Kapesní poezie. Rozbalíš a jedeš!

Kultura

Slam poetry je kříženec kabaretu a recitační soutěže. Tento žánr vznikl kdysi v Chicagu jako opozice vůči škrobenému autorskému čtení, v Česku se mu dnes věnují i básníci vydávající knihy. Nejznámější performeři vystupovali na protivládních demonstracích na Letné, a když není pandemie, dokážou do klubů po republice přilákat stovky diváků. Jak to všechno vím? Inu, i já provozuji slam poetry.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Před kamery předstupuje hubený muž v županu. Divoce gestikuluje – a přednáší verše, jako by byl na divadle. Jinak ovšem vládne v žižkovské kavárně Pracovna, která propůjčila své prostory online přenosu večera performativní poezie, ticho. Je doba covidová – kdyby však nebyla, prostor by téměř jistě zaplnili diváci.

„Já ti dám ADHD, smrade! Tebe nikdo nenaučil se chovat… a my, jak legie u Zborova,“ popisuje strasti táborových vedoucích v textu sedmadvacetiletý básník známý pod přezdívkou Anatol Svahilec.

Za čočkami namířenými na vystupujícího sedí další čtyři interpreti, z jejichž improvizovaných či předem připravených textů se skládá dnešní exhibice slam poetry. Přednes je asi jediné slovo, které je obsahově pojí, jinak si slam poetry zakládá na otevřenosti a neuchopitelnosti.

Kdybyste před dvaceti lety v hospodě řekli, že poezie dokáže být stále natolik atraktivní a aktuální, aby vyprodala přední české kluby, pravděpodobně by se vám vysmáli. Žánr slam poetry ale tento Rubikon překročil a jeho oblíbenost mezi lidmi stále roste. Jedním z vysvětlení pro tento jev je schopnost adaptace a skladnost slamu. Žánr je natolik univerzální, že dokáže oslovit diváka napříč sociálními a věkovými skupinami. Jde o kulturní organismus čítající desítky pravidelně vystupujících, což v praxi znamená ohromné množství originálních vystoupení, daných neopakovatelností prostředí a večera.

 

 

Sosající houba

Takzvaní slameři vystupují po menších skupinách, které organizátoři skládají podle dramaturgických potřeb večera. Performeři improvizují, recitují básně či hrají divadlo o jednom herci. Divák pak jejich výstupy na konci boduje. Postmoderní kulturní sportovce při jejich performanci omezují pouze dvě pravidla. Texty či improvizace musí být autorské a nesmí se při nich využívat žádné rekvizity.

Každý, kdo chce promluvit k publiku, musí dodržet pouze dvě výše zmíněná pravidla. Jinak si na pódiu může de facto říkat a dělat, co chce. Diváci tak občas dříve bývali svědky bizarních situací; pokusů, kdy se vystupující například ze zoufalství vysvlékl(a) do spodního prádla, aby nahnal(a) body. Nutno podotknout, že jsem byl sám svědkem situace, kdy dívka chtěla bodově zachránit svůj slabý výstup tím, že publiku ukázala prsa: porota ji však diskvalifikovala, protože ona ňadra vyhodnotila jako rekvizity. Na kabaretnosti a nepředvídatelné kvalitě jednotlivých večerů si ovšem slam poetry do značné míry zakládá. Marketingově a produkčně řečeno, jde o divácké lákadlo.

Kvalitní propracované výstupy, ale i exhibice podivínů či opilých členů publika, případně obojího. To jsou dvě strany mince, kterou performativní poezie na kulturním trhu nabízí. V klubu Rock Café například mohli diváci v rámci jednoho večera ochutnat komický text s divadelním přednesem od výše zmíněného Svahilce, v současnosti nejvytíženějšího performera žánru, společně s výstupem člověka, který během své chvilky na pódiu do publika křičel: „Ty kun*do za**aná!“ To vše v jednom balíčku za vstupenku v ceně 199,90 koruny.

Uvnitř slam poetry přirozeně fungují strukturní a produkční možnosti, jimiž organizátoři naklánějí misky vah na tu či onu stranu. Přesto se během večera může stát cokoliv, a to nejen na pódiu. Tato platforma je interaktivní a diváci jsou od moderátorů vysloveně pobízeni, aby v případě, že se jim báseň nelíbí, bučeli či vyprovodili interpreta vlastní autentickou reakcí. Performeři, kteří své básně improvizují, je také často skládají v interakci s diváky. Nechají si od nich nadhazovat slova a tak dále. Zatímco ale ještě před deseti lety bylo běžné, že devadesát procent soupisky improvizovalo (kvůli čemuž si část veřejnosti žánr dodneška spojuje primárně s improvizací), v současnosti slameři naopak především píší texty.
Poučení zájemci o toto kulturní klání si mohou vybírat, na které výstupy se podívají. Organizátoři pak divácké poptávce více či méně vycházejí vstříc. „Soupisku si vybírám podle zkušeností performerů a dramaturgie večera. Určitě hraje roli jejich otrkanost. V podstatě pro mě platí, že čím méně zkušené publikum, tím otrkanější performery si beru. Silnou soupisku prokládám nováčky, protože i oni se tímhle způsobem nejsnáze vyškolí. Jsou večery, kdy může být publikum agresivní, akce se nemusí povést a to je pro vystupujícího nejlepší performerská škola,“ popisuje mi dramaturgická kritéria slamu již zmíněný Anatol Svahilec.

Škála slamové nabídky je pestrá nejen napříč kvalitativními úrovněmi. Kromě takříkajíc standardních exhibic bez dramaturgického rámce pracuje slam s tematickými akcemi. Tomu odpovídá i dnešní večer pojmenovaný „Erotic slam“, kdy na sobě vystupující musí mít župan a přednesené texty musejí pojednávat o lásce, erotice či jiném podobném tématu.

 

Medaile za básničky

Po moderátorském úvodu Anatola Svahilce před kamery nastupuje Jan Rosenthaler alias Lef L’Leviatan. V civilu student práv, ve slamu etablovaný člen žánru a několikanásobný finalista celorepublikového mistrovství. Na jeho osobě lze poukázat hned na několik aspektů slamu. Za prvé – jednotliví performeři, jak mohl pozorný čtenář zaregistrovat, se vyžívají v bizarních pseudonymech. Kromě speciální kategorie zvířecích přezdívek – Pan Fenek, Kňour, Tukan a další – jsou pak trendy jména typu: Pangumpán, Herr Tutter či Kravál123456. Za druhé – slam poetry funguje jako soutěžní platforma.

Každý rok na podzim proběhne dvanáct regionálních kvalifikací na mistrovství České republiky, kde se třináct účastníků (dva postupují z Prahy) utká o mistrovský titul. Kromě prestiže získává vítěz i 30 000 korun a postup na evropský šampionát (kde vystupující hovoří ve svém jazyce a text se překládá do angličtiny). Výběr mistra slamu je demokratický a stojí na důvěře. Pořadatelé rozdají náhodným divákům body a publikum pak jednotlivé vystupující boduje na škále od jedné do deseti prostým zvedáním čísel, jejichž součet určí vítěze večera. Stejný princip platí u většiny exhibic.

Na první pohled by se mohlo zdát, že ve slam poetry tvoří divácké bodování alfu a omegu kulturní vytíženosti performera, tedy že určuje, jak často ho dramaturgové večerů zvou – ve skutečnosti tomu tak ale není. „Body z mojí pozice dramaturga a produkčního u slamera v zásadě nehrajou roli. Vybírám si lidi podle pocitu. Když mě někdo zaujme, zvu ho na akce bez ohledu na body. Soupisky skládám rovněž podle dramaturgické pestrosti,“ popisuje svá kritéria Tomáš Kůs.

 

Tři veteráni

Vraťme se ale zpátky k letošnímu večeru v kavárně Pracovna. Tři mistři republiky se sešli i na dnešní soupisce. Jedním z nich je dříve zmiňovaný Svahilec, který na mistrovství republiky zvítězil v roce 2014. Jakožto moderátor dnešního online slamu (přenos sleduje zhruba dvě stě diváků) právě uvedl před kamery dalšího mistra ve slamu za rok 2017, Filipa Korytu alias Dr. Filipitche. Právě Filipitch a Svahilec jsou v posledních letech čelní představitelé žánru. Zatímco Anatol koncipuje své výstupy jako komické divadelní hry jednoho herce, obsahovou doménou Filipových textů je on sám. „Skrze sebe poukazuji na obecně platné principy. Jsem ve všem hluboce ponořený. To mě vede k úzkosti, z níž pak mé texty do značné míry vycházejí. Vždycky jsem tento povahový rys vnímal jako jistou formu vyděděnosti, teď z něj ale kulturně těžím,“ vysvětluje.

Tohoto sokolovského básníka lze označit za renesančního člověka, podobně jako většinu členů oné „komunity“. Filipitchův kariérní záběr pokrývá mnoho rovin. Vystudoval pedagogiku a psychologii, napsal několik komerčně úspěšných básnických sbírek, hraje v kapele a v neposlední řadě je autorem úspěšné sbírky autobiografických povídek Falknov Calling. V rámci scény zastupuje Filip skupinu „plnokrevných básníků“, kam spadá i Tim Postovit, Ondřej Hrabal či hlavní produkční scény Tomáš Kůs. Všichni výše zmínění publikují své texty v literárních magazínech, vydávají své knihy u předních českých vydavatelů a vyhrávají básnické soutěže.

Hranice mezi básníky a slamery se v posledních letech rozostřila, nebylo tomu tak ale vždycky. „Ještě před sedmi nebo osmi lety jsem si myslel, že slameři nemají básnické ambice. A oba žánry fungovaly rozdílně. Slam byl zkrátka pouze pódiová disciplína, zatímco poezie se četla. Dneska se to mění, protože existuje více autorů, kteří zvládají oboje. Současná poezie se chce odpoutat od zavedených škatulek a i slam tomu jde naproti, oba žánry se tak dostávají do stále větší symbiózy,“ popisuje proměnlivý vztah mezi klasickou poezií a slamem Tomáš Kůs.

 

Do lavic!

Performativní poezie právě skrze svoji komplexnost prorůstá i na školskou půdu. Na Palackého univerzitě v Olomouci probíhají díky moravskému otci žánru Robertu Hýskovi slamové workshopy. Slam také přijali jako předmět na Jihočeské univerzitě, byť začátek samotné výuky pozdržela karanténa. Performeři už roky jezdí přednášet na gymnázia či do dětských domovů. Akademický kredit nabírá žánr kvůli kombinovatelnosti rétoriky a tvůrčího psaní. Záleží jen na konkrétním vedoucím workshopu, jak svou výuku postaví. „Jezdíme od vejšek až po základky nebo učňáky. Slam se propašuje všude, pamatuju si vystoupení v romském ghettu na severu Čech. Nejdřív jsem byl z téhle divácké interakce nervózní, ale nakonec se jim akce docela líbila. Dostala nás tam organizace Food Not Bombs,“ vzpomíná Anatol.

Během toho, co si dělám poznámky, zahajuje Filip svou performanci. Báseň pojmenovaná „Neviditelná muka trhu“ zachycuje tlak a nároky společnosti na jedince. „Dej si smoothie, Filipe!“ rozvíjí dialog sám se sebou, zatímco ho doma sledují diváci prostřednictvím online přenosu. Neviditelná muka trhu patří k hitům, což ve slamu znamená vysoký počet bodů. Oproti obvyklému aplausu publika tentokrát obdrží „pouze“ potlesk od kolegů simulující diváckou přízeň.

 

Udeřit slovem

Před kameru opět přibíhá Svahilec, jehož moderátorský vstup přetéká bizarními slovy jako například „špumprnágle“: „Dámy a pánové, nyní prosím bouřlivým potleskem doma u svých obrazovek přivítejte Večerku!“

Divácký potlesk znovu simulují vystupující a před kameru přichází Hanka Nguyen. Studentka psychologie je jedinou dívkou dnešního večera; ženských performerek je v českém slamu málo, ale scéna vždy oplývá několika tahounkami, mezi něž slamerka Hanka, vystupující pod přezdívkou Večerka, patří.

I její jméno je pseudonym, souvisí nicméně s jejími vietnamskými kořeny, s nimiž ostatně pracuje i v některých svých textech: obecně by se přitom ústřední téma Večerčiných básní dalo shrnout do kategorie sociální tematika. Slamerů, kteří s tímto tématem umějí naložit, není mnoho a divácky úspěšných ještě méně. Nejvíce mezi nimi vyčnívá Tukan, občanským jménem Robert Netuka. Na demonstraci Milionu chvilek pro demokracii přednesl politický text o Andreji Babišovi. Během protestů proti výsledkům posledních prezidentských voleb v Bělorusku recitoval svůj text „Bělorusko“, pojednávající o tamním politickém systému.

Večerku po chvíli střídá Jiří Charvát, dvojnásobný mistr republiky. Tohoto titulu se v dějinách české verze žánru podařilo dosáhnout pouze třem lidem.

Jeho tvorba má především standupové prvky. Sedmatřicetiletý Jiří, ve slamu známý jako Rimmer, spoluzaložil tým komiků s názvem „Stand-up factory“, s nimiž obráží republikové kluby i online svět. Na Mall TV má dokonce vlastní pořad. Rimmer patří dnes už ke slamovým veteránům. Na rozdíl od ostatních performerů dnešního večera zažil jako interpret časy, kdy hlavní organizátorkou slamových večerů a soutěží byla známá postava brněnské kulturní scény Lenka Zogatová. Její přínos byl pro český slam naprosto zásadní. Dokázala vést a ukotvit žánr v celorepublikovém kulturním podhoubí, dostala performativní poezii na Slovensko a byla tahounem scény až do své smrti v necelých šedesáti v roce 2014.

Její místo přebrali Tomáš Kůs a „otec moravského slamu“ Robert Hýsek, jimž čeští performeři a diváci vděčí do jisté míry za profesionalizaci žánru: „Když jsme s Bobem slam přebírali, dohodli jsme se, že on si vezme na starosti Moravu a já Čechy. Nejtěžší pro nás bylo navázat na zdařilou, už rozběhnutou minulost žánru. Od těch dob došlo i k proměně performativních kvalit, za čímž stojí primárně práce menších organizátorů, jako jsou Filip Koryta, Anatol Svahilec nebo Ondra Hrabal,“ vzpomíná na proměny slamu Tomáš. Tím, že ze slamu organizátoři a často i performeři v jedné osobě udělali pravidelnou kulturní show i na menších městech, rozšířili diváckou zkušenost, a tudíž také zkušenost autorů, což pak logicky vedlo ke zvýšení kvality žánru.

Scéna se tak profesionalizovala. Performeři v současnosti pracují se svými výstupy z mnoha hledisek. Už nejde jen o text samotný, ale i o způsob přednesu, gestikulaci nebo práci s pauzami.

Konkurence za posledních patnáct let rapidně vzrostla, což vede k většímu tlaku na vystupující, ale i k etablování žánru v literární sféře. „Zvyšuje se konkurence. Díky tomu se performeři vzájemně motivují k dosahování co nejlepších výsledků. Také postupně dochází k integraci slamu do literatury,“ říká už zmíněný slamer Dr. Filipitch.

 

Klub poetických rváčů

Ze slamerů se stala fungující komunita, protože řadu interpretů pojí v těchto dnech mnohem víc než vystoupení samotná. Po České republice fungují takzvané slamerské byty, tedy byty složené výhradně z performerů. Nejznámější z nich je takzvaný „Václavák“, kde společně bydlí Anatol Svahilec, autor tohoto textu a hlavní produkční slovenské slamové scény Lucia Erneková.

„V Česku má slam delší tradici než u nás, tudíž na Slovensku podle mě ještě nestačila vzniknout takhle pevná slamová komunita. Podobně jako Češi jsou na tom Maďaři. V tomhle kontextu performery stmelují evropská mistrovství, jejichž hlavním programem je sice soutěž, ale během ní se setká zhruba padesát evropských slamerů a díky tomu vznikají nejen profesionální, ale i soukromé vztahy,“ komentuje Lucia rozdíly mezi slamovými scénami.

Druhým slamerským útočištěm v Praze jsou takzvané „Vinohrady“, kde bydlí již zmíněný Jan Rosenthaler a jeden z posledních aktivních improvizátorů současnosti Honza Dibitanzl: „Spojuje nás tvůrčí hlad a díky němu nás společně začalo bavit trávit čas na více rovinách než jenom na slamech samotných. Když zavřete tvůrčí lidi na jeden byt, rozvine se na více rovin vzájemného vztahu. Společně s vystoupeními vznikají společné zážitky vystupujících a tím se upevňují i přátelská pouta přesahující pouze profesionální a kolegiální vztah,“ předává mi svou zkušenost Honza.

Zatímco si dělám v kavárně Pracovna poznámky k reportáži, hodiny neúprosně ukazují půl devátou: dnešní online exhibice končí.

Moderátor naposled zamává do kamer a během chvilky jsou mikrofony a kamery v pouzdrech, místo činu je uklizené a slameři se rozjíždějí zpátky do svých domovů. Jak mi totiž už poněkolikáté cestou domů opakuje můj spolubydlící a slamový kolega Anatol: „Slam je kapesní kultura, za pět minut to rozbalíš a jedeš. Nepotřebujem velký efekty, nejdůležitější jsou rýmy a přednes, chápeš, jakej dopad mají tvoje rýmy na publikum?“ Krčím rameny a na jeho moudra odpovídám suše: „Amen.“

 

Autor vystudoval bohemistiku na Jihočeské univerzitě a žurnalistiku na Univerzitě Karlově v Praze, pracoval pro různá média.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama