Všechno, čeho jsem si vážil, najednou někam zmizelo

Co vás přivedlo k fotografování?

Bylo toho víc, ale důležitou roli sehrála určitá osobní krize. Na devítiletce jsem měl bezvadný kamarády, ale na průmyslovce jsem zůstal dost mimo a drtilo mě to. Rozhodně bych to nechtěl prožívat znova.

 

Jak vám z toho pomohl fotoaparát?

Chtěl jsem někam patřit, mít partu, prožívat věci s někým blízkým. Začal jsem kvůli tomu někdy v patnácti dělat závodně silniční cyklistiku. Moc mi to ale nešlo, končil jsem na ocase mezi posledními. Až fotka mě zachránila.

 

Začal jste fotit lidi kolem sebe?

To taky. Do té doby, když jsem byl někde ve společnosti, cítil jsem se přebytečný. S foťákem jsem získal důvod tam být a přitom jsem se nemusel s nikým bavit. To jsem totiž neuměl. Nedokázal jsem být společenský, chovat se uvolněně. Focení mě vytáhlo ze dna, stalo se mým záchranným lanem i kotvou. Vlastně to tak funguje doteď. Když se sejdeme třeba na maturitním srazu, všichni mají příběhy, o kterých můžou vyprávět. Jen já jich nějak moc nemám. A mluvit o pocitech je blbost, to nikoho nezajímá.

 

Vaše nejstarší fotky jsou ze srpna 1968, v době sovětské invaze vám bylo jedenadvacet.

To byl takovej hnus, že jsem prostě využil toho, že mám foťák, a vyrazil do ulic. Pracoval jsem tehdy v Tesle Karlín, stáli jsme na Sokolovské a kolem nás projížděly tanky. Řvali jsme na ně a hrdinně plivali, pak jsme sjížděli na kamarádově motorce v obrněné bratrské koloně Vinohradskou na Václavák. Taky si pamatuju, jak jsem stál schovanej za sloupem u Národního divadla, kde měli Rusáci postavený dělo. Cvaknul jsem a hned se ozvalo dupání a řev: „Davaj, davaj!“ Film mi ten důstojník zabavil, ale naštěstí mi nechal foťák.

 

Čím jste tehdy fotil?

Měl jsem Mikromu, což byla miniaturní kamerka, kterou vyráběla Meopta už od roku 1946. Na jednu cívku se vešlo až padesát snímků. Byl to můj vysněný foťák od deváté třídy, úžasná technická hračka.

 

Zmínil jste zaměstnání v Tesle Karlín. Co jste tam dělal?

Šel jsem tam na čas po přerušení vysoké. A bylo to celé úplně absurdní. Dali mě na místo, kde se montovaly telefonní ústředny, zatímco předtím na průmce jsem dělal měřicí a řídicí techniku, což bylo něco úplně jiného. Šéf mi dal plány na prostudování a já musel předstírat práci. Hrozný!

 

Musel jste na vojnu? Připomeňme mladším čtenářům, že byla povinná a trvala dva roky.

Nemusel. Po srpnové invazi jsem se psychicky sesypal a skončil na nervovém oddělení na Bulovce. Dostal jsem i papíry na hlavu, díky kterým mě vyškrtli z odvodů, což mě zachránilo. Kdybych šel na vojnu, asi bych se tam oddělal.

 

Říkal jste, že důvodů, proč jste začal fotografovat, bylo víc. Můžete uvést nějaký další?

Jasně, film Zvětšenina, to pro mne bylo úplné zjevení. Vybavujete si to? Hlavní hrdina nosí bílé džíny a bleděmodrou košili. V létě 1969, tedy těsně předtím, než sklapla klec, jsem ještě stačil odjet s kamarádem stopem do Francie. A cestou zpátky jsem si koupil přesně tohle oblečení. Doma jsem si pak za všechny zbývající peníze pořídil sovětskej foťák Kiev. A když jsem s ním poprvé vyrazil do města, omotal jsem si řemínek kolem zápěstí stejně jako David Hemmings v tom magickém filmu.

 

Studoval jste elektrotechniku na ČVUT, ale školu jste nedokončil. Proč?

Šel jsem tam jako absolvent elektroprůmyslovky spíš ze setrvačnosti. Nechal jsem toho ve třetím semestru, hlavně kvůli matice, která mi nešla. Dělal jsem pak závozníka, řidiče, uklízeče… Plácal jsem se v tom.

 

Pracoval jste i jako osvětlovač v televizi.

Dokonce jsem tam i fotil. Posílali mě, abych zachytil, jak si třeba nějací soudruzi podávaj ruce. To bych v sobě taky nejradši vymazal, stydím se za to.

 

Co pro vás osobně bylo na té době nejvíc k nepřežití?

Prožil jsem naplno šedesátá léta, měl jsem plnou hlavu hudby a filmů, i některých úžasných českých divadelních inscenací. A najednou všechno to, čeho jsem si nejvíc vážil, někam zmizelo. Nastala naprostá kulturní blokáda. Navíc se zdálo, že navždy.

 

 

V roce 1976 jste udělal přijímačky na pražskou FAMU, obor fotografie, což byla tehdy vyhlášená škola.

Nakopla mě k tomu moje žena. Do té doby jsem chodil jen do nějakých fotokroužků a obesílal amatérské soutěže, na FAMU jsem se neodvážil pomyslet. Dokument tam tehdy začínal učit Pavel Štecha, což byl můj obrovský vzor, idol. Když jsem poprvé viděl jeho fotky, úplně jsem chrochtal. Přesně takhle jsem chtěl fotit taky.

 

Splnila FAMU vaše očekávání?

Zajímal mě jenom dokument. Většina ostatních předmětů jako reklama, portrét nebo sklo mi vůbec neseděla a moje neschopnost je obstojně zvládnout mě přiváděla k zoufalému vzteku. Takže jsem moc nestíhal termíny a prolejzal občas s odřenýma ušima.

 

V té době jste začal fotit vaši nejslavnější sérii z Jižního Města. Jak k tomu došlo?

Začalo to jako téma ročníkové práce Děti na sídlišti. Když jsem přinesl Pavlu Štechovi balík fotek, prohlédl si je a povídá: „Jo, dobrý, tak pokračuj.“ Přitom já myslel, že to mám hotový. Měl samozřejmě pravdu. Z fotek, které jsem mu tehdy ukázal, ve finálním souboru nezůstala žádná. Jemně mě tím dokopal ke koncepčnosti.

 

Měl jste tedy na focení Jižního Města nějaký předem vypracovaný postup?

Ten jsem měl v případě Petrovic, které jsem fotil předtím (vesnice tehdy čerstvě připojená k Praze, v těsném sousedství sídliště Jižní Město, pozn. red.). Sociolog Ivan Gabal mi udělal rozvrh, jak bych měl postupovat, a já se to snažil dodržovat. Při focení Jižního Města mě hnaly hlavně emoce.

 

Jaké?

Žralo mě, jak to tam vypadá a v čem musej lidi žít. Bylo to rozkopané a nedostavěné, po všech stránkách zprasené. Noclehárna bez občanské vybavenosti, obludná vizitka pokryteckého režimu. A čím víc se do mě pocit bezútěšnosti zažíral, tím silněji mě to tam táhlo.

 

Na vašich fotkách často figurují kluci kolem deseti let. Souvisí to nějak s vaším vlastním dětstvím? Jaké bylo?

Do mých šesti let jsme bydleli v Miroslavi, dodnes se tam rád vracím za dobrým vínkem a kamarády. Pak jsme se přestěhovali do Čech, protože táta pracoval v lihovarnictví a povolali ho na ministerstvo potravinářského průmyslu. Slíbili naší rodině byt v Praze, ale nějak se to vleklo, tak nás ubytovali v Kralupech nad Vltavou. Bydleli jsme v areálu lihovaru, takže jsem se mohl volně pohybovat po dvorech továrny, ale nesměli za mnou kamarádi přes vrátnici. Měli jsme eldorádo u Vltavy, kde byly koleje a rozbitý vagony, tam jsme se slejzali.

 

Mluvil jste při dokumentování života na pražském sídlišti s lidmi, které jste fotil?

Minimálně. Občas s ženskými, které venku posedávaly s dětmi. Chtěl jsem si zachovat odstup a fotit, jako kdybych tam nebyl. Abych to chytal tak, jak to je. Proto jsem nechodil ani k lidem do bytů. Při jedné z konzultací s Pavlem Štechou jsem ohnivě tvrdil, že chci fotit pravdu.

 

V úvodu knihy vašich fotografií z Jižního Města píše filozof a učitel tamního gymnázia Vladislav Dudák: „Fotografie Jaromíra Čejky nejsou pouze vzpomínkou na odcizenou a depresivní dobu, ale je v nich také optimismus, který ukazuje, že zrod nové čtvrti byl těžký, ale nakonec úspěšný: lidé to místo postupně proměnili ve svůj nový domov.“ Není vám takové hodnocení proti srsti?

Je fakt, že přijetí těch fotek je dnes jiné, než jsem zamýšlel. Nedávno jsem knihu z Jižního Města dával svojí doktorce, která je z Ústí nad Labem a vyrůstala na jednom z tamních sídlišť. Povídá: „Ježišmarja, teprve teď vidím, jaký krásný věci jsme tam prožili!“

 

Zatímco vy jste děti ze svých fotografií spíš litoval.

No právě. Říkal jsem si, jak je to strašné, že nepoznaj nic než beton a železo. Až po čase mi došlo: Ty vole, kde sis nejradši hrál, když jste bydleli v Kralupech a potom ve Vršovicích? No přece tam, kde byl největší bordel! Hlavní bylo, aby tam nedohlédli rodiče.

 

Stejně vás ale musí štvát, že fotky, které měly zneklidňovat a burcovat, dnes vyvolávají takovou nostalgii.

Jeden z mých nejlepších kamarádů mi už po výstavě ve Fotochemě v roce 1984 řekl: „Mirku, díky, docela jsem se bavil.“ Přesně tohle jsem vůbec nechtěl. Já si naivně myslel, že těmi fotkami skoro bořím režim! Ale už jsem si zvykl.

 

V tuzemských panelácích dodnes žijí téměř tři miliony lidí, spoustu z nich k nim vážou vzpomínky na dětství a mládí.

Já to chápu. Když kurátorka Lucie Skřivánková dělala doktorskou práci o sídlištích, připojila k textu do sborníku pro UMPRUM moje fotky z Jižáku. Pak mi jednou volala: „Mirku, lidi po mně chtěj tu knížku, ale ne kvůli mému textu, ale kvůli tvým fotkám. Jsou z nich naměkko a dávaj si to k Vánocům pod stromeček.“ Beru to, jak to je. Když jsme dostali tenhle byt (v paneláku v Praze-Záběhlicích, pozn. red.), taky jsem byl rád, že ho máme.

 

Vaši synové při vernisáži výstavy v knihovně na Opatově v roce 2017 zarecitovali: „Jak to totiž často bývá / zub času ten leccos skrývá. / A záběry kritické, mění se nám v lyrické!“

Jo, to se jim povedlo. Já jsem si ještě po roce 1990 myslel, že by moje fotky mohly nějakým záhadným způsobem přispět k tomu, aby se to sídliště zlepšilo, a poslal jsem je Havlovi na Hrad. Samozřejmě, že to byla naivní pitomost.

 

Vracíte se dnes na Jižní Město?

Občas tam zabrousím, ale výraznější proměnu nepozoruju, jen parter je zelenější. Není tam už kino Galaxie, zmizelo i sousoší Olbrama Zoubka, které stálo před ním. Jinak je plácek na konečné metra Háje, dřív Kosmonautů, pořád stejně zaplivanej, možná ještě víc. Existovaly představy urbanistů, že by se panelová zástavba nějak zahustila a vznikly by nové ulice, to se ale nestalo.

 

Na haldách vytěžených při stavbě metra vznikl nový park.

A je moc pěknej. Děcka tam můžou běhat a jezdit na kole, postavil se tam i kostel. Taky se mi vždycky líbilo, že je to z Jižáku kousek ven z města.

 

Umíte si představit, že byste stejným způsobem jako před čtyřiceti lety fotil dneska?

V žádném případě. Dneska už by to nešlo, zvlášť v případě focení dětí by to bylo o hubu. Navíc tenkrát jsem byl mladší. Kdybych se teď chtěl nějak sbližovat s dětmi, vypadal bych jako úchyl.

 

Narazil byste i na ochranu osobních údajů.

Poprvé jsem to zažil v Amsterodamu už v roce 2003. Byl tam pihovatej kluk, kterej vypadal jako Tom Sawyer. Párkrát jsem ho cvaknul, on přišel a povídá: „Vy jste mě fotil?“ Myslel jsem, že bude chtít poslat fotky na památku, tak jsem mu nabídl, ať mi dá adresu. Nastoupil na mě razantně: „Delete it!“ Tak jsem trochu mazal, něco zůstalo. Byl to pro mě tehdy šok. Desetiletej kluk mě takhle vyškolil.

 

Měl jste někdy za totality obavu, že by vám fotky mohla zabavit státní policie?

Je fakt, že mě to taky napadlo, když sebrali Jindru Štreita, vlítli mu do archivu a měl pak soud. Ale moje fotky takovej význam neměly, to jsem byl jen moc namyšlenej. Na druhou stranu je fakt, že do těch všiváků nikdo neviděl.

 

Patnáct snímků Jaromíra Čejky ze souboru Jižní Město si můžete prohlédnout v galerii.