Babiš vs. logika 0:2

Když tenista hraje zápas, těžko může být v utkání zároveň v roli rozhodčího. Když umělec žádá o grant, nemůže být zároveň členem sboru, který o přidělení grantu rozhoduje. A když se firma uchází o městskou zakázku na provoz autobusů, nemůže výběrové komisi předsedat majitel té firmy. To je jasné a každému zcela pochopitelné. Nelze být zároveň hráčem a tím, kdo stanovuje a kontroluje pravidla hry.

Úplně stejně logické by tedy mělo být, že nelze zastávat funkci předsedy vlády, přes jejíž podřízené orgány tečou a rozdělují se evropské dotace – a zároveň být majitelem kapsy, do které tyto dotace míří. A přesně to je problém střetu zájmů, v němž se ministerský předseda Andrej Babiš nachází. 

Vlastnictví kapsy, do níž tečou dotace, se tento politik pokusil zakrýt tak, že své holdingy Agrofert a SynBiol vložil do svěřenských fondů. Avšak tyto svěřenské fondy řídí jeho nejbližší spolupracovníci, včetně jeho manželky, a Andrej Babiš má roli zakladatele fondů, který může správce měnit. A co je ještě důležitější, je také „konečným uživatelem výhod“, tedy tím, ke komu plyne profit.

To je vaše kapsa, pane

Premiér se převedením svého byznysu pod svěřenské fondy formálně podvolil zákonu zamezujícímu střetu zájmů politických činitelů, pro který se vžilo označení „Lex Babiš“. Ten zákon byl dělán narychlo a rozhodně není dokonalý. Například zakazuje členům vlády „vlastnictví“ firem, které čerpají dotace, ucházejí se o veřejné zakázky nebo provozují tištěná média, televizi či rozhlas (o spěchu zákonodárců svědčí třeba i to, že zapomněli na média internetová). Nezakazuje však vrcholným politikům být „konečnými uživateli výhod“ z podnikání takových firem. Proto jej také Andrej Babiš zkraje roku 2017 celkem bez řečí akceptoval. Co ovšem stačilo na české scéně – kde je opozice slabá a Babišovi spojenci se tváří, že o ničem nevědí –, nebude, zdá se, stačit na evropské úrovni. Tedy v tom místě, odkud peníze přicházejí.

Auditoři už v předběžné zprávě před pár měsíci konstatovali, že ta kapsa, do které dotace v konečném důsledku tečou, je stále Babišova. A že to je nepřípustné. Finální verze říká podle všeho totéž. Zcela v souladu se zdravým rozumem (a nově i celoevropsky platnými pravidly) vychází z toho, že je důležité, komu nakonec dotace přinesou profit, a nikoli to, na koho je co formálně napsáno. 

Česká vláda premiéra Andreje Babiše se chystá proti nálezu, který by ublížil kapse Andreje Babiše, bránit všemi dostupnými prostředky; tedy alespoň to veřejně vyhlašuje. Uvidíme, jak v této dvojjediné roli uspěje.

Malinkatý multimiliardář

Do jisté míry obdobný je z pohledu zdravého rozumu a elementární logiky také případ znovuobnoveného stíhání Andreje Babiše známý coby kauza Čapí hnízdo. Když jsou dotace určeny pro malé a střední firmy, mají je dostávat malé a střední firmy. Pokud se z obřího multimiliardářova holdingu formálně oddělí nějaká část, přemaluje štít na malou začínající farmu a dojde si požádat o dotaci padesát milionů na podnikání malých firem v turistice, je to z hlediska zdravého rozumu jasně v rozporu s pravidly.

Nikdo jiný než soud samozřejmě nemůže říci, zda tento účelový podfuk v režii holdingu Agrofert a jeho majitele zároveň splnil parametry trestného činu. 

Nicméně lze kvitovat, že v souladu se zdravým rozumem vrátil nejvyšší státní zástupce věc k pořádnému došetření a nepřihlásil se k uzavření případu na základě formalistních závěrů. A správné je nejspíš i to, že se má vyšetřování především zabývat klíčovými postavami případu a nikoli rodinnými příslušníky premiéra, kteří od začátku v celé věci působí spíše jako křoví.

Nelze samozřejmě předjímat, jak to se střetem zájmů a Čapím hnízdem nakonec dopadne. Lze však vyjádřit opatrné potěšení nad tím, že navzdory hlasité bubnové palbě a všem trikům Andreje Babiše dokáže zdravý rozum zaznamenat alespoň dílčí vítězství.

Škoda jen, že předseda vlády nedokáže sám nahlédnout na to, jak svou osobní nenasytností poškozuje českou společnost i pověst země ve světě...