Poslední na světě aneb jak zplodit nosorožce

Report

„Sheisse,“ vykřikne zvěrolékařka, když zjistí, že Ariemet čeká potomka. Za normálních okolností by to byla radostná novina, ale teď březost samice nosorožce bílého jižního dost komplikuje snahy o záchranu jiného druhu – nosorožců bílých severních. Možná je zpomalí i o půl roku. Nosorožcům bílým severním ale čas běží výrazně rychleji než komukoli z nás. Na světě jsou totiž už jen poslední dva, respektive dvě.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Nájin a Fatu. Matka a dcera, které posledních dvaadvacet let tvoří prakticky nerozlučnou dvojici; ode dne, kdy se Fatu narodila v zoologické zahradě ve Dvoře Králové. Spolu tráví každý den i v rezervaci Ol Pejeta, vzdálené asi čtyři hodiny cesty od keňského Nairobi, kde žijí od roku 2009. Pár metrů od sebe se budí, bok po boku si vychutnávají potravu, usínají sobě na dohled.

Člověk, který obě samice vidí poprvé, by si je mohl splést. Mohutné šedé tělo s rohovitou a místy svraštělou tlustou kůží moc rozdílů nevykazuje. Nájin ale brzy prozradí krásný přední roh, jež by jí dcera Fatu, která má svůj zkrácený, mohla závidět. Ještě výrazně větší než ve vzhledu jsou ale rozdíly v jejich nátuře. „Mají různé povahy, tak jako lidé,“ vysvětluje ošetřovatel Zacharia, kterému tu nikdo neřekne jinak než Zach.

Nájin ve svých třiatřiceti letech připomíná vznešenou dámu ve středním věku. Vše dělá jakoby s rozmyslem a beze spěchu. Jen tak něco ji nerozhodí. „Vždycky je velmi mírná a klidná,“ říká Zach. Nosorožčí madam, která se také narodila ve Dvoře Králové, má ráda svůj prostor a klid. Často je ji vidět, jak si v rozlehlém výběhu najde místečko jen pro sebe, kde si i přes den s chutí zdřímne.

 

 

O jedenáct let mladší Fatu je o poznání živelnější. Ráda se válí v bahně, často si chce hrát nebo zápasit. A když není po jejím, dokáže být „pěkně mrzutá“, což dává najevo hlasitými projevy nespokojenosti. Protože Nájin už moc na souboje není, dovádí Fatu nejčastěji s Tauwo, tedy o tři roky mladší samicí druhově blízkého nosorožce bílého jižního, která s ní a její matkou žije. „Jsou nejlepší kamarádky, jsou jako sestry,“ přibližuje jejich vztah Zach.

Třiačtyřicetiletý drobný ošetřovatel má k nosorožicím tak blízko jako nikdo jiný. Každý den s nimi tráví dlouhé hodiny, pečuje o ně, mluví s nimi. Dokáže rychle rozpoznat jejich náladu, a dokonce se dorozumět napodobením zvuků, které vydávají; nosorožice ho zase bezpečně poznají po čichu i po hlase. Není proto divu, že o nich po třináctiletém soužití mluví jako o své rodině. Zvlášť když tu vlastní, včetně šesti dětí, má asi deset hodin cesty autobusem a vídá ji jen párkrát do roka.

O blízkosti trojice zvířat k Zachovi i dalším ošetřovatelům svědčí také to, že k jejich obydlím nosorožice chodí spát. Že jsou blízko, poznají ošetřovatelé snadno. „Všechny někdy chrápou. Zvlášť když měly hodně jídla, je to dost slyšet. A taky hodně dlouhých prdů,“ směje se Zach. „Mám z toho ale radost, protože je mám blízko a vím, že jsou v bezpečí a spokojené.“

 

Samice chráněné samopaly. Zatímco v něčem jsou Nájin a Fatu úplně normální zvířata, v jiných ohledech je jejich život výjimečný. Jako posledním na světě jim v rezervaci ve výšce 1 800 metrů nad mořem lidé věnují nebývalou pozornost. Přes den o ně pečuje několik ošetřovatelů a zajímají se o ně skupinky návštěvníků, přes noc je chrání strážci s automatickými zbraněmi. Musí je uhlídat před pytláky, kterým podlehlo tolik jiných nosorožců.

Jejich rohovina je totiž v částech Asie mylně považována za léčivou, a proto se na černém trhu prodává i za desítky tisíc dolarů za kilogram. Němým svědkem lidské krutosti je ve žlutě vyschlé savaně keňské rezervace osamělý strom, pod nímž jsou kamenné mohyly. Jedna vzpomíná třeba na Ishirini, zabitou v roce 2016. „Nosorožice pravděpodobně zabitá otrávenými šípy. Ochránci ji našli zmítanou bolestí s rohy už usekanými. Byla ve dvanáctém měsíci březosti.“

Velké náhrobky tu patří také samcům Sunimu a Sudánovi. Ty zoologové spolu s Nájin a Fatu v roce 2009 přepravili z Česka do Keni v naději, že se zvířatům ve svém přirozeném prostředí podaří rozmnožit. Kvůli zdravotním problémům nosorožců to ale nešlo. Místo toho jeden po druhém odcházeli. Celosvětový ohlas vzbudila smrt posledního samce Sudána v roce 2018. Přirozená reprodukce nosorožců bílých severních, kterých ještě v roce 1975 žilo ve volné přírodě kolem 500, byla od té chvíle definitivně nemožná. Druh je považován za de facto vyhynulý.

Po odchodu nepřehlédnutelného samce zůstaly Nájin a Fatu na světě samy. Že přišly o někoho blízkého, brzy vycítily. „Když zemřel Sudán, chodily výběhem a všude ho po čichu hledaly. Ale nešlo jim to. A tak si postupně uvědomily, že Sudán už nežije,“ líčí Zach.

„Až ztratíme Nájin, bude Fatu stejným způsobem hledat svou mámu.“

 

Jak oživit mrtvý druh. Zřejmě jedinou možností, jak zachránit nosorožce bílé severní, je umělé oplodnění. Při něm by odborníci využili vajíček Fatu a zmrazeného spermatu již mrtvých samců. Má to ale dva háčky. Jedním je to, že tuto proceduru, která na svět každoročně pomůže statisícům dětí, na nosorožcích dosud nikdo nedokázal provést. Druhým to, že zdravotní stav ani Fatu, ani Nájin neumožňuje, aby odnosily potomka.

Pro první problém se za pomoci nejmodernější vědy snaží najít řešení mezinárodní tým expertů, který za pár let pokročil o poznání dál, než mnozí pozorovatelé očekávali. Dokázal vyvinout technologii k odebírání vajíček nosorožicím a jako prvnímu se mu také podařilo vytvořit i zamrazit embrya nosorožců. Aby celý projekt za miliony eur skončil úspěchem, bude si tým, který koordinuje Safari Park Dvůr Králové, muset připsat ještě pár dalších světových prvenství – především jedním z embryí úspěšně oplodnit samici nosorožce.

Protože Fatu ani Nájin šestnáct měsíců trvající březost nezvládnou, měla by mládě odnosit samice blízce příbuzného nosorožce bílého jižního; tedy někdo jako nečekaně březí nosorožice Ariemet, která žije ve vedlejším výběhu.

Plán vypadá zhruba takhle: Přenést embrya nosorožce bílého jižního do dělohy samice tohoto druhu, a když se ukáže, že metoda funguje, pokusit se ji zopakovat i se vzácnými embryi nosorožce bílého severního. Těch mají vědci zatím jen sedmnáct, a proto s nimi musí nakládat nanejvýš opatrně. Skrývají v sobě naději celého druhu.

Zjistit, kdy přesně samice ovuluje, a kdy je tedy možné do dělohy vložit embrya, je však i pro moderní vědu velmi složité. Naštěstí zvířata to vědí přesně. Samec nosorožce se sice k páření má jen jednou za zhruba třicet dní, zato přesně v den, kdy samici může oplodnit. Mezinárodnímu týmu tak může čtyřicetiminutový akt sloužit jako ten nejpřesnější indikátor toho, kdy je možné transfer embryí provést.

Aby samec, který dokáže proměnit až devadesát procent svých se­­­xuálních šancí, samici neoplodnil, je nutné, aby byl sterilizovaný. Jenže – jak se ukazuje – někdy je příroda mocnější než zákrok veterinářů. Je to i případ nosorožice Ariemet, kterou k překvapení zvěrolékařů oplodnil sterilizovaný samec.

Než se samce podaří sterilizovat znovu, uplyne pár měsíců. Další čas bude potřeba na to, aby se ověřilo, že tentokrát už je skutečně neplodný. Až poté k němu bude možné připustit novou samici a sledovat, kdy přijde vhodný okamžik k transferu embrya.

Část záchranného projektu se tak zpozdí o drahocenné měsíce. Během nich zase o něco klesne šance, že se mládě nosorožce bílého severního narodí ještě v době, kdy budou Nájin i Fatu na světě a kdy s nimi mládě bude moci vyrůstat a učit se od nich.

 

Vajíčka, embrya... mládě? Celý projekt ale samozřejmě nestojí. I nadále je možné Fatu odebírat vajíčka a vytvářet embrya pro pozdější použití. I když v půlce léta mladší ze samic čeká odběr vajíček už podesáté, je na německo-česko-keňském týmu patrná nervozita. Uspávat tak velké zvíře, jako je nosorožec, s sebou vždy nese určité riziko. A hlavně budou mít v rukou jeden ze dvou posledních žijících exemplářů na světě.

 

8:18 Tomu odpovídá i pečlivost, s jakou teď zvěrolékaři Julia a Frank ještě jednou krok za krokem procházejí chystaný zákrok a připravují vše potřebné. Na stolku před nimi, se kterým za chvíli půjdou do pár kroků vzdálené nosorožčí ohrady, se postupně navrší na dvacet už napuštěných injekčních stříkaček, řada ampulí s léky, přístroj pro měření vitálních funkcí nebo třeba špunty do uší v nosorožčí velikosti.

Pár kroků od zvěrolékařů je otřískaný zelený lodní kontejner předělaný na improvizovanou laboratoř. V ní se bude za pár desítek minut hledat to nejcennější – vajíčka Fatu. Když se odběr povede, mohlo by jich být tak čtrnáct patnáct, věří. A z nich časem dvě tři embrya.

 

9:23 Nosorožice Fatu se pomalu šourá ohradou z dřevěných kůlů a soustředěně sleduje ošatku s mrkvemi i další zeleninou, kterou kousek před její tlamou nese ošetřovatel Zach. Jednu uspávací injekci dostala před chvílí, další dvě ještě přijdou. Postup je vždy stejný. „Já na Fatu mluvím a taky ji hladím. Veterinář zůstává za mnou, dokud jí rychle nedá injekci,“ líčí Zach, podle něhož by kontakt samice se samotným veterinářem nemusel dopadnout dobře.

Z vedlejší ohrady občas dění sleduje Nájin, která teď pár hodin musí vydržet bez své dcery. Zpovzdálí se dívají i členové mezinárodního týmu. Všichni mlčí nebo jen šeptají, aby Fatu nerušili a zůstala co nejklidnější. Právě proto je s ní Zach, na kterého je tolik zvyklá a který s ní bude chodit sem a tam, dokud neusne. Nedělá to jen, aby Fatu zpříjemnil čekání, ale především proto, aby ji nakonec dovedl na vyvýšené místo v rohu ohrady, kde se zákrok nejlépe dělá.

Ne vždy se to ale povede dokonale.

 

10:37 „Tlačte, tlačte, tlačte,“ velí zvěrolékař Frank, zatímco se s deseti dalšími muži všemi silami snaží dvoutunovou nosorožici o kousek posunout a pootočit na pravý bok. Fatu se totiž ke spánku uložila o pár decimetrů jinde, než by bylo vhodné. Kdyby tu zůstala, nešlo by vajíčka odebrat. „Dobře, tlačte. A pozor na nohy,“ volá Frank při dalším záběru. „Potřebujeme vodu, taky někoho, aby držel ocas,“ hlásí. „Jak vypadá dech?“ ptá se vzápětí.

Zatím je v pořádku. Osm až devět nádechů za minutu. Nepřetržitě ho měří oranžový přístroj, který má Fatu zavedený do levé nosní dírky. Z pravé se zase vine průhledná trubička, která přivádí kyslík z modré kovové lahve. Další trubičky směřují od kapaček zavěšených pod plechovým přístřeškem ke druhému rohu zvířete. Oči má „pacientka“ zakryté ručníkem, v uších velké špunty, aby její spánek co nejméně rušilo okolní dění.

Součástí týmu je i zvěrolékařka Julia, která bez přestání kontroluje životní funkce zvířete. „Srdeční frekvence zase zrychluje, je na čtyřiceti třech,“ informuje své kolegy zhruba půl hodiny po uspání. Z jejího hlasu je znát, že to není ideální. Kdyby tep příliš zrychlil, hrozilo by, že se Fatu probudí. Všichni v její blízkosti by se v tu chvíli ocitli ve velmi prekérní situaci. Podobnou už tým zažil při jednom odběru v Evropě. Naštěstí tehdy všichni stihli jít mohutnému zvířeti z cesty pryč.

Julia Fatu přidá další anestetika a zvíře se zase rychle ponoří do hlubšího spánku; hlasitě oddechuje.

 

10:48 „Julie, jdu dozadu,“ zavolá Frank a přesunem kolem bezvládného těla zahájí další fázi zákroku. Při ní hlavní roli sehraje trojice zvěrolékařů a asi jeden a půl metru dlouhá ocelová tyč o průměru tři až čtyři centimetry. Na jednom konci má ultrazvuk a zařízení na odběr vajíček. Z druhé strany zvěrolékaři na míru vyrobený přístroj v hodnotě zhruba čtvrt milionu korun ovládají.

Jeden z nich tyčí pomalu pohybuje v rukou vyčištěných útrobách nosorožice a na přenosném ultrazvuku, položeném na oranžové bedně od piva, se snaží odhadnout, nakolik se přiblížil k jejímu vaječníku. Druhý na přístroji ovládá jehlu, která umožňuje proniknout k vajíčkům. Třetí zvěrolékař do tohoto místa úzkou hadičkou vstřikuje zvláštní tekutinu, aby vajíčka pomohl uvolnit a vypláchnout. Opačným směrem pak do půllitrové průhledné nádoby zahřívané neustále na 37 stupňů směřuje tato tekutina smíšená s krví a obsahem vaječníku.

Při pohledu na celé dění se zdá téměř nemožné, že by se tímto způsobem dala z těla tříapůlmetrové samice získávat vajíčka o velikosti pouhých 200 mikrometrů.

Přesto se to daří.

 

11:46 „Zatím máme tři,“ hlásí s jistou spokojeností v hlase embryolog Daniel, když na chvilku odhlédne od mikroskopu v rohu nákladního kontejneru. Právě sem mu zhruba před čtvrthodinou přinesli první lahev s tekutinou získanou při zákroku. Teď je na něm, aby v ní našel všechna vajíčka.

Celý obsah lahve nejprve prožene filtrem, takže zbude 50 až 100 mi­­­lilitrů už téměř čiré tekutiny, kterou pipetou rozdělí do Petriho misek. Jednu po druhé si je pak embryolog, který před nosorožci pomáhal s reprodukcí lidem v jedné pražské klinice, bere pod mikroskop, kde s nimi velmi jemně pohybuje a hledá. Počet nalezených vajíček černou fixou pečlivě zaznamená na každou misku.

Na tisíciny milimetru přesná práce ostře kontrastuje s tím, co se zatím odehrává u Fatu, kde už skončil odběr z levého vaječníku. „Jedna, dvě, tři, tlačit, jedna, dvě, tři, tlačit,“ burcuje Frank. Rozměrné tělo je potřeba ještě trochu pootočit, aby se dalo lépe dostat k pravému vaječníku. „Přetočit úplně na bok, natáhnout nohy, zvednout hlavu a podložit slámou,“ pokračuje.

 

12:02 „Je to teď hodina a půl,“ oznamuje všem Julie, která, stejně jako ostatní, nechce, aby doba narkózy překročila dvě hodiny. Čím rychleji celý zákrok skončí, tím lépe. „Potřebujeme ještě pět minut,“ odpovídá jí po chvíli Frank. Když skončí odběr vajíček, stihne ještě Fatu ošetřit lehce poraněnou přední nohu, než se celý zákrok přiblíží ke konci.

„Můžeme všechno vyklidit?“ ptá se po dalších dvaceti minutách Frank tónem, který nikoho nenechá na pochybách, že jde spíš o rozkaz než otázku. Z ohrady rychle mizí nástroje, léky i lidé, kteří tam nejsou nepostradatelní. Zůstává jen pár zvěrolékařů.

 

12:46 Fatu se překvapivě rychle budí. Prakticky vyskočí na všechny čtyři. Rozhlíží se kolem sebe. Funí. Rohy bouchne do kůlů v ohradě.

Po chvíli se ještě trochu omámená nosorožice se stopami krve na krku a hlavě vítá se svou matkou. Nájin ji ve vedlejší ohradě očichá, ujistí se, že je v pořádku. Fatu už je klidnější. Prochází se, občas střihne ušima nebo ocasem odežene mouchy, vydechuje pokojněji.

Přicházet k sobě bude ještě pár hodin. Do půlnoci už ale podle Zacha bude úplně v pohodě.

 

13:31 Zatímco část týmu, na kterém je po úspěšném zákroku vidět radost a úleva, už myje nástroje a začíná balit, improvizovaná laboratoř ještě jede naplno. Danielovi teď vsedě na černém cestovním kufru u druhého mikroskopu pomáhá odborník Thomas. Společně se jim nakonec podaří najít 23 vajíček, což je nový rekord. A také počet tak akorát, aby se vešel do limitu keňských úřadů, které jich povolily vyvézt maximálně 24.

Do Evropy budou cestovat ve speciálním inkubátoru, který vypadá jako vystřižený z nejnovějšího sci-fi filmu. Vzácný náklad čeká nejprve drncavá čtyřicetiminutová cesta v nadrozměrném terénním autě na místy zarostlou startovací dráhu uprostřed rezervace Ol Pejeta, po níž se běžně prohánějí zebry nebo sloni. Odtud ho za necelou hodinu letadlo pro sotva tucet lidí spolu s německou částí týmu dopraví na letiště do Nairobi. Z keňské metropole vajíčka pocestují s přestupem do laboratoře v italské Cremoně. Dostanou se tam za méně než čtyřiadvacet hodin od odběru.

O pár dní později se zdejším expertům podaří 23 vajíček proměnit v pět embryí, což je také nové maximum.

Záchrana nosorožců bílých severních je zase o trochu blíž.

 

18:17 Nad africkou savanou zapadá slunce. Nájin si pomalu lehne vedle kupy sena ve výběhu, přední nohy jemně uloží pod hlavu. Za chvíli k ní tiše přichází Fatu. Skloní hlavu tak, až se obě nosorožice dotýkají rohy. Vypadá to, jako by si něco říkaly; jako by se po náročném dni chtěly ujistit, že je vše v pořádku, že tu ještě pořád obě jsou, že jsou spolu.

Nájin z očí tečou slzy.

 

Autor je redaktor ČTK.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement