých rad, které mi dával Maťo Huba. Tihle lidé mě měli rádi i navzdory tomu, jakej jsem byl vůl, protože cítili, že aspoň to herectví beru vážně. Což je pro mě na Hanzlíkově dopisu nejdůležitější – fakt, že jsem mu vůbec stál za to, aby si sedl a napsal mi ho.

 

Předpokládám, že ani tenhle váš citát dnes už neplatí: „Sobectví je jedna z vlastností, které herec mít musí.“

To tvrdil člověk, který se choval jako sobec. Křičel jsem do temnoty.

 

A co tohle? „Všichni mi říkají, že musím odjet minimálně na měsíc pryč, a já odpovídám: To bychom museli některé pražské stánky umění úplně zavřít.“

Ještě dlouho poté jsem hrál opravdu hodně a na mnoha scénách, i když na ty veliké role typu Ubohého vraha nebo Caliguly jsem tak trochu zanevřel a začal dělat spíš komedie – hrál jsem v muzikálech, víc točil, prostě vydělával prachy. Někteří známí naznačovali, že by bylo fajn, kdybych se zase vrátil na pořádná jeviště, ale odpovídal jsem, že vlastně po tom velkolepém trhání kulis netoužím. I když spokojený jsem nebyl. V jednu chvíli jsem dokonce řekl: A dost, do tohohle divadla už nevstoupím.

 

Do jakého?

To je jedno, hrál jsem tam v muzikálu, což sice naplňovalo mou peněženku, ale mě vůbec. Už jsem se přistihl, že se nechovám profesionálně, na výsledku mi nezáleželo, někteří diváci si asi všímali, že mě to nebaví. Takže jsem odešel a zhruba v období, kdy jsem poznal Aduš, přišla nabídka z Ungeltu. Mohl jsem se vrátit k těžší dramaturgii, ale v divadle, kde hraju bez přehnaných gest, bez křiku, vlastně filmově – a to mi pomohlo.

 

Od té doby máte víc času na sebe?

Je to čím dál lepší. Letos jsem měl dokonce dva měsíce volna, což jsem nikdy dřív nezažil. Po padesátce mi prostě došlo, že pokud chci i nadále hrát tak, jak jste viděl v Ungeltu – líp to zatím neumím –, potřebuju občas nabrat sílu a dostávat do té své vypité a vypráškované hlavy nové vjemy.

 

Například?

Pozorovat západy slunce. Chodit po horách, potápět se v moři, bejt často doma, kde to mám rád, starat se o zahradu... Myslím, že právě k tomu mě chtěl nenápadně dotlačit ten Hanzlík. Přál si, aby mě práce nepřestala bavit. Abych například na každej zájezd nejezdil dopředu zpruzelej.

 

A s jakými pocity dnes na zájezdy vyrážíte?

Třeba minulý týden jsme s Táňou hráli v Třinci a Šumperku, kde se mimochodem celé divadlo postavilo a tleskalo, což není se zájezdovkou o dvou hercích jenom tak, ale vezmu to od začátku. Ještě před pár lety bych nadával, jaká mě čeká dálka, že se tam buď špatně vyspím, nebo vožeru, ale teď to bylo tak, že jsem vyrazil vlastním autem a pěkný hotel si zarezervoval v Beskydech. Tam jsem si po třineckém představení ještě stihl dát s místním barmanem, kupodivu černochem, čtyři malá piva, ráno se šel projít po kopcích, pak do sauny, vypil jsem si kafe na sluníčku a spokojeně přejel do toho Šumperku...

 

... kde lidé zatleskali.

Přesně tak, a když za mnou přišel tamní pan ředitel, dokonce jsem se na něj dokázal usmát.

 

Gratuluju.

To jsou věci, co mě učí Adéla. Umět se smát na lidi. Když hrajeme spolu, při děkovačce mi šeptá: „A nemohl by ses na ty lidi taky trošku usmát?“ Tak se snažím, i když mám pořád v koutcích pusy nějaká závaží... No a v tom Šumperku jsem sedl do auta s tím, že mě čeká dlouhá noční cesta, ale nevadilo mi to, protože jsem si stáhl deset dílů podcastu Jazzový podvečer, a u jeho poslechu mi bylo dobře.

 

Myslíte, že jednou s herectvím dobrovolně skončíte?

Právě v tom Šumperku se Táňa ptala podobně: „Jak dlouho myslíš, Jiříku, že ještě budeš takhle jezdit?“

 

Co jste odpověděl?

„Dokavad budu moct řídit.“ Ve skutečnosti netuším, ale těší mě, že jsem dobře a snad i na dlouho zaparkoval v Ungeltu. Tam mě hraní uspokojuje natolik, že po jiných jevištích ani netoužím.

 

Ale proč vlastně?

Třeba proto, že se učím zase něco nového. Celý život jsem byl zvyklý hrát s diváky, mluvil jsem k nim a vnímal zpětnou vazbu, ale to tady nejde – v Ungeltu naopak lidi vůbec nesmíte brát v potaz, na takhle malém prostoru byste je lekal. Trochu doufám, že mě tenhle styl hraní aspoň trochu přibližuje k umění herců typu dejme tomu Františka Němce nebo Petra Kostky; že snad jednou dokážu totéž co oni. S naprostým minimem prostředků zcela očarovat publikum.

 

Před lety jsem se zeptal taky na to, kdy vlastně býváte šťastný, a vy jste řekl: „Když jsme na zahradě nebo na procházce k rybníku a jenom tak pozoruju dcery.“

Tohle jediné bych podepsal. Nedávno u nás byly obě dvě i s vnoučkem a já je znovu všechny nadšeně pozoroval.

 

Vnukovi je kolik?

Čtyři., a narodil se v ideální moment. Nemám potíž jako někteří kamarádi, kteří vnoučata žádají, ať jim neříkají dědečku, naopak mám radost, že jsem se stal dědou tak brzo. Budu mít sílu jezdit s ním na kole a střílet ze vzduchovky, což by se mi v pětasedmdesáti možná už nechtělo... No a vnuk je pro mě novinkou i v tom, že jsem celý život pořád mezi ženskejma, včetně tady naší čuby, a cítím se mezi nimi dobře, ale teď si musím výborný vztah vybudovat taky s tímhle klukem.

 

Tak děkuju za trpělivost, vám i čubě. Opravdu je vidět, že se máte rádi.

A přitom bohužel pořád slyším všechny ty strašné domácí rozepře kvůli psovi, kterého obě holky chtěly, ale já byl proti.

 

Jaké holky?

Adéla a její dcera. Já říkal, že bude ten pes chudák, že si na něj nenajdeme čas, zněl tu pláč, výčitky, až těsně před covidem jsem podlehl. Času bylo najednou dost a já nechápal, jak neuvěřitelné ve mně Maybe vzbudila emoce, jak moc ji miluju, a hlavně – kolik lásky dostávám naopak od ní. Pejskařství mě vždycky spíš štvalo, ale dneska kdyby se mělo Maybe něco stát, tak to snad nepřežiju... No kdyby četl tenhle náš rozhovor čtyřicetiletej Langoš, vůbec by nechápal!

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement