Z Milovic na Jičínsko. Třetí den poutě ospalým Českem

Lidé

Komička Adéla Elbel pokračuje ve své pouti na Sněžku. „Litrový lahve s anti-covid desinfekcí mi vůní připomínají metanolovou aféru,” napsala z třetího dne své cesty, který začal v Milovicích a končil v Dětenicích na Jičínsku. Adéla nemůže vystupovat, veřejná představení jsou zrušená, tak nyní pracuje jako reportérka – s fotografem Radkem Mičou jde pěšky Českem v době karantény a Reportéru o tom posílá pravidelné zprávy.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Když jsme ve čtvrtek navečer přicházeli do Milovic, dalo se už u prvních polorozpadlých kasáren tušit, že to město nevzniklo pro to, aby člověka zbytečně rozmazlovalo. A taky, že se o to ani nepokoušelo.

V pátek ráno jsme z penzionu vyšli do směsice skladových budov a vybydlených baráků, kde to vypadalo, že si bývalí nájemníci chtěli odnést z každého okna jen kousek.

Moje tělo sice běžně po ránu vyžaduje dva flat whity, teď ale moudře vyhodnotilo, že než hledat kavárnu, je lepší zamířit novou k benzínce. Přece jen před sebou máme dnes téměř čtyřicet kiláků.

Omezení karanténou je dvousečný. Na jednu stranu je fakt opruz snídat na trávě u pumpy, protože kafe tam sice mají, ale člověk si pak ani neodskočí na toaletu – i tohle je teď zakázaný. Ale zas ušetří, protože ho vůbec nic nesvádí k nákupu. (Maximálně, když zjistí, že zase naskladnili litrový lahve s anti-covid desinfekcí, která mi vůní, nevím proč, připomíná metanolovou aféru.) Taky mám pocit, že se díky restrikcím stáváme uvědomělejšími – fakt bych chtěla vidět frajera, co si dá na bezúlevné cestě dvacet deka pařížáku a tři rohlíčky. Třeba je tohle ten vědomý život přítomností, po kterým se tak volá.

Po snídani jsme šli kolem zubří rezervace – více k tématu „já a zubři” ve videu.

 

 

Pak jsme šli hodně dlouho pustým a hustým lesem, protože Milovice jsou přece jen bývalý vojenský prostor, tak to tam vojákům pěkně nahusto vysázeli, aby měli kde pobíhat a hrát na schovku.

Jídlo na koro-pouti je taky vcelku náročná věc. Jíst musíte, protože máte výdej jak za rok u kompu v ofisu, ale jak to udělat? Třeba teplý jídlo jsme během naší cesty ještě neměli. Ne, že bychom přes den nepotkali pár okýnek restaurací nabízejících polední menu. Ale o to jde, v poledne se najíst nechcete a, abyste se nezpronevěřili dennímu plánu, ani nesmíte. „Hodíš tam v poledne smažák a můžeš si jít lehnout.” Večer už je zase všude zavřeno. Takže nezbývá než vláčet proteinové tyčinky a sem tam si koupit banány, sýr a ořechy. Já to samo ještě doplňuju ionty z Plzně, protože nechci mít křeče v nohou, že jo.

Říká se, že třetí den bývá krizový. Ani nebyl, jen jsem si chtěla na 30. kilometru na chvíli sednout a dát si (zrovna tuším kokosovou) proteinovku, takže jsme našli pěkný posekaný trávník (náhodou nedaleko chateau Mcely) a paní z protějšího domu lakonicky zasyčela: „Si tam sedněte, jestli jste očkovaní, je tam milion klíšťat.” Takže jsem pochopila, že si je tam chudinka pěstuje a nerada by, abych jí nějaké odnesla, tak jsme šli raději dál. Obecně jsou ale batůžkáři pro místní neviditelní. Celý den jsem je pozorovala, nejen, že nezdravili – probůh, přece na sebe nebudeme prskat – ale oni se možná báli, že už se to přenáší i pohledem.

Úrazy se nám zatím vyhýbají. Pokud tedy nepočítáme úraz žehem, protože opalovací krémy se už do místních mini marketů nevešly.

Závěr byl děsně radostný – opět viz video – nejen, že jsme ušli rekordních 39 km, ale taky nás čekal pan majitel penzionu U Ungerů (o několik hodin déle než měl) s vychlazeným místním pivem a mazancem od své mámy. Tak to jsem se dojala… samozřejmě nad tím mazancem.

 

Plán na další den:

Dětenice – Koštálov. (Hned po radosti z rekordních kilometrů jsem se dozvěděla, že zítra budu mít důvod k radosti ještě větší…)

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama