Strach

Report

Nicolae Ceaușescu stojí na balkoně a divoce mává rukama. Snaží se utišit dav, který na náměstí pod ním skanduje „Temešvár! Temešvár!“. Je 21. prosince 1989, za čtyři dny bude rumunský diktátor mrtvý. Komunismus v jeho zemi padne, tak jako už předtím padl jinde v Evropě včetně Československa. Jako jediná z východoevropských revolucí roku 1989 se ta rumunská zapíše do dějin jako krvavá. Někde dole pod balkonem, uprostřed hučícího davu, je i český fotograf Jan Šibík.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Vedle zjevně šokovaného Ceaușesca stojí – jako vždy – jeho manželka Elena. Je to bizarní výjev, na náměstí (tehdy Palácovém, dnes Revolučním) je na sto tisíc lidí, v rukou rudé transparenty s režimními hesly, obří portréty manželů Ceaușescových. V předních řadách aplaudují nižší straníci, za nimi jsou sešikováni hlavně dělníci z okolních továren. Svezli je sem v autobusech a transparenty jim rozdali. Účast – povinná. Kdo nepojede, skončí na dlažbě.

Diktátor vítá „příznivce“, děkuje organizátorům akce, vyzdvihuje velkolepost rumunského socialismu, zdůrazňuje důležitost rumunské „integrity a suverenity“ (pořád dokola). Chystá se oznámit zvýšení důchodů,mateřské, minimální mzdy...

Bučení, pískání.

„Temešvár! Temešvár!“ 

Tohle Ceaușescu nečekal. Mává rukama. Elena se nakloní k mikrofonu: „Ticho! Ticho!“ křičí. Pak sykne na manžela: „Mluv na ně!“

Projev z 21. prosince 1989 má být Ceaușescovým posledním.

 

Už dost

Jan Šibík přijel do Bukurešti právě toho dne. Vlakem, což byl vlastně malý zázrak. O událostech v Rumunsku se dozvěděl z rádia, hlavně ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, ale tehdy už i z Československého rozhlasu (osm dní zbývá do momentu, kdy bude Václav Havel poprvé zvolen prezidentem).

„První zprávy byly, že v Temešváru jsou desetitisíce mrtvých,“ vzpomíná Šibík. 

V třísettisícovém městě na západě Rumunska, jemuž se říkalo „malá Vídeň“ nebo taky „město květin“, začala utlačovaná maďarská menšina protestovat proti pronásledování László Tőkése, kněze známého kritikou režimu. Protesty se ale rychle změnily v prudké protivládní nepokoje s hlavním požadavkem: Ceaușescu musí jít. 

Jenže Ceaușescu nikam nejde, jeho režim naopak posílá na nespokojence armádu. Před operou stojí tanky, historickým centrem „malé Vídně“ projíždějí obrněné transportéry. Hoří auta, ozývá se střelba – do lidí. Obětí, jak se nakonec ukáže, nejsou desetitisíce, jak hlásili v rádiu, ale stovky. 

I to je nepředstavitelný masakr.

Ceaușescu se narychlo vrací z návštěvy Íránu, na 21. prosince komunistická strana svolává (samozřejmě spontánní) demonstraci na Palácové náměstí v Bukurešti, kde diktátor hodlá vyjít na balkon stranického ústředí a vysvětlit události z Temešváru jako akci kriminálních, ze zahraničí podporovaných živlů, které ale nemohou podrýt spořádanou rumunskou socialistickou společnost. 

Jenže spořádaná rumunská socialistická společnost, jak se během shromáždění i následujících dnů ukáže, už toho má tak akorát dost.

Jan Šibík je v té době redaktorem Mladého světa. 

Ještě toho, jak sám říká, moc neumí. Nemá zkušenosti. Ale je velmi aktivní a odhodlaný být u velkých událostí, fotografovat je, porozumět jim. Rumunské hranice jsou zavřené, ale Šibík si zjistí, že vlak ze Lvova do Sofie jede právě přes Bukurešť. Vyráží s kolegou redaktorem Davidem Vondráčkem – s tím, že je na rumunských hranicích s největší pravděpodobností vysadí.

Celníci opravdu dlouho zkoumají jízdenky obou Čechů. Nevědí, co si počít. „Sofie, vidíte? Jedeme do Sofie,“ opakují Šibík s Vondráčkem. Celníci je nakonec jako zázrakem nechávají být. O několik hodin později novináři vystupují na nádraží v Bukurešti. 

 

Třas

„Že se něco děje, bylo zřetelné na první pohled,“ vzpomíná Šibík. V ulicích rumunského hlavního města byli vojáci se samopaly, obrněné transportéry. „Atmosféra byla strašně napjatá, drsná. Po shromáždění na Palácovém náměstí se protesty rozlily po centru.“ 

Šibík se hrozně bál, až tak, že se skutečně fyzicky třásl. Věděl, že v Temešváru vojáci stříleli přímo do lidí. Kdo mohl zaručit, že se to samé nebude opakovat i v Bukurešti? „K večeru jsme pak doopravdy slyšeli střelbu. Radši jsme se stáhli na československou ambasádu,“ popisuje. 

Ráno se pak ulice znovu zaplnily lidmi – tankům a samopalům navzdory. Napětí nepolevovalo, Šibík vzpomíná, že překonat strach a začít mačkat spoušť ho nejspíš přimělo jeho mládí – bylo mu šestadvacet. 

Jenže právě 22. prosince dopoledne se nakonec stalo něco nepředstavitelného: armáda otočila. Přidala se na stranu demonstrantů.

Co následovalo, popisuje Šibík jako euforii, jakou už později nikdy a nikde nezažil. „Lidi naskákali na tanky, které na ně ještě před chvílí mířily. Objímali vojáky, jezdili s nimi několik hodin po městě. Byly to neuvěřitelné emoce, které, myslím, na těch fotografiích jsou.“

Později armáda tanky stáhla, otevřela hranice. Až tehdy začali do Bukurešti ve velkém přijíždět zahraniční fotoreportéři.

 

Drama

Jan Šibík vzpomíná na štěstí, které ho provázelo v samém začátku jeho reportérské kariéry. Na Berlín, kde se, ač neměl potřebné papíry, ani ne čtyřiadvacet hodin po pádu Zdi protáhl s davem východních Němců do západní části města. Na Národní třídu o týden později, kdy si dodal odvahu, na moment skočil i s foťákem za kordon příslušníků VB a zpoza nich vyfotil protestující studenty (vznikl tak snímek, který dodnes zůstává jedním ze symbolů sametové revoluce). Nebo právě na cestu vlakem do Rumunska, která ze začátku vypadala jako takřka beznadějná mise. „Všechno mi vycházelo. Přesto právě s Rumunskem souvisí určitá smůla, která asi nutně musela přijít,“ říká. 

Za prvé, Šibík později ztratil filmy z prvního bukurešťského odpoledne a následujícího rána, tedy z momentů, kdy ještě vojáci mířili zbraněmi do lidí. „Zbyly mi jen ty z euforie, jež nastala, když se přidali na stranu demonstrantů,“ říká. „A za druhé, v Bukurešti jsem udělal jednu z největších chyb svého fotografického života.“ 

Když armáda začala stahovat tanky z ulic a zmíněná euforie už trochu opadala, Šibík nabyl dojmu, že to hlavní už vyfotil. Nasedl proto i s Davidem Vondráčkem do vlaku zpátky do Prahy. „Chtěl jsem být na Štědrý den doma.“ Až později zjistil, že rumunské drama ještě pokračovalo. Vyvrcholilo 25. prosince, kdy byli Ceaușescu a jeho manželka zatčeni ve městě Târgoviște, odsouzeni k smrti a okamžitě zastřeleni.

Celkový počet obětí revoluce v Rumunsku se odhaduje na osm až třináct set.

Jan Šibík od roku 1989 tráví celý život cestováním po světě a fotografováním historických událostí.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama