Stoletý stařík, který skočil dvojné salto

Lidé

Náš titulek sklouzl k poetice a lehce přehání, Miloši Kolejkovi není sto let: teprve devadesát čtyři. Ale dvojné salto nazad skočil jako první český gymnasta, potom ještě mnohokrát, a to jak na kruzích, tak i na hrazdě. Zúčastnil se olympiády v Helsinkách, jako trenér má zlato z mistrovství světa a od letošního léta svými vzpomínkami a fóry baví osazenstvo domova seniorů ve středočeských Mlékovicích.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Kousek od Kolína leží ves Mlékovice, na jejím okraji pěkný dům pro seniory a v něm si zvyká nový, pozoruhodný klient.

Zeptám se: „Nechcete podepřít, pane?“

Miloš Kolejka obchází už půl hodiny rozlehlý areál zahrady, má hůlku, i tak se trochu motá, ale pomoc rozhodně nechce.

„Já vím,“ odvětí s hanáckým přízvukem, „že dneska bezvadně kulhám, ale kdybych přidal do kroku, tak půjdu úplně rovně. I bez té hůlky bych to zvládl, ale zdejší ženské by byly proti. Jsou to samé krasavice. Já jsem vedle nich rokama jako tatínek, rychle nám ten život, mrcha, utekl...“

Miloši Kolejkovi je bez pár týdnů devadesát čtyři let a nejspíš se nachází v období posledního životního zlomu. Ještě pořád by chtěl bydlet samostatně v pražském bytě, ale před rokem mu zemřela žena, která domácnosti dávala řád, a tak to není dost dobře možné. Snad si v Mlékovicích zvykne – okamžitě se tady stal populární postavičkou. Ani ne tak z toho důvodu, že má v šuplíku mimo jiné řád pro mistra sportu (1958) nebo vzorného trenéra (1962), ale hlavně proto, že je s ním sranda.

„Schází mi sice Praha,“ říká například chvíli předtím, než spolu usedneme na lavičku, „ale na druhou stranu jsem svým dvěma dcerám i zdejší paní ředitelce uznale řekl, že jsem lepší domov důchodců nikdy neviděl.“ Chápavě přikyvuju – a Kolejka se až po chviličce ticha rozesměje: „Protože já jsem v životě viděl jenom jeden!“

 

 

Psí výška

Dostává se do oné závěrečné etapy života lidského, kdy se všichni začneme ve vzpomínkách ztrácet, ale je teprve na jejím počátku – světlé momenty jasně převažují, právě teď ho je třeba možná naposledy vyzpovídat.

A vlastně poprvé: životní osudy sportovního gymnasty Miloše Kolejky až dosud nikdo pořádně nezachytil. „Proč by to taky někdo dělal?“ nechápe stařík: „Vždyť já jsem žádnou velkou hvězdou nikdy nebyl, i na tu olympiádu v Helsinkách jsem se dostal jen jakousi náhodou...“

Ale dostal se tam, zúčastnil se. Sice nevyhrál, ve víceboji družstev skončili Čechoslováci sedmí a v závodě jednotlivců obsadil Kolejka třiašedesáté místo (účastníků soutěže bylo tehdy 185), ovšem předvedl tam dvojné salto vzad, tehdy unikátní kousek.

„On si toho stejně nikdo pořádně nevšiml,“ mávne rukou, ale pak ho nasměruju k tomu, aby se z olympijských Helsinek roku 1952 propadl do Němčic nad Hanou, tedy na úplný začátek.

Kolejka loví nejstarší vzpomínky a já jsem nucen konstatovat, že by mohl dělat komika v estrádě; nebývale se bavím.

„Koho bych mohl dělat?“

„Komika.“

Pan Kolejka špatně slyší: „Komika? A víte, že já jsem se stal absolutním kecalem až teď, v poslední chvíli, když jsem obklopený v podstatě jen dorostama? Ale jestli chcete, povím vám něco o svém tatínkovi…“

A už to jede: tatínek, ročník 1897, se vyučil „ještě za Rakouska řezníkem“, ale co si Miloš Kolejka z dětství pamatuje, tak „když se u nás v Němčicích zabíjela kůzlata, tak jsme to museli dělat babička a já, protože tatínek říkal, že už za války viděl krve dost a že nám pak to kůzle klidně vykuchá, ale zabíjet takhle sympatické zvíře teda nemůže“.

Otec prý byl odvelen na východní frontu: „Měl bojovat za Francka, jak všichni říkali habsburskému císaři, proti carovi, ale s celým praporem se nechal dobrovolně zajmout Rusy a skončil v legiích. Když se vrátil a došlo mu, že nezabije ani králíka, stal se ajznboňákem na nádražích ať už u nás v Němčicích, anebo pak v Kojetíně...“

Rodiče ani sourozenci ve sportu nevynikali, to jen jedna o půl generace mladší němčická sestřenice – sedminásobná mistryně světa v krasojízdě Anna Matoušková. 

Jinak se v Němčicích rodili ve dvacátém století hlavně fotbalisté, například Radoslav Látal nebo Luděk Mikloško, a slovo fotbal vrací myšlenky Miloše Kolejky do časů dětství; tedy do dob, kdy začínala válka druhá a ještě větší: „Všechno vám osvětlím,“ nadechuje se: „Němčice byly taková dědina, kde jsme mohli buď hrát fotbal, nebo cvičit v sokolovně, a já se na fotbal nehodil, i když legitimaci jsem měl. Hrál jsem jenom tehdy, když bylo kluků málo – vždycky mě dali na levé křídlo, protože já levou nohou neuměl nic, pravou ještě míň, a když jsem dal góla, tak jen proto, že se ode mě míč odrazil… Do páté třídy jsem byl daleko nejmenší ze třídy, až tehdy se k nám přistěhoval kluk, který byl o dva centimetry menší; no já jsem byl tak šťastný, že už nejsem poslední! Fakt! S tou svojí psí výškou jsem si pak užíval třeba i na spartakiádách nebo na olympiádě – když se někde mašírovalo, vždycky ke mně mohli šoupnout jenom boxery muších vah, abychom nevypadali divně.“

Miloš Kolejka byl i relativně slabý, což zní prapodivně v dnešní době, kdy nemůže uspět gymnasta, který by zároveň nebyl silákem – ale kdysi dávno to šlo, protože mnohem důležitější než svaly byla mrštnost a dobrá koordinace pohybů. „Vzpomínám, že když jsem se měl jako kluk zúčastnit atletických přeborů, tak bylo dopředu jasné, že se svou výškou nemůžu na skok vysoký a se svojí silou nesmím na vrh koulí, protože bych si ji mohl hodit na palec u nohy.“

Pravidelně tedy chodil do němčického Sokola, cvičení mu šlo. „A jednou, myslím, že roku 1941, přijeli do sokolovny na výzvědy gymnastičtí trenéři, kteří si nemohli nevšimnout, že na místní poměry vyčnívám, a to vlastně ve všem. Ať už šlo o prostná, o bradla, o hrazdu, o koně našíř, o kruhy anebo o přeskok…“

Od této chvíle věděli o šikovném Milošovi až v daleké Praze. Ještě ho nechali vyučit nástrojařem v Lutíně, ale hned poté, v době, kdy válka končila, si ho pozvali: „Narukuješ na vojnu, ale neboj; jenom chvíli pobudeš u tanků, a potom už to bude vojna ryze sportovní...“

Což se taky stalo – a mladý gymnasta Kolejka spojil své mládí s armádním klubem, kterému se nejprve říkalo ATK, pak ÚDA a nakonec Dukla Praha. 

Musel sice chodit v uniformě, ale ve skutečnosti se stal profesionálním sportovcem a později i trenérem. Většinu času neprožil v kasárnách, nýbrž v malostranském Tyršově domě, kde bývala moderní a velká tělocvična.

 

Supermachři

Lavička je na přímém slunci, tak mě zajímá, jestli se nechce něčeho napít.

Pohotově odpoví: „Já bych se i napil, ale manželce jsem těsně před její smrtí slíbil, že se polepším, a i když jsem býval specialista na slivovici, přestal jsem pít jakýkoliv alkohol.“

Namítnu, že jako vrcholový sportovec nejspíš stejně moc nepil, což ale Miloš Kolejka razantně vyvrací: „Sportovci chlaščou všichni, a jak! Já k tomu neměl nejlepší dispozice, protože když jsem stoupl na špunt, hned jsem byl namazanej a řečí míval jak holič, ale vemte si třeba Sověty. Za našich časů byl nejslavnější Boris Šachlin, a ten někdy na vystoupeních namazanej říkal: Kluci, na hrazdu nepůjdu, ta je moc vysoko, ale bradla si dnes odcvičím. My ho pak ze zákulisí nasměrovali až přímo před ta bradla, on udělal tři kroky, skočil na ně, perfektně zacvičil celou sestavu a nikdo z diváků nic nepoznal…“

Nejspíš právě od Sovětů se koncem čtyřicátých let dozvěděl o novém, v gymnastickém světě vzácném cviku: dvojném saltu nazad, a to ať už z kruhů, anebo z hrazdy.

V jakémsi pomatení smyslů se ho tenkrát rozhodl nacvičit. „To nebylo v pomatení smyslů,“ namítá, „ale ze zoufalství. Já totiž špičkově neuměl nic jiného, a tak jsem věděl, že se do reprezentačního mužstva dostanu leda tím, že zvládnu dvojné salto, aniž bych se zabil, a oni mě vezmou mezi sebe jako raritu třeba i na olympiádu.“

Dvojné salto trénoval v domovském Tyršáku nejprve na kruzích. „Ale ani ne moc často,“ vysvětluje, „protože tehdy jsme mívali jak šutr tvrdé žíněnky, a tak bylo třeba, aby pode mnou šest chlapů drželo napnutou plachtu, která tlumí doskok. Tihle kluci ze mě byli nešťastní, protože jsem je občas uhodil: Vymyslel sis takovou blbost, říkali – a my teď tady kvůli tomu trpíme!“

Na olympiádu do Helsinek se nakonec dostal: „Ale opravdu jako rarita,“ opakuje. 

Slavnostního zahájení se 19. července 1952 zúčastnil, jenže pouze na tribuně, k průvodu sportovců na oválu se nepřidal. „Vždyť je horko, pořád stojíte, na něco čekáte, čtyři hodiny se nedostanete na záchod… Hrůza.“

Při závodě družstev se mu pak dvojné salto povedlo – dopadl správně na nohy, i když to bylo buď – anebo. „Když jsem se točil, jako obvykle mi až do konce nebylo jasné, kde zrovna jsem. To až po doskoku, když mi hlava poskočila, vrátila se zpátky na místo, já otevřel oči a gratuloval si, že to ani tentokrát nedopadlo smrtelně…“

Jeho olympijský kousek vidělo jen pár lidí, protože na ploše helsinské haly bylo několik gymnastů, kteří cvičili zároveň, neznámý Čechoslovák nikoho moc nezajímal a ojedinělý kousek od něj nikdo nečekal: „Kdo měl rozum,“ zdůrazňuje Kolejka, „ten tehdy dvojné salto nazad nedělal; a já, kdybych nemusel, tak ho taky nedělám.“

Naši gymnasté skončili v průměru, ale i kdyby bývali lepší, stejně je navždy zastíní manželé Zátopkovi se svými čtyřmi zlatými medailemi. „Na všechny tři Emilovy závody jsem se šel podívat, bylo to fantastický. Zpočátku jsme si mysleli, že musí každou chvilku spadnout, protože běžel s vyplazeným jazykem a zjevně silou vůle, ale on vždycky všechny předběhl, to jsme jen čuměli. Emil byl kamarád, který se nad nikoho nepovyšoval,“ vzpomíná Kolejka: „Suprmachr.“

 

Big in Japan

Byl už šťastně ženatý a po olympiádě, ve druhé polovině padesátých let, se jim s manželkou narodily dvě dcery. Miloš Kolejka pomalu ukončoval závodní kariéru – chystal se na dráhu trenéra.

Ještě než k této změně došlo, dostal exotickou nabídku.

V devětapadesátém roce hledal státní podnik Československé cirkusy artisty pro zájezd do Japonska, Miloš přemluvil manželku, ať ho na čtyři měsíce zprostí všech rodinných povinností, a odletěl. „Představte si,“ rozšíří zorničky, „že tam jsem byl najednou skoro obr!“

Mívali tehdy dvě nebo tři představení denně, byly to stovky veletočů a salt. „Ale krása. Sice jsme zažili tři tajfuny, ale jinak bylo teploučko, perfektní ubytování v hotelech, evropská kuchyně v restauracích a Japonci nesmírně slušní. Nikdy jsem si třeba nevšiml, že by Japonec někoho zfackoval. Tam když jeden druhého zmlátí, tak ten zmlácený podle mě buď už nevstane, nebo si pak nestěžuje, nicméně já nic takového nikdy neviděl.“

Domů přivezl desku Elvise Presleyho a pletací stroj na motorek, kvůli kterému chodil v Japonsku dva týdny do kurzu pletení, aby manželce v Praze uměl vysvětlit návod k obsluze. (Mimochodem, dodnes nosí jeden z roláků, které pak jeho žena upletla: „Přesně ten model, který v padesátých letech nosíval rakouský lyžař Toni Sailer,“ upřesňuje.)

Po návratu do Prahy se odehrála historka, která jen potvrzuje fakt, že o chod domácnosti se u Kolejků vždycky starala manželka, zatímco Miloš byl ten rozlítaný, vzácný táta. Z Ruzyně si vzal taxi domů, na Královské Vinohrady, dole u schránky potkal malou holčičku a té se zeptal: „Znáš Jarmilku Kolejkovou?“

Zmatená dívka mu sdělila, že Jarmilka je přece ona, a dodnes se tomu se svou sestrou Jitkou nepřestává smát. 

 

Zlato s Přemkem

Jako gymnastický trenér pak změnil mužstvo. Z Dukly přestoupil do Rudé hvězdy, pak vedl i československou reprezentaci.

Při jedné z návštěv domova seniorů v Mlékovicích budu svědkem příchodu dvou jeho svěřenců ze šedesátých let, Jiřího Fejtka a Přemysla Krbce. 

„Ahoj Miloši, tak jak se máš?“

„No kluci, vy jste mi udělali radost!“

Právě s Přemyslem Krbcem zažil jako trenér svůj největší úspěch – přivedl ho ke zlaté medaili na mistrovství světa v Praze roku 1962, a to v disciplíně přeskok.

„On by to Přemek zvládl i beze mě,“ povídá Kolejka. „Já mu spíš jen stavěl můstek, a pak to nechal na něm, protože Přéma byl chytrej a talentovanej; on ani zbytečně moc necvičil, prostě skočil, vyhrál a hotovo…“

Oba mladší – a přesto staří – gymnasté se v tu chvíli dobře baví: „Kecáš, Miloši, byl jsi výbornej trenér; a hodnej.“

Mají ho rádi, jinak by sem na venkov cestu nevážili.

 

Teď hlavně nezastavit

Miloš Kolejka se jako trenér zúčastnil i několika dalších olympiád, naposledy byl v Moskvě roku 1980. 

Ve volném čase pořád metal salta, dokonce i ta nazad, a to až do svých pětasedmdesáti let, kdy přece jen odešla obě omlácená kolena.

Pak si dal konečně dvacet let klidného důchodu s manželkou – a teď je tady, v Mlékovicích.

Pořád si zvyká. Tuší, že v domově nesmí zlenivět. Na pokoji v pátém patře má rozečtené Souostroví Gulag, i když už tu knihu dvakrát četl.

A chodí. Každou chvíli se jde na zahradu projít.

„Bojím se zastavit, protože to znám. Jakmile si sednu na lavičku, tak se na ní rozsedím a pak mě čeká půl kilometru zbytečného kulhání, než se rozeběhnu,“ říká. „Nechci kulhat, nechci se tu otravovat – a proto radši moc nezastavuju.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama