Už jsi krmil žížaly?

Report

Co byste dali za vynález, který by zrecykloval část vašeho domácího odpadu a ještě by z něj vyrobil kvalitní hnojivo? Že jste o něm neslyšeli? Popsal jej už Charles Darwin v roce 1881 – k jeho sestrojení vám v úsporné verzi stačí jen několik starých kbelíků a materiál, který pořídíte za lahev vína nebo dobrou čokoládu. Tím zásadním pro vynález jsou žížaly.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Dům na pražských Vinohradech má pět pater, v každém z nich bydlí odhadem patnáct lidí. V tom druhém ovšem ještě kromě lidí žije hrubě odhadnuto tisíc žížal: patří k bytu, který sdílejí čtyři mladí studenti. „Všichni jsme v Praze náplava a všichni pocházíme víceméně z venkova. Zvyklí, že slupky patří na kompost nebo slepicím. Když jsme přišli do Prahy, byli jsme frustrováni tím, kolik jídla vyhodíme, a začali hledat možnosti,“ popisuje studentka žurnalistiky Blanka Rozsypalová. Jenomže byt v zastavěných Vinohradech, bez zahrádky, bez kousku zeleného místa, příliš možností nedával.

Pak přišla Blančina spolubydlící Tereza, která studuje medicínu, s nápadem na vermikompostér. Jednoduché zařízení, které se dá udělat třeba ze tří starých kbelíků, které dáte na sebe a dvěma proděravíte dno. Nebo si můžete pořídit vychytaný designový model, který lépe vypadá, ale funguje stejně: umístí se do něj násadka se zhruba čtyřiceti žížalami a ty se pak postarají o to, aby se z domácího odpadu, jako jsou slupky od zeleniny, ovoce, kartony od vajíček či papírové kapesníky, stalo hnojivo a kvalitní substrát pro rostliny.

Nápad to vlastně není nijak převratný. Starý je téměř 140 let a byl vůbec posledním objevem, který před svou smrtí publikoval slavný přírodovědec Charles Darwin.

Darwin jej ovšem, jak sám říkal, jen rozpracoval. Autorství vždy veřejně přiznával svému strýci, Josiahu Wedgwoodovi. Konkrétně se to odehrálo takto: když se Darwin začal v roce 1837 hroutit z přepracování, poslal ho jeho lékař nekompromisně na venkov. Část této dovolené trávil Darwin právě v domě svého strýce, který mu vyprávěl o pozemku, na němž vrstvu popela a vápna překryla během několika let bez přičinění člověka kvalitní zemina. Také říkal, že si myslí, že by za tím mohly být žížaly. Darwina tato myšlenka nadchla. První krátké pojednání vydal už v roce 1838, ačkoli tehdejší společnost příliš nezaujalo. Když se však o čtyři roky později přestěhoval na venkov, získal pro svá studia pomyslnou laboratoř. A žížaly, o kterých se ve svém posledním životním díle vyjadřoval možná až s obdivem, mohl konečně podrobit řádnému zkoumání.

Výsledkem byla kniha nazvaná The Formation of Vegetable Mould Through the Action of Worms, with Observations on their Habits (Tvorba humusu žížalami, za sledování jejich zvyků). Nebo se jí také říká zkráceně Worms. Darwin měl studium žížal jako koníčka, jemuž se věnoval mnoho let svého života: sledoval a zapisoval, jak se vypořádávají s „nástrahami“, které jim připravil. Do své knihy o 326 stranách zapojil dokonce i jednu z nejznámějších staveb světa, Stonehenge, kde zkoumal, jakou vrstvou hlíny dokázaly žížaly kameny „obklopit“. (Celé znění spisu najdete na internetové stránce Darwin Online.)

Vědec také zkoušel, jestli je bude stimulovat silné světlo, teplo nebo zvuk. Byl možná tehdy jediným člověkem v západní civilizaci, který žížaly nepovažoval za „nízké červy“, ale všímal si, jak si užívají jídlo, že jim jeden druh zeleniny chutná více než jiný (nejlépe prý mrkev), a že jejich sexuální vášni nevadí na krátký čas ani silné světlo, jehož se jinak děsí. Viděl u nich i jasné známky inteligence, například ve způsobu, jak do svých nor v zemi dostávaly listy: přesně tím správným a jediným možným koncem. Navíc dokážou reagovat na světlo, i když nemají oči, a umějí také bez pomoci čichu najít své oblíbené jídlo.

 

 

Zájem stoupá

Darwin není sám, koho práce žížal nadchla. I v oné studentské kuchyni na Vinohradech se staly jakýmsi domácím mazlíčkem. „Chodili jsme se na ně pořád dívat, jestli tam jsou,“ směje se Blanka Rozsypalová. „Když někdo z nás odjel, volali jsme si navzájem, jestli ten, který zůstal, dává žížalám dost jídla.“ Po dvou a půl letech už nyní není žížal čtyřicet jako na začátku, ale jsou jich stovky, možná i celý tisíc. Čtveřice už využívá všechny tři vrstvy svého příjemně zeleného designového vermikompostéru z druhé ruky a také se nebojí jej nechat bez dozoru. „Loni na jaře se u něj rozmnožily mušky. Dali jsme ho na chladný balkonek chodby a nechali část léta bez dozoru s tím, že na podzim, až se všichni vrátíme z prázdnin, začneme znovu. Když jsme se však vrátili, žížaly žily a vedlo se jim dobře. Možná ještě lépe, než když jsme se o ně starali,“ popisuje Blanka Rozsypalová krizový moment.

Začít tedy studenti znovu nemuseli – místo toho pomáhají se začátkem jiným. Zapsali se do mapy, kterou založila v roce 2015 organizace Kokoza. Lidé, kteří se do ní zaregistrují, se spolu mohou zkontaktovat a domluvit si například výměnu sadby žížal za víno nebo čokoládu. Získat tam můžete také takzvaný žížalí čaj, který je jedním z výstupů vermikompostéru. Kvalitní hnojivo na domácí rostliny v obchodě stojí kolem stokoruny za půl litru.

Zmíněná mapa Kokozy ukazuje po třech letech své existence 446 vermikompostérů v celé republice, jen v Praze 242. A téměř jistě nejde o konečné číslo. „Počet lidí, kteří mají doma vermikompostér, se asi zjistit nedá, ale jasně vidíme, jak zájem o něj stoupá. Obrací se na nás více a více lidí skrze naši kompostovací poradnu, nejčastěji se ptají, kde získat zdroj žížal, nebo na rady, jak o žížaly správně pečovat, jak sklízet kompost a podobně. Stejně tak workshop na výrobu vermikompostéru či jeho pořízení přes náš e-shop patří mezi lidmi mezi nejoblíbenější položky,“ popisuje Soňa Valčíková z organizace Kokoza. Zatímco před čtyřmi lety si na jejich workshopech lidé vyrobili jen 40 žížalích kompostérů ze starých kbelíků, loni jich už bylo 200. A 87 procent z nich podle zpětného průzkumu Kokozy u vermikompostování zůstalo i po třech měsících, což je dobré znamení pro ty, kteří se toho bojí: tak těžké to zase není.

 

Spíše pozadu

Žížaly se tak stávají trendem. Stále více lidí si uvědomuje, že vyhazovat slupky a zbytky zeleniny do odpadu, který pak končí ve spalovnách či hnije na skládkách, kde se z bioodpadu uvolňují jedovaté plyny, není vůbec nutné. Kdo má zahrádku, má vyhráno. Ale kdo nemá? Hledá jiné možnosti. Některé radnice poskytují zájemcům zdarma komunitní kompost, o nějž se starají dobrovolníci a do nějž mohou nosit odpadky lidé z celého okolí. Jiné přistavují biokontejnery, zpravidla však spíše v oblastech s rodinnými domy. A kdo nemá ani tuto šanci, může využít žížaly. Vermikompostování je vlastně zdokonalené kompostování, které probíhá na malém prostoru.

Podle statistik vytvoří každý Čech ročně 351 kilogramů komunálního odpadu – tedy zhruba kilogram denně. Ještě v roce 2002 to přitom bylo jen tři čtvrtě kilogramu. Roční průměr zemí Evropské unie je nicméně ještě o sto kilogramů na každého obyvatele vyšší. To kvůli odpadovým rekordmanům, kterými jsou v Evropě Norové s více než 700 kilogramy odpadu na každého obyvatele ročně, následováni Němci, Kypřany, Malťany a Islanďany, kteří vyhodí ročně více než 600 kg odpadu.

Z celkového množství odpadu dokážou Češi recyklovat v průměru na hlavu 93 kilogramů, přičemž v tomto hledisku za průměrem EU (144 kg na obyvatele) zaostávají. Nejlepšími třídiči jsou v Evropě Němci (311 kg na hlavu), Norové (216 kg) a Švýcaři (217 kg).

A pak je poslední ukazatel, který v případě Česka Eurostat jen odhadl. Množství kompostovaného komunálního odpadu na hlavu. Rakousko 182 kilogramů na obyvatele, Švýcarsko 153 kg na obyvatele, Dánsko 149 kilogramů na obyvatele, Česká republika… jen 25 kilogramů na obyvatele.

Uvedená čísla popisují rok 2017 a jsou zatím poslední dostupnou statistikou, kterou Eurostat a Český statistický ústav vypracoval.

 

Smělé cíle

Letošní rok je mezníkem, který si před několika lety vláda stanovila v Plánu odpadového hospodářství České republiky. V něm si dala závazek, že v roce 2020 bude množství biologického komunálního odpadu ukládaného na skládky dosahovat nejvýše 35 procent hmotnosti odpadu vyprodukovaného v roce 1995. To se dlouho nedařilo, ještě v roce 2016 končilo na skládkách 61 procent biologicky rozložitelného odpadu, a proto vstoupila loni v platnost novela vyhlášky z roku 2014, která obcím nařídila vytvořit místa pro sběr. A to celoročně, ne jako do té doby jen po část roku.

Loňské výsledky zatím známy nejsou, poslední statistika, kterou zveřejnilo ministerstvo zemědělství, vypovídá o roku 2018, kdy končilo na skládkách 46 procent biologického komunálního odpadu. Výsledky za rok 2019 budou podle informací ministerstva zemědělství k dispozici na podzim: zda jsme letos naplnili onen plán odpadového hospodářství, se dozvíme v roce 2021.

Státní fond životního prostředí zatím uhradil podle ministerstva zemědělství zakoupení 70 tisíc domácích kompostérů za zhruba 200 milionů korun. Schválena je v projektech už více než trojnásobná částka a příjem žádostí v poslední výzvě daného programu byl zahájen 1. dubna letošního roku.

Stačí si tedy zažádat a začít krmit žížaly. V případě běžného venkovního kompostu pak také svinky, kterým jsme jako děti říkali „autobus“, chvostoskoky, obří bílé larvy brouků a další drobné organismy, které se živí zbytky z kuchyně, ale i papírem a kartonem a vylučují mikrobioticky bohatou hmotu, kterou nakonec ještě obohatí rozkladem vlastního těla. Výsledný materiál můžete smíchat se starou hlínou z květináčů a máte zdarma kvalitní substrát pro pokojové rostliny i balkonové jahody. Zbytky živočišných odpadů a vařených jídel se na kompost nedávají jednak proto, že by mohly lákat potkany, a jednak proto, že by se pak musel výsledný substrát zbavovat případných nebezpečných původců chorob.

 

V zem se navrátíš

Právě s rozkladem živočišných produktů souvisí věc, která může znít někomu morbidně, ale Darwina zajímala: Jak dlouho by trvalo, než by dokázaly žížaly rozložit jeho tělo. Podle historiků Adriana Desmonda a Jamese Moora se s touto touhou svěřil svému německému překladateli, Victoru Carusovi; v odpovědi na tuto otázku prý viděl své poslední velké dílo.

Charles Darwin zemřel jen půl roku poté, kdy vyšla jeho kniha o kompostu, a pohřben byl ve Westminsterském opatství nedaleko slavného fyzika Isaaka Newtona. Svou touhu (nebo možná jen krátkodobý výstřelek) tak nenaplnil.

Splnit se však dnes – byť v poněkud sofistifikovanější formě – může obyvatelům hned několika světových států, kde se kompostování těl stává možnou alternativou k pohřbům a kremacím.

Možné je to například ve Švédsku či v americkém státě Washington. Tělo se uloží do schrány se slámou či vojtěškou a vše ostatní zařídí mikroorganismy, stejně jako u běžného kompostu. I když úplně stejně ne. Společnost Recompose, která nyní pomohla prosadit tento způsob pohřbívání ve Washingtonu, z této mikrobiologické rovnice vyjmula Darwinovy „červy“ a nahradila je teplomilnými mikroorganismy, kterým uměle vytváří ideální podmínky pro jejich množení i bez žížal. Tak docílí toho, že se rozloží i kosti, a to za pouhý půlrok. Výsledkem je necelý kubík substrátu, který lze vrátit přírodě zpátky jako zeminu.

Důvodem, proč tuto možnost dané země schválily, je výrazná úspora místa oproti pohřbívání a také menší znečištění prostředí oproti spalování těl.

Katrina Spadeová, zakladatelka firmy Recompose, která zákon pomohla prosadit ve Washingtonu, uvádí, že proces rozkladu trvá zhruba měsíc a ušetří oproti spalování vypuštění jedné tuny uhlíku na osobu. „Jemně přeměňujeme lidské pozůstatky v půdu, aby z nich mohl vzniknout nový život,“ zní jedno z hlavních hesel společnosti.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama