O nezničitelnosti nejen umění

V šedesátých letech byl v Brně obnoven předválečný časopis Index. Pokud vím, tak mnoho čísel nestačilo vyjít. Však v tom krátkém čase, jejž měl Index k dispozici, se mi podařilo domluvit na cyklu rozhovorů o kontinuitě v moderním umění.

Ale nakonec se tam mohl objevit pouze rozhovor jediný.

Chtěl jsem začít básníkem Bohuslavem Reynkem. Schoval jsem si jeho dopis, v němž příznivě reagoval na mé přání. A schoval jsem si ho dokonce i s obálkou, protože je na ní poštovní razítko: Havlíčkův Brod 20. 8. 68.

Vylovil jsem ho ze schránky ráno 21. srpna, toho prvého dne bratrské (kainovské) okupace, co nás pak na dvacet roků zalehla. Takže rozhovor mezi Petrkovem a Brnem o kontinuitě v moderním umění se pak už bohužel neuskutečnil. Právě byla přervána kontinuita naprosto se vším, čím jsme dosud žili.

Ale jelikož vzdálenost mezi ateliérem malíře Jánuše Kubíčka, jehož jsem taky oslovil, a rožákem na Orlí ulici, kde jsem tenkrát bydlel, byla na rozdíl od vzdálenosti mezi Petrkovem a Brnem zanedbatelná, do ateliéru jsem se vypravil, i když s vědomím, že náš rozhovor teď asi nebude o moderním umění. Vystoupal jsem do půdního ateliéru a malíř mě tam uvítal slovy: Tak šťastnou a veselou okupaci!

Těm, kteří jedenadvacátý srpen nepamatují, bych teď prozradil, že to bylo nejzákeřnější a nejsurovější přepadení. Ale oni to naši milí Rusové ani jinak neumějí. Přihnali se v noci a ráno jsme už měli tanky v ulicích.

Stateční Ukrajinci se nyní bratrskému (kainovskému) objetí zoufale brání, ale my jsme tenkrát neměli šanci. Naši maličkou zemi by ta naše veliká, milovaná Rus rázem srovnala se zemí. Takže jsme se nebránili a přijali loutkovou vládu a poslušně se přihrbili.

Byla tady oběť studentů Jana Palacha a Jana Zajíce a dále pak hrstka odvážných, připravených jít v krajním případě i do kriminálu, ale většina národa jen plnila výrobní plány, a to na sto třicet i sto šedesát procent – jak jsme to pak viděli ve filmových týdenících. A nebýt Michaila Gorbačova, který dokázal aspoň nakrátko přerušit krvelačnou ruskou historii, nechal by po sobě náš hrdý husitský národ šlapat ruskými bagančaty, vždyť přece „se Sovětským svazem na věčné časy!“.

Přestože pomníky všeho druhu jsou mi k smrti protivné, je mi líto, že dosud nikoho nenapadlo vyslovit naše poděkování Gorbačovovi, totiž tak, jak by ono poděkování uměli stvořit například sochaři Jaroslav Róna anebo Kurt Gebauer. Ale zpět do ateliéru…

S jistotou jsme s malířem Kubíčkem věděli, že časy okupace nebudou pro moderní umění příznivé. Jednak mozečky agresorů nebyly uzpůsobeny vnímání umění, jednak jim byla dána koniášská ostražitost právě vůči modernímu umění.

Ale navzdory nepříznivým okolnostem jsme malou část rozhovoru o kontinuitě stačili v Indexu publikovat dříve, než ho cenzoři zlikvidovali. Však náš rozhovor žil dál i v těch zlých časech, i když už nepřekročil práh ateliéru. A pro mě byl jedním z těch jasných světel v tmách okupačního dvacetiletí.

Přišel jsem o byt v Brně a jako pomocný dělník jsem se různě protloukal a potloukal, ale jak nejčastěji jsem mohl, spěchal jsem do Kubíčkova ateliéru, abychom pokračovali v té naší soukromé rozpravě o nezničitelnosti umění. A mám vztek sám na sebe, že jsem, já blbec, že jsem to naše bezmála dvacetileté povídání nezaznamenal.

Nebyl jsem sám, kdo si přišel s Jánušem popovídat o nezničitelnosti umění. Ludvík Kundera kdysi poznamenal, že neznal nikoho druhého, kdo tak uměl představit tajemství malířské tvorby. Tak například i básník Oldřich Mikulášek do Kubíčkova půdního ateliéru šplhal, přestože se pohyboval už jen o berlích, a na strmém a točitém schodišti se těmi berlemi oháněl jak mušketýři kordy či flerety.

Byl jsem toho svědkem a ten obrázek mi navždy utkvěl.

Když už jsme u obrázků: vzpomínám si, že právě tímto slovem označoval malíř Kubíček své obrazy. Měl jich vždy rozděláno několik zaráz a přistavených pak čelem ke zdi. A já měl to štěstí, že jsem směl několikrát zahlédnout, jak obraz vzniká.

A tak vedle té rozpravy o nezničitelnosti umění jsem se směl s tou nezničitelností takto setkávat. V Kubíčkových obrazech je totiž přítomno to nejlepší z malířské intuitivní konstrukce, od Cézanna přes Braqua, Kandinského a Maleviče až po Bena Nicholsona v jeho „lyrické abstrakci“, kdy konstruktivní spočívá na intuitivní základně.

Na jedné straně invaze, okupace, válka a na druhé umění tomu všemu navzdory. Válka je chorobná posedlost ničit a umění je manifestem nezničitelnosti.

Ničitelé se nakonec vždycky propadnou do svých vlastních pekel a nezničitelnost tady zůstane. A to nejen v zrcadlech umění. Kdyby tomu tak nebylo, k čemu by pak byla ta cesta od kreseb v jeskyních Lascaux až po nádheru katedrál, ale i prvého člověka, co vstoupil na ouplné lůny krásnou tvář?