Zeman a Babiš. Dva muži na vrcholu a naštěstí i za zenitem

Názory

„Oba jste sice na vrcholu politického schodiště, avšak i za zenitem svých schopností a dovedností,“ vzkazuje v čase pandemie Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi šéfredaktor Lidových novin z první poloviny devadesátých let.

Na úvod přiznání: tento text nevznikl spontánně. Spontánní však byla má odpověď, když mě šéfredaktor Reportéra Robert Čásenský oslovil s nabídkou napsat komentář s osobním vzkazem premiérovi a prezidentovi: Ano a rád. Ten návrh byl přitažlivý jako všechny paradoxy.

Ani k jednomu z obou pánů totiž vlastně moc vztah nemám, natož osobní. Premiéra jsem osobně viděl jedinkrát. Ještě jako ministr financí vyrazil na lov pohledů na festival Colours of Ostrava. Byla to taková etuda v duchu čau lidi, tady mě máte a mějte mě rádi, víte, já to tady sponzoruju. Zadíval jsem se tenkrát raději do kelímku s radegastem.

Prezidenta jsem na sklonku normalizace a v prvních rocích svobody vídal častěji. Nejdřív v redakci Technického magazínu, kam tehdy napsal svou vstupenku do politiky, i později v Lidovkách. Zeman rozhodně pohledy nelovil. Naopak, už tenkrát bylo jasné, že nejen Václav Klaus si myslí, že chytřejší než on sám může být pouze Bůh, jehož existenci ovšem nepřipouštěl.

Zároveň však, když dnes premiéra i prezidenta pozoruju jen skrze média, téměř vždy se mi zježí zbývající vlasy studem. Nad tím, co předvádějí oni sami, avšak častěji nad tím, co tropí lidé kolem nich (to platí zejména o prezidentovi, i premiér však má svého Faltýnka). Metaforicky vzato, z hygienických důvodů se proto snažím držet odstup a osobní právě nebýt. Proč však to pro jednou neporušit?

 

•••

Když jsem se tenkrát zadíval raději do piva než do premiérových očí, psal se rok 2017. Na podzim předtím nečekaně zvítězil v amerických prezidentských volbách nad vysoce favorizovanou Hillary Clintonovou podceňovaný, drzý a lhavý Donald Trump. Miloš Zeman, stejně jako jeho kamarád Putin, Trumpovi nepokrytě fandil už v kampani. V písemné gratulaci ke zvolení, hemžící se gramatickými chybami v angličtině, se mu dokonce pochlubil: mí političtí protivníci mě tady doma nazývají „Czech Donald Trump“. Vsadím boty, že tou podobou měl na mysli víc než pozitivní vztah k Izraeli nepokrytou rozkoš, s níž své protivníky urážel. Trumpovu zdvořilostní telefonickou odpověď, zakončenou americky nezávazným „musíme se vidět“, si vyložil jako záruku pozvání na státní návštěvu a mluvčí Ovčáček okamžitě rozhlásil do světa, že písemné pozvání se čeká každý den.

Ač se Andrej Babiš tehdy ani později za českého Trumpa neprohlašoval, od počátku s ním měl víc společného než Miloš Zeman. Stejně jako americký prezident vstoupil do politiky náhle a jako bohatý člověk. Stejně jako on dokázal, ač miliardář, přesvědčit (spíše obalamutit) chudší voliče, že jeho srdce bije za jejich zájmy. Stejně jako Trump byl od počátku své politické kariéry v nejrůznějších střetech zájmů, které rovněž stejně jako americký prezident dodnes popírá. Oba tomu věnují značnou část úsilí i energie, kterou by jako hlavy exekutivy měli věnovat správě země. A co je nejhorší, oběma to procházelo.

Babiš Trumpa od počátku opisoval i v politickém marketingu. Čepice s nápisem „Silné Česko“ byla sestřenicí Trumpovy basebalky s textem „Make America Great Again“ (Učiňme Ameriku znovu skvělou). A protikorupční étos hnutí ANO, vystavěný na tom, že není jako tradiční a zkorumpované politické strany, byl volným překladem Trumpových slibů, že vyčistí elitářskou a zkorumpovanou politickou bažinu.

Na Pražský hrad pozvání nikdy nedorazilo, a to i přesto, že do Washingtonu byl jako mimořádný a zplnomocněný vyjednavač vyslán Zemanův poradce Kmoníček s krytím velvyslance. Zato do Strakovy akademie ano. Andrej Babiš v březnu 2019 do Bílého domu odjel, a řekl bych, že pro pověst České republiky to bylo nepochybně lepší. Nejen proto, že se tam přihlásil k plnění finančních závazků k NATO (byť zatím to vypadá, že skutek utek) nebo že má líp padnoucí oblek. Taky proto, že Miloš Zeman tam už jednou předvedl, jaký že je sekáč. V Krampolově show Nikdo není dokonalý se v lednu 2011 pochlubil, že za jeden ze svých největších úspěchů v zahraniční politice pokládá, že si ještě jako premiér v Bílém domě zapálil, ač ho prezident George W. Bush poprosil, aby tam nekouřil. Když to říkal, oči mu zářily štěstím, jak pěkně toho nekuřáka Bushe nakrknul, a smál se, až se za břicho popadal. Trump je také nekuřák, navíc ani nepije. (Škoda že se Zeman nikdy nesvěřil, zda zapálenou cigaretou zkouší nakrknout i nekuřáka Putina v Kremlu nebo soudruha Si v Pekingu, ten taky přestal kouřit.)

Něco společného s Trumpem však měli od počátku oba, Babiš i Zeman. Neomylně sáhli po tom nejméně dobrém, co americký prezident v repertoáru má. Tak jako on, i oni svou politikou lidi rozdělují, ne spojují. Tak jako on, i oni hledají a nacházejí oddané stoupence v těch, kteří chtějí víc brát než dávat. Tak jako on, i oni vyvolávají falešnou naději v těch, kterým otevřený svět nepřinesl, co od něj čekali.

Fungovalo jim to dlouho. Vlastně až do covidové pandemie.

 

•••

Pandemie je krize v nejtvrdším slova smyslu. Jde v ní o životy, a mají-li být zachraňovány, musí mít společnost v čele lidi, kterým věří, že ji z krize dokážou úspěšně vyvést. Dnes je zřejmé, že prezident ani premiér to nejsou.

Ohlédněme se po uplynulých ročních dobách: Na jaře, kdy pandemie do Česka dorazila, premiér jen po kratičkém váhání rázně zemi uzavřel a vyhlásil lockdown, který mnozí považovali za přepjatý. Chvíli se přetahoval s ministrem vnitra, kdo že má být v čele krizového štábu (ze zákona samozřejmě ministr), peskoval submisivního ministra zdravotnictví, vyvolal kontroverzi faktickým uzavřením veškerých škol až do prázdnin. Počty nakažených však byly nízké, zemřelí se dali počítat na prstech a premiér se mohl po světě chlubit, že jsme „the best in covid“. Prezident v prohlášeních i občasných rozhovorech pro oblíbená média vyzýval ke klidu a vyhlásil datum, kdy se v říjnu bude volit do vedení krajů. Jeho výrazně snížená mobilita byla patrná z každého záběru, a tak mu ani nikdo nevyčítal, že se jako příslušník covidem nejohroženějšího segmentu populace uzavřel v Lánech.

V létě premiér vyzval občany, aby neriskovali, raději trávili dovolenou doma – a poté vyrazil na Krétu. Aby si všechny, které tím rozhněval, znovu naklonil, osobně vyjednával, aby čeští občané mohli do Chorvatska i do Řecka s co nejmenšími omezeními. I prezident opustil Lány a nechal se ochrankou usadit do svého gumového člunu, aby každoroční rituální plavbou po Veselském rybníce pobavil staré i mladé. Svět podle obou zdál se být opět bezpečný, když ho jistila chytrá karanténa a e-rouška v mobilu.

Jenže přišel podzim a termín voleb se nebezpečně přiblížil. Ta tam byla premiérova jarní razance, s níž uzavíral zemi a snižoval riziko šíření nákazy: hlavně voliče nenaštvat nějakými restrikcemi. Závratnou rychlostí tak zemi proklamovanou jako „the best in covid“ proměnil v zemi „the worst in covid“. Jistá důvěra, kterou u lidí požíval, byla ta tam: nešlo nepoznat, že vládu řídí ne on, nýbrž nárazy covidového vlnobití. Pozdní omluvy nezabraly.

A prezident? Občas někde něco utrousil, jinak se vypařil. A když pak začátkem října promluvil v televizi, udělal, co mu jde nejlíp: urazil a ponížil ty, kteří se mu vzpírají, jen aby neztratil ty, kteří mu věří všechno, i ten neexistující Peroutkův text vlevo dole.

A jak se často říká ve Hře o trůny, zima se blíží.

 

•••

Co osobního v téhle situaci vzkázat do Lán a do Průhonic? Pánové, ač je to formálně protimluv, protože vrchol i zenit jedno jsou, oba jste sice na vrcholu politického schodiště, avšak naštěstí i za zenitem svých schopností a dovedností. Ze všeho nejlepší by bylo, kdybyste odešli, každý po svém, každý jinam.

Že to uděláte, však není pravděpodobné, v případě premiéra paradoxně dokonce ani žádoucí. Nejen proto, že krizi pořád víc pandemickou než politickou by to jen prohloubilo. Učiní-li tak, prezident jmenuje premiéra ještě víc podle svého gusta a čerta se bude starat, zda vláda sestavená z jeho milců dostane, nebo nedostane v parlamentu důvěru. Už jednou to předvedl a kabinet Jiřího Ruskova bez důvěry vládl v demisi víc než půl roku. Premiér je zkrátka prezidentův rukojmí.

Poslední prezidentův projev 28. října trval necelých sedm minut a Miloš Zeman v něm prakticky nic neřekl. Zakončil jej citací názvu písně Voskovce a Wericha: Na shledanou v lepších časech.

K tomu lze jen dodat: pokud možno bez vás, pánové.

 

Autor je novinář, publicista a spisovatel. Šéfredaktor obnovených Lidových novin v letech 1991–1992. Narozen roku 1946.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama