Kapesní poezie. Rozbalíš a jedeš!

Před kamery předstupuje hubený muž v županu. Divoce gestikuluje – a přednáší verše, jako by byl na divadle. Jinak ovšem vládne v žižkovské kavárně Pracovna, která propůjčila své prostory online přenosu večera performativní poezie, ticho. Je doba covidová – kdyby však nebyla, prostor by téměř jistě zaplnili diváci.

„Já ti dám ADHD, smrade! Tebe nikdo nenaučil se chovat… a my, jak legie u Zborova,“ popisuje strasti táborových vedoucích v textu sedmadvacetiletý básník známý pod přezdívkou Anatol Svahilec.

Za čočkami namířenými na vystupujícího sedí další čtyři interpreti, z jejichž improvizovaných či předem připravených textů se skládá dnešní exhibice slam poetry. Přednes je asi jediné slovo, které je obsahově pojí, jinak si slam poetry zakládá na otevřenosti a neuchopitelnosti.

Kdybyste před dvaceti lety v hospodě řekli, že poezie dokáže být stále natolik atraktivní a aktuální, aby vyprodala přední české kluby, pravděpodobně by se vám vysmáli. Žánr slam poetry ale tento Rubikon překročil a jeho oblíbenost mezi lidmi stále roste. Jedním z vysvětlení pro tento jev je schopnost adaptace a skladnost slamu. Žánr je natolik univerzální, že dokáže oslovit diváka napříč sociálními a věkovými skupinami. Jde o kulturní organismus čítající desítky pravidelně vystupujících, což v praxi znamená ohromné množství originálních vystoupení, daných neopakovatelností prostředí a večera.

Sosající houba

Takzvaní slameři vystupují po menších skupinách, které organizátoři skládají podle dramaturgických potřeb večera. Performeři improvizují, recitují básně či hrají divadlo o jednom herci. Divák pak jejich výstupy na konci boduje. Postmoderní kulturní sportovce při jejich performanci omezují pouze dvě pravidla. Texty či improvizace musí být autorské a nesmí se při nich využívat žádné rekvizity.