Reportáž

Göngur. Výprava do světa islandských kovbojů

20 / 09 / 2019

Na Island jezdí cizinci hlavně kvůli přírodním úkazům spojeným s vulkanickou činností a vodou – vodopádům, termálním pramenům, gejzírům a sopkám. Mnohem víc mě ale zaujal drsný život tamních farmářů. Vrcholem jejich pracovní sezóny bývá jezdecká výprava za ovcemi do vnitrozemí ostrova. Měla jsem tu čest, že mě potomci Vikingů vzali s sebou.

Na Island jezdí cizinci hlavně kvůli přírodním úkazům spojeným s vulkanickou činností a vodou – vodopádům, termálním pramenům, gejzírům a sopkám. Mnohem víc mě ale zaujal drsný život tamních farmářů. Vrcholem jejich pracovní sezóny bývá jezdecká výprava za ovcemi do vnitrozemí ostrova. Měla jsem tu čest, že mě potomci Vikingů vzali s sebou.

„Viktorie, vstávej, už je půl páté. Tvoje skupina za chvíli vyráží,“ budí mě Eva Lena, ležící na vedlejší matraci. Kouknu z palandy dolů na hemžící se postavy, a nemám tušení, kdo z nich patří do mé skupiny, a co bych vlastně měla dělat.

Balím si věci do kožené brašny, která se připíná k sedlu, a snažím se do sebe nacpat aspoň kousek chleba s lososem. Na celý den budu mít totiž jen kus sušené ryby a tabulku čokolády, protože víc jídla se do zavazadla s náhradním oblečením a nářadím na okování nevejde.

Pak ještě hodinu zmateně pobíhám mezi interiérem primitivní dřevěné boudy a venkovní mlhou ve snaze nenechat si ujet svou skupinu a zjistit víc o tom, co se vlastně bude dít. Na moje otázky ale nikdo neumí odpovědět jinak, než „nevím.“

 

Zkouška dospělosti

Včera jsme se několik hodin kodrcali terénním autobusem do vnitrozemí ostrova, teď tři dny pojedeme na koních zpět. Každé září nahánějí místní farmáři odnepaměti stáda svých ovcí z oblastí, kde se celé léto bez dozoru pásly, zase domů. V islandštině se tomu říká göngur, a první taková výprava v životě je považována za zkoušku dospělosti a udatnosti. Já jsem tuplovaný zelenáč, protože jsem cizinka a v očích svých kumpánů zhýčkaná měšťačka. Navíc ovládám z islandštiny jen pár základních frází.

Chvíli po rozednění se dozvídáme, že musíme počkat, až opadne mlha. Jsem ráda, že nemusím hned do nečasu, který panuje venku, a soukám do sebe další krajíc s lososem. Neumím si přesně představit, co mě čeká, a mám strach, jak to budu zvládat. Celé léto jsem od okolních farmářů slýchala, že göngur není pro takové cácorky jako jsem já, a ať nepočítám s tím, že by mě s sebou vzali. I když vím, že žádná cácorka nejsem, a poctivě jsem jízdu na koni trénovala, přeci jen se bojím, abych nebyla výpravě přítěží.

 

Dvacetikilometrová linie

V deset hodin se naší boudou rozezní hřmotný mužský hlas. Rázem všichni jako na povel začnou vynášet ven brašny a vyvádět z ohrady koně. Na první den sedlám klisny Týru a Thirtlu, kterou nazítří vyměním za podsaditého Hálaplešu, aby si Thirtla odpočala – je nejslabší z trojice koní, které jsem si pro göngur vybrala. Ostatní jezdci mají koně jen dva, já ale měla možnost vybrat si pouze z mladých, nezkušených a málo trénovaných koní, kteří na žádném gönguru ještě nebyli.

Netrvá dlouho a před boudou se shluknou dvě dvacetičlenné skupiny jezdců. Druhou partu už pak neuvidím, neboť míří do jiného údolí než my. Všichni dostaneme reflexní vesty a vysílačku. Vedoucím naší skupiny je Trestir, statný a hlučný čtyřicátník se smyslem pro humor. Nejdříve cváláme ještě hlouběji do vnitrozemí, během hodiny vytvoříme v rovinaté pustině asi dvacet kilometrů dlouhou linii, složenou z dvaceti jezdců – tak velké máme rozestupy. Za našimi zády ční ledovec Eiríksjökull, někde v terénu před námi se pasou tisícovky ovcí.

5d822788e4b01824c30d192a MEDIA_ITEM image
Každý jezdec má s sebou dva koně, aby je mohl během dne střídat.

Po mé levici jede Tina, která je na gönguru už popětadvacáté a nezadá si ani s nejdrsnějšími chlapy, po pravici mám Trestira. Musím si hlídat Tinu, udržovat s ní tempo a zastavit, když zastaví ona. Podle mé jízdy zase volí tempo Trestir, čímž se celá linie udržuje kompaktní. Ovcím, poschovávaným za nerovnostmi v krajině, o sobě dáváme vědět hlasitým pokřikem „Hop hop!“ nebo píšťalkou. A ženeme je pomalu vpřed.

 

Ztracena v mlze

Odpoledne mlha houstne, ztrácím z dohledu Tinu i Trestira. Dostala jsem instrukce, že v takové situaci mám zůstat na místě a čekat, až mlha opadne. Jenže slyším Trestirův hlas, jak se žene vpřed, a protože nechci, aby mi ostatní ujeli, pokračuju. Najednou nevidím a neslyším nic. Zavládne ticho, kolem mě jen bílá mlha.

Seskočím z koně a využiju prodlevu k výměně sedla z Týry na Thirtlu, aby si unavená klisna mohla odpočinout.

Trvá hodinu, než se všichni pomocí vysílaček dokážeme zase sejít. Trestir mě hledal o dva kilometry jižněji. Dočkám se od kolegů káravých poznámek, že jsem nezastavila hned a kvůli tomu dalo tolik práce mě najít. Pro mlhu nemá smysl pokračovat v jízdě, takže měníme směr a vyrážíme k nedaleké boudě, kde budeme dnes nocovat. 

 

Whisky jako limonáda

Druhý den je počasí přívětivější, zato terén komplikovanější – plný jezírek a mokřin. Tentokrát mám po levé straně Trestira, který si mě bere pod ochranná křídla a vysílačkou mi dává instrukce.

Po pravici jede Ásy, charismatický padesátník hrubých rysů. Své nové kamarádství stvrzujeme ochutnáváním sušených ryb a alkoholem. Vypiju toho tolik, že by mě to za normálních okolností položilo na lopatky, ale chlad a fyzická námaha mi nedovolí pocítit ani trochu alkoholového opojení.

Během gönguru člověk netráví celý den v sedle. Jsou to i dlouhé hodiny postávání na místě a čekání na ostatní jezdce, aby se linie zase srovnala. Když má například někdo o deset kilometrů dál problém, musí se čekat, až ho s pomocí těch, kdo jsou mu nejblíže, vyřeší, a zařadí se do linie.

Všichni jezdci musí fungovat jako jeden organismus. Vzájemně si pomáhají a rozbroje jdou stranou. Dlouhá čekání jsou mrzutá, v gumových holínkách a prstových rukavicích je zima. Právě proto hraje alkohol ve výbavě jezdců důležitou roli.

 

Chceš běžet?

Třetí, poslední den máme být rozděleni na dvě desetičlenné skupiny. Ti slabší, kteří můžou spát do devíti, poženou ovce podél cesty k první velké ohradě. Zdatnější vyrazí před úsvitem a budou shánět ovce z mokřin a z hor.

Ještě za tmy rozezní náš přístřešek šum vstávajících jezdců. Vytrhne mě to ze spánku, ale vzápětí mě tichým hlasem uklidňuje oblékající se Tina: „Ty ještě můžeš spát.“ Nic krásnějšího by mi v té chvíli nemohl nikdo říct. Nohy i ruce mám ztěžklé únavou a nevyspáním, v noci pořád někdo chrápal. S úlevou se svalím zpátky na matraci, ale vzápětí v polospánku zaslechnu Trestirův hlas: „Myslím, že Viktorie chce jet s námi!“

To už mě budí Ólafur, lídr celého gönguru, a soucitně na mě hledí: „Chceš běžet?“ – „Jak jako, běžet? Asi myslíš jet na koni, ne?“ odpovídám nechápavě. Výraz v jeho tváři mluví jasně: došlo mu, že nemám nejmenší tušení, oč právě běží. Hrdost mi nedovolí tuhle výzvu odmítnout. Sbalím si věci a mířím do ohrady před boudou, abych mohla chytit a osedlat svého koně.

Jedeme kus zpátky na jih a já si ještě půldruhé hodiny myslím, že Ólafur jenom neumí dobře anglicky, takže si plete slova „běžet“ (run) a „jet na koni“ (ride). Jenom mi nejde do hlavy, proč mi nedovolili vzít si koně dva. Vždyť svého Hálaplešu uženu, jestli na něm pojedu celý den.

Když zastavíme a začínáme šikovat jezdeckou linii, chlapi mi vysvětlí, co mě čeká: mým úkolem je běžet na jih mokřinami (koně do nich nemůžou, protože by se do podmáčené půdy bořili), a přehánět přes ně a přes řeku ovce, které sem jedna část skupiny nažene z hor na východě, přes mokřinu a přes řeku na západ. Ode mě si je přeberou další jezdci. O mého koně se mezitím postará parťák Sikki, a na konci mokřin mi jej opět přivede. Sikki věděl, že jsem celé léto chodila po večerech běhat, a ačkoli jsem se ho na to nikdy nezeptala, trochu ho podezřívám, že o tom Trestirovi řekl.

A tak půl dne běhám mokřinami a občas se zabořím tak hluboko, že mi studená voda nateče do holínek. Líbí se mi, že mi nikdo nedává žádné instrukce – moje vysílačka se vybila. Někdy se ovce bojí skočit do řeky a snaží se utéct zpátky k horám, jindy zase musím pomoci přes vodu menším jehňatům. Adrenalin zahání únavu i chlad.

Některé starší nebo nemocné ovce zůstávají bezvládně ležet v trávě. Taková zvířata nakládáme na čtyřkolky, které nám dnes přijely na pomoc.

 

Very good job!

Blížíme se do údolí. Jezdecká linie se zkracuje, několikatisícové stádo houstne. Již před prvními usedlostmi nás radostně vítají místní rodiny, naši přátelé i několik turistů. Přidávají se k nám další jezdci na koních, kteří pomáhají udržet stádo pohromadě.

Teprve chvíli před půlnocí vháníme poslední ovce do ohrady.

Obklopeni davem pozorovatelů se objímáme a vzájemně si děkujeme za vydařený göngur. Chlapi mě plácají po ramenou takovou silou, že se sotva udržím na nohou. „Good job, Victoria, very good job!“, říkají a ptají se, jestli se za rok opět setkáme.

 

 

Další snímky z gönguru si můžete prohlédnout v galerii.

 

 

Po gönguru
Následující den po  gönguru se všichni farmáři z okolí sejdou, aby si roztřídili ovce podle toho, které komu patří. Poznají je podle čísel, která mají zvířata na uších. Této velké sešlosti se říká „réttir“ (z islandského slova „rétt“ – kruh, což je půdorysný tvar zděné či dřevěné ohrady, v níž jsou zvířata roztříděna). Dva týdny po  gönguru se menší skupina jezdců vydává na tutéž výpravu znova, aby sehnala zbývající ovce, kterým se během prvního gönguru podařilo před jezdci skrýt. Začátkem října pak shánějí jezdci také volně se pasoucí koně. Tento „koňský göngur“ je na Islandu velice výjimečný a koná se jen na několika málo místech na severu ostrova. Pro místní farmáře je to největší slavnost v roce.

 

 

Unikátní plemeno
5d822799e4b01824c30d1a31 MEDIA_ITEM image
Islandští koně jsou považováni za nejčistší plemeno na světě, neboť již od roku 930 (!) je zakázáno dovážet na Island jakákoli jiná plemena. Dokonce ani koně, kteří byli jednou dovezeni do Evropy, se už na Island nesmí nikdy vrátit. Všechna tato opatření mají jediný důvod: obavy ze zanesení nemocí. Kromě běžného kroku, klusu a cvalu, ovládají islandští koně také dva mimochody nazývané v islandštině skeidtölt. Svou malou výškou připomínají poníky, vynikají ale silou a fyzickou odolností, proto byli často využíváni k nošení nákladů a k jiné těžké práci. Na zimu jim narůstá hustá dvouvrstvá srst, která je chrání před drsným islandským podnebím.
Galerie (20) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat