Když kůň zívá, léčí nejvíc

Report

Osm koní, tým terapeutů a trenérů, patnáct bezbariérových apartmánů. V Bohuslavicích na Vysočině pomáhá dětským pacientům s pohybovými problémy kontakt se zvířaty. Děti se baví jízdou na koni nebo hlazením psa a vlastně ani nevědí, že pod vedením terapeuta cvičí. Komplexní týdenní program hipoterapie kombinované s canisterapií pomůže některým dětem postavit se na vlastní nohy a udělat první krok. U jiných aspoň brzdí vývoj nemoci.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kůň Majda dřív soutěžil v prastaré disciplíně – drezuře, ale kvůli trombóze musel se závoděním skončit. „Patřil naší kamarádce, která věděla, že ho může dát do jezdeckého kroužku, kde bude trpět střídáním jezdců, nebo k nám, kde se bude mít dobře,“ říká fyzioterapeutka Kateřina Maříková. Spolu s manželem Majdu z následků krevní sraženiny zcela vyléčili, takže už nekulhá: v Centru hiporehabilitace Mirákl v Bohuslavicích se dokonce stal vůdcem stáda a v terapeutickém výcviku pokročil nejdál.

„Když nemám čas pracovat se všemi, tak vím, že co udělám s Majdou, se odrazí i na dalších koních,“ říká Katka. Kůň často vozí děti v takzvaných asistovaných sedech, kdy na něm sedí terapeut a před sebou má dítě. Pohyb v transverzální rovině – dělící tělo na horní a dolní polovinu – dokáže pomoci s rotací dětské pánve, uvolní hrudník a změní špatné dechové stereotypy. „Mimochodem, když kůň hodně léčí a dítě namáhavě rozdýchává, sám začne kašlat,“ poznamenává Katka Maříková.

Jednou z kobyl v bohuslavickém stádě je Jackie. Dokáže třeba naučit nemocné děti aktivovat břicho nebo uvolnit kyčelní klouby. „Je trochu přecitlivělá, vyladit ji, aby byla v psychické a fyzické pohodě, je umění.“ Našla se ale v další činnosti, které se věnuje ve svém „volném čase“, tedy po hipoterapii. Ve westernových závodech Barell racing, při soutěžích rychlosti a obratnosti vypustí Jackie přebytky energie a je spokojená.

Kůň Filípek na fotce slzí. I tato zvířata mají emoce. Filípek je nejstarší a ve stádu platí tak trochu za outsidera. Čím víc se mu terapeuti snažili pomáhat, tím víc ho stádo odsouvalo; jejich lítost vůči němu byla kontraproduktivní. „Koně někdy slzí, když pracujeme s jejich psychikou a emocemi a prožívají to, nebo i po kontaktu s dětmi. Když jsou s dítětem hodně uvolnění a opravdu léčí, začnou zívat. Když vidím, že kolečko dvě prozívají, vím, že tenhle kůň byl pro dítě správná volba,“ doplňuje Katka.

Poník Amík vystřídal několik majitelů, u kterých doplácel na to, jak je hodný: jejich potomci si s ním nejspíš dělali, co je napadlo. Přestože jeho pohyb není pravidelný, má nejlepší výsledky, s dětmi dělá téměř zázraky. Třeba holčička s epilepsií, genetickým onemocněním a výraznou skoliózou, která se na vstupním vyšetření v podstatě křivila do boku, sedí po týdnu s poníkem rovně.

Fyzioterapeutka Kateřina Maříková se skutečně zabývá jak dětmi, tak i zvířaty. U pětiletého valáška jménem Dagles například bere ohledy na jeho pubertu. „Nesmíme mu hipoterapii znechutit. Když vidíme, že začíná být otrávený, dáme mu měsíc pauzu a dělá něco jiného.“ Takový kůň se hodí například pro děti se senzorickými poruchami, má podobné vnímání jako ony – je rozlítaný s velkým zájmem o okolí.

 

 

Omylem a za korunu

„Skoro všichni naši koně jsou tu omylem a za korunu,“ usmívá se Katka. „Když je někde bolavý kůň, lidé vědí, že mu můžeme dopřát potřebnou terapii a dáme mu šanci na jiný život. Takoví koně jsou pak nejvíc vděční,“ shodují se manželé. Oba se kromě práce s dětmi věnují i fyzioterapii koní a spolupracují s celou řadou stájí. Péče je opravdu promyšlená, koně například dostávají stravu na základě rozboru krve, aby pro ně byla co nejvhodnější.

S terapií v bohuslavickém centru pomáhají i další zvířata. Psi. Nejlepší, kterého tady kdy měli, je z útulku. Původně neměl rád lidi, neměl rád zvířata, všech se bál. A pak uviděl první dítě a bylo jasno. Od nich si nechá líbit cokoli, hladí ho pět dětí najednou, občas ho zatahají za uši nebo ocas, ale on spokojeně drží.

Jak se takový pes trénuje? „Jsou přizpůsobiví. Pochytí váš životní směr, chtějí vás následovat. Když vidí, že cvičíte, chtějí cvičit s vámi.“ Když má pes v povelu ‚lehni‘, je pořád ve střehu. „Zatímco tihle vědí, že teď se bude půl hodiny ležet a děti je budou hladit a mazlit se s nimi.“ A právě v tom se skrývá podstata canisterapie či hipoterapie: děti není potřeba nutit do cvičení, v přítomnosti zvířat a pod vedením terapeuta se do něj dají samy.

 

 

Jen u nás a ve Švýcarsku

Centrum hiporehabilitace Mirákl v Bohuslavicích vede Kateřina Maříková spolu se svým manželem Jiřím. Prostory centru pronajímá Hospodářský dvůr, což je penzion spojený s chovem hospodářských zvířat, restaurace, kulturní prostor a palírna. V části areálu patřící k Centru hiporehabilitace je komplex patnácti bezbariérových apartmánů pro ubytování dětí a jejich rodin, venkovní i vnitřní prostor pro jízdy, stáje pro osm koní, ordinace na vyšetřování i canisterapii. Děti sem jezdí na týdenní pobyty.

Katka vystudovala fyzioterapii na pražské fakultě tělesné výchovy a sportu a chtěla se věnovat hipoterapii. Ambice na velký vlastní projekt původně neměla. Pracovala pro sdružení v Holubicích nedaleko Prahy. Hipoterapií se tady zabývala čím dál důkladněji, až zjistila, že chce práci dělat po svém a například se mnohem více soustředit na vstupní vyšetření.

S kolegyněmi proto založila neziskovku Centrum hiporehabilitace Mirákl a v létě zorganizovaly několik týdenních pobytů. Ukázalo se, že efekt delšího nepřetržitého kontaktu se zvířaty se u věkové kategorie dětí do patnácti let nedá srovnat s ambulantní léčbou. Jeden týdenní pobyt pro ně byl jako půl roku ambulance. A tak začaly terapeutky přemýšlet o vlastním areálu.

Přes své známé, vlastně shodou náhod, se před pár lety dostaly k Jiřímu Kovářovi, majiteli Hospodářského dvora Bohuslavice, který už dříve postiženým dětem sponzorsky pomáhal. „Pochopil jsem, že potřebují areál ušitý na míru, a rozhodl jsem se zařídit ho právě v Bohuslavicích,“ říká. Nápad vznikl na podzim a díky nadšení všech se stavba povedla v rekordním čase několika měsíců. Na jaře přijeli první klienti a v červnu se centrum stalo oficiálním poskytovatelem zdravotní péče. Do areálu Jiří Kovář podle svých slov investoval kolem pětatřiceti milionů korun, Hospodářský dvůr také zajišťuje stravu a ubytování.

„Jediné, co přináší nějaký zisk, je zde palírna, všechno ostatní je dotované,“ říká Jiří Kovář. V ekonomickou návratnost projektu nevěří, ale sám říká, že tu občas vidí zázraky, jaké by odpovídaly slovu „Mirákl“ v názvu centra. „Už jsem tady viděl děti, které přijely na invalidním vozíku a po rehabilitační léčbě bez léků, injekcí a farmacie odcházely na vlastních nohách. Maminky je se slzami v očích vedly za ruku a vozík složily do auta.“

Kateřina Maříková s manželem do Bohuslavic zpočátku dojížděli každý druhý týden. Když Katka otěhotněla, rozhodli se tady usadit. Podobně to má i trenér koní z Holubic Janek, přistěhovala se i fyzioterapeutka Pavlína, která po čase nahradila kolegyni, s níž Katka neziskovku založila. Další trenéři koní, maséři a fyzioterapeuti dojíždějí na jednotlivé týdenní pobyty, funguje tady také studentská praxe. „Kapacitu zvýšit nedokážeme, kvalita naší péče by šla dolů, takže jediná možnost je školit studenty, kteří se pak budou chtít hipoterapii sami věnovat a rozvinout ji jinde,“ říká Katka. Spolupracuje s lékařskými fakultami, letos se také pustila do postgraduálního studia, s nímž jsou spojené výzkumy hipoterapie.

V roce 2016 se Katce jako jediné v Česku podařilo získat akreditaci od ministerstva zdravotnictví a docílila toho, že je u nás hipoterapie oficiálně uznaná jako léčebná metoda. Vedle Švýcarska je tak Česko jedinou zemí, kde se povedlo hipoterapii uznat jako fyzioterapeutický a zdravotnický koncept. Přesto pojišťovny pobyty v Miráklu neproplácejí: hradí je rodiny a přispívají na ně nadace. I tak je centrum plně vytížené a čekací listina obvykle obsahuje jména dalších sto padesáti zájemců.

„Když už má Mirákl dítě v péči, zajistí mu potřebnou intenzitu rehabilitací, jinak by práce neměla smysl,“ vysvětluje Katka. Bývají to dva až čtyři týdny v roce, záleží na diagnóze. Pokud rodiče tuto intenzitu nevyužijí nebo dítě dovrší patnácti let, uvolní se místo pro další dítě.

 

 

Řeč těla a klidný dech

Cílem pobytu je zlepšit pohyb dětí, psychosociální zdokonalení, tedy například kontakt s vnějším okolím, je pak vítaným bonusem. Motorické problémy se týkají hlavně dětí s neurologickými a ortopedickými diagnózami, skoro polovinu případů tvoří dětská mozková obrna. Postižení může být i následkem komplikovaného nebo pokaženého porodu. Jezdí sem také epileptické děti, častý bývá Downův syndrom: pro něj je typická hypotonie, tedy ochablé svaly, hypermobilita, laicky řečeno nadměrná pohyblivost kloubů, nebo funkční problémy – ploché nohy, oslabené břicho, chybné těžiště, předsun hlavy, skolióza. Dále pak zvířata pomáhají i malým pacientům se vzácnými genetickými onemocněními, která je mohou upoutat na vozík. Hipoterapie funguje i na autismus, na ten se ale v Bohuslavicích nespecializují, protože chybí kapacita.

Zvenku to možná vypadá, že koně s dítětem může vést prakticky kdokoli. Jak velký je to omyl, pochopím, když Katka s týmem terapeutů analyzuje videa z daného dne. Chůze, držení těla, naladění i dech toho, kdo má koně na starost, ovlivňují výsledek. Zvíře je naučené reagovat na pohyb, dokáže vycítit napětí. „Lehké zpomalení nebo zrychlení znamená jinou odezvu pohybového aparátu a může se stát, že velmi rychle místo léčby ubližujeme.“

Proč je tak důležitý klidný dech trenéra? „Když dobře nedýchá a je v napětí, kůň je ve střehu a čeká, co se stane.“ Psychika zvířat je zkrátka důležitá. Proto mají trenéři koně rozdělené a primárně se věnují těm „svým“. Pokud jsou terapeuti unavení nebo rozhádaní, koně to vycítí.

Pro výsledek je zásadní vstupní vyšetření dětského pacienta, které neprovádí jeden terapeut, ale celý tým – naplánuje léčbu a stanoví cíl. „Pokud odhalíme, kam sáhnout, nasměrujeme k tomu terapii a zvolíme správného koně, je to vysoce funkční. Kůň je výjimečný v tom, že se na něm děti učí bez tlaku, vše se rychleji fixuje,“ říká Katka.

Hipoterapie je možná už od třech měsíců věku, miminka jezdí na břiše s tím, že jejich ruce směřují ke koňské zádi: s takovými pacienty se Katka setkávala při ambulantní léčbě. Na týdenní pobyty se většinou děti dostanou nejdříve v osmi měsících. Je výsledek léčebné procedury závislý na věku? „Učili jsme se to, ale zkušenost mi to nepotvrzuje, je to individuální. Měla jsem tu holčičku s dětskou mozkovou obrnou, která v deseti letech nechodila.“ Tři pobyty s ní Katka pracovala, na čtvrtém si dívka začala stoupat.

Zatímco cvičení bez zvířat bývá pro děti většinou nuda, když se – jak už bylo řečeno – dají do pohybu díky koni či psovi, ani si neuvědomí, že tím také cvičí. „Je to jako učit se dějepis vyprávěním příběhů nebo drcením letopočtů,“ říká Katka. „Dítě musí přijmout pohyb za svůj.“ Příkladem může být i terapeutické čištění koně, kdy se pacient zvedá z vozíku, aby zvládl koně kartáčovat shora. Jiné dítě pak dostane za úkol čistit koně jenom rukou, kterou kvůli onemocnění běžně nezapojuje. Při canisterapii pak děti třeba hladí psa od hlavy až po ocas. Že pejsek leží zrovna tak, aby se k němu musely otáčet do té správné rotace, přitom vůbec neřeší.

 

Šťastné okamžiky

Řada dětí je podle Katky vybavená na to, aby hendikep zvládla, je třeba jim jen dát důvěru a zodpovědnost. V centru například byla holčička s genetickou poruchou postihující zrak, sluch a vestibulární aparát, která se projevuje potížemi s rovnováhou, závratěmi či nevolnostmi. Maminka se děsila, co se stane, až bude chtít lyžovat. „Ale ona po hipoterapii stoupla na lyže a jela.“

Ne vždy však léčba vede k celkovému uzdravení. Smutnou prognózu bohužel mají takzvaná progradující onemocnění, kdy se dá vybojovat pouze zpomalení vývoje nemoci. Rodiče takto nemocných dětí se terapeuti snaží vést i k tomu, aby si čas s nimi užili a místo osmi hodin denně strávených dřinou, která výsledný stav posune možná o rok, někdy radši jeli na výlet. Aby si dítě užilo šťastné okamžiky. V takovém srovnání je pro terapeuty člověk se zmíněným Downovým syndromem v podstatě zdravý. „Jsou to spokojení lidi. Kůň jim pomůže od bolesti zad a naučí lépe zvládat emoce, aby pak neupadali do úzkostných stavů.“

U některých diagnóz záleží na vývoji. Max, syn autorky fotografií u tohoto článku, byl zdravé dítě, které přestalo chodit poté, co dostalo dvě různá očkování najednou. V takovém případě se může stát, že pacient buď zůstane na vozíku, nebo se uzdraví. „Tělo bylo připravené na to, že když dostane šanci, zvládne to,“ říká fyzioterapeutka Katka. S hipoterapií se Max seznámil ambulantně v Holubicích, brzy začal lézt. Třetí den týdenního pobytu v Bohuslavicích si začal stoupat v postýlce, na konci týdne udělal první dva kroky. „Pak už se to rychle zlepšovalo a dnes běhá, leze na stromy a padá z nich na zem,“ směje se jeho máma Klára Krátká.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama